Kapitola 11 – Asunción

By 17.1.2008 Říjen 5th, 2015 Deník 011

Dlouhý a vydatný spánek, přesně to jsem potřeboval. Spal jsem možná dobrých dvanáct hodin a díky klimatizaci jsem se i musel přikrýt poměrně teplou prošívanou dekou. Okolo desáté jsem vyrazil do ulic Asunciónu.
Asunción, dnes více jak miliónovou metropoli, je možno považovat za jakousi matku měst. Ve 14. století byl výchozím bodem pro zakládání Buenos Aires a dalších argentinských měst Santa Fé a Corrientes či bolivijské Santa Cruz.
Samotné Asunción vzniklo v roce 1537. Toho roku španěl Juan Salazar y Espinosa založil na břehu řeky Paraguay pevnost a pojmenoval ji podle svátku Nanebevzetí Panny Marie, Nuestra Seňora de Santa Maria de la Asunción. Pevnost se následně stala výchozím bodem pro kolonizaci východní části Jižní Ameriky.

Nádraží Carlose Antonia Lópeze v Asunciónu – Asunción, Paraguay [Mart Eslem]

Nádraží Carlose Antonia Lópeze v Asunciónu – Asunción, Paraguay [Mart Eslem]

Po ulici Tacuary jsem přešel pět bloků na severovýchod, abych na Calle Eligio Ayala zabočil doleva na severozápad. Pouhý jeden blok tímto směrem a došel jsem do stínu stromů na Plaza Uruguaya. U severního rohu náměstí stojí bývalé vlakové nádraží Carlose Antonia Lópeze, vybudované v roce 1861. Jedná se o nejstarší nádraží v Jižní Americe.

Obešel jsem budovu ze všech stran, ale nedokázal najít místo, odkud by se dalo pořádně vyfotit. Navíc snad na každém rohu stála policejní hlídka a jak je známo, policisté se neradi fotí. A mělo být ještě hůře.
Po Avenida Marsical López jsem se přesunul do parku, jehož součástí jsou hned dvě náměstí. Plaza Constitución a Plaza de Armas. Divný pocit se změnil na pocit velice stísněný. Na náměstí jsem kráčel jako jediný civilista mezi davy postávajících nebo na lavičkách se stínu posedávajících vojáků a policistů. Místo obušků už měli samopaly a ve stínu palem měli na hromadách naskládané ochranné helmy a štíty. Park jsem tedy velice svižně proběhl a na fotografování si nechal zajít chuť.

Prezidentský palác v Asunciónu – Asunción, Paraguay [Mart Eslem]

Prezidentský palác v Asunciónu – Asunción, Paraguay [Mart Eslem]

Po Avenida República jsem pokračoval k prezidentskému paláci. Ten byl co do počtu ozbrojenců méně střežen, ovšem vojáci na sobě měli maskáče a v rukou mnohem těžší a lepší kvéry, než kolegové v nedalekém parku.
Vládní palác však rozhodně stojí za fotografii. Jako mnoho jiných budov v Asunciónu byl vystavěn podle evropského vzoru. Prezidentský palác má připomínat pařížský palác Louvre. Teprve podruhé na svých cestách jsem se proto vydal požádat ozbrojenou ochranku paláce o povolení k fotografování. Poprvé to bylo v Trandněsterské, komunistické enklávě Moldavské republiky. A i tentokrát jsem byl úspěšný.
Obdržel jsem instrukci, že palác se smí fotografovat pouze ze strany od řeky. Rád jsem ho proto obešel, v bláhovém domnění, že si pořídím i nějaké pěkné záběry řeky Paraguay. Bohužel u břehu stála malá válečná loď plná dalších ozbrojených složek. Pořídil jsem si proto pouze dva snímky paláce a vrátil se do méně střežených ulic města.

Ulice v centru Asunciónu – Asunción, Paraguay [Mart Eslem]

Ulice v centru Asunciónu – Asunción, Paraguay [Mart Eslem]

Chvíli jsem se toulal tzv. červenou zónou (Zona Roja) mezi řekou Paraguay a Calle Palma, rušnou hlavní obchodní třídou. V této oblasti údajně dochází k přepadením i za bílého dne. Převážně však v době siesty a o víkendech, kdy bývají ulice často téměř opuštěné.

Jelikož postával nějaký ozbrojenec téměř na každém rohu, rozhodně jsem se něčeho podobného neobával. Jedinou mou obavou bylo, abych se čirou náhodou neocitl uprostřed nově propuknuvší revoluce. To by bylo očividně mnohem složitější než čelit nějakému přepadení. Navíc si mě na mých cestách zatím nikdo nedovolil přepadnout, a to si myslím, že jsem se pohyboval v mnohem horších ulicích než jsou ty v Asunciónu. Paradoxně na mě vytáhl nůž zatím pouze jeden feťák, kterého jsme chytili při vykrádání budovy základní školy a cikán v supermarketu. Ten měl místo nože břitvu. Oboje se stalo v mém rodném městě Ústí nad Labem, také téměř za bílého dne.
Proto jsem z domova už vycvičen, abych nepanikařil. Rozvahu a relativní klid dokážu v těchto situacích zachovat, ale přiznám se, že poté, co jsem vyřešil případ s břitvou, trvalo mě dva dny, než se usadila hladina mého adrenalinu do normálu. Nikomu nic podobného nepřeju zažít.

Terasa před Iglesia de la Encarnación v Asunciónu – Asunción, Paraguay [Mart Eslem]

Terasa před Iglesia de la Encarnación v Asunciónu – Asunción, Paraguay [Mart Eslem]

Během dalšího toulání jsem došel až k cihlovému kostelu. Snad se jednalo o Iglesia de la Encarnación, ale nejsem si jistý. Areál zabírá celý jeden blok ulic a kostel samotný stojí na jakémsi umělém vršku vysoko nad okolními rušnými ulicemi. Taková oáza klidu uprostřed rušných a stísněných ulic Asunciónu. Bohužel je v blízkosti kostela několik výškových budov, které zamezují lepšímu výhledu na město.

V prázdném kostele jsem po svém způsobu poděkoval Bohu, kterého spíše nazývám osudem, a pomalu se vrátil do hotelu Sheik. Skrýt se před poledním sluncem, dusnem a horkem.
Pár metrů před kostelem jsem se ještě zastavil v malém baru nebo spíše obchůdku na rohu ulic Tacuary a Luis A. Herrera. Koupil jsem si pití a nějaké ovoce. Také pečivo, abych vyzkoušel, jak je na tom mé zažívání. Milá paní za pultem se mě zvědavě vyptávala, odkud pocházím, a proto jsem načaté konverzace využil k několika otázkám. Hlavně mě zajímalo, proč je v ulicích tolik ozbrojenců. Jestli je to v Asunciónu běžné.
Ozbrojené složky zaplavily město kvůli blížícím se volbám. Novým prezidentem by se mohla stát, stejně jako se to již stalo v sousední Argentině, první žena. To se spoustě lidí nelíbí, a proto hrozí demonstrace nebo nepokoje. To je hlavní důvod přítomnosti nadměrného počtu policistů a vojáků. Ani jsem nedokázal posoudit, zda mě podobné vysvětlení má uklidnit nebo ještě více znepokojit.
Už to vlastně ani nemusím řešit, protože jsem se rozhodl nabrat zpáteční kurz už zítra. Zkrátka už nemám potřebnou vnitřní sílu a dostatek energie k cestě dále na sever. K obratníku Kozoroha se už nevydám. Pomalu se vrátím do Buenos Aires a zkusím si tam raději sehnat konverzační hodiny španělštiny. To bude mnohem rozumnější než se trmácet po paraguayském venkově. Jsem na to už příliš unavený.

Vše, co jsem prožil v uplynulých čtyřiceti dnech, si vyžádalo svou daň. Chci si už pouze v klidu odpočinout a upřímně, kdyby to bylo možné, nejraději bych se už vrátil domů.
Drakeův průliv, Antarktida, Chile, Argentina, Uruguay a Paraguay. Bylo toho na jednu cestu opravdu snad až příliš. Tato cesta byla jakýmsi milníkem mého života a velice ovlivní a zajisté i změní mé budoucí dny. Nastal rozhodný okamžik návratu. Už se nechci cítit tak osamocen. Navíc v Buenos Aires se mohu potkat s Karim, který odlétá až pár dní po mně. A jakákoliv společnost někoho známého bude pro mě velice vítaná. Sice mě to mrzí, ale nutit se do dalšího objevování rozhodně odmítám. Jakmile něco nedělám se zájmem mně vlastním, většinou to ani za moc nestojí…

Necelých pět hodin jsem prospal na pokoji a pak se přeci jenom ještě jednou vypravil do ulic Asunciónu. Pouze na lehko, s malou brašnou, ve které jsem měl pouze foťák, peníze a doklady, jsem se vrátil zpět k bývalé nádražní budově. Hlídkující policisté neměli vůbec nic proti tomu, abych si pořídil pár fotek.
To do mnohem většího maléru jsem se mohl dostat na Plaza Uruguaya, kde mě jiná hlídka zastavila a než jsem směl vstoupit do parku, musel jsem se legitimovat. Podal jsem mladé policistce svůj pas, a když jej otevřela, bylo v něm sto dolarů. Rád bych věděl, co se slečně v tu chvíli honilo hlavou. Peníze jsem si ihned schoval a žádný problém mi nezpůsobily. Paraguay je totiž korupcí prolezlá země, a přestože to všem vadí, téměř nikdo se nepokouší něco změnit. Já však nechtěl nikoho uplácet, dolary jsem si dal do pasu, protože jsem chtěl skočit do směnárny vyměnit si další guaraní. Vzhledem k návratu do Argentiny k tomu však nedošlo a já si zapomněl peníze vyndat.
V parku jsem se ani neposadil, protože po bližším prozkoumání jsem zjistil, že převážná část laviček je opět obsazena ozbrojenými složkami. Po ulici 25 de Mayo jsem se proto rychle přesunul na nedaleké a méně střežené náměstí Plaza de los Héroes.

Panteón de los Héroes v Asunciónu – Asunción, Paraguay [Mart Eslem]

Panteón de los Héroes v Asunciónu – Asunción, Paraguay [Mart Eslem]

V jeho severním rohu stojí Panteón de los Héroes. Památník hrdinů ukrývá ostatky prezidenta Francisco Solano Lópeze a spousty obětí katastrofické války z let 1862 až 1870, kdy se počet obyvatel Paraguaye snížil z původního necelého půldruhého milionu na konečných dvěstětřicet tisíc lidí. Při popravě zmíněného prezidenta na konci války bylo země prakticky vylidněná. Památník této smutné kapitoly paraguayských dějin byl dokončen roku 1936 a má být zmenšeninou pařížské Invalidovny.

Sympatický mladý pár na Plaza de los Héroes v Asunciónu – Asunción, Paraguay [Mart Eslem]

Sympatický mladý pár na Plaza de los Héroes v Asunciónu – Asunción, Paraguay [Mart Eslem]

Když jsem k památníku došel, poprosil mě mladý pár, zda bych jej nevyfotil. Rád jsem vyhověl prosbě a na oplátku si pořídil i jejich fotografii. Jak je i zde na ulicích typické i tito dva zamilovaní měli s sebou termosku a kalíšek, ze kterého usrkávali yerbu maté, národní to nápoj snad všech zemí Jižní Ameriky. Nebyli proti a chvíli jsme si i povídali. Další důkaz přívětivosti obyvatel Asunciónu. Obavy nebo dokonce strach z návštěvy Paraguaye se tedy ukázaly jako liché. Samozřejmě až na potíže s vojáky na ulicích, z toho mám stále nepříjemný pocit

Chvíli jsem pokračoval v chůzi na severozápad po Calle Palma. Rušná tepna je plná barů, obchůdků, restaurací a směnáren. Navíc na chodníku postávají desítky “veksláků”. Brzy jsem proto zabočil vlevo na ulic 14 de Mayo. Došel jsem až na křižovatku této ulice a ulice General Diaz.

Posilovna v ulicích Asunciónu – Asunción, Paraguay [Mart Eslem]

Posilovna v ulicích Asunciónu – Asunción, Paraguay [Mart Eslem]

V útrobách obchodního centra Supermercado Asunción jsem hledal nějakou cestovní kancelář nebo informační agenturu. Cestovky jsem našel asi tři. Nabízely dovolené a spojení do celého světa, když jsem však chtěl plánek Asunciónu nebo pohledy jejich města, nepochodil jsem. Další to důkaz, že Paraguay opravdu není na domácí cestovní ruch připravena. Už v druhé metropoli Jižní Ameriky se mi tak stalo, že jsem nemohl sehnat pohledy, natož plánek města. Tou první byla před téměř pěti lety (v roce 2003) Georgetown v Guyaně. To je naštěstí jediná podobnost s Asunciónem, protože Georgetown byl pro mě pekelným, snad Bohem zapomenutým místem. I z něj jsme tehdy raději předčasně utíkali.
To z Asunciónu utíkám hlavně kvůli nudě, a ta v Geogetownu rozhodně nebyla. I přesto mohu každému doporučit, aby Asunción navštívil. Je to místo, stejně jako celá Paraguay, které by se dalo charakterizovat jako pole neorané co se cestovního ruchu týče. Tato chudá země má co nabídnout hlavně co se přírodních krás týče a rozvoj cestovního ruchu by jí pomohl odrazit se z pozice druhé nejchudší země kontinentu (hned po sousední Bolivii) k lepším světlejším zítřkům. Hlavně její obyvatelé by si to velice zasloužili…