I přes časté turbulence se nám překvapivě dobře spalo a dlouhý let utíkal doslova jako voda. Pořádně jsme procitli až okolo půl desáté a do přistání nám zbývaly již pouze necelé dvě hodiny. Vzbudili jsme se akorát včas, podávala se snídaně.
Snad poprvé v životě jsem vůbec nepocítil strach, i když si vítr s naším Boeingem pohrával jak s dřevěným letadýlkem na dálkové ovládání. Vnitřně jsem totiž dospěl k přesvědčení o zbytečnosti strachu z pádu letadla či z potopené lodi. Každý máme svůj osud již předem daný a ať se snažíme jak chceme, stejně mu nikdo neunikneme.
A já věřím, i díky mé nedávno narozené dcerušce, že mým osudem není nevrátit se zrovna z této cesty. Třeba se můj osud naplní na nějaké cestě v daleké budoucnosti, ale teď ještě ne.
Poté, co jsem díky těmto úvahám dokázal uklidnit své vnitřní já, zhostil se mne naprostý klid. Houpání a otřesy kabiny letadla jsem považoval za naprosto banální záležitost, srovnatelnou s drncáním vlakové soupravy, a celkem bez problémů jsem opět usnul.
Po 13 hodinách a 5 minutách jsme přistáli na půdě Argentinské republiky, na dráze letiště Aeropuerto Internacional Ministro Pistarini, všeobecně známé jednoduše jako Ezeiza.
V Argentině je teprve čtvrt na osm ráno. Uvítalo nás překvapivě zamračené a deštivé počasí. Své první kroky v zemi, která má pro mne již od dětství zvláštní kouzlo, jsem si vždy představoval zcela jinak. Hlavně mnohem více sluncem prosvícenější.
Od okamžiku, kdy jsem poprvé četl o Argentině, jsem se po celý život nemohl zbavit dojmu, jako by mne k této zemi cosi přitahovalo, cosi silného a tajemného. Snad jsem zde prožil některý ze svých předešlých životů. Docela věřím v převtělování duší, které jsou nesmrtelné a po smrti jedné tělesné schránky si rychle najdou obydlí nové, kdekoli jinde na světě.
Má náklonnost k zemi s bílosvětle modrou vlajkou se projevuje velice silně i ve sportu. Již spoustu let například fandím argentinské fotbalové reprezentaci. Naštěstí po celý můj dosavadní život nenastala situace, kdy se Argentinci utkali s českými fotbalisty. Opravdu nevím, komu bych přál více. Je i dosti pravděpodobné, že by mé sympatie převážily na stranu Jihoameričanů.
Hráči jako Maradona nebo Batistuta, to jsou fotbalisté, kvůli kterým jsem si nikdy neváhal zapnout televizi, což s politováním nemohu říci o žádném reprezentantovi České republiky nebo dřívějšího Československa.
Mým největším fotbalovým zážitkem u televize bylo Mistrovství světa v Mexiku 1986. Argentinský národní tým v čele s famózním vůdcem Diego Armando Maradonou tehdy v nádherném finálovém utkání s Německou spolkovou republikou získal druhý a bohužel doposud poslední titul mistrů světa ve fotbale. Tak krásný fotbal, jaký poskytlo celé mexické mistrovství světa, od té doby již nebyl nikdy k vidění.
Společně s Brazilcem Pelém je pro mne Diego, mistr světa 1986 a vicemistr světa 1990, nejlepším šutérem světové historie. Velice lituji, že od 30. října 1960, kdy se narodil, uteklo již tak příliš mnoho času a brání, aby mohl předvádět na zelených trávnících své umění i dnešním generacím.
Na letišti Ezeiza jsme si vzali taxíka, který nás má dopravit do hotelu Dazzler, kde strávíme dnešní noc před pokračováním cesty dále k jihu do města Ushuaia. Na jihu Argentiny nás čeká nalodění na ledoborec, který bude naším útočištěm při plavbě ke břehům Antarktidy.
Mrzí mě, jak nás Paříž jižní polokoule vítá. Hustý déšť zřejmě udělá silnou čáru přes rozpočet, respektive plánovanou prohlídku města.
Taxikář Carlos, řidič fialového Renaultu bohužel kromě španělštiny, která je v Argentině úřední řečí, neovládá angličtinu ani italštinu, díky čemuž z něj je těžké získat nějaké bližší informace o městě. Jediné, co jsme se dozvěděli, pokud jsem ovšem jeho španělštině rozuměl, se týkalo deště. Carlos nás ujišťoval, jak v Buenos Aires nikdy neprší příliš dlouho a zcela určitě se dočkáme lepšího počasí již dnes odpoledne.
Namísto v hotelu Dazzler jsme se po konzultaci s Carlosem ubytovali v hotelu Cambremon v ulici Suipacha číslo 30, který leží blíže centru města. Čtyřhvězdičkový hotel nám nabídl na dvoulůžkovém pokoji 304 veškerý komfort, včetně báječné sprchy. A to vše za 55 amerických dolarů, včetně zítřejší snídaně.
Na pokoji jsme se zdrželi nanejvýše čtyřicet minut a následovala procházka městem, jehož krásy a zajímavosti se pomalu vymaňovaly z ustupujících dešťových mračen.
První naše kroky po opuštění hotelu vedly na Avenida 9 de Julio. Tato údajně nejširší ulice světa musí přivádět zejména chodce bezmála k šílenství. Místy až dvacet jízdních pruhů a více než stometrové přechody pro chodce vyžadují od pěších účastníků neumdlévajícího dopravního mumraje velikou ostražitost a mnohdy i běžeckou zdatnost.
Nejšiřší ulice světa – Avenina 9 de Julio, Buenos Aires, Argentina [Mart Eslem]
Uprostřed Avenidy 9 de Julio, přesněji na dopravou nejvíce zavaleném Plaza de la República, se nachází velký bílý obelisk. Stojí od roku 1936 přesně na místě, kde byla poprvé vztyčena vlajka svobodné a nezávislé Argentiny. I název nejširší ulice světa je spojen s významnou událostí argentinských dějin.
9. července 1816 Argentina vyhlásila svou nezávislost na Španělském království. Obelisk byl zbudován na oslavu 400. výročí prvního založení Buenos Aires. V roce 1536 se zde přechodně usadila skupina Španělů. Vydrželi však pouze několik let, než je roku 1541 donutili k odchodu nepřátelští domorodí indiáni.
Obelisk se v průběhu let stal pro hlavní město Argentiny podobným symbolem, jako je třeba Eiffelova věž pro Paříž. K té také bývá Buenos Aires, díky širokým bulvárům, množství kaváren a restaurací či výborným divadlům a uměleckým galeriím mnohdy přirovnáváno.
Obelisk, Avenida 9 de Julio v Buenos Aires, Argentina [Mart Eslem]
Stavba budovy byla zahájena v roce 1890 a pojí v sobě různé evropské slohové prvky v nový jedinečný výsledek. Je nazývána dědictvím kulturního imperialismu, přeneseného z evropského kontinentu do tzv. Nového světa.
Díky byrokratickým průtahům byla ovšem budova dokončena a otevřena až 25. května 1908, tedy plných 18 let od položení základního kamene. Slavnostní otevření ve velkém stylu podtrhlo uvedení Verdiho opery Aida.
Vnější fasáda budovy zřejmě od otevření jen málokdy pocítila zvelebující dotek zednických rukou a působí dnes, alespoň na mne ano, velice zašlým dojmem. Vnější dojem tedy vylepšuje až nádherný interiér plný klasických sloupů, mramorových schodišť, zlatých oblouků či sochařských děl. Omračujícím dojmem musí působit velkolepý Zlatý salón zářící zlatem a křišťálovými lustry.
Bohužel jsme vnitřek operní budovy měli možnost obdivovat pouze z fotografií zveřejněných v propagačním prospektu, ležícím v recepci našeho hotelu. Osobně jsme si útroby budovy prohlédnout nešli, mezi horlivé fanoušky operních představení totiž, a možná i ke své vlastní škodě, v žádném případě nepatříme.
Teatro Colón v Buenos Aires, Argentina [Mart Eslem]
Od divadla Teatro Colón jsme se vydali ulicí Viamonte směrem na západ, myslel jsem totiž, že, vydáme-li se tímto směrem, dorazíme ke břehům Rio de la Plata. Ve skutečnosti jsme se vydali přesně opačným směrem, a proto jsme se u budovy Palacio de las Aguas Corrientes otočili a po Avenida Cordoba vraceli zpět.
Omračující stavba z dílny švédského architekta Karla Nystromera je ve městě známější pod názvem “Obras Sanitarias”. Sídlo městských vodovodů a kanalizací bylo postaveno roku 1894 a zabírá celý jeden městský blok. Sedlová středa, zdobená ve francouzském stylu společně s fasádou sestávající z 170.000 kusů barevných glazovaných dlaždic a 130.000 smaltovaných cihel, musí nově kolemjdoucím vyrážet dech. Jeden z poskytovatelů obyčejných technických služeb města Buenos Aires má to nejneobyčejnější sídlo, jaké si umíte představit.
Vodovody a kanalizace v Buenos Aires, Argentina [Mart Eslem]
Prohlídka byla příjemným zpestřením dne a poskytla i trochu potřebného odpočinku. Hlavně Michal byl nadšený, když si mohl zblízka fotografovat lvy, tygry, medvědy či slony a nosorožce. Překvapilo mne, že je v zoo povoleno krmení vybraných druhů zvířat. K těmto účelům nabízí personál zahrady hned u vchodu, za pár argentinských pesos, kyblíček plný granulí, kterými zvěř krmí i její ošetřovatelé.
Po opuštění areálu zahrady jsme pěšky pokračovali po Avenida Sarmiento směrem k letišti Aeropuerto Jorge Newbery, odkud zítra odlétáme na jih do Ohňové země.
Brzy jsme však uhnuli na cestičky Parque 3 de Febrero, abychom se vyhnuli zatopeným úsekům silnice. Půl dne trvající déšť totiž postihl tuto oblast ze všeho nejvíce. Obzvláště v okolí Planetaria Galilea Galilei a přilehlého jezírka jsme měli problémy překonat rozsáhlé mokřiny uprostřed parku, způsobené ucpanými kanály a rozlitím vody zmíněné vodní nádrže.
Naším cílem, jak by se mohlo zdát, nebylo studium cesty na letiště, nýbrž dosažení břehů Rio de La Plata, nálevkovitého ústí řek Paraná a Uruguay do Atlantického oceánu. Z okraje Parque 3 de Febrero to bylo pěšky, okolo základny vojenské vzdušné obrany a dále podél plotu areálu letiště Jorge Newberyho, již jen pár minut.
Kolem čtvrté hodiny jsme konečně dorazili na Avenida Costanera R Obligado a spatřili světlé hnědé kalné vody tzv. stříbrné řeky Rio de La Plata. Hlavním přítokem čtyřicet až dvě stě kilometrů širokého pobřežního systému La Platy je řeka Paraná. Množstvím přepravovaných nákladů patří Paraná na svém dolním toku k nejvíce využívaným řekám světa.
V povodí řeky se nachází i veliké množství přehradních nádrží. Díky tomu se ještě podstatně zvýšila splavnost řeky a vytvořil se zde druhý největší vodní energetický komplex světa, hned po ruské řece Angaře.
Druhou řekou, vytvářející společným ústím mělkou nálevku Rio de La Plata, je řeka Uruguay. Více jak jeden tisíc a šest set kilometrů dlouhý tok, vznikající soutokem řek Canoas a Pelotas, tvoří jak část hranic mezi Brazílií a Argentinou, tak i mezi Uruguayí a Argentinou.
Vody širokého estuária La Platy jsou velice zkaleny jistě i díky umělému prohlubování plavebních drah k přístavům, jak zde v Buenos Aires, tak i v uruguayském hlavním městě Montevideu a v přístavním městě La Plata. Tyto úpravy koryta umožňují námořním lodím s ponorem okolo sedmi metrů doplout hluboko do vnitrozemí.
Rio de La Plata, Argentina [Mart Eslem]
Téměř jako bychom zabouchnutím dveří automobilu dali příkaz k opětovnému spuštění stavidel dopoledního lijáku, proměňujícího široké ulice Buenos Aires na mnoha místech v mělké řečiště.
Po krátkém odpočinku, spojeném se sprchou, jsme se vrátili opět do ulic za jídlem a nákupy dárků či suvenýrů. Původně jsme zamýšleli dojít až na Avenida Santa Fé, kterou nám v letadle doporučil Aldo. Díky únavě a vzdálenosti ulice od našeho hotelu jsme nakonec zašli pouze do nedaleké ulice Florida, hemžící se všelijakými obchůdky, stánky rychlého občerstvení a kavárnami.
Naneštěstí se po několika minutách opět spustil déšť, a tak jsme si dopřáli pouze malou večeři v podobě sendviče u King Burgera a celí zmáčení se vrátili na pokoj. Jediné, co jsem si stihl koupit v jednom z obchůdků, byl dres argentinského národního fotbalového týmu.
Jelikož nemáme náhradní oblečení, hodící se do civilizované společnosti, budeme muset oželet i plánované tango. Kromě míst vhodných k nákupu nám Aldo doporučil i místo k večerní zábavě eventuálně spojené i s večeří v podobě vyhlášeného argentinského steaku.
Bohužel se o návštěvu bohémské čtvrti San Telmo, kde bývá ke zhlédnutí to neopravdovější a nejžhavější tango na světě, necháme ochudit a raději se před zítřejším odletem na jih pořádně vyspíme. Tango přijde na řadu snad někdy příště, kdoví? Navíc si možná pěkný tanec užijeme i na palubě lodi při plavbě Drakeovým průlivem.
Jsem naprosto přesvědčen vrátit se do Argentiny i do Buenos Aires v budoucnu aspoň ještě jednou, a to navzdory mému pravidlu nevstoupit dvakrát do téže řeky a nenavštěvovat vícekrát jednu zemi. Podobné porušení nebude myslím ani trochu zbytečné, Buenos Aires za to rozhodně stojí.
Různé komentáře, vychvalující krásu města až do nebes, samozřejmě trochu přehánějí, ale i navzdory tomu jsem si během pár hodin dokázal argentinskou metropoli oblíbit a stačil jsem si navíc uvědomit, jak nedostatečný je k její prohlídce pouhý jednodenní pobyt.
Trochu odvážně si i dovolím prohlásit, že jestliže bych dokázal žít na světě někde jinde než v rodných Čechách, bylo by to v Buenos Aires.
Jak jsem se již zmínil, nynější zhruba třímilionové hlavní město Argentiny bylo založeno kolem roku 1536 španělskými dobyvateli v čele s Pedro de Mendozou. Hlavním městem Argentinské republiky se stalo v roce 1880, ovšem ještě předtím, přesněji od roku 1862, se pyšnilo titulem hlavního města Argentinské konfederace.
Přestože ještě v roce 1882 obývalo město zhruba čtyřicet tisíc lidí, během dalších dvou dekád se jejich počet, hlavně díky imigračním vlnám z Evropy, rozrůstal doslova geometrickou řadou. Proto také již v roce 1905 místní populace přesáhla počet jednoho milionu.
Pro Evropany hovoří v Buenos Aires zejména příhodné mírné klimatické podmínky. Mezi imigranty konce 19. století z toho důvodu převládali Italové a Španělé, následováni Poláky, Němci, Židy, ale i Čechoslováky z tehdejší rakousko-uherské monarchie.
Město si od založení zachovalo svůj šachovnicový půdorys a dále se rozrůstalo z jednotlivých městských jader. Díky této více méně pravidelné čtvercové skladbě ulic mi Buenos Aires lehce připomínalo New York a mé šestidenní putování Manhattanem.
Podobným uspořádáním usnadňuje svým obyvatelům, ale hlavně návštěvníkům či turistům orientaci spletí širokých i užších ulic. Jen pro zajímavost, čtvercový blok budov, ohraničený čtyřmi ulicemi, se nazývá “mela”. Strana takto vytvořeného čtverce se pro změnu jmenuje “quadra” a většinou měří sto metrů.
Díky tomuto pravidlu se s pomocí mapy dají celkem přesně odhadnout jednotlivé vzdálenosti a rozhodnout se mezi procházkou a jízdou taxíkem. Veliké výškové budovy však ztěžují orientaci. Zabraňují pořádnému rozhlédnutí, a proto jsem kolikrát sice přesně věděl, jak daleko je dle mapy cíl našeho pochodu, nicméně vydali jsme se opačným směrem.
Nebudeme se pouštět do hodnocení, jestli jsme již navštívili hezčí či ošklivější města než je Buenos Aires, a pouze prohlásíme, že na nás oba udělalo výborný dojem.
Toto politické, duchovní, dopravní, hospodářské a kdovíjaké ještě další centrum Argentiny je i jedním z nejdůležitějších průmyslových měst na celé jižní polokouli.
Pokud budeme hovořit o městě jako o aglomeraci Velké Buenos Aires, dojdeme při zjišťování počtu obyvatel k číslu přesahujícímu dvanáct milionů. V přilehlé oblasti kolem města totiž žije zhruba čtyřicet procent obyvatelstva celé Argentiny.
Po brazilském Sao Paulu je Buenos Aires druhé největší město celé Jižní Ameriky a jeho název ve španělštině znamená dobrý vzduch. A já se pro úterní podvečer odmlčím a ve španělštině všem popřeji dobrou noc: “Buenas noches!”
