Včera nám nevyšla možnost svézt se černivským trolejbusem. V sobotu brzo ráno však vozy jezdily poloprázdné a my využili příležitost dostat se na autobusové nádraží rychleji a bez zbytečné námahy. Proč taky ne, když jízdné vyšlo na pár kopějek. Navíc jsme byli ještě celí rozespalí ze vstávání v šest hodin.
Před opuštěním motelu jsem ještě přečetl sms zprávy z domova. Ukrajinský operátor UMC nám poskytoval své služby po celý náš pobyt. Jsme zvědaví, jak tomu bude v Moldavsku. Vrátili jsme tedy klíč od pokoje 7 a vyrazili na autobus do Kišiněva.
Moldavsko je jednou ze sedmi zemí sousedících s Ukrajinou. Kromě Moldavské republiky má hranice také s Běloruskem, Maďarskem, Slovenskem, Rumunskem, Polskem a samozřejmě s Ruskou federací. Pomineme-li právě Rusko, respektive Evropskou část největší země světa, stává se Ukrajina největší zemí starého kontinentu. S rozlohou přes šest set tisíc kilometrů čtverečních je o celých padesát tisíc kilometrů rozlehlejší než druhá Francie.
I počtem obyvatel zaujímá Ukrajina v Evropě jedno z předních míst. S padesáti miliony zaujímá páté místo. I v tomto ohledu je však nutné opomenout nejlidnatější, více jak sta milionové “evropské” Rusko.
Ukrajina bývala velice důležitou součástí sovětského impéria. Lány úrodné černozemě produkovaly jednu čtvrtinu sovětské zemědělské produkce. Ne nadarmo tedy byla nazývána obilnicí SSSR. I jiné zemědělské produkty, jako maso a mléko, dodávala do většiny ostatních sovětských republik.
Na druhou stranu je Ukrajina dodnes závislá na dodávkách ropy a hlavně zemního plynu. Svou energetickou potřebu pokrývá z 85% z importovaných zdrojů.
Vyhlášení nezávislosti 24. srpna 1991 muselo v prosinci téhož roku potvrdit referendum. Krátce poté došlo k liberalizaci většiny cen a byly vytvořeny podmínky k privatizaci. Ovšem nesoulad mezi úmysly vlády a nefungující legislativou byl na vině hlubokému propadu národního hospodářství.
Děsivý propad se zastavil až v roce 1999, ale produkce ekonomiky byla stěží na 40% v porovnání s úrovní roku 1991. Dnes však již hospodářství roste až několikanásobným tempem v porovnání s Českou republikou. V roce 2003 vykazovala meziroční nárůst o 6%.
Přestože je země samostatná již dvanáct let, opravdová svoboda a nezávislost je pouhou iluzí. Bývalé sovětské špičky zůstaly i nadále u moci a stále ovlivňují jak chod ekonomické reformy a privatizačního procesu, tak i práva občanů.
Situace podobná té u nás s tím rozdílem, že sověti působí v ilegalitě a páchají spíše trestnou činnost. Ovšem bývalých soudruhů zůstala zaháčkována ve státní správě také celá armáda. Díky svým předrevolučním kontaktům však zařídili, aby byli čistí jako lilie. Svinstvo? Bohužel realita celého postkomunistického bloku.
A ještě než opustíme Ukrajinu nadobro, zmíním se krátce o historii této velké země na východě, rozvíjející se v ruském stínu.
Ukrajina bývala centrem prvního slovanského státu, Kyjevské Rusi. V 10. a 11. století se jednalo o největší a nejmocnější evropský stát. Po rozpadu Kyjevské Rusi následovala krátká nadvláda Mongolů a ve 14. století bylo rozdrobené území ovládáno litevským velkoknížectvím, moldavským knížectvím, polským královstvím a Uherskem.
V průběhu 17. století téměř sto let ovládali území Kozáci. Po zániku společenství Kozáků docházelo k postupné likvidaci ukrajinské autonomie a země se stala součástí Ruské říše.
Po pádu carského Ruska si Ukrajina užila krátké období nezávislosti (1917-1920), vykoupené ovšem po celou tuto dobu trvající občanskou válkou. Následovalo násilné připojení k nově vzniklé Leninově komunistické zemi s obrovskými ztrátami na životech.
V důsledku násilných metod kolektivizace zemřely v hladomorech v letech 1932-33 miliony lidí. Připočteme-li k tomu hladomor z let 1921-22, dojdeme k neuvěřitelnému číslu čítajícímu přes osm milionů obětí. Dalších sedm až osm milionů mají na svědomí německá a sovětská vojska v průběhu 2. světové války.
Po dalších desetiletích hmotné a duchovní devastace ukrajinského národa, ve jménu výstavby socialismu, přišla roku 1985 Gorbačovova perestrojka. A držitel Nobelovy ceny za mír, poté během několika let změnil celý svět…
Před desátou hodinou jsme dorazili na hranice. Nemuseli jsme překvapivě vyplňovat žádný formulář, ale přesto nás na hraničním přechodu poměrně dlouho drželi. Vyzvali dokonce Milana k osobnímu pohovoru. Na důvod naší návštěvy jednoduše odpověděl : “Ja plócho panimáju” (špatně rozumím). To byl však pouhý začátek.
Krátce na to nechali vystoupit i mě a Pavla. Myslel jsem, že mě budou kontrolovat kvůli neoholené tváři odhodlaného teroristy, ale mýlil jsem se na celé čáře. Bez komentáře přešli i má razítka, převážně ze zemí Jižní Ameriky v cestovním pase.
Začalo divadlo točící se kolem našich víz. Přestože máme víza až do 8. září a dnes je teprve čtvrtého, překročili jsme údajně limit pobytu na Ukrajině. Celník, důležitý až na půdu, v typické čepici s širokou kulatou střechou něco žbleptal o pěti dnech v případě transitu přes Ukrajinu do jiné země.
Na podobnou skutečnost nás nikdo neupozorňoval. Ani ambasáda ani úředník při vstupu do země. Jsem přesvědčen, že se jednalo o pouhou záminku. Kromě pána s plácačkou na hlavě se u nás ještě střídali další dva drsně se tvářící vojáci.
Za překročení lhůty nám byla uložena pokuta zhruba 750 hřiven na osobu. Dohromady tedy téměř pět set amerických dolarů.
Na podobná “kina” jsem však již připraven a začal jsem lítostivě vysvětlovat, jak máme pouhých dvě stě dolarů na celý pobyt v Moldavsku. Nakrátko střižený oficír střední postavy, který s námi zůstal sám, se začal vyptávat, kolik po nás chtěl jeho kolega a zároveň vyzvídal kolik peněz můžeme obětovat ve skutečnosti.
Neustále opakoval, že vyřízení dokumentů spojených s udělením pokuty zabere několik hodin, a proto zajisté neodjedeme naším autobusem. Opakovaně si však protiřečil, jelikož neustále rozkazoval kolegovi nahlížejícímu do kanceláře, aby autobus ještě nepouštěl.
Připadal jsem si jako James Bond při výslechu v těsné služebně sovětské KGB. James by jistě vymyslel, jak se z takové patálie dostat bez úhony. Bez úhony fyzické i finanční. My se zaplacení nevyhneme, ale i přesto si zachovávám chladnou hlavu.
Je to jen otázka času a nabídka se setká s poptávkou. Na vyzývavou otázku : “Tak co s tím uděláme,” jsem nabídl do hry celý obsah své peněženky. Počáteční bank činil sto euro a dvacet amerických dolarů. Jako při pokeru jsem však začal blafovat a postěžoval si, že se jedná o mé poslední peníze, které potřebuji na jídlo a k přesunu do Bukurešti.
Problém byl vyřešen nečekaně rychle a levně. “Soudruh” si vzal, jak jinak než do vlastní kapsy, šedesát euro. Každého z nás tedy stáhl o zhruba sedm stovek a rázem bylo po problému. Náš lidumil nás ještě požádal výmluvným gestem o diskrétnost před jeho kolegy.
Nasadili jsme tedy frustrované obličeje a byli propuštěni za závoru do sousední země. Pavel s Milanem sice mumlali něco o komunistech a rudých sviních, ale já jsem “neznámému vojínovi” přál těch pár drobných. Vždyť nás to ani moc nebolelo a on je schopen s takovou částkou vyjít celý měsíc.
Byli jsme rádi, že jsme si mohli naše batohy opět uložit do autobusu. Zavazadla nám totiž vyložili v domnění, že se na hranicích poněkud zdržíme.
Už jsem myslel, že budu na Ukrajinu pět samé chvalozpěvy. Na poslední chvíli si zachránila svou pověst. Dědictví komunismu v podobě silně zakořeněné korupce je stále silné. Ostatně nejsme na tom u celníků v Čechách o moc lépe. A proto nechť žije Divoký Východ, na kterém jsme zažili první větší vzrušení.
Lidé na palubě autobusu se nezlobili za způsobené zdržení. Spíše nás vítali s chápavými úsměvy na tvářích. Z někoho přece ty chudinky v uniformách žít musí.
Od začátku jsem si byl téměř jistý, že náš autobus nezmeškáme. A mé tušení se po hodinovém zdržení ukázalo jako správné. Kluci však byli možná lehce vyděšeni, o to více, když teprve vstupujeme na území Moldavské republiky. Kdo ví, co dalšího tam na nás čeká…