Musím zcela upřímně přiznat, jak se mi již strašně stýská po rodině a po domově. A to přestože máme před sebou posledních pár dní krásného lenošení. Stesk byl včera večer tak silný, až jsem propadl depresi a málem ze stejného důvodu předčasně ukončil příběh našeho cestování.
Ráno však moudřejší večera a hlubším zamyšlení, musím usoudit, jaká škoda by byla již nevydržet. Cestu domů netřeba nikterak komentovat, ta je vesměs vždy stejně otravná. Ovšem před námi je ještě Tobago a bůh ví, co nás tam ještě potká. Rozhodnuto tedy, ještě vydržím a dotáhnu svou práci až k odletu z Port of Spain.
Naše první kroky ze snídaně vedly rovnou na pláž. Chvíli jsme se cachtali v azurových vlnách prohřátého zálivu a před obědem se přesunuli do stínu stromů v okolí bazénu. Byla to paráda, jen tak se poflakovat na lehátku a ze skleničky na stolku usrkávat vychlazený maracujový džus. Extrakt z ovoce vášně (anglický název passion fruit) se stal během našeho pobytu v Karibiku mým oblíbeným pitím. Po návratu domů mi tato osvěžující chuť bude chybět. Ale snad se brzy dostane tento lahodný nápoj i do Čech.
Ležel jsem a znuděně pozoroval modré nebe. Je to ale dřina, to nicnedělání! Ovšem někdo to dělat musí, někdo se musí obětovat za ty ostatní…
Pláž našeho vyvalování na ostrově Grenada (Mart Eslem)
Když už nás nebavilo ani plavat v bazénu, bavili jsme se pozorováním ještěrek. Jejich mrštný pohyb při lovu hmyzu byl natolik zajímavý, až Richard neodolal a chopil se vše zaznamenat na videokameru. Myslím, že se i celkově zhostil filmového záznamu naší cesty s velkým citem a velice se na jeho film těším. Bude pro mne zajímavé zhlédnout svou cestu zaznamenanou očima někoho jiného.
Zbytek dne, hlavně po vyklizení pokoje a opuštění hotelu, byl poznamenán naší vzrůstající nervozitou. Vše začalo mým vztekem poté co mi s velikým zpožděním donesli objednanou pizzu navíc plnou kousků ananasu, který nesnáším ze všeho nejvíc právě na pizze.
Další výbuch, již nás obou, následoval v taxíku, kterým jsme jeli na letiště. Ještě jsme vydrželi neustálé vystupování a nastupování při vytváření prostoru ostatním pasažérům. I to však přiznám, se mnou již dosti cvičilo. Vrchol byl při oznámení ceny, která se najednou vyšplhala téměř na dvojnásobek. Důvodem zdražení byla letištní destinace a skutečnost, že jsme bílí turisté. Slušná zlodějina, ať se jdou bodnout!
Na letišti zase ujely nervy Richardovi, zatímco já již raději ani nemluvil a rezignoval jsem. Nejdříve chtěli vědět snad i číslo naší podprsenky, aby následně při kontrole věcí zničili Richardovi kleštičky na nehty. To byla poslední kapka, se kterou přetekl i pohár jeho trpělivosti.
Také se do nich pěkně slovně pustil, až se červenala snad i klika od dveří. Jeho vztek byl navíc podpořen zjištěním o našich ztracených nožích. Nikdo o nich neměl ani tušení a div nám nezapřeli jejich převzetí do úschovy. Ještěže máme kontrolní útržek. Však se také chystáme v Port of Spain uhodit na kancelář společnosti Caribbean Star Airlines. Buď je dostaneme zpět, nebo ať nám je zaplatí, nic jiného neexistuje.
Grenada, ke které patří ještě přilehlé ostrovy Carriacou a Petit Martinique, se nám na závěr pobytu pěkně zprotivila. Nejenom je na ostrově poměrně draho, ale jsou zde i nesnesitelní úředníci a podlí řidiči veřejné dopravy. S výjimkou včerejší paní policistky, samozřejmě!
Co se týče pláží, budov a okolní přírody padla mi však Grenada do oka. Jakpak by ne, když se narodila ve stejném znamení jako já. Nezávislá Grenada vznikla 7. února 1974 a přišla tedy na svět ve znamení Vodnáře a přesně čtrnáct dní po mém narození.
Grenada je krásná (Mart Eslem)
Na Trinidad jsme se vrátili již téměř jako starousedlíci. Obešli jsme dotěrné a drahé taxikáře a nastoupili až pár metrů od letištního terminálu do “Aronca route taxi”, které nás za tři dolary na osobu odvezlo na Eastern Main Road. Tam jsme vystoupili a za dalších šestnáct dolarů na hlavu se, s přestávkou na jídlo v centru Port of Spain, přesunuli až do Carnetta´s Inn. Tam jsme ostatně měli domluvený nocleh a schované batohy.
Na letišti Piarco International jsme se zdrželi téměř dvě hodiny kvůli našim ztraceným nožům. Zaměstnanci Caribbean Star Airlines si nás přehazovali jako horkou bramboru, aby nás nakonec odbili slovy o politováníhodné náhodě. Za kterou ovšem nehodlali nést žádnou odpovědnost, a to i přes jasné písemné potvrzení o převzetí našich věcí. Po dlouhém dohadování jsme nakonec odjeli z letiště bez řádného dořešení problému. Pouze s telefonním číslem, na kterém si můžeme zítra stěžovat. Nože zřejmě už neuvidíme, snad se podaří alespoň získat finanční náhradu.
Abych však pouze nepomlouval, musím pochválit celní úřednice. Velice ochotně a nebývale promptně vyřídili vstupní formality spojené s opětovným udělením vstupních víz.
Jelikož jsme se ponaučili, dokázali jsme na přesunu z letiště do ubytovny ušetřit téměř devadesát procent ceny. Ceny, kterou jsme naivně zaplatili při našem prvním příletu na Trinidad. Namísto dvaceti amerických dolarů jsme utratili necelou polovinu, a to včetně večeře na Indipendence Square v blízkosti místních Twin Towers.
Jedná se o dvě výškové budovy, zdánlivě připomínající již neexistující “dvojčata” v New Yorku. Jedna ze dvou identických budov, podstatně nižších než věže Světového Obchodního Centra na Manhattanu, má dokonce také televizní anténu. Samozřejmě se jedná o nejvyšší budovy ve městě. Konkuruje jim pouze skleněná rozestavěná budova v jejich těsné blízkosti.
Již podruhé jsme ve městě potkali automobil značky Honda, který měl nasvícené elektronové disky kol. S podobným a značně efektním tuningem jsem se setkal poprvé. Jedná se o výborný nápad, který vozidlo opravdu vkusně ozdobí.
A to je z jinak nudného čtvrtka asi vše. Sladké sny …
