Jak oba dva doufáme, jedná se o poslední ranní probuzení v Georgetownu. Ranní hygienu nám bohužel pokazila tekutina, linoucí se z trubek vodovodu. Úmyslně říkám tekutina, protože spíše než vodu svou sytě žlutou barvou připomínala, však víte co….
Richard sprchu rychle opustil a rozmyslel si i čištění zubů. Já byl odsouzen opustit Guyanu, jak se říká “na prasáka”. I tak to bude hygieničtější, než se mýt v takové močce.
Těsně po osmé hodině jsme již seděli v kanceláři Connections Travel Service a za 145 amerických dolarů si kupovali zpáteční letenku do Port of Spain. Slyšíte dobře, zpáteční. Paradoxně stojí méně než let pouze v jednom směru. Jednoduchý let stojí o 50 dolarů více. Máme tedy rovnou dvě letenky z Port of Spain. Jednu zpět do pekla Georgetownu a druhou do Cayenne. Je více než jasné, kterou variantu zvolíme.
Cestovní agentura sídlí na Avenue of the Republic 6, personál je na úrovni a překvapivou úroveň má i interiér kanceláře. Zřejme ten nejlepší, který lze v Georgetownu najít.
Pondělí je v ulicích města velice rušné, všude plno lidí, aut a také dětí spěchajících do školy. Školou povinní zde mají slušivé školní uniformy. Tento staroanglický zvyk má své hluboké opodstatnění a nebylo by na škodu zavést jej i v Čechách. Jednoduché nařízení, které navíc podporuje určitý řád, rázem vymaže sociální rozdíly mezi dětmi. Spolužáci ani učitelé nemohou zatápět žákům z bohatších rodin jenom proto, jak hezky jsou oblečeni. Skutečnost v Čechách bohužel naprosto běžná.
Pondělní šrumec v ulicích Georgetownu (Mart Eslem)
Bližším studiem skladby pouličního vozového parku jsme zjistili téměř absolutní dominanci automobilů značky Toyota. Mezi tisíci Toyotami jsem zpozoroval pouze asi dva Nissany. Ještěže Toyota nevyrábí motocykly (nebo aspoň o tom nevím). Skladba jednostopých vozidel je proto pestřejší. Komicky působí někteří motorkáři s ochrannými přilbami ve tvaru nacistických vojenských helem. Pod helmou mají ještě navíc nasazenu basebalovou čepici.
V půl desáté jsme si, raději s předstihem, objednali v recepci odvoz na letiště. Cesta v závislosti na hustotě dopravy trvá okolo pětačtyřiceti minut a vyjde na 2.500 guyanských dolarů.
Na pokoji jsme se však nudili, a proto se vydali ještě jednou do ulic s cílem sehnat někde pohledy a třeba i něco jako plán města. Pohledy jsme sehnali na Nord Road v blízkosti poštovního úřadu. Úroveň města je však přímo úměrná úrovni pohledů. Poslat pohled z Guyany je na hranici mezi potěšením a urážkou jeho adresáta.
Nešlo si nevšimnout, že se pohledy rozhodně často neprodávají. Byli napůl vybledlé od paprsků slunce a možnost výběru velice omezená. Vybírání se neslo spíše v duchu hesla “mezi slepými je jednooký králem”. A poslední bonbónek, který nás utvrdil ve správnosti rozhodnutí, co nejrychlejí z Georgetownu zmizet, nás očekával při návratu do Campala International.
Vraceli jsme se po South Road a na hladině páchnoucí stoky jsme zaregistrovali kruhy značící pohyb. Zprvu jsme mysleli na psa, který omylem spadl do vody, dá-li se ta tekutina vůbec k vodě přirovnat. Jaká hrůza a odpor se nás zhostil, když ve vodním kanále plaval bezdomovec. Zřejmě konal ranní hygienu, dle našich měřítek srovnatelnou s vlastními výkaly na zubním kartáčku se závěrečným vypláchnutím úst plných aftů sousedovou předvčerejší močí. A ještě by z tohoto srovnání člověk vyšel jako čistotný vítěz. Tak strašná koupel, to zde musí být!
Stoka alias koupelna pro bezdomovce v Georgetownu (Mart Eslem)
Kolem poledne jsme se ocitli na letišti. Čekala nás však dlouhá řada čekající u kontroly zavazadel. Nemají zde zřejmě na potřebnou techniku finance, a proto každé zavazadlo zvlášť kontrolují ručně. U odbavení čekalo pár velice sličně oděných černochů a tři běloši. Dohromady jsme tedy během naší návštěvy potkali šest bílých. Pouze tři na letišti však vypadali civilizovaně.
Od taxíkáře jsme se dozvěděli, kdo patří do smetánky místních bohatých lidí. Jsou to převážně vývozci potravin, kteří mají na místní poměry velice luxusně vypadající sídla na okraji města.
Samozřejmě mezi movité patří v Guyaně i drogoví dealeři. I kriminalita stoupá každým rokem a loupežné vraždy pro pár dolarů nejsou ničím neobvyklým. Díky bohu, že Guyanu opouštíme. Jak jsme se shodli s Richardem, do Georgetownu už nás nikdy nikdo nedostane! I ten nejposlednější cikán v Čechách nám bude po zážitcích odsud připadat jak aristokrat.
V každé zemi je alespoň něco, co přitahuje turisty a stojí kvůli tomu podstoupit nižší úroveň pohodlí. V Guyaně není naprosto nic, je to odporné smetiště na konci světa, které má navíc tu drzost, prezentovat se na pohledech či letáčcích jako zahrada Karibiku!
Neuvěřitelné, naštěstí před námi je návštěva opravdového Karibiku. Doufám, že si spravíme chuť alespoň posledním týdnem našeho putování. Na ostrovech Trinidad a Tobago na mě čeká veliká oslava. Ještě před dovršením svých třicátých narozenin, oslavím padesátiny.
Myslím tím svou jubilejní padesátou zemi. Na důstojnou oslavu jsem si s sebou tentokrát vzal dva speciální doutníky, doporučené odborníkem, namísto mých tradičních s vanilkovou či cherry příchutí.
Oslava bude mít nečekaně i svůj druhý podtext. Mimo padesáté země oslavíme velmi rádi i opuštění takové díry, jakou bohužel Guyana byla. Uděláme za ní jednou pro vždy velkou tlustou tečku a raději si budeme užívat, doufáme mnohem čistších ostrovů.
Let BW 04242 trval zhruba pětačtyřicet minut. Na palubě jsme museli vyplnit vstupní i celní prohlášení a Richardovi se podařilo natočit pár krásných záběrů čistě bílých mráčků a neprostupné džungle guyansko-venezuelského pohraničí, na kterém ovšem neexistuje žádný oficiální přechod.
Pokud se někdo chce dostat z Guyany do Venezuely a nechce si shánět letenky, nezbývá mu než absolvovat obtížný přesun po souši oklikou přes Brazílii. Pokud samozřejmě nehodlá riskovat sebevražedný pochod džunglí přímo do oblasti delty Orinoca.
Let nám zpestřil i jeden, bez přehánění, prdelní ksicht, který si ve své ubohosti a arogantnosti neviděl ani na špičku nosu. Ind středního věku připomínal vypatlaného pasáka ověšeného zlatem, který se díky nakradeným penězům považuje pomalu za pana prezidenta. Hrůza, co dokážou peníze v kombinaci s hloupostí s lidmi provést. Kdyby pořvával na letušky a okolní cestující ještě o chvíli déle, asi bych si neodpustil ho proplesknout.
Na letišti Piarao International nás ihned z kraje našeho pobytu na T&T (jak se zkráceně nazývá republika Trinidad a Tobago) překvapily dvě věci. Richard si ještě v Kourou vyrobil obal na své suvenýry z kusu vyschlého dutého bambusu. Zde v Port of Spain však tato dřevina neprošla vstupní kontrolou a byla úředně zabavena. Druhým překvapením pro nás byla cena taxíku z letiště do ubytovny Carnetta´s Inn. Za odvoz bylo požadováno dvacet dolarů, ovšem amerických a ne místních Trinidad a Tobago dolarů. To nám to tedy pěkně začalo.
Naštěstí je T&T již na první pohled mnohem, ale mnohem pohostinnější než Guyana a také je na rozdíl od naprosto rovinatého okolí Georgetownu nepoměrně hornatější. To již samo o sobě působí lepším dojmem. Tak, takové byly první zážitky z mé padesáté země.
Ubytování v Port of Spain (Mart Eslem)
Než jsme dorazili do místa našeho prvního noclehu na ostrovech, prohlídli jsme si z okénka taxíku velkou část Port of Spain (P.O.S. – velmi hojně používaná z kratka). Projížděli jsme okolo rozlehlého Queen´s Parku Savannah a v jeho okolí obdivovali několik budov s koloniálním architektonickým rukopisem. Krásné budovy vesměs postavené na konci 19. a začátkem 20. století si vysloužily název Magnificient Seven, což volně přeloženo znamená Úžasných sedm. Název lze přeložit i jako Sedm statečných, což připomíná legendární western s Yulem Brinerem v hlavní roli.
Tyto budovy spolu s hotely, nákupními středisky a restauracemi míjenými po cestě nám dodávali pocit klidu v podobě jistoty o návratu do civilizace po pobytu v zoufalé divočině Georgetownu.
Dopřáli jsme si báječnou sprchu a po pár dnech opět cítili, že namísto páchnoucí zvěře jsme opět čistými a voňavými džentlemany.
Skvělá večeře završená lenošením u televize s velikou nabídkou satelitních programů příjemně zakončila náš první večer na T&T. Jak jsme oba přesvědčeni, čeká nás úžasný závěrečný týden naší odvážné cesty.
