Zítra končí náš istanbulský pobyt, a proto jsme se rozhodli pojmout sobotu velice odpočinkově. Je také na místě přiznat, že nám již nezbyly téměř žádné peníze. Z tohoto důvodu jsme nepospíchali se vstáváním a po snídani si opět šli lehnout na pokoj. Napsat pohlednice z Istanbulu.
Jediným, ovšem vpravdě zlatým hřebem dnešního dne bude návštěva tureckých lázní. Říká se, že ty by si neměl žádný návštěvník města u Bosporu nechat ujít.
Očistnou parní lázeň převzali Turci od Byzantinců, kteří tuto instituci odkoukali od Římanů. Tento koncept lázní byl v Turecku pojmenován haman a všude ve světě je znám jako turecké lázně.
Možná ne všichni mají ten pocit, ovšem islám klade veliký důraz na osobní čistotu. Ještě v nedávných dobách, kdy neměla většina istanbulských domácností vlastní koupelny, byly ve městě doslova stovky lázeňských zařízení. V dnešní době jsou lázně již především společenskou událostí a čím dál víc i turistickou atrakcí.
Ještě nežli do některých z nich vstoupíte, je příhodné připomenout, že Turci nazývají štěnice “lázeňským hmyzem”.
Istanbul – pohled na Modrou mešitu cestou do lázní (Mart Eslem)
Vydáte-li se od západního rohu chrámu Hagia Sophia po ulici Divan Yolu, na kterou navazuje Yeniceriller Caddisi, dojdete až na úroveň Velkého Bazaru. Zde stačí zahnout vlevo do ulice Gedikpasa. Po asi sto metrech chůze z kopce, k pobřeží Marmarského moře prosvítajícího mezi budovami, vás šipky a ukazatele upozorní na Gedikpasa Hamami.
Lázně jsou zastrčeny v malé uličce Hamam Cadessi. Nenechte se odradit zchátralou a poněkud špinavou budovou. Je těžké udržet lázně z roku 1475 v nějakém top stavu.
Průčelí lázní Gedikpasa v Istanbulu (Mart Eslem)
Staletími ošlapaný mramor a klenby, které pár desetiletí nepocítily novou malbu. To vše připomíná romantický výlet zpět do středověku nebo minimálně do předminulého století.
Schodištěm vstoupíte do podzemí a namísto očekávaného přepadení kapsářem v tmavém zákoutí se před návštěvníky objeví rozlehlá hala obdélníkového půdorysu. Zaplatíte za požadovanou proceduru, v našem případě se jednalo o koupel s masáží za 30 lir, a budete vyzváni ke svlečení v jedné z prosklených kabinek, které, jedna vedle druhé, lemují tři stěny vstupní haly.
Používaný visací zámeček k uzavření kabinky je spíše symbolický, jelikož chatrná prosklená dvířka by nebylo problém překonat ani pro malé dítě. Obavy o bezpečnost našich věcí se však ukázaly jako liché. Vše leželo netknuté na svých místech. A to jsme měli v šatničce fotoaparáty, cestovní pasy i peníze.
V kabince si odložíte úplně všechno a dále pokračujete pouze v úzkém hadru zakrývajícím vaše bedra a ve vyfasovaných žlutých pantoflích. Lázeňský plášť či chcete-li tunika se nazývá pestmal. Takto vymóděni vstoupíte do rozlehlé místnosti vybavené sprchami a bazénkem se studenou vodou. V této místnosti zvané sogukluk jsme se mnoho nezdrželi a pokračovali do horké místnosti (tzv. hararet).
Nastalo rozehřívání našich těl střídavě v dřevěné potírně a na vyvýšené horké kamenné tabuly, tzv. gobektasi. Sledovali jsme potící se muže i jejich kolegy, kteří prováděli očistu u kamenných umyvadel umístěných všude po obvodu hararetu. Rozměklí jako vosk jsme očekávali co bude následovat.
Po zhruba patnácti minutách vstoupili do místnosti dva podsadití chlupatí a plešatí maséři. Vyzvali nás, abychom se posadili k umyvadlům. Černou hrubou žínkou začali s jakýmsi peelingem našich těl. Zpívali veselé písně a s úsměvem ukazovali zažranou špínu, kterou vydrhli z našich těl. Oba maséři mluvili pouze turecky a dirigovali nás opičími posunky doprovázenými neartikulovanými citoslovci. Po vydrhnutí jsme se přemístili na kamennou tabuli a následovala masáž s koupelí.
Rázem jsme se ocitli v hromadě mýdlových bublinek, ve kterých jsem místy nemohl ani dýchat. Mýdlo z nás smývali plechovou karafou, kterou nabírali vodu z přistaveného džberu. Sotva jsem se vymanil z bublinek, už mě masér držel za ruku a započal s masáží.
Něco nesrozumitelného zamumlal, popadl mou levou paži, přitáhl ji k pravému rameni a prudce mě zalehl svými jistě více než sto kilogramy živé váhy. Zakřupaly mi snad všechny obratle v těle a než jsem se stačil vzpamatovat, ležel jsem na břiše a pro změnu dostávaly zabrat moje ramena a záda.
Lázeňský pán si nepočínal nikterak jemně a každý jeho dotek jsem cítil ve všech kostech. Kvůli váznoucí možnosti komunikace vypadalo rovnání krční páteře spíše jako zápas řecko-římský. Než jsem pochopil, že se nerozhodl zlomit mi vaz, stačil mi odblokovat již jen pravou stranu. Nebudu proto zastírat, jak jsem byl šťastný, když masáž dospěla ke konci.
Po masáži jsme se opět osprchovali a poté nás maséři utřeli a zabalili do několika ručníků. Z jednoho nám uvázali na hlavě i turban. Takto vystrojení jsme se odebrali do kabinek k odpočinku a vychladnutí.
Mart Eslem jako švihák lázeňský v Istanbulu (Mart Eslem)
Návštěva lázní byla bezpochyby zajímavým zážitkem, ale přesto nemyslím, že bych jej chtěl nějak často opakovat. Ovšem za zkoušku to rozhodně stojí.
A abych nezapomněl, je zvykem dát svému lázeňskému určitý bakšiš. Však při odchodu na něj čekali oba dva v pozoru a nevypadali, že by nás nechali odejít bez něj.
Po lázních byly před námi už jen přípravy na návrat domů. Zajistili jsme si odvoz na letiště sběrným mikrobusem za 10 lir na osobu. Je to podstatně levnější než-li cesta z letiště do Sultanahmetu při našem příjezdu. Bohužel se tato služba dá využít pouze při zpáteční cestě. Za přesun z letiště do města si návštěvníci Istanbulu musí jednoduše připlatit.
Večer nás však přeci jenom čekala ještě jedna příjemná tečka. Do baru našeho hostelu zavítala totiž břišní tanečnice. Ovšem ne obtloustlá vlnící se dáma, nýbrž téměř víla z pohádky. Úzký pas, útkou nožku a ňadra dmoucí. To vše zabaleno do několika jako pavučina jemných hadříků.
Přítomným pánům v tu ránu chutnalo pivo více než-li kdy jindy a lesk v očích mohli svádět i na něco zcela jiného než-li podnapilost. Asi ne náhodou se bar po odchodu tančící krásky vyprázdnil jako mávnutím kouzelného závoje …
Taneček na rozloučenou s Istanbulem (Mart Eslem)
Tedy sbohem Istanbule. Město dvou světadílů a místo mnoha tváří. Bude nám chybět pohled na siluetu Starého města. Nikdy nezapomeneme na panorama osvícené Modré mešity zářící do tmy. Na čističe bot, kteří vyleští obuv, i když to vlastně ani nechcete. Na přecpané uličky Velkého Bazaru. Na třpyt slunce i měsíce odrážející se ve vlnách Marmarského moře.
A již vůbec nezapomeneme na neopakovatelná hejna racků kroužících po setmění nad střechami Sultanahmetu. Hejna střídavě mizící a zase se objevující na noční obloze, tak jak zrovna světla velkoměsta u Bosporu osvěcují a zatemňují jejich bílé perutě…
〈 Předchozí kapitola ¦ Deník 007 〉