Téměř dva měsíce prázdnin. Přesně 52 dní trvala má cesta do Antarktidy a následné putování po Jižní Americe. Mám pocit, jako bych pobýval mimo domov minimálně rok. Skoro si připadám, jako bych se vracel z emigrace do rodných Čech. Bude mi asi chvíli trvat, než si zvyknu na život běžící v kolejích všedních dní. Bude to těžší než kdy jindy, protože se vrací svým způsobem někdo zcela jiný než ten, kdo počátkem prosince minulého roku Česko opustil.
Dva měsíce jsem neviděl svou rodinu, propásl jsem první samostatné krůčky své nejmladší dcery Medei a nemám nejmenší tušení, co se v době mé nepřítomnosti událo nového. Sám jsem zvědavý, jakým směrem se bude ubírat můj další život. Vím jen, že mohu vřele doporučit každému, aby si po letech dopřál delší prázdniny. Vše jsem hodil za hlavu a rozhodl se, že se svět nepřestane točit, když na čas uteču z běžného každodenního života. A opravdu, nic se nestalo. Vše fungovalo i beze mě.
Vracím se nádherně odpočatý a plný energie a chuti do práce, do života, zkrátka do všeho, co bude součástí mých příštích dní, měsíců a let.
Dva měsíce na cestách mi poskytly neocenitelnou možnost jakéhosi pohledu z vnějšku na svůj dosavadní život. Spoustu věcí jsem si mohl v klidu promyslet a do značné míry se změnil můj pohled na svět i na život.
Život je krásný díky tomu, co všechno nám přináší. Umí být často i pes, přinášející problémy, smutek a utrpení. Ovšem právě bez těchto temných okamžiků beznaděje bychom si nikdy nebyli schopni plně uvědomit a hlavně vychutnat okamžiky radosti a štěstí. Je to jeden z nádherných principů životní rovnováhy. Bez tmy a chladu si nikdy nebudeme vážit slunečního svitu přinášejícího světlo, teplo a radost.
Něco se však nezměnilo. Trvám na tom, že žiju v té nejkrásnější zemi na této planetě a vždy se do ní budu rád vracet. Země Česká, domov můj…
〈 Předchozí kapitola ¦ Deník 011 〉