Ani úterní ráno odstíny šedi na obloze mnoho nevybarvilo, ovšem člověk se má spokojit i s málem a tak jsem kvitovali s povděkem, že alespoň neprší.
Musíme se radovat z pozitivních věcí. V tomto duchu jsme si užili poslední teplou, a vlastně poslední jakoukoli, koupel ve sprše. Zbývá již jen zabalit věci a vzbudit mého, i po osmé hodině stále ještě ležícího, bratra Michala. Až se vykoupe i on, nic nebrání tomu, abychom dali deštivým Michalovcům vale.
Na hraniční přechod Vyšné Nemecké je to okolo třiceti kilometrů. Jsme zvědavi, jak nás ukrajinští celníci přijmou. Kromě oblečení a kempového příslušenství v batozích máme zavazadlový prostor našeho zlatého kombíka plný krabic s kancelářskými potřebami a hračkami.
Nejedeme do Koločavy pouze na výlet, ale chceme spojit i příjemné s užitečným. Z tohoto důvodu vezeme dárky dětem do školy v Koločavě. Sešity, tužky a jiná malovátka věnovala papírenská distribuční společnost Activa v našem rodném Ústí nad Labem. Můj kamarád Zbyněk, kterému nemoc nedovolila jet s námi jako čtvrtý člen naší výpravy, věnoval dětem i fotbalový míč. Kromě míče zařídil i všechny ostatní již zmíněné věci. Ve společnosti Activa totiž pracuje. Zbytek dárků věnovaly mé dcery. Vyčlenily doma ze svých zásob celý pytel plyšových mazlíčků.
Hlavně kvůli dětem mám lehké obavy, aby nám celníci věci nezabavili nebo nezničili. Byla by to obrovská škoda. Jsme všichni tři, a hlavně já což je nejpodstatnější, čerstvě oholeni, a proto snad nedojde k párání plyšových medvídků z obavy před pašovanými opiáty.
Doufám, že v případě problémů zaberou kouzelná slůvka. Paní učitelka Natalia Tumarec. Patronka muzea Ivana Olbrachta i odkazu Nikoly Šuhaje je široko daleko nejznámější a troufnu si říct i nejslavnější obyvatelkou Koločavy.
Co nás tedy čeká? Kdo ví. Jedno vím však určitě, co nás čeká, to nás nemine. A proto vzhůru do Užhorodu!
Zamračenou rovinatou krajinou východně od Michalovců jsme se blížili k hranicím. Naše očekávání hraničící s nervozitou s ubývajícími kilometry stoupá. Před desátou dopoledne jsme se zařadili do fronty automobilů čekajících v celním prostoru. Řada aut sice jen lehce přesahovala sto metrů, ovšem rychlost posunu kupředu za hraniční závoru byla snad jeden automobil za čtvrt hodiny. Nervozita se proto v tu ránu musela přeškolit na trpělivost.
A jak myslíte, že zkouška trpělivosti dopadla? Čekali jsme cokoliv, ovšem skoro pětihodinové zdržení v prostoru hranic překonalo všechna naše očekávání. Zlatým hřebem bylo, že po tolika hodinách strávených v kabině našeho auta, jsme se opět ocitli zpátky na Slovensku. Včerejší celodenní déšť jako by byl předzvěstí nedobrých zpráv a problémů. Jelikož naše Škoda Fabia je v majetku obchodní společnosti, nepustila nás ukrajinská strana na své území. Nepomohly prosby, psí oči ani pokusy o uplacení. Museli jsme se vrátit zpět do Michalovců. Za pět hodin jsme pouze dokola objeli slovenskou celnici.
Naštěstí existují společnosti jako je DHL. Kolegové v kanceláři doma v Čechách nám poslali touto zásilkovou službou výpis z obchodního rejstříku společnosti vlastnící automobil, společně s plnou mocí jednatele společnosti, kterou mě u notáře zplnomocnil k používání vozu v zahraničí.
Naše zlatá Fabie na deštivém břehu Zemplínské Šíravy (Mart Eslem)
Další noc tedy strávíme opět v penzionu Biela Labuť. Ztracený den jde samozřejmě na můj vrub. Nesnáším předpisy, formuláře a podobné byrokratické nesmysly. Má svobodomyslná povaha si vůbec nepřipouštěla potřebu nějakých dokumentů k motorizované cestě na Ukrajinu. Musíme tedy počkat čtyřiadvacet hodin, než nám bude na recepci penzionu doručen onen nesmyslný a buzerující dokument. Poté nás doufám na druhý pokus pustí přes hranice a my splníme svou misi v Koločavě.
Nebýt věcí, které máme pro děti, asi bych se na to vykašlal a místo Karpat bychom si dali pobyt v Tatrách. Ovšem za ten neopakovatelný jiskrný výraz dětských očí, za ten úsměv ve tváři, za to mi tato komplikace stojí.
Jedny z nejkrásnějších chvil a největších zážitků na mých cestách jsou okamžiky štěstí malých i větších dětiček, ať již v Africe, Jižní Americe, v Kosovu či kdekoli jinde. Jejich obdarování třeba i tou sebemenší drobností jakou byla žvýkačka, duhová kulička, samolepka nebo autíčko, bych doporučil každému. Jejich radost ze sebemenší maličkosti, z pouhého projevení zájmu o jejich bytí, nutí každého citlivého jedince k hlubokému sebezpytování.
Nemá smysl se o tom zeširoka rozepisovat, nejlepší je zažít to na vlastní kůži a udělat si svůj vlastní názor. Kdo chce, ten zkrátka může pomoci a nejlépe když to udělá bez zbytečných průpovídek a okolků. A čím více lidí bude takto činit, tím lepší může svět být!
My jsme rozhodnuti. Bez ohledu na déšť, bez ohledu na náladu a vůli celníků, dopravíme náš náklad dětem do Koločavy i kdybychom jej tam měli odnést pěšky na zádech. Cíl naší cesty splníme za každou cenu. Mart Eslem se jen tak lehce nevzdává a nedovolí poraženeckou náladu ani svému okolí!
