Skip to main content

Kapitola 14 – Grenada

By 1.10.20033 února, 2016Deník 003

Jízda na letiště byla mnohem příjemnější než večerní návrat ze Smokey&Bounty´s. V St. James jsme si totiž vlezli do mikrobusu řízenéhoˇ, buď opilým nebo zdrogovaným pilotem. Po většinu cesty se nahlas smál, jel jako ďas a pokřikoval radostí, i když vozidlo jen stěží držel na silnici. Cestovali jsme od krajnice ke krajnici a opravdu jen s velkým štěstím se nepřevrátili nebo nesrazili s auty v protisměru. Náramně se při tom bavil i taxikářův spolujezdec. Také se jim to smálo, když byli omámeni bůhvíjakou drogou a navíc oba dva připoutáni.

Já a Richard jsme se pouze přidržovali zadních sedadel a střechy. Každá i sebemenší srážka by, díky absenci bezpečnostních pásů pro cestující v zadní části mikrobusu, znamenala náš letecký výlet, nejlépe skrze čelní sklo, kamsi na ulici, nebo s návštěvou kabiny protijedoucích automobilů. Vzhledem k bujaré náladě se řidič mnohdy ani nedíval na silnici a vesele konverzoval se svých kamarádem, jakoby jsme ani nebyli na palubě jeho taxíku. Adrenalinová jízda se vším všudy nám bude navždy připomínat Port of Spain.

Budík nařízený na pátou hodinu jsem překvapivě slyšel i přes silně zastrčené špunty v uších a hlasité Richardovo chrápání. Richard sám neměl o budíku ani ponětí. Než jsem jej však stačil vzbudit, udělal to za mne telefon z recepce.

Taxikář přijel o čtvrt hodiny dříve a musel proto na nás čekat. Odměnou za včasné vstávání bylo sledování nádherného východu slunce. Mystičnost úsvitu byla podpořena vrcholky okolních, vegetací hustě porostlých, kopců. Vystupovali totiž pouze částečně z ranní mlhy. Pohled opravdu pro bohy.

Mystické ráno na letišti ostrova Trinidad (Mart Eslem)

Mystické ráno na letišti ostrova Trinidad (Mart Eslem)

Před odletem nás potkaly dvě nepříjemnosti. Mizerná, ale opravdu mizerná a k tomu ještě drahá snídaně, byla tou první. A do páru ji doplnila eskapáda s kapesními noži. Samozřejmě jsme v ranním spěchu zapomněli nechat nože v Carnetta´s Inn společně se zavazadly. U kontroly jsme se tedy museli kát a hodně prosit, abychom o nožíky nepřišli. Nakonec vše dobře dopadlo a naše “zbraně” si vzal steward k sobě do opatrování jako nebezpečný artikl. Odletu na Grenadu tedy již nic nebránilo.

Dvouvrtulový jednoplošník po zhruba dvacet pět pasažérů se vznesl v sedm hodin a dvacet devět minut. Na dvacet pět minut tedy svěříme své životy do rukou pilota oblečeného v okrově zelených barvách společnosti Caribbean Star Airlines.

Grenada z okénka letadla (Mart Eslem)

Grenada z okénka letadla (Mart Eslem)

Teprve na Grenadě si poprvé užijeme válení na pláži. Nenecháme si jej znechutit ani ztracenými noži. Přestože jsme měli lístečky k vyzvednutí, naše nože někdo zapomněl z letadla přinést. Absolvují tak prohlídku jiných koutů Karibiku, bohužel však bez nás. Snad se s nimi někdy shledáme. Zvlášť pro Richarda se jednalo o malou tragédii. Nůž vozí po světě již přes dvacet let a nikdy se s ním nic nestalo. Až do dneška.

Na Point Salines International Airport jsme si vzali taxíka a nechali se zavést do hotelu Flamboyant na Grand Ause Beach. Do hotelu jsme dorazili s přestávkou v National Commercial Bank, kde jsme si v kurzu 1 : 2,62 vyměnili pár místních východokaribských dolarů. Výměna peněz trvala značně pomalému bankovnímu úředníkovi zatraceně dlouho. Snad ani žádost o občanství by nemohla trvat takovou dobu.

Ovšem krásný hotel, ležící na kopci nad zátokou Grand Ause Bay, s pokojem 237 stál za víc než pár nepříjemností. Balkón s výhledem na moře a hotelový bazén byl samozřejmostí. Nehodlali jsme se nikterak zdržovat na pokoji a hned se přesunuli dolů na pláž. Uvelebit se na lehátko ve stínu palem s vychlazeným drinkem v ruce. Kochat se pohledem na bělostnou pláž a azurově modré moře, jehož vlny se tříští o břeh. Co vám budu povídat, jednoduše nádhera!

Pláž hotelu Flamboyant na ostrově Grenada (Mart Eslem)

Pláž hotelu Flamboyant na ostrově Grenada (Mart Eslem)

Jelikož jsme si zapomněli doma mezinárodní řidičské průkazy, jediná možnost pronájmu přibližovadel se týká skutrů. Zrovna zde na Grenadě by se nám moc hodily. Bohužel. V jedné půjčovně jich sice stálo hned pět, ovšem údajně měly vybité baterie, a tak jsme byli odmítnuti. O sto metrů dál měli všechny zrovna vypůjčené. Škoda, ovšem díky ceně, kterou jsme posléze zjistili, bychom si zřejmě nakonec nechali zajít chuť. Dvacet amerických dolarů na den sice není tak moc, ovšem celá záležitost se prodraží díky policii. Na Grenadě bychom museli zaplatit dalších třicet za úřední potvrzení platnosti řidičáku.

Po obědě uzrál čas pro návštěvu hlavního města St. George´s. Cesta mikrobusem stojí sice pouhý jeden východokaribský dolar a padesát centů, ovšem i ten jsme ušetřili. Omylem jsme totiž mávli na mikrobus policejní. Paní policistka za volantem však byla tak laskavá a dovezla nás až do přístavní zátoky zvané The Carenage.

Sotva jsme vystoupili, ujal se nás další přívětivý člověk. Sice napůl bezdomovec, ovšem velice znalý místní historie a reálií. Neholená tvář zhruba padesátníka, červené tričko, sportovní čepice v karibských barvách a světlé plátěné kalhoty, to je hrubý popis našeho průvodce krásami St. George´s.

Ve městě žije asi třetina z více než jednoho sta tisíc všech obyvatel Grenady. Jedná se o nejmenší nezávislý státeček na západní polokouli.

Kráčeli jsme po Wharf Road obepínající přístav, obklopený strmými stráněmi posetými pestrobarevnými domečky. Atmosférou zátoka připomíná pobřeží Jaderské moře, jehož pobřeží je plné velice rozmanitých zákoutí. S trochou nadsázky je tato část St. George´s prezentována jako nejhezčí přístav celého Karibiku. Možná tomu tak i bude, plně to nemohu posoudit, a proto nezbývá, než si to myslet také.

Pohled na St. George´s od pevnosti Fort George (Mart Eslem)

Pohled na St. George´s od pevnosti Fort George (Mart Eslem)

Po strmé silnici jsme opustili úroveň mořské hladiny a kousek za budovou finančního úřadu šplhali k pevnosti Fort George. Pevnost postavená Francouzi v roce 1705 slouží nyní jako policejní základna a ubytovna.

Šlapání do příkrého kopce nás stálo dost tekutin. Teplota na slunci se vyšplhala snad k padesáti stupňům Celsia. Lije z nás pot jako z konve. Velice proto závidím našemu průvodci, který si v bílých odřených mokasínech poskakuje pomalu do tanečního kroku a na čele nemá ani kapku. Je na vlhkost vzduchu i vysoké teploty zvyklý od dětství, díky čemuž netrpí jako my.

Pohybovali jsme se v útrobách pevnosti zcela bez problémů, překvapivě jsme mohli nahlédnout a filmovat i uvnitř policejní ubytovny a vůbec nikdo nic nenamítal.

Z hradeb Fort George, posetých rezavějícími děly ještě z koloniální éry, je krásný výhled. Kromě města, které jsme viděli pod námi jako na dlani, lze dohlédnout až do zátoky s naším hotelem, nacházejícím se necelé tři kilometry jihozápadně.

Hradby však také byly svědky jedné smutné události grenadských dějin. A letos od temného okamžiku uplyne rovných dvacet let. V říjnu 1983 došlo v okolí pevnosti ke střelbě do davu demonstrujícího proti zatčení premiéra Maurice Bishopa pučistickým vojenským režimem. Rovných čtyřicet obětí z třicetitisícového davu protestantů popravených společně s premiérem a skupinou jeho věrných na dvoře pevnosti. To byl smutný účet tohoto krvavého dne v dějinách malé karibské země.

Na dvoře pevnosti stojí starý sloup s přišroubovanou deskou a basketbalovým košem. V dřevěné desce jsou dodnes patrné otvory od kulek vyslaných z pušek popravčí čety, sloužící jako memento onoho krvavého dne.

Po prohlídce pevnosti jsme zamířili dolů na veřejné tržiště. U presbyteriánského kostela Svatého Andrewa jsme poděkovali našemu společníkovi, dali mu každý po pěti dolarech za výklad, načež se po něm jako mávnutím kouzelného proutku slehla zem. Zmizel, aniž jsme se vůbec dozvěděli jeho jméno. Svou odměnu si však zasloužil, ať již za znalosti či za příjemné vystupování.

V okolí tržiště jsme si hlavně hleděli doplnit tekutiny, které naše těla opouští opravdu ve velkém. Strašně jsem se potil, vedro bylo takové, že jsme dlouho neváhali a odešli na autobusové nádraží. Spíše než o autobusy se jedná o mikrobusy v soukromém vlastnictví. Jejich shromaždiště se nachází na pobřeží, kousek od tržiště.

Doprava je v rukou živnostníků a prakticky neexistuje jízdní řád. Jednoduše se čeká s odjezdem, dokud se mikrobus celý nenaplní. Nastoupili jsme na nástupišti 1 a dlouhé minuty trpěli v neklimatizované kabině. Pekelné vedro spojené se spolucestujícími mačkajícími se jeden na druhého, to byl opravdový bonbónek. Ještěže netrpím klaustrofobií, to bych zřejmě přišel o rozum. Lehkou útěchu mi poskytovalo pozorování, jak vedro nepůsobí potíže pouze nám. Celé osazenstvo kabiny si neustále otíralo pot s čela a krků.

Když jsme konečně vyrazili, museli jsme přečkat stavění doslova na každém rohu. Silnice je posetá zastávkami, na kterých čekají další pasažéři či kde někdo vystupuje. Kdo si přeje vystoupit, jednoduše zaklepe na střechu vozu. Nejhorší je, když dotyčný sedí až vzadu. To potom musí nejdříve polovina lidí vystoupit, udělat místo a poté se zase naskládat zpět. Naštěstí pár kilometrů k hotelu se dalo vydržet bez větší újmy naší nervové soustavy.

Vystoupili jsme ovšem o kousek dříve. Jednak jsme si skočili na večeři a také potřebovali koupit pití na večer. V samoobsluze nás čekalo jedno malé překvapení! V regálu minerálních vod bylo plno české vody značky Mattoni. A dokonce v různých velikostech plastových i skleněných lahví. Opravdu nečekané setkání. Doposud jsem nikdy českou minerální vodu v zahraničí neregistroval. O to méně jsem něco podobného čekal v Karibiku. Snad pan Kožený a nějaká aktivita Harvardských investičních fondů? Pravda, na Bahamy je to odsud jen kousek. Raději nebudeme spekulovat.

Opravdu dlouhý den, navíc na spalujícím slunci, jsme zakončili na pokoji již po páté hodině. U televize počkáme, dokud nás nepřemůže spaní.

V okolí hotelu stojí za zmínku dvě věci, které jsme dnes registrovali. V blízkosti pláže se volně pase skot. Celý den se líně povaluje a pomalu přežvykuje hojnou zeleň pučící všude kolem. Nejpřekvapivější však je, v jaké stavu se tato boží hovádka nachází. Nádherná lesklá srst bez znaků jakýchkoli parazitů. Někdo se o ně musí úžasně dobře starat a mohu to docela dobře posoudit, jelikož jsem vyrůstal na statku.

Druhá záležitost je ještě zajímavější. Půda na obou stranách silnice vedoucí k hotelu Floambayant byla poseta otvory připomínající řádění krtků. Až navečer jsme zjistili, že se nejedná o práci krtků a dokonce ani hrabošů, jak jsem se původně domníval já. Otvory se před soumrakem začaly hemžit kraby (s jedním velkým klepetem). A to kraby různé velikosti. Některé kapitální kousky bych si na své zahradě opravdu nepřál. To raději sto krtků…