Kapitola 10 – Paraguay

Vstával jsem po šesté hodině. Mám s sebou sice budíka, ale pro jistotu jsem požádal o vzbuzení i hotelovou službu. V půl sedmé mladík z recepce zaklepal na dveře a vyčkal, dokud jsem mu neotevřel dveře. Spokojen, že splnil svůj úkol, s úsměvem odešel.
Na snídani bylo ještě příliš brzo a tak jsem rovnou vyrazil na autobus. V sedm hodin jsem již nastupoval do autobusu. Za 3 pesa mě odvezl do Ciudad del Este v Paraguayi. Rychle jsme projeli oběma celnicemi a k mému překvapení dostali razítka pouze od Argentinců. Když jsem proto sháněl na autobusovém nádraží Terminal de Omnibus Ciudad del Este spojení do Asunciónu, opatrně jsem se zeptal, kde mohu dostat vstupní razítko do země. Teoreticky jsem se na to mohl vykašlat, ale mohl bych mít zbytečné problémy při opouštění Paraguaye.
Stejným autobusem, jaký mě přivezl, jsem se musel vrátit na hranice. Naštěstí celá anabáze netrvala příliš dlouho a za další půl hodinu jsem byl zpátky na autobusovém nádraží v klimatizovaném salónku dopravní společnosti NSA (Nuestra Seňora de la Asunción). Na hranicích jsem pouze vyskočil z autobusu, přeběhl silnici do protisměru a u okénka si vystál frontu na vstupní razítko. I s Paraguayí máme bezvízový styk, a proto vše proběhlo rychle a bez problémů. Na zpáteční cestu jsem si za padesát tisíc guaraní vzal taxíka.
Okolo hraničního přechodu se pohybuje veliké množství moto-taxíků. Mladíci na motocyklech dokonce lákají klienty dvoustopých taxíků, aby si vystoupili z aut stojících v zácpě a využili rychlejšího přesunu. Moto-taxíky se pohybují ve svém vlastním vymezeném koridoru, aby se zabránilo nebezpečnému kličkování mezi auty. O mě se, není divu, nikdo z moto-taxíkářů nezajímal. Mé dva batohy mě automaticky vyřazovaly ze hry.

Jedinou komplikaci jsem si nakonec způsobil sám. Jelikož na nádraží bylo slyšet z téměř každého okénka, že právě odjíždí spoj do Asunciónu, stoupl jsem si k prvnímu okénku, kde jsem viděl nápis Asunción. To byla chyba. Koupil jsem si jízdenku sice do luxusního autobusu, ovšem musel jsem si počkat čtyři hodiny na odjezd, já vůl. Ve snu by mě nenapadlo, když z nástupišť odjížděl jeden spoj do Asuciónu za druhým, že zrovna má společnost bude mít takovou proluku v jízdním řádu. Jízdenku jsem si však koupil dříve, než jsem se zeptal, kdy autobus odjíždí. Jsou však horší věci než zdržení. Vždyť nikam nepospíchám…
Nepospíchal ani mladík, který mi jízdenku prodával. Ptal se, odkud jsem, a pak udiveně zkoumal můj cestovní pas. Všem svým kolegyním a kolegům ukazoval čipovou stránku v pasu. Cvrnkal prsty do tvrdého plastu a byl na větvi z toho, že má uprostřed papírových stránek jednu umělou. Asi do Paraguye mnoho turistů nejezdí. Nepřímo mi tuto úvahu potvrdil, poté co se zeptal, zda mám v Paraguayi příbuzné. “Tak, proč sem jedete?” zazněla překvapivá otázka. “Prostě mě zajímá, jak to tady vypadá!”
Nejsem z těch, kterým stačí, aby je odradily řeči typu, tam nic není, tam nikdo nejezdí. Naopak místa, kde tzv. nic není a nikdo tam nejezdí, mě zajímají přednostně. To je pravé cestování, nerušené hordami uřvaných turistů. Ale možná, kdyby jich sem jezdilo více, nezažil bych tak zvláštní cestu autobusem.

Prostor mezi řidičem a cestujícími byl oddělen a během cesty řidič dveře mezi ním a prostorem se sedadly zamykal. Navíc měl zatažená všechna okénka k sobě do kabiny neprůhlednou modrou záclonou. A já seděl hned v první řadě. Ke všemu okna začínala až na úrovni mé sedačky. Před mým sedadlem číslo 4 bylo pouze jedno malé okénko, bohužel umístěné příliš vysoko, abych z něho vsedě viděl ven. K tomu všemu, cesta dlouhá přes třista kilometrů trvala téměř sedm hodin. Tento zážitek podpořen faktem, že jsem se poslední dvě noci ani příliš nevyspal, značně rozladil mou náladu.
Jak mi potvrdila učitelka angličtiny pocházející z Texasu, je Paraguay cestovním ruchem téměř nedotčená země. I téměř dvacet let po svržení posledního diktátora německého původu Alfreda Stroessnera.
Němcům se vůbec v Paraguayi líbí. V křovinatém kraji s názvem Střední Chaco žije křesťanská sekta mennonitu. Přišli sem počátkem 20. století a vedou zde prostý život vyplněný prací ve jménu svého protestantského náboženství. Kromě těchto mírumilovných Němců v Paraguayi hledala úspěšně své útočiště i jiná skupina krajanů. Ukrývá nebo spíše ukrývalo se zde spousta bývalých nacistů, stíhaných v Evropě za válečné zločiny.

Paraguay se dodnes vzpamatovává z následků své válečné minulosti. Tak například v 19. století padlo ve válkách asi pětasedmdesát procent všeho obyvatelstva. Ve válkách s Brazílií, Argentinou, Uruguayí i Bolívií přišla Paraguay i o rozsáhlé území. Traduje se, že během nesmyslné války vedené v důsledku přehnaných mocenských zájmů tehdejšího prezidenta Lopeze, musely v letech 1864 až 1870 na frontu i děti. Aby se zmátl nepřítel a hlavně, aby se zamaskovala zoufalá situace v zemi totálně vyčerpané hrozným krveprolitím, nalepovaly se dětem falešné vousy.

Rozladěn a vyčerpán jsem vystoupil na autobusovém nádraží. To se bohužel nachází možná takových pět kilometrů jihovýchodně od centra Asunciónu. Jezdí tam sice autobus označený číslem 8 nebo nápisem Centro, já však neměl náladu hledat ve čtyřicetistupňovém horku jeho zastávku, a proto jsem si sedl do taxíka.

Za 26 tisíc guaraní mě dovezl na adresu Avenida Eligio Ayala číslo 843. V útrobách světlé budovy označené pouze číslem 843 se měl nacházet Pension da Silva. Bohužel jsem se nikoho nedozvonil. Taxíka jsem propustil, a tak jsem se vydal pěšky hledat náhradní ubytování.

Zabočil jsem hned na první křižovatce vlevo a kráčel po ulici Tacuary. V jejích postranních uličkách se měla nacházet náhradní řešení k ubytování. Díky téměř totální absenci značení ulic jsem však nepochodil. Protože jsem neměl chuť zbytečně poutat pozornost tím, jak jsem byl ověšen zavazadly, a také protože se na ulici rojil dav policistů či vojáků pohrávajících si s dřevěnými i plastovými tonfami, vzal jsem za vděk hotelem Sheik na ulici Tacuary, necelých pět bloků jihozápadně od Avenida Eligio Ayala.

Děsná díra za 45 tisíc guaraní na noc. Zašlý nábytek jistě pamatoval ještě posledního paraguayského diktátora a rozvody elektriky mi připomínaly země bývalého Sovětského svazu. Hlavně mou cestu na Zakarpatskou Ukrajinu. Až na to dusno a horko, srovnatelný “komfort”.

Nechyběla však klimatizace ani televize. Na oboje jsem se téměř bál sáhnout, abych nedostal ránu elektrickým proudem. Skočil jsem si pouze pro něco k pití do nedalekého supermarketu na rohu ulic Antequera a Luis A. Herrera a pak raději zalehl do postele. Potřebuju se vyspat na to, abych se rozhodl o plánu další cesty. Cesta už je dlouhá a únava se hromadí. Navíc už i ztrácím pomalu chuť cestovat do neznámých míst. Tím, že jsem sám, je to velice náročné a v Paraguayi obzvlášť. Tou bych měl býval začít a nebo, sem vyrazit ve společnosti někoho dalšího. Ve dvou by to byl zcela jiný zážitek…