Dnes zřejmě podnikneme výlet do Orheiul Vechi. Kromě peněz, fotoaparátu a dobré nálady si nesmíme zapomenout ani cestovní pasy. Pohybovat se po Moldavsku bez dokumentů je totiž považováno za téměř hrdelní zločin. Při kontrole musíme dokonce předkládat i papírek z hotelové recepce.
V hotelu jsme totiž museli zaplatit jakýsi registrační poplatek, bez kterého bychom byli pokutováni. Podobné potvrzení nám možná způsobilo i potíže s ukrajinskými celníky. Více jsme ovšem přesvědčeni o jejich podrazu a zneužití situace. A hlavně, jak a kde jsme měli jejich “bumášky” v Karpatech sehnat?!
Začínám se po určité krizi dostávat opět do cestovního varu a putování si teď opravdu užívám. Navíc potíže a problémy spíše nabudily můj zájem.
Díky malému zaspání bychom již dnes nestihli přesun ke klášteru v Orheiul Vechi a uděláme si proto volnou neděli s procházkou po Kišiněvě. Druhým důvodem zdržení bylo hledání levnějšího ubytování.
Vydal jsem se tedy pěšky do ulic. Šel jsem však najisto do penzionu Adresa. Před hotelem jsem zabočil doleva a po ulici Tighina jsem došel na Bulevardul Stefan cel Mare. Tam jsem zabočil ještě jednou vlevo a pokračoval rovně několik set metrů na jihovýchod.
Konec bulváru Stefana cel Mare v Kišiněvě (Mart Eslem)
V nedělním rušném dopoledne jsem si mohl udělat svůj první obrázek o Moldavském hlavním městě. Nápisy na obchodem, bankách a ukazatelích jsou psány jak moldavsky, tak často i v azbuce. Moldavština je dle mého mínění téměř identická s rumunštinou. Však také existují hlasy, volající po spojení obou zemí. Historicky totiž Moldavsko tíhne spíše k západnímu Rumunsku nežli k bratrům z Východu.
Široký bulvár pojmenovaný po středověkém moldavském princi vzbuzuje dojem ulice moderního města. Po obou stranách se střídají hospůdky s kavárnami vybavené předzahrádkami. Moderní a slušně zásobené obchody a novotou zářící sídla peněžních ústavů. To vše, společně s dvojitým stromořadím po stranách širokých chodníků dodává Kišiněvu opravdový šmrnc rozvíjejícího se a života plného města.
Peněz ovšem není dostatek a proto většina města, hlavně sídliště ze sovětské éry, ale třeba i fontánky a chodníčky v parcích, stále ještě chátrá. Parků je v Kišiněvě mnoho a jsou příjemným místem oddychu pro spousty lidí. Jistě se časem dočkají svého postupného zvelebování. I přesto je Kišiněv nejpříjemnějším městem, které jsme na naší cestě navštívili. Ukázalo se jako rozumné nezůstávat v Balti a strávit všechny noci v Moldavsku právě v Kišiněvě.
Na konci bulváru, kdy společně s ulicí Ciuflea splývá v bulvár Negruzzi, to bylo k penzionu Adresa již kousek. Kromě penzionu se jedná zároveň o ubytovací agenturu. Agentura poskytuje pronájmy v privátech. A této služby jsme právě využili. Ušetříme tím dvě stě lei za noc. To už stojí za námahu.
Penzion leží po pravé straně silnice, téměř na začátku Piata Negruzzi. Ovšem spíše než jako náměstí působí Piata Negruzzi jako veliká křižovatka s kruhovým objezdem. Z náměstí je již pouhých dvě stě nebo tři sta kroků k vlakovému nádraží. Víme již tedy v předstihu, odkud odjíždí náš spoj do Bukurešti.
Počátek bulváru Negruzzi v Kišiněvě (Mart Eslem)
S mladou recepční, mluvící obstojně i anglicky, jsem se domluvil na druhou hodinu odpoledne. Do té doby musíme také vyklidit náš pokoj v hotelu Meridian. Vlastně musíme odevzdat klíče do dvanácti, jinak by hrozilo prodloužení pobytu o další den.
Po návratu na hotel jsem požádal recepční službu o zapůjčení rychlovarné konvice. Paní za pultem byla překvapivě ochotná a dokonce poslala svou kolegyni do kanceláře ředitele hotelu. Odtamtud nám zapůjčili zbrusu novou konvici Phillips Essence. Mohli jsme si tak dopřát báječnou horkou instantní polévku.
Co se týče horké vody, musím hotel ještě jednou pochválit. V modré koupelně s obklady i na stropě, teče poprvé od Užhorodu také teplá voda. Po týdnu jsme se tedy mohli vykoupat jako civilizovaní lidé.
Na pokoji v hotelu Meridiana (Mart Eslem)
U oběda nás však zaskočil opakovaný televizní projev ruského prezidenta Putina. Hrůza a děs nám běhal po zádech při sledování černobílé televize. Nepochopili jsme sice v jakém k tragédii došlo, ale i přesto námi teroristický útok zatřásl. Při obsazení školy v ruském Beslanu, v první školní den roku 2004, došlo k povraždění několika set dětí a další stovky osob byly zraněny. Neuvěřitelně brutální čin, zřejmě ze strany čečenských separatistů. Abych jim nekřivdil, možná se jednalo i o muslimské fundamentalisty, to jsme z televize také nepochopili.
Smutek ovládl celé Rusko a my cítili s ním. Jako by snad září začínalo být prokleté. Vždyť to jsou teprve tři roky od strašlivého útoku na New York. Lidská hloupost a brutalita bohužel nezná mezí a dokud budou peníze vládnout světu a touha po nich převládat nad morálním cítěním jeho obyvatel, jen stěží se změní k lepšímu.
Mám strach, že podobných činů bude bohužel spíše přibývat. Již dávno totiž neplatí, že zlo jde ruku v ruce s hloupostí. Právě naopak. Čím dál tím více inteligentních a schopných lidí se dá zlákat na stranu zla a kriminalita je proto více a více zákeřnější a promyšlenější. Důvod je opět nasnadě. Ve službách dobra si těžko tolik vydělají.
Nešťastná událost mě opět navádí k myšlenkám o varování lidí v Čechách před podniknutím naší cesty. S žádným větším nebezpečím jsme se sice zatím nesetkali, ale i tak si dovolím krátkou exkurzi do struktury mafiánských zločineckých skupin pocházejících z území Ukrajiny a Moldavska. Informace jsem před odjezdem čerpal z dostupných policejních zdrojů.
Začněme pěkně popořádku, tzv. Užhorodskou brigádou. Hlavním centrem působnosti gangu není překvapivě Užhorod, ale Praha společně se severními a západními Čechami. Hlavní představitel Užhorodské brigády je zločinec zdržující se převážně ve stověžaté matičce.
Přejdeme-li kousek dál, Mukačevská brigáda je druhá nejsilnější ruskojazyčná skupina v České republice. Převážně působí opět v severních, západních, ale i jižních Čechách. Svými aktivitami částečně zasahuje i do středních Čech. Ke svým zločineckým aktivitám využívá zejména české západní a jižní pohraničí s vysokou frekvencí českých a rakouských turistů.
Struktura brigády je obdobná obecné ruskojazyčné organizaci. V čele stojí tzv. “vor v zakoně” a hlavním středním článkem je “staršina”.
Většina ostatních zločineckých gangů a mafií je dnes však zaštiťována tzv. novou kriminální elitou, známou v kriminálním prostředí též jako komsomolci. Tvrdá generace nových zločinců neuznává tradiční “vory v zakoně”, protože se ke svému vůdčímu postavení nedopracovala tradiční dlouholetou kriminální činností ve světě zločinu, nýbrž se prosadila díky svému vzdělání. Vzdělání navíc podložené znalostmi z ekonomické a právní sféry, ovládáním jazyků a různých specializací a v neposlední řadě i styky ve státní sféře.
Ukrajinské gangy všeobecně patří na území České republiky mezi nejaktivnější zločince a jsou strukturovány do již zmíněných brigád. Páchání trestné činnosti je značně široké a variabilní. Ukrajinci mají významné zastoupení i v oblasti páchání obzvláště brutální násilné trestné činnosti se značnou devastací obětí. Jak jsem však již uvedl, díky chudobě v jejich rodné zemi zločinci spíše operují v zahraničí, a proto na Ukrajině je relativní klid.
A na úplný závěr pojednání o mafiích se musím zmínit o Moldavské zločinecké skupině. Ta operuje na našem území v oblasti nočních podniků, vydírání a podvodů všeho druhu zejména v Přerově a okolí, Opavě, Mohelnici, Šumperku a na Mikulovsku.
Jako u všech ruskojazyčných zločineckých struktur i zde zcela převažuje násilná trestná činnost, hlavně vydírání poplatků za fiktivní obranu, vymáhání neexistujících pohledávek od podnikatelů, ale i závažná trestná činnost jako ozbrojené loupeže, přepadávání bank, pošt, zlatnictví, prodejen elektroniky, mobilních telefonů i jiných obchodů s vysokými denními tržbami.
Jako příslušníci velkého národa, rusky mluvícího, zneužívají při zastrašování malosti po staletí utiskovaného českého národa. Po bububu a pár ruských větách se každý většinou sesype. Spousta bývalých vojáků s elitním výcvikem a zkušenostmi z různých bojů ovládá dokonale psychický nátlak. Na tyto tvrdé hochy platí jen stejně tvrdá mince.
Ovšem k adekvátní obraně nejsou potřebné zákony. Česká legislativa naopak spíše nahrává agresorovi. Lépe tedy nepřijít s podobnými lidmi do křížku, protože při účinné obraně se člověk v řeči paragrafů dostává vlastně také na druhou stranu, stranu zločinu.
Můžeme z tohoto hlediska pouze závidět domobranu například ve Spojených Státech. A tak by to mělo být i u nás. I přestože rozumím obavám o možném zneužití. Ale to je spíše než obava, mnohem více výmluva.
Po obědě nás čekal přesun do nového ubytování. Jelikož jsme se měli přesunout pouze o pár set metrů od hotelu Meridian, využil jsem přesunu i k vyfotografování Kišiněvského kostela všech Svatých. Kostel s modrou fasádou a modro zlatými kopulemi stojí na začátku ulice Ciuflea. S modrým nebem v pozadí působí až pohádkově.
A téměř naproti kostelu jsme byli ubytováni. Museli jsme sice počkat až do dvou hodin, ale poté nám recepční z Adresy předala klíče od bytu na bulváru Stefan cel Mare.
Rohový devítipatrový činžák zasahující zčásti i do ulice Ciuflea nám poslouží na další dvě až tři noci. Vchod 3 s číselným kódovým zámkem na železných dveřích. Další železné dveře u bytu 266 ve druhém patře. Chodba jak v mnoho let opuštěném domě. A za dveřmi ze železa dveře další. Tentokrát dřevěné.
Za těmito již pouze přivřenými a nezamčenými dveřmi nás čekal další zážitek. Zážitek z návštěvy šedesátých let. Dveře do minulosti. Do období mládí, nebo ještě lépe dětství našich rodičů.
V dvoupokojovém bytě s kuchyní, sociálním příslušenstvím a dvěma balkóny jsme měli pocit jak uprostřed filmu z budovatelských let. Tapety, kuchyňská linka, nábytek i koberce jak vystřižené z naší oblíbené komedie “Pelíšky”.
Jak Milan vtipně a trefně poznamenal, chybí již pouze plakát Gagarinova bratra. Okamžitě by se zde mohl točit druhý díl komedie s plejádou vynikajících herců.
První se nám vybavila scénka z filmu, pojednávající o medvědu kodiakovi.
“Udělej znáčku!”
“A čím asi?”
“Drápem né, ty vole!”
Strop zde bohužel není dostatečně vysoký, aby dovolil pánům Donutilovi a Polívkovi excelovat v rolích bratrů Šepků.
Jediným znakem 21. století tak zůstává pouze telefon a televizní přijímač z USA, na kterém běží i takové programy jako Eurosport nebo italské Rai uno.
Konečně jsme se také dočkali kuchyně a můžeme si uvařit něco ze zásob jídla, které se nedaly na plynovém Pavlově vařiči dosud dost dobře připravit. To nejlepší jsme si zřejmě schovali až na konec. Uvidíme, jak bude den pokračovat po nasycení hladových žaludků v nedělních ulicích Kišiněva.
Lenošení v pelíšku pronajatého bytu v Kišiněvě (Mart Eslem)
Vrátili jsme se zpět do ulic a po bulváru Stefan cel Mare pochodovali směrem do centra. Zajímají nás dva parky v blízkosti Piata Marii Adunari Nationale. Na náměstí stojí kromě budovy moldavské vlády i vítězný oblouk.
Vládní budova je, soudě dle její architektury, zřejmě bývalé sídlo nejvyššího sovětu nebo jiného orgánu soudruhů bolševiků. Komunističtí pohlaváři měli z budovy zajisté krásný výhled na obrovské asfaltové prostranství celého náměstí. Prostor svou rozlohou zajisté sloužil v minulosti oblíbeným nejrůznějším přehlídkám a pochodům oslavujícím velikost Leninova a Stalinova odkazu.
Úplně jinou atmosférou působí sousedící park Stefan cel Mare, se sochou samotného prince Stefana u severovýchodní vstupní brány. Téměř lesopark byl plný lidí.
Lavičky okupované především mladými dvojicemi nám nedovolily než parkem pouze projít. Vyfotografoval jsem si alespoň krásnou fontánu v jeho středu. Příjemné místo oddychu nese jméno po středověkém princi, který je největším hrdinou předsovětské minulosti Moldavska.
Fontána v parku Stefana cel Mare v Kišiněvě (Mart Eslem)
A z jednoho parku se dá přejít hned do druhého. Přímo naproti vládní budově je Parcul Catedralei. Parku dominuje stavba největší ortodoxní katedrály v Kišiněvě.
Bez povšimnutí nelze ponechat ani jeho severozápadní část podél ulice Mitropolit G. Badulescu Bodoni. Květinový trh hrající všemi možnými i nemožnými barvami krásných čerstvě řezaných květin. Trh navíc funguje nepřetržitě čtyřiadvacet hodin denně. Kdykoli se tedy někomu zachce potěšit svou milou květinou, má k tomu příležitost.
Květinový trh v Kišiněvě (Mart Eslem)
Oblast obou parků a navazujícího bulváru Stefan cel Mare je na první pohled zřejmým centrem Moldavské metropole. Ne náhodou se proto hemží lidmi a je plné skvělých restaurací a obchodů.
Pokud však člověk zabočí do postranních uliček, již po pár stech metrech dojde k dramatické změně. Ulice jsou najednou vylidněné a stav i vzezření budov odpovídá spíše venkovu. Ovšem i postranní ulice mají podél silnic krásná stromořadí.
Přesvědčili jsme se o tom po odbočení ulicí Tighina a krátkým pochodem na jihozápad. Zajímal nás totiž Stadion Republiky s hlavním vchodem na ulici Ismail. Na stadionu v minulosti nastoupila k soutěžnímu utkání jak pražská Sparta, tak i česká fotbalová reprezentace. Stadion je však, stejně jako celá oblast v jeho okolí, v dosti žalostném stavu.
Únava nás okolo šesté donutila k návratu do “Pelíšku”. Naštěstí jsme si již při odchodu vyzkoušeli zapeklitost kódového zámku u vchodových dveří do domu.
Po zadání kódu se nic nedělo. Žádný zvuk, žádné cvaknutí, prostě nic. Až Pavel přišel na to, že musíme zmáčknout čísla kódu najednou. Mechanický zámek se poté bez problémů otevřel.
Musíme si odpočinout před zítřejší cestou do Orhei. S jednodenním zpožděním si pojedeme prohlédnout klášter vytesaný do skály.
