Ani ve snu by nás nenapadlo, že cesta z Černivci do Kišiněva zabere celý den. Na tři sta třicet kilometrů dlouhý přejezd potřeboval řidič deset hodin. Myslel jsem, že čas je dar pouze Afriky. Omyl, i v Moldavsku nikdo nikam nepospíchá.
Po cestě se Moldavsko z upatlaného okénka autobusu na první pohled jevilo jako o poznání chudší země, chceme-li ji porovnat s Ukrajinou. Převažující zemědělství dokládají pole a políčka lemující hlavní silniční tah do Kišiněva.
Čas od času se u krajnice pasou i krávy, husy nebo ovce. Krávy jsou rozestavěny v pravidelných intervalech, až má člověk pocit, zda neslouží jako patníky. Aby se pasoucí dobytek nezaběhl a vlastně aby si ani příliš nelezl jeden druhému do rajónu, používají Moldavané jednoduchý trik.
Dají krávě na krk provaz a přivážou jej k zadní noze. Úvaz je tak krátký, že nelze ani zvednout hlavu. Pokud by náhodou nějaká stračena chtěla na výlet, smyčka kolem krku ji přiškrtí. Procházku si raději rozmyslí a v klidu se pase na určeném místě.
Zastávka v Balti nám ukázala, jak chudé je druhé největší město Moldavska. Stodevadesátitisícové město se nemůže pochlubit téměř žádnou novou či nově opravenou budovou. Nebo jsem si alespoň ničeho nevšiml. I autobusové nádraží působilo dosti neutěšeným dojmem. Ovšem využili jsme na něm krátké přestávky k občerstvení.
Zjistil jsem, že lze platit v Moldavsku i hřivnami. Záleží však na ochotě prodávajícího, zda ukrajinskou měnu přijme. V Moldavsku totiž platí moldavský lei.
V projížděných vesničkách mě kromě bídných životních podmínek zaujaly i zvláštní ornamenty na plotech a vstupních branách. Železné brány, většinou jedna jako druhá, lišící se pouze barvou, i dřevěné ploty jsou ozdobeny ornamentem ve tvaru připomínajícím pubertální označení dámského přirození nebo chcete-li ležícího kosočtverce. Mnohdy má celá vesnice úplně stejný plot, jako by se snad jednalo o centrální nařízení z dob socialismu.
Obrat k lepšímu nastal až v blízkosti hlavního města. Na okrajích sedmisetpadesátitisícového Kišiněva vznikají novostavby jak houby po dešti. Satelity přízemních či jednopodlažních rodinných domků svědčí o mnohem větším blahobytu než ve zbytku země.
Na ulicích jsme také potkávali o poznání lepší vozidla. Najednou srovnání s Ukrajinou začalo převažovat na stranu Moldavska. Ovšem neviděli jsme žádné podobně veliké ukrajinské město, a tak nemám adekvátní srovnání.
Na periférii jsme také obdivovali stožáry veřejného osvětlení, připomínající naše prvomájové májky. Na nezvykle vysokém stožáru byla světla umístěna do kruhu a připomínala věnec.
Trolejbusy z plzeňské Škodovky jsou i v Moldavsku (Mart Eslem)
A pak jsme konečně, po páté hodině dorazili na autobusové nádraží v Kišiněvě. Snad bych to rychleji i odcouval.
Nádraží se nachází u jihovýchodního rohu Centrálního tržiště, téměř v samém středu Kišiněva. Ještě před vystoupením z autobusu nás na rozloučenou rozčílil řidič, který chtěl malý bakšiš za způsobené zdržení na hranicích. Dostal pět hřiven, drzoun!. A to přes značné protesty hlavně Milana, který už měl chuť dát mu maximálně ruku do obličeje.
Vyhlédnuté ubytování bylo naštěstí pár kroků od stanoviště autobusů, a proto jsme se rychle prodrali davem až před budovu hotelu Meridian.
Taxikáři si krátí dlouhou chvíli v Kišiněvě (Mart Eslem)
Hotel, údajně jeden z těch nejlevnějších, má vchod na ulici Tighina přímo naproti hlavní bráně tržiště. Najít však ty správné dveře je téměř detektivní práce. Před budovou jsou pod přístřeškem nesčetné stánky trhovců a i přízemí budovy samotné se hemží různými krámky. Vchod do recepce jsme našli až vedle obchůdku s fotografickým příslušenstvím.
Cena jednoho z nejlevnějších nás však zarazila. Noc pro tři osoby vyjde na padesát amerických dolarů. Co nám však zbývalo. Zavazadla jsme odnesli na pokoj do čtvrtého patra, cestovní doklady nechali u paní recepční a šli se shánět po směnárně.
Peníze jsme vyměnili v kurzu okolo dvanácti a půl lei za jeden dolar. Když už jsme byli venku, koupili jsme si na trhu jídlo a pití. Tržiště samotné i čilý ruch na ulicích je atmosférou již blíže bazarům z Orientu než slovanskému tržišti.
Inu jsme zase o nějakých pár set kilometrů jižněji a zřejmě ne náhodou se část Moldavska jmenuje Besarábie. Navíc tvořilo Moldavsko v minulosti součást Osmanské říše. Že by tedy turecký vliv? Samozřejmě trochu přeháním. Své jméno Besarábie získala podle valašské knížecí dynastie Besarabů, vládnoucích zde počátkem 14. století.
Tržnice před hotelem v Kišiněvě (Mart Eslem)
Brzy jsme zjistili, že Moldavsko bude o poznání dražší než Ukrajina. Zaplatili jsme proto pokoj pouze na jednu noc. Zítra uvidíme, co dál. Musíme šetřit, protože před námi jsou ještě tři až čtyři dny pobytu. Navíc plánujeme dva výlety.
Jeden ke skalnímu klášteru v Orheiul Vechi a jeden do autonomní samozvané republiky Trandněsterské. Vzhledem k cenám a k rychlosti autobusových spojů jsem již předem zavrhl cestu do městečka Soroca se středověkou pevností a s hrobem krále moldavských cikánů.
Na králův pohřeb v roce 1998 přijelo patnáct tisíc hostů ze všech koutů Evropy. Možná i neradno zahrávat si s komunitou okolo nového krále Arthura Carariho. Vždyť už jeho otec Mircea Carari byl tak trochu podivín a nechal se po své smrti zpopelnit i s osobním počítačem, faxem a mobilním telefonem. Údajně kvůli komunikaci ze záhrobí. Svérázný král odpočívá v mramorové hrobce vybavené barem, naplněným hádejte čím? Vodkou!
Moldavský pobyt však i bez pevnosti v Soroce bude možná časově náročnější než ten na Ukrajině. Nechme se tedy překvapit a dejme nové zemi prostor, aby nám ukázala i své kladné stránky.
