Carnetta´s Inn jsme ohodnotili jako naše zatím nejlepší ubytování. Apartmánové bydlení s koupelnou, klimatizací, televizí a telefonem je navíc vybaveno i malou kuchyňkou. A co se týče prostředí exteriérů Carnetta´s Inn, nemohli jsme si stěžovat.
Areál Carnetta´s Inn v Port of Spain (Mart Eslem)
Komplex přízemních či maximálně patrových budov je situován v mírném kopci. Díky poloze a upravením teras do krásných tropických zahrad, získal neopakovatelné kouzlo připomínající tzv. “líbánkové areály”. Atmosféru navíc dokresluje malý most přes zurčící potok oddělující ubytovací část od recepční a restaurační.
Chutná snídaně, vyšperkovaná maracujovým džusem nakonec, odstartovala první báječný den na Trinidadu. Na doporučení sličné recepční, zřejmě majitelky apartmánů, jsme si stopli taxíka a ten nás odvezl za 3 TT dolary až do centra.
Báječná snídaně v nádherném prostředí na ostrově Trinidad (Mart Eslem)
Tři dolary jsou pevnou, státem stanovenou taxou za odvoz kamkoliv po městě. Doporučuje se používat pouze mikrobusy s označením taxi nebo osobní vozy se státní poznávací značkou začínající písmenem “H”. Tyto vozy řídí licencovaní taxikáři podléhající určitému systému. Není problém svézt se i s kýmkoli jiným. Každé druhé auto na nás troubilo, zda nechceme vzít. My jsme však podpořili oficiální živnostníky.
Vystoupili jsme na rohu Duke a Charlotte Street. Od budovy KFC lze odpoledne odjet taxíkem zpět na ubytovnu. Naše kroky vedly do nejbližší cestovní kanceláře. Získali jsme tím potřebné informace týkající se především obnovených vstupních víz na Trinidad a Tobago. Díky plánovanému letu na ostrov Grenada si musíme zajistit nové vstupní dokumenty.
Mohlo by se nám totiž stát, že nás nepustí zpět na Trinidad, a my zmeškáme let do Evropy. Grenada je sice bezvízová země, ovšem my máme pouze jednorázové vízum na ostrovy Trinidad a Tobago. Po opuštění Port of Spain nám tedy přestávají platit. Z toho důvodu potřebujeme vízum dodatečně upravit k opuštění a opětovnému návratu do ostrovního státu.
Štěstí nás neopouští a problém jsme vyřešili až nečekaně rychle. Zašli jsme na imigrační oddělení, sídlící na Frederick Street a slušně požádali o pomoc v naší malé záležitosti. Stačilo slušné vystupování spojené s lichotkami nejvyššího kalibru a místní úředníci se mohli přetrhnout, aby nám vyšli vstříc. Náš případ si vzal na starost dokonce sám šéf celého oddělení. Za pár minut jsme měli vše potřebné a pan ředitel se dmul pýchou, když mohl ukázat svou důležitost v plné kráse.
Stačilo zahrát na citlivou strunu, oslovovali jsme jej Sire, a vyřízení našich víz se změnilo pomalu v otázku jeho osobní cti. Možná měl i radost, že má něco na práci. Celý úřad na nás totiž působil, jakoby se tam všichni doslova kopali do zadku nudou.
Ještě před obědem jsme si za 75 amerických dolarů koupili letenky na Grenadu a v přístavu i lodní lístky k přesunu na sousední ostrov Tobago. Samozřejmě jsme neopomněli napsat pár pohlednic a koupit nezbytnou kupu suvenýrů.
Port of Spain na mne působí až nečekaně civilizovaně. Relativně čisté ulice, upravená zeleň a moderní budovy spolu s upravenými lidmi na rušných ulicích. To vše odráželo určitý blahobyt, který zemi přináší těžba a ještě více zpracování ropy.
Hlavní město Port of Spain je taktéž největším obchodním centrem země a žije v něm okolo 350.000 z celkového počtu asi 1,3 milionu obyvatel ostrovního státečku. Tedy zhruba stejně, jako tomu bylo v Georgetownu. Ovšem, přestože jsou obě hlavní města vzdálena několik set kilometrů, připadáme si spíš jako by každé bylo na opačném pólu vesmíru. Tak obrovský je dělí rozdíl.
Port of Spain je příjemné moderní město (Mart Eslem)
U oběda jsme zpozorovali další zajímavost. Tak, jako jinde existují čističi bot, zde po ulicích pochodují bezdomovci, živící se mytím pneumatik parkujících automobilů. Za pár centů komukoli vyleští obutí jeho automobilu. Paradoxně poté vozidlům nádherně svítící kola kontrastují se špinavou či odřenou karosérií.
Po obědě pokračovalo nakupování. Dorazili jsme zřejmě akorát v období výprodejů. Na každém rohu nás slevy lákaly ke koupi překvapivě levného, ovšem značkového zboží. Nakupovali jsme jak šílenci. Přiznám se, že jsme kvůli nákupům oželeli i prohlídku města a fotografování či točení videokamerou. Brzy jsme byli ověšení jak vánoční stromečky, a proto se rozhodli k návratu do Carnetta´s Inn.
V baru vedle recepce jsme si na chvíli sedli na pivo. Ovšem chvilka se protáhla. Původně jsme si chtěli připít na počest mých “padesátin” a samozřejmě při té příležitosti vykouřit mé slavnostní doutníčky Henri Wintermans. Po chvíli se k nám přidal majitel ubytovny pan Burell a z jednoho piva byly rázem tři.
Nezávazný rozhovor se změnil v malé obchodní jednání, při kterém jsme probírali možnosti trhů našim mateřských zemí. Velice zajímavé povídání, třeba přinese v budoucnu i své ovoce.
Nejdůležitějším a jak se ukázalo i nejtěžším úkolem večera bylo uložení všech věcí do batohů. Zabralo nám to bezmála hodinu, než byla zavazadla připravena na brzký ranní přesun na Grenadu. Čeká nás vstávání kolem páté ráno, ovšem nebudeme s sebou vláčet všechna zavazadla, nýbrž většinu necháme v úschově na recepci. Vyrazíme ráno tedy opravdu na lehko.
Ovšem, co s načatým večerem na pokoji? Raději jsme vyrazili ještě před spaním do ulic. Večerním taxíkem za 30 TT dolarů jsme na doporučení majitele Carnetta´s Inn odjeli do oblasti zvané St James. Přímo nám poradil návštěvu baru Smokey&Bounty´s.
V úterý večer však ulice nějak nežily, proto jsme se po dvou dalších pivech vrátili zpět. A to nebýt nečekané zábavy, nedošlo by snad ani na ta dvě piva a vrátili bychom se po pár minutách.
Naši pozornost a také pár drobných mincí si vysloužil šikovný bezdomovec. Učiněný žonglér s prázdnými lahvemi. Ze skleněných i plastových obalů, společně s využitím vody, stavěl různé neuvěřitelné věže, které téměř odporovaly fyzikálním zákonům. Navíc dokázal uprostřed svého výtvoru nechat mezi dvěma lahvemi jednodolarovou bankovku, kterou po dokončení dokonale vyvážené skulptury, jedním rychlým škubnutím vytáhl. Skleněná věž se přitom ani nepohnula. Učiněný kabaretiér, jen tak na něj nezapomeneme …
