Kapitola 12 – Zpět do Argentiny

Včera večer jsem sebral odvahu a vlezl si do sprchy na pokoji číslo 20 v hotelu Sheik. Nešlo o to, že bych se štítil, ale měl jsem spíše obavu z elektrických rozvodů, které byly téměř nechráněné. Jakýsi vypínač asi třicet centimetrů od sprchy byl zapojen naprosto holým drátem a neměl ani kryt. K probíjení nakonec naštěstí nedošlo, musel jsem ale řešit jiný problém.
Jelikož zmiňované zvláštní elektrické rozvody napájely zřejmě průtokový ohřívač, vyrazil jsem po asi minutě sprchování pojistky. Namydlený doslova i obrazně jsem se ocitl v setmělé koupelně. Potmě jsem se snažil smýt ze sebe mýdlo a zbytek očisty jsem absolvoval s čelovkou na hlavně. Koupal jsem se nakonec zcela zbytečně, protože díky vyraženým pojistkám nešla ani klimatizace, a tak jsem se ráno vzbudil zpocený jako bych celou noc běhal po městě.

Nechal jsem si zavolat taxíka až před hotel a během cesty se mohl opět přesvědčit o vstřícnosti a bezprostřednosti Paraguayců. Za 26 tisíc guaraní jsem se nejenom pohodlně dostal na autobusové nádraží, ale dozvěděl se třeba, že v Paraguayi jsou dva oficiální nebo chceme-li úřední jazyky. Vedle španělštiny je to také mluva původních indiánů, jazyk guaraní. Přestože původní obyvatelé tvoří už pouhé asi 2 procenta obyvatelstva, jejich jazyk je stále živý. Spousta indiánů se časem smísila se španělskými usedlíky, proti kterým v počátcích kolonizace bojovala.
Na počest téměř zaniklého hrdého indiánského kmene zřejmě získalo své jméno i státní oběživo. Paraguay si tak drží provázanost se svou indiánskou minulostí a i kdyby se někdo někdy v budoucnu rozhodl změnit název peněz nebo dokonce i zakázat jazyk guaraní, jednoho se bude zbavovat jen stěží. Název země také vznikl ze slova původního jazyka guaraní. Paraguay získala své jméno podle stejnojmenné “Papouščí řeky”.

Na autobusovém nádraží jsem se hned vydal shánět spoj do Buenos Aires. Jízdenky nabízí spousta dopravních společností. Doptat se lze snad u každého okénka. Poměrně veliké rozdíly jsou však v cenách. A překvapivě také v jízdních řádech. Zatímco ty dražší jízdenky stojí třeba až k půl milionu guaraní, já sehnal jeden z těch levnějších za rovných třistatisíc.
Překvapilo mě, že autobus s levnějším jízdným odjíždí několikrát denně, zatímco ty drahé spoje třeba jen jednou za den. Díky tomu jsem i ušetřil. U prvního okénka jsem zjistil orientační cenu 450 tisíc guaraní, ale zároveň mi bylo oznámeno, v devět hodin ráno, že bych musel počkat do dalšího dne. Dnes už další spoj nevypravují. Lehce mě to vyděsilo, ale hned o dvě přepážky vlevo jsem sehnal autobus, který odjížděl za hodinu a stál pouze 300 tisíc guaraní.
Díky jízdnímu řádu jsem paradoxně až při odjezdu z Asunciónu zaregistroval používání jiného času než v Argentině. V Paraguayi bylo o hodinu méně, než ukazovaly moje hodinky nařízené v Ushuaia.

V půl desáté jsem tedy nastoupil do dvoupatrového autobusu společnosti Expreso Rio Paraná a o třicet minut později opustil Asunción.
Před nástupem jsem ještě zjistil, proč je jízdenka tak levná v porovnání s konkurencí. Musel jsem platit tři tisíce guaraní za uložení batohu do zavazadlového prostoru autobusu. Musel jsem tak bohužel rozměnit bankovku, kterou jsem měl schovanou jako suvenýr. S podobným poplatkem jsem se setkal poprvé a člověka to při odjezdu ze země může pořádně zaskočit. Kvůli pár drobným bych nakonec musel rozměňovat snad sto dolarů, protože argentinskými pesos se platit nedalo.
I během cesty byly služby dosti slabé. Jídlo jen jednou a ještě k tomu nějaké podivné masové pirohy z listového těsta. K pití pouze Coca-Cola. Tu nepiju, takže jsem měl smůlu. Sice jsme občas stavili, ale neměl jsem guaraní, takže jsem si mohl koupit pití stejně až v Argentině. Nedostatečné občerstvení kompenzoval řidič vpouštěním různých pouličních prodejců do autobusu. Na jedné zastávce si nastoupili a na další, i s výdělkem, vystoupili.
Divil jsem se, co všechno prodávali, a hlavně co dokázal na palubě dálkového autobusu prodat. Lidé si kupovali různé placky a pečivo i domů po celých pytlích. Prodávalo se pití, voňavky, bonbóny a neúspěšně i MP3 přehrávače, rádia a šperky.
Když jsem se konečně dočkal argentinských hranic, čekala mě další dvě překvapení. Vlastně tři, jedno se týkalo šoku, že cesta z Asunciónu do Posadas v Argentině, tj. okolo 400 kilometrů, trvala skoro devět hodin.
Před hranicemi se do autobusu nahrnulo asi pět týpků s koženými brašnami. Oficiální hraniční směnárníci ve žlutých tričkách. Tito veksláci se státním glejtem tahali z brašen tlusté balíčky peněz omotané gumičkami. Většina autobusu směňovala pouze to nejnutnější. Já naštěstí nemusel.
Nejdříve nás však čekalo ještě jedno nečekané zdržení. Museli jsme si všichni vystoupit a dokonce si vyzvednout i svá zavazadla z útrob autobusu. Poté jsme se všemi svými krámy museli pěšky přejít hranice. Uprostřed silnice, naštěstí ve stínu přístřešku, stála řada stolů a u nich tři celníci. Každému z nás prohlédli zavazadla. Teprve poté jsme si mohli opět nastoupit a pokračovat v cestě. Paraguay je díky své chudobě totiž vyhlášenou pašeráckou zemí. Mě jako cizince ani příliš nedusili. Koukli se na vrchních pár triček a nechali mě jít.

Konečně jsem si mohl koupit něco k pití. Skoro deset hodin jsem nepil. Přede mnou byla už pouze noc, kdy jsem se klepal zimou kvůli naplno puštěné klimatizaci. Zpříjemnit se ji snažili promítáním filmů na LCD monitorech. K mému překvapení pustili film v původním znění s titulky. Na tom není nic tak divného, kdyby ho ovšem nepouštěli bez zvuku. Španělské titulky zase byly tak malé, že se často nedaly ani přečíst. Když už si mé oči na titěrnou velikost zvykly, začal pro změnu monitor zlobit a rozpixelovaný obraz poskakoval tak, že i film samotný chvílemi nebylo vidět.
Už, abych byl v Buenos Aires!