Kapitola 13 – Večeře ve čtvrti Puerto Madero

Vystoupil jsem na Retiru v Buenos Aires po téměř čtyřiadvaceti hodinách v autobuse. Ani jsem příliš neotálel, naložil si batoh na záda a přesunul se pěšky na sousední vlakové nádraží. Obě nádraží, ležící v severovýchodní části města zvané Retiro, jsou od sebe vzdálena pár set metrů. Vchody do obou nádraží se nacházejí na jihozápadním konci Avenida Maipú. Před vchodem do vlakového Retira je vstup do metra. Začíná tam modrá linka C.
Podzemkou jsem se přesunul do čtvrti San Telmo a vystoupil na stanici Independencia. Stejně jako před více jak měsícem s vídeňákem Christianem. A stejně jako tehdy jsem si spletl směr. I tehdy jsme pochodovali po Calle Estados Unidos na západ místo na východ.
Rád si dokazuju, že se neztratím i bez map a plánků. Však jsem se neztratil. Díky této, lehké cestovatelské ješitnosti, jsem se pouze pěkně prošel. V poledním vedru, ověšen všemi svými věcmi jsem prošel zbytečně hned dvě čtvrti (španělsky se jím říká barrios) Montserrat a San Cristobal. Teprve poté jsem se kouknul do mapy. Bylo mi divné, že stále ještě žádnou ulici nepoznávám. Mapa hned odhalila, že jsem si spletl světové strany, a tak jsem pochodoval asi tři kilometry zpátky.
Taxíka jsem si nevzal. Jako trest za svou tvrdohlavost. Stačilo se po vystoupení z metra podívat do mapy a hned bych věděl, že hostel, kde jsem se chtěl ubytovat, je pouhých pět bloků na východ.

Na celých sedm nocí jsem se ubytoval v Antico hostel Boutique na Calle Bolivar číslo 893. Nenápadně označené ubytování se nachází na rohu ulice Bolivar a Estados Unidos. Je však snadné jej bez povšimnutí minout. Hlavně napoprvé.
Ubytování je na úrovni a v ceně 38 pesos za noc je i bohatá snídaně, která se podává ve vstupní hale, ze které se vstupuje do většiny pokojů. Hostel má i svůj bar a v recepci se drží nepřetržitá služba. Kdo si připlatí, může mít i vlastní dvoulůžkové apartmá s koupelnou. Cena se však poté pohybuje okolo 50 až 60 USD za noc. Ostatní pokoje jsou čtyř až šestilůžkové. Jsou velice slušné a hlavně čisté. Každý pokoj má i svůj vlastní balkón a klimatizaci. Jediným záporem ubytování je absence kuchyně. V hostelu si jeho hosté nemohou sami vařit. Je dokonce zakázána konzumace vlastních potravin i nápojů. Na ovoce a vodu, kterou jsem měl, než jsem si zákazu všiml, ovšem nikdo nic nenamítal.

Procházka v plné polní mě totálně dodělala. Dal jsem si rychlou sprchu a šel si hned lehnout. Spát jsem vydržel několik hodin. Přes polední vedro to stejně byla snad ta nejlepší volba.
Když jsem se navečer vzbudil, ihned jsem vyrazil do města. Hnán převážně hladem. Zašel jsem do čtvrti Pueto Madero, jejíž zrekonstruované doky začínají pár bloků východně od hostelu. Dlouhou dobu jsem šel po nábřeží, po levé ruce se střídala jedna restaurace za druhou a po pravici kotvily jachty. Téměř až na samém konci nábřeží, téměř na dohled místu, odkud vyplouvá tzv. buquebus, tedy lodě přepravující pasažéry přes Rio de La Plata do sousední Uruguaye, jsem se naobědval v restauraci XCARET.

Nikam jsem nepospíchal, a proto jsem poseděl snad dvě hodiny. Ke konci mého posezení jsem byl v restauraci jediným hostem. Ty ostatní zřejmě vyhnali dotěrní holubi, kteří byli tak drzí, že lezli téměř až do talíře.

Jedna starší dáma, o samotě sedící u vedlejšího stolu, dokonce utekla z restaurace ještě dříve, než jí přinesli jídlo. Snad jí vytočilo příliš dlouhé čekání, nebo nevydržela holubí dotírání. Najednou se zvedla a utekla pryč. Na stole nechala ležet peníze za útratu, kterou ani neochutnala. Velmi mě překvapilo chování této anglicky mluvící dámy, stejně jako číšníka, který za chvíli přinesl jídlo k prázdnému stolu. Zřejmě deprese z osamění? Netrpělivost? Možná od každého trochu. V tak krásný den a na tak příjemném místě to však bylo jen stěží k pochopení.

Během jídla ke mně náhle přistoupila matka s dítětem. Žebrala o něco pro sebe a své malé. Nevím proč, ale bylo mi to velice nepříjemné. Chvíli jsem ji ignoroval a díval se jiným směrem. Vzala si alespoň chléb z košíku na mém stole a odešla. Za chvíli jsem zjistil, že svou pizzu jen stěží dojím a začalo mi být líto, že jsem jí žebračce nenabídl. Uvědomil jsem si, že jsem se vlastně téměř styděl nějak jí veřejně pomoci. S pocitem už zcela opačného studu jsem si vyžádal účet a nechal si zbytek jídla zabalit s sebou.
Téměř až do tmy jsem chodil ulicemi Buenos Aires a hledal nějakou jinou žebrající ženu s dítětem. Trvalo mi snad dvě nebo tři hodiny než jsem takovou našel. Na Avenida Florida si jí v davu nikdo nevšímal. Přistoupil jsem k ní a mlčky jí podal balíček s jídlem. Opět jsem se styděl. Ne za sebe. Za celé lidské pokolení. Za to, jaký problém nám činí pomoci druhému v nouzi.
Jsme zahleděni převážně sami do sebe a do svých problémů, které vlastně opravdovými problémy ani nejsou. Díky tomu ignorujeme existenci problémů skutečných. A přitom stačí tak málo a svět lze třeba změnit k lepšímu. Přestaňme být lhostejní!