Bývalá Britská Guyana, v letech 1831 až 1966 kolonie Jejího Veličenstva, získala definitivní samostatnost právě v roce 1966. Jediná anglicky mluvící země Jižní Ameriky, vděčí za své jméno Guyanské vysočině, v jejíž centrální části se nachází.
Osou země je vodní tok Essequibo, překonávající při výtoku z hor společně se svými přítoky, četné peřeje a vodopády. Nejznámější jsou vodopády King George VI. falls, z kterých na hranicích z Venezuelou padá voda do hloubky 488 metrů.
Možná ještě hezčí jsou vodopády Kaieteur falls na řece Potaro. Dosahují sice výšky “pouhých” 251 metrů, ovšem oblast tohoto národního parku bývá přirovnávána k nejmohutnějším vodopádům světa, Foz de Iguazú nacházejících se na hranicích Argentiny a Brazílie.
Obyvatelstvo je opět velice pestré a skládá se z šesti etnických skupin. Vedle potomků afrických otroků, portugalských a čínských dělníků, dorazivších do Guyany po zrušení otroctví v roce 1833, tvoří zhruba padesát procent populace chudí Indové. Zbylé dvě etnické skupiny tvoří míšenci a potomci původních karibských indiánů.
Do nedělního rána jsme vplouvali jen velice zvolna. Po včerejším dojmu z ulic Georgetownu nás ven rozhodně nic nelákalo. Ovšem ani na klimatizovaném pokoji s televizí jsme nehodlali strávit celý den. Sebrali jsme tedy veškerou odvahu a vyrazili po Camp Street směrem na sever.
Náš dojem z města jsme si však o mnoho nevylepšili. Hlavní město je jedno veliké páchnoucí smetiště. Strouhy dešťové kanalizace lemující všechny ulice v okolí našeho hotelu doslova přetékají odpadky, rozkládajícími se ve zkažené vodě. Voda je navíc plná malinkých rybiček. Nezbývá než doufat, že odkryté stoky neslouží navíc i jako kanalizace splašková.
Jako odpad bohužel působí i většina zubožených lidí, poflakujících se s totálně tupým výrazem ve tváři po ještě zuboženějších ulicích tohoto z hlediska dojmů téměř postapokalyptického města.
Ponuré ulice Georgetownu (Mart Eslem)
Ať však ulice vypadají sebehůře, naše obavy o vlastní bezpečnost se nakonec ukázaly jako liché. V oblasti North Roud a Burda Street jsme se dokonce odvážili zmizet v mumraji tržiště Bourda Market.
Uzoučké průlezy mezi jednotlivými stánky stojícími buď pod širým nebem, nebo v šeru skladištních hangárů ze dřeva a vlnitého plechu ve mne evokovaly atmosféru bazarů známých z Orientu.
Ani v útrobách tržiště, ztraceni mezi zbožím všeho druhu jsme nepociťovali sebemenší náznaky nevraživosti místních lidí. Ba naopak, ať již prodávají zeleninu, maso, kosmetiku či oblečení, jsou neustále v dobrém rozmaru a navíc nejsou ani trochu otravní. Nabídnou své zboží jednou a pokud nemáte zájem, nechají vás v klidu odejít. V tom je oproti arabským tržištím velký rozdíl.
Velmi rozdílný je i způsob smlouvání. Zatímco v Tunisku, Jordánsku či Egyptě považovali prodavači absenci smlouvání o ceně téměř za urážku, zde naopak o slevě téměř nehodlají diskutovat. Člověk musí proto více taktizovat a i poté nedokáže stlačit cenu níže než o několik procent.
Největší radost jsme si udělali u stánku číslo 63. Prodejní box s názvem Culture&Herb nabízel nádherné pestrobarevné košile s etnickými vzory. Majitel, věrný názvu své provozovny labužnicky vychutnával vlastnoručně ubaleného jointa. Dalo nám proto zabrat, než jsme jej donutili ke slevě. Během “obchodního jednání” jsme museli jednou i demonstrativně odejít. Teprve poté jsme se definitivně shodli na ceně.
Na tržišti Bourda Market v Georgetownu (Mart Eslem)
Po dobrém nákupu jsme zašli na dobrý oběd a po dobrém obědě si dopřejeme ještě lepší nedělní klid. Na pokoji musíme spřádat plány našeho dalšího pobytu. Otázka zní, absolvovat letecký výlet do oblasti Kaieteur Falls či co nejdříve opustit Guyanu a přemístit se do jistě pohostinnějšího Port of Spain na Trinidad a Tobagu? Jelikož však k získání leteckého zájezdu k vodopádům je zapotřebí určitý počet zájemců, co uděláme? Navíc se cesta nedá zařídit, dle informací z recepce, dříve nežli na úterý či středu. Vodopády nám proto mohou být ukradené a hurá do ráje Karibských ostrovů!
Náhradu za Kaieteurský národní park jsem našel velice rychle. A ještě k tomu za poloviční cenu. Z Port of Spain si na jeden či dva dny odskočíme na nedaleký ostrov Grenada. Náhrada myslím více než adekvátní. Však se také již nemůžeme dočkat!
Rozhodování bylo velice rychlé, a proto jsme odpoledne ještě vyrazili do ulic. Cílem, možná poslední procházky Georgetownem, byla oblast obepínající Avenue of the Republic. Jedná se o jakési pomyslné centrum všeho dění s budovami Parlamentu, Soudního dvora a Radnice v těsné blízkosti.
Prolezli jsme i hodně drsně vypadající okolí tržiště Stabroek Market a zůstali sedět u večeře v provozovně KFC na Water Street. Parlament je snad jediná trochu ucházející budova v celé zemi. Ovšem téměř přilehlé okolí tržnice spíše evokuje pocit první bojové linie v pouličním boji kdesi v Bagdádu při svržení režimu Saddáma Hussaina. Některé budovy i vypadají jako po čerstvém bombardování a o stavu silnice ani nemá cenu mluvit.
Neuvěřitelná, hrůzu budící, ovšem přátelská individua na nás pokřikují : “Hej, Johny!” Zřejmě každý bílý muž v klobouku je pro ně Američan. Omlouvá je skutečnost, že zajisté ani netuší, že můžeme být Evropané, natož Češi. Jednoho takového bezdomovce jsme si za pytlík arašídů i detailně zdokumentovali na video i fotografie.
Georgetown bez komentáře (Mart Eslem)
Na cokoli se zde civilizací “poznamenaný” návštěvník podívá, vzbudí v něm opravdový zájem. Samozřejmě, pokud na to má žaludek. Jako například po bližším studiu páchnoucí stoky nám docházelo, proč smradlavé město vlastně není zamořeno dotěrným kousajícím hmyzem. Odpadní stoky plné hniloby totiž poskytují již dříve zmiňovaným rybičkám a jejich jikrám potravu, v podobě larev líhnoucích se komárů. Síť odpadních stok tedy možná bude mít svůj promyšlený deratizační účel. Rád bych tomu věřil, ale spíš tomu tak nebude. Realita je někde jinde. Místní obyvatelé jsou jednoduše prasata, která si z vlastního domova dělají odpornou skládku. A jen shodou okolností svou nepořádností hubí i komáry.
Ráj malých rybiček v odpadních kanálech Georgetownu (Mart Eslem)
Cestou zpět z doufáme, poslední procházky pekelnými ulicemi nejhroznějšího města, do jakého jsme kdy oba dva zavítali, nás pobavilo další zjištění. Kabely elektrického vedení jsou mezi jednotlivými sloupy tak prověšeny, až je možno se k nim kdykoli a kdekoli připojit. Pouliční prodavač “zaručeně” značkového zboží, rozvěšeného na mřížích trvale zavřené výlohy, si svůj prodejní stánek jednoduše ozvučí muzikou z přenosného rádia. Kultura prodeje nade vše! Hlavně se pašovaného nebo možná i kradeného zboží co nejdříve zbavit.
Pokud zde existují nějaké energetické závody, musí mít z podobných černých odběrů radost. Ani se nedivím, když zde dochází k častým výpadkům proudu. Ovšem podobné chování je zde naprosto běžné a nikdo z místních se nad tím ani nepozastaví. Jak by také mohli, s inteligencí průměrného foxteriéra. Div je, že při stavu rozvodných sítí elektrického proudu vůbec můžeme v hotelu svítit a ještě nedošlo za naší návštěvy k jeho výpadku. Přijít o klimatizaci by bylo nepříjemné. Možná však má hotel svůj záložní zdroj a nebo vůbec funguje na svůj vlastní generátor.
