První spoje do Orhei odjíždějí z Kišiněva až po deváté hodině. Ráno jsme tedy nemuseli spěchat a vstávat příliš brzo. Navíc k autobusovému nádraží před hotelem Meridian to máme kousek.
Najít ovšem kasu, u které lze koupit lístky do Orhei, se ukázalo jako problém. Stanovišť s desítkami okének vydávajících lístky je zde nespočetně. Nakonec jsme se dopracovali až k těm správným u severovýchodního rohu Centrální tržnice na křižovatce ulic Mitropolit Varlaam a Armeneasca.
Autobusem jsme však nakonec nejeli, nýbrž jsme na radu samotné pracovnice prodávající jízdenky využili služeb maršrútek. Maršrútka je navíc levnější, přijde nás dohromady na pouhých třicet lei. Poznáme tedy konečně i moldavský venkov. Navíc již ne jen z pouhého okna autobusu.
V dojmu Orientu mne utvrzoval mumraj autobusového nádraží. Nepřehledný shluk lidí, autobusů, maršrútek a taxíků. Kupodivu však jako by ten chaos měl svůj řád a lidé včas uskakovali a vozidla si dělala navzájem prostor. Žádné zranění, žádné srážky. Chápu však, že by zde nebohý Středoevropan za volantem rychle přišel o nervy.
Přesun do Orhei zabral asi hodinu. Na místní poměry celkem slušný čas. Během čtyřiceti pěti kilometrů jsme stavěli na kdejakém rohu. Na autobusovém nádraží jsme si ověřili, že jediný spoj do Orheiul Vechi jezdí ve 12.45. Téměř tři hodiny na něj tedy budeme čekat.
Jako varianta se v Orhei nabízí taxík. Ovšem sto lei v porovnání s necelými dvaceti za autobus je přespříliš. Taxikář si navíc zřejmě myslel, že jsme snad spadli z Marsu a svou cenu obhajoval více než čtyřicetikilometrovou vzdáleností. Říkal, jak pouze benzín ho vyjde na osmdesát lei.
Proto nás zaskočilo, když ochotně slevil na sedmdesát. Lidumil zřejmě vozí cizince se ztrátou pouze z lásky k bližnímu. Snažil se nás přesvědčit i s pomocí svého kolegy, který plácl nesmysl o více než padesátikilometrové vzdálenosti. Přitom na ukazateli kousek od stanice je napsáno dvanáct. Musí nás mít za úplné pitomce, kteří jsou v Moldavsku v Jiříkově vidění!
Pauzu jsme využili k procházce po šestém největším městě v zemi. V Orhei žije okolo třicetiosmitisíc obyvatel. Sídlo, původně založené ve 14. století, bylo za 2. světové války téměř srovnáno se zemí. Z turistického hlediska je městečko totálně nezajímavé.
Na chudých neudržovaných ulicích má člověk smíšené pocity. Na jedné straně vidí prvky dokládající sovětskou minulost, jako například budovatelskou mozaiku na budově kulturního střediska. A o kousek dál projde okolo moderní cukrárny či krásné bankovní pobočky. Tedy jasných znaků moderní éry globalizace.
Prošli jsme město jednou z širokých, lipami a javory lemovaných ulic až na konec. Mohli jsme tak sledovat poklidně plující život, jak pracujících v mnoha krámcích a barech, tak i školou povinné mládeže. O každé přestávce se totiž z budovy základní školy i z institutu jakési vojenské školy či akademie vyřítí mládež a okupuje zmíněné krámky a stánky s občerstvením. Po pár minutách mumraje se však život na ulici opět navrací do svých ospalých kolejí…
Ospalé a liduprázdné ulice v Orhei (Mart Eslem)
Před jednou hodinou odpolední jsme se dočkali a mohli Orhei opustit. Kdo by však na nástupišti či na deskách umístěných za předními skly autobusů hledal nápis Orheiul Vechi, dočkal by se nemilého zklamání.
Orheiul Vechi je totiž zřejmě pouze označení kláštera. Na mapách je přilehlá vesnička s několika skromnými domky a nepostradatelným kostelíčkem značena jako Trebujeni. Na prohlídku však opět máme pouhé tři hodiny. Po čtvrté odpoledne totiž odjíždí zřejmě jediný zpáteční spoj do Orhei.
Musím místní lidi pochválit, jak slušně a povětšinou i čistě chodí oblečeni. Každý je doslova vyfešákovaný. To působí v ostrém kontrastu s naším špinavým outdoorovým oděvem. V autobuse naproti nám seděl postarší muž oblečený jak do kostela. Dojem však poněkud kazily domácí bačkory, které si k oblekovým černým kalhotám obul. Možná zapomněl, nebo spíše na nové boty nemá peníze?
Po pár minutách jízdy se jediný spoj do Trebujeni zastavil. Důvodem byla rána jak z pistole v oblasti pravého zadního kola. Nad ním jsme i seděli. S prasklou pneumatikou však řidič pokračoval v jízdě.
Obrovské rány způsobené nárazy prázdné pneumatiky o podběhy autobusu jej však po chvíli přeci jenom donutily zastavit a kolo vyměnit za rezervní. Jsou to ale na Divokém Východě dobrodruzi!
Rezervní pneumatika ovšem nevypadala o moc lépe než ta prasklá. Báli jsme se, že ani na ní nedojedeme do cíle. Tím spíš, když jsem pomalu začal dávat za pravdu taxikáři. Trebujeni je možná od Orhei vzdáleno deset kilometrů, ovšem náš autobus jel bůhví kudy.
A nakonec jsme přece jen do Trebujeni nedojeli. Vystoupili jsme na kopci u křižovatky hned vedle zbytků středověké pevnosti. Pěšky jsme se z rozcestí museli dostat až na kopce nad další sousední vesničkou Butuceni.
Nad touto vesnicí se tyčí skalnatý masiv, v jehož nitru je i komplex klášterních jeskyní. Prudké skalnaté úbočí vlastně vděčí za svůj vznik klikatící se řece Prat. Její vody se miliony let zavrtávaly hlouběji a hlouběji do svého okolí až vznikl kolem jejich břehů jakýsi kaňon.
Opravdu sugestivní a překvapující přírodní výtvor. Na úzkém vrcholu skalnatého hřebenu ohrazeného řekou Prat z obou stran je kromě kapličky podepřené dřevěným lešením i zrekonstruovaný žlutý pravoslavný kostelík. Díky probíhající rekonstrukci interiéru je však pro veřejnost uzavřen.
Skalnatý hřbet nad řekou Prat (Mart Eslem)
Dlouho jsme nemohli najít ani vstup do skalního kláštera. Již jsme se pomalu smiřovali s osudem a krátili si dlouhý čas házením kamenů ze skály dolů na pole za řekou. Až na Pavla jsme byli úspěšní a dokázali jsme dopravit hozené kameny až na druhý břeh řeky. Všechny Pavlovy kameny bohužel končily ve vodě. Chudák to těžce nesl.
Na zpáteční cestě jsme konečně objevili vchod do kláštera. Vchodové dveře jsou schované ve svahu pod kapličkou a při naší cestě po hřebenu kopce jsme je samozřejmě neměli šanci zahlédnout. Přišli bychom tak o hodně. Část kláštera vytesaného do skály ve 13. století ortodoxními mnichy se zachovala i do dnešních časů.
Strážce skalní modlitebny (Mart Eslem)
Do skály byla vytesána chodba a na jejím konci několik místnůstek s východem na převis trčící vysoko nad řekou. Skalní modlitebnu obýval starý mnich s šedivými vlasy a vousy. Oblečen do prosté tmavohnědé tuniky se staral o prodej suvenýrů, vybíráním příspěvků na údržbu kláštera a zároveň i hlídal nespočet dřevěných či železných křížů a svatých obrázků.
Vchod do skalního kláštera (Mart Eslem)
Kromě mnicha uvnitř hory operoval i malý ryšavý chlapec, který hbitě šplhal po okolních skalních stěnách. Za malý dárek nás zavedl i do jakési bývalé ložnice mnichů. Do místnosti členěné kamennými kójemi nás doprovodil za balíček mariášových hracích karet. Však si karty také velmi rychle schoval do svého úkrytu ve skále. Kromě něho se podobné akrobacie zřejmě nikdo neodváží.
Akrobacie na skále (Mart Eslem)
Pózování ve visu na skalní stěně však bylo vděčným cílem fotoaparátů ostatních návštěvníků kláštera. Ne snad, že by se to v jeho útrobách hemžilo turisty, ale potkali jsme skupinku čítající jednoho Američana a dvě místní dívky. Klášter byl nevšedním zážitkem pro nás všechny.
Dal jsem se s bodrým chlapíkem do řeči. Američanovo jméno mi však činilo, díky jeho židovským kořenům, lehké problémy. Jestli jsem dobře pochopil, jmenoval se Yurrah nebo nějak podobně. Přiletěl do Moldavska zřejmě na pozvání jedné z místních slečen. Shodou okolností odjíždí také v pátek domů. Na rozdíl od nás ovšem nepojede vlakem a nemusí ani do Bukurešti. Z Kišiněva poletí do Amsterdamu a poté dále za oceán. Pochází z Milwaukee ve státě Visconsin.
Slovo dalo slovo a hned jsme měli postaráno o dopravu zpět do Kišiněva. Yerrah měl pronajatý mikrobus i s řidičem a v něm akorát tři volná místa. Byl tak laskavý a odvoz nám sám nabídl. Bez jeho ochoty bychom zřejmě měli napilno a dorazili do našeho bytu až pozdě za tmy. Vytrhl nám tedy doslova trn z paty.
Přímou linkou jsme tedy opouštěli chudý a drsný venkov, který byl pravým obrazem reality Divokého Východu. Poznali jsme tak další aspekty života lidí v jedné z nejmenších a nejchudších republik bývalého Sovětského svazu. Země, která se pyšní velmi úrodnou půdou a je známa svými vinicemi a vínem.
Z mikrobusu nás vysadili před budovou Parlamentu. Odtud jsme to měli domů již jen pár minut pěšky po bulváru Stefan cel Mare. V pulsujícím hlavním městě jsme se cítili již jako ryba ve vodě. Navíc jsme se nemohli dočkat večeře. Vždyť jsme jedli naposledy v jedenáct dopoledne chléb s máslem na ulici v Orhei…
