Category

Deník 006

Kapitola 5 – Návrat k Siněvýrskému jezeru

By | Deník 006

Z krčmy nás překvapivě brzy vyhnali spát. Starosta Koločavy údajně zakázal lidem jeho obce pracovat po desáté hodině. Pouze četnická stanice má výjimku do jedenácti. Jelikož však Natálka měla napilno s přípravami nového školního roku, nastala i pro nás nucená večerka již v deset. Lokál se jednoduše zamkne a nocležníci mohou z půdy pouze vyjít ven pod přístřešek nebo na suchý záchod za krčmou. Nezbývalo než se s tím smířit a jít na půdu na kutě.

Déšť překazil i plánovanou noční návštěvu hřbitova. U piva jsme se totiž seznámili s Tomášem a Ivanou ze Šumavy a chtěli jsme jim ukázat hrob Nikoly Šuhaje. Noční prohlídka by jistě měla své kouzlo. Ovšem déšť se zkrátka postavil proti.

Půda je za dva roky od našeho posledního noclehu značně vylepšená. Je již celá obložená dřevěnými palubkami a jednotlivé místnosti mají již dveře na zámek a dají se zevnitř i zamknout. Na nás zbylo místo v předsíni hned vedle schodů dolů z půdy.

Každý šel poslušně spát, protože absence elektrických rozvodů a tudíž i světla ani jinou aktivitu nedovolovala. Samozřejmě když pominu možnosti smíšených skupinek. To se ovšem nás tří netýkalo a tak jsme brzy zařezávali.

Tvrdá dřevěná podlaha a ranní chlad nám nedovolil vyspávat příliš dlouho. Zcela nás pak probudil smích po vyslechnutí Michalovy noční příhody. Zdejší strava a hlavně včerejší alkohol ho okolo čtvrté ráno zle prohnal. Během několika minut se zbavil všeho přebytečného spodem i vrchem a jen tak tak se stačil včas “vykuklit” ze spacáku.

A co myslíte, že nás čekalo po vyhlédnutí z okna? Ano, správně, vytrvalý déšť! Počasí se jednoduše rozhodlo, že nás z Ukrajiny vyštve s předstihem oproti naším plánům.

Pohled na zamračenou Koločavu (Mart Eslem)

Pohled na zamračenou Koločavu (Mart Eslem)

Nabídli jsem našim krajanům Tomášovi a Ivaně odvoz do Užhorodu. Ještě před odjezdem jsme se vypravili do školy rozloučit se s Natálií. Nečekaně jsem obdržel cenný dárek. Protekční výtisk knihy o Koločavě v ukrajinštině. Navíc s věnováním od Natálky a muzea v její správě.

Během až dojemného loučení jsme pozorovali prvňáčky, kterým jsme dovezli sešity a tužky od společnosti Activa. Ve slavnostní den jejich života byli vyfiknutí jak ze žurnálu. Holčičky téměř v krojích a chlapci ve slušivých světlých či tmavých oblecích s vázankou. Všude spousta lidí, květin, radosti a slávy.

Jelikož se umoudřilo počasí, stihli jsme ještě jednou zajít k Šuhajovu kříži na hřbitově. Tomáš ani Iveta u něj ještě nebyli.

Návrat k hrobu legendárního zbojníka Nikoly Šuhaje (Mart Eslem)

Návrat k hrobu legendárního zbojníka Nikoly Šuhaje (Mart Eslem)

Poté jsme již nabrali zpáteční kurz směrem k Mižgurje, pouze s malou zastávkou u dřevěného kostela v Koločavě-Horbu.

Dřevěný kostel v Koločavě-Horbu (Mart Eslem)

Dřevěný kostel v Koločavě-Horbu (Mart Eslem)

Počasí se najednou začalo mátořit, ovšem pozdě, náš návrat je neodvratný. Vykukujícího slunce jsme ovšem využili na malou zajížďku k Siněvýrskému jezeru. Černé plesové jezero si nás opět podmanilo svou krásou. Zlaté paprsky slunce smáčely své konečky o tenkou hladinu jezera. Třpytící se hladinu brázdily dva dřevené vory, na kterých bylo možno doplout doprostřed jezera k výběžku, ze kterého dle legendy o jeho vzniku spanilá Siň naplakala z nešťastné lásky jeho hluboké vody.

Siněvýrské jezero (Mart Eslem)

Siněvýrské jezero (Mart Eslem)

Nové atrakce pro turisty jsme nevyužili a prošli se pouze po pěšině kolem dokola jezera, stejně jako před dvěma lety. Tentokrát jsme se však zastavili v těsné blízkosti dřevěné plastiky I. Brodyho na malý piknik.

Nová atrakce na Siněvýrském jezeře (Mart Eslem)

Nová atrakce na Siněvýrském jezeře (Mart Eslem)

V roubeném přístřešku, kterých je kolem jezera spousta, jsme si uvařili oběd. Velká škoda, že jsme již nabrali kurz domů. Stále se zlepšující počasí se přímo vybízí k noclehu na břehu jezera. Snad tedy opět někdy příště. Neradi bychom se nechali ukolébat sluníčkem a probudili se ráno opět celý promrzlí do deště.

Piknik u Siněvýrského jezera (Mart Eslem)

Piknik u Siněvýrského jezera (Mart Eslem)

Pro tentokrát tedy sbohem Karpaty. Sbohem poloniny. Ovšem brzy zase nashledanou! Pořádnou procházku po vašich stráních si totiž nechci nechat příště již ujít. To ticho, ten klid, ta svoboda a krása mi jednoduše nedá spát a bude mě přitahovat, přijíždět sem znovu a znovu. Neumím si pořádně ani vysvětlit, proč tomu tak je. Zřejmě duch a chuť předválečného Československa…

Kapitola 4 – Koločava

By | Deník 006

Koločava se za dva roky, které uplynuly od naší první návštěvy, lehce změnila. Krčma u Natálky zlepšila své vybavení a nabízí dokonce hernu s kulečníkem, hracími automaty a jakýmsi pokusem o internetový koutek. Počítače vcelku moderní, ovšem tak zaprášené, že působily z povzdálí jak “dva-osm-šestky”. Záchod a koupelna je však stále venku. Zřejmě z romantických důvodů.

Největší změnou a pro nás i šokem byl zrekonstruovaný kulturní dům, jehož polorozpadlý skelet ještě předloni sloužil jako skladiště odpadků. Perfektní nová střecha a fasáda nám vyrazila dech.

Vlevo vedle náklaďáku je průčelí kulturního domu v Koločavě (Mart Eslem)

Vlevo vedle náklaďáku je průčelí kulturního domu v Koločavě (Mart Eslem)

Brzy ráno jsme se vzbudili, jak již bývá v Koločavě zvykem, zimou, a uvítali odemčený vchod do krčmy. Džbán horkého černého čaje s citrónem byl tím nejlepším startem do dalšího dne. Silný déšť celkem podstatně omezuje možnosti našeho programu. Zřejmě využijeme přítomnosti skupiny slovenských turistů, která se chystá na výlet k Siněvirskému jezeru.

Před devátou ranní se objevila v krčmě paní Natálka. Vzpomněla si na mě na první pohled a o čtvrtečním programu bylo rozhodnuto. Předání věcí dětem ve škole a prohlídka muzea Ivana Olbrachta. Mému bratrovi jsem také slíbil ukázat hrob Nikoly Šuhaje. To se dá zvládnout i v dešti. Z minula víme, kde přesně hrob leží a tak nestrávíme na hřbitově pár hodin jako předloni.

Paní Nalalia Tumarec měla z dárků pro děti velikou radost (Mart Eslem)

Paní Nalalia Tumarec měla z dárků pro děti velikou radost (Mart Eslem)

V muzeu Ivana Olbrachta nám Natálka hrdě ukazovala její poslední úlovek. Jednalo se o snímek zastřeleného Nikoly Šuhaje a jeho bratra. Osmdesát pět let starou fotografii vymámila na českých úřadech z prvorepublikového státního archívu.

Jediná existující fotografie Nikoly Šuhaje (Mart Eslem)

Jediná existující fotografie Nikoly Šuhaje (Mart Eslem)

Vyložili jsme v muzeu také tužky, sešity a ostatní dárky pro žáky koločavské školy. Prohlédli jsme si i pohádkově nostalgické interiéry školních tříd s klasickými starými lavicemi, které se občas vyskytovaly ještě za mého dětství i v Čechách.

Natálka pospíchala na poradu školního sboru. Za pár dní začíná školní rok, a proto školní přípravy vrcholí.

Interiér školních tříd v Koločavě (Mart Eslem)

Interiér školních tříd v Koločavě (Mart Eslem)

My jsme vrátili klíče od muzea a vydali se ven na déšť. I v dešti jsme došli na hřbitov k hrobu slavného zbojníka. Ze hřbitovního kopce bylo krásně vidět na kulturní dům. Ve jménu slavného Potěmkina, měla budova pouze novou střechu a fasádu ze dvou stran. Zbylé dvě stěny měly stále stejný design jako před dvěma lety. Drolící se neomítnuté cihly.

První školní den je v Koločavě vždy brán jako velký svátek (Mart Eslem)

První školní den je v Koločavě vždy brán jako velký svátek (Mart Eslem)

Prší, prší a zase prší. Celá naše cesta je jakoby prokletá. Díky dešti nemá cenu hazardovat se zdravím a vydávat se na túru do hor. Navíc jsou poloniny zahalené mlhou a nebylo by vidět na krok. A právě ten nádherný výhled z okolních kopců byl jedním z důvodů pro podniknutí naší cesty!

Nezbylo nám nežli zůstat v hospodě na četnické stanici u Natálky a počkat, zda se počasí umoudří alespoň zítra. Více času mu nedáme. Neustávající déšť navíc ohrožuje i naši zpáteční cestu. V údolí řeky Riky jsme včera projížděli dva úseky, které sebrala voda. Pak by před námi byla cesta zpět přes Rumunsko či Maďarsko na jihu nebo přes Lvov a Polsko na severu. Obojí bychom rádi oželeli.

Vnitřek krčmy u Natálky v Koločavě (Mart Eslem)

Vnitřek krčmy u Natálky v Koločavě (Mart Eslem)

Nu co, pivo tady mají, teplo a sucho je taky, takže jeden den tu vydržíme. Když už jsme přečkali dva dny v Michalovcích, další čekání nás již nezabije. Jedno je však jasné, na letošní cestě je snad všechno proti nám. Po návratu domů se chystáme s bratrem do Istanbulu a i tato cesta je již nyní plná otazníků.

Z Čech nám chodí zprávy o teroristických útocích v Turecku i v Istanbulu samotném. Navíc naše ministerstvo zahraničí vydalo prohlášení, které doporučuje odložit v dohledné době všechny cesty do Turecka. Podělaní fanatici! Ale jestli si myslí, že mi naženou strach, tak se hošánci mýlí!

K večeru jsme měli v sobě již každý pár piv a Michal s Pavlem i “stakán” vodky. Nevěřili byste, jak je “prší” zábavná hra. Zvláště po požití alkoholu!

Když se poté krčma naplnila Čechy a Slováky vrátivšími se ze svým deštivých túr, zavládla dohromady s místními Ukrajinci krásná a teplá atmosféra souznění národů bývalého Československa. Zkrátka a dobře, profesor Masaryk by z nás měl radost.

I já cítím tak trochu stesk a nostalgii po dobách, kdy vytvořil z tolika národů počátkem 20. století čerstvou a hrdou republiku. Škoda, že jeho sen trval pouhých dvacet let a prakticky se rozplynul s jeho vlastní smrtí. Kde jsme dnes Tomáši mohli být, kdybychom zůstali věrní tvým myšlenkám a ideálům. Ovšem čas nikdo nevrátí, bohužel. Tak si aspoň dáme šašlik a bude nám hej!

PS: Některé z fotografií poskytl ze svého archívu můj bratr Michal

Kapitola 3 – Druhý pokus úspěšný

By | Deník 006

Jednodenní zdržení v Michalovcích jsme využili k pořádnému dosušení vlhkých věcí. Bez topení na pokoji trvalo dva dny, než mi pořádně uschnula bunda, ve které jsem v pondělí večer zmoknul. Díky komplikacím vstoupí Pavel a já na území Ukrajiny přesně na den po dvou letech. I tehdy jsme do Užhorodu přijeli 30. srpna. Doufám, že to je dobré znamení a na druhý letošní pokus nás přes hranice již pustí.

Nezbývá než vyčkat doručení zásilky s potřebnými dokumenty k vozu a všichni tři věříme, že vyměníme již dnes drahý nocleh v Bielej Labuti za prkennou půdu krčmy u Natálky v Koločavě.

DHL splnila své pravidlo o doručení do čtyřiadvaceti hodin. V úterý ve tři byla zásilka odeslána z Čech a ve středu dorazila letecky do nedalekých Košic. A před půl třetí zastavila červenožlutá dodávka před okny penzionu na Masarykově ulici v Michalovcích. Naložili jsme věci a hurá na východ. Vyjde nám Ukrajina napodruhé alespoň napodruhé?

Zima, déšť a zoufalost. To byly tři atributy středečního dne. Nejdříve jsme čekali na zásilku od DHL a poté skoro šest hodin v zástupu automobilů, nežli nás milostivě vpustí na Ukrajinu. Snad ani s vízem do Spojených Států není děláno tolik okolků, jako když chcete vozidlem přes ukrajinské hranice.

Kilogramy různých formulářů k vyplnění byl jen začátek. Do celního prohlášení jsme museli napsat i kolik s sebou máme přesně peněz. Na stůl před celní úřednici jsme museli vyložit obsah kapes a veškeré naše peníze si znovu přepočítala. Upravené černovlásce ve slušivé uniformě přišlo, že máme s sebou málo peněz. Neuspokojilo ji ani naše prohlášení o trempování pod širákem a vlastním jídle v batozích.

Zmínka o trempování ji pouze přiměla k žádosti o předložení našich nožů. Předvedení zavíracích nožů ji naštěstí uspokojilo. Nevím, co by říkala o našich mačetách a khukri nožích uložených na dně batohů.

Na závěr byla na programu osobní prohlídka vnitřku našeho vozidla. Prosmýčila všechny přihrádky a sedačky ve škodovce a uspokojeně nás propustila. Čekal jsem to horší, jelikož jsme měli prázdné celní prohlášení a zavazadlový prostor auta byl plný krabic s věcmi pro školu v Koločavě. Na zadních sedadlech byly další pytle s hračkami, které jsme opět nikde nepřiznali. Nikdo se však do zavazadel nepodíval, a proto jsme po více jak šesti hodinách konečně pronikli do Užhorodu. Bohužel již za úplné tmy.

Následoval přesun po zánovní silnici M06/E50 do Mukačeva. Kromě aut a oken domů nesvítilo prakticky nic. Veřejné osvětlení buď nefunguje nebo je vypnuté z úsporných důvodů.

Přístřešek vhodný k přespání v deštivé Koločavě (Mart Eslem)

Přístřešek vhodný k přespání v deštivé Koločavě (Mart Eslem)

V potemnělých ulicích Mukačeva jsme také zabloudili. Až mapa zakoupená na jedné z benzínových čerpacích stanic za městem nám pomohla vrátit se do sedla. S již mnohem menšími obtížemi jsme našli silnici P03 ve směru na Iršavu a Chusť. A právě od Mukačeva šedesát kilometrů vzdálená Chusť byla dalším bodem naší trasy.

Stav vozovky se neustále zhoršoval, a proto jsme za vytrvalého deště projížděli čím dál tím větší a hlubší louže, tvořící se v početných děrách.

Bývalá četnická stanice a nyní krčma v Koločavě (Mart Eslem)

Bývalá četnická stanice a nyní krčma v Koločavě (Mart Eslem)

V půl jedenácté jsme v Chusti odbočili na sever směrem do Mižhurje. V jedné vesnice jsme cestou, díky absenci osvětlení, málem porazili hnědého koně. Stál v poklidu uprostřed silnice a popíjel z louže. Když jsme brzdili zaregistrovali jsme ve tmě vedle něj ještě další dva hnědáky.

Přežili jsme i další nástrahu povedeného dne a blížili se konečně Karpatům a Koločavě. Hladoví a totálně grogy z celodenního čekání a sezení v autě jsme po půlnoci konečně zastavili před bývalou četnickou stanicí, dnešní krčmou u Natálky. Bohužel bylo již zamčeno, a tak jsme si alespoň ustlali pod přístřeškem, který nás ochránil před deštěm a lehce i před větrem…

Hlavní a téměř jediná ulice v Koločavě (Mart Eslem)

Hlavní a téměř jediná ulice v Koločavě (Mart Eslem)

Kapitola 2 – Napoprvé nás přes čáru nepustili

By | Deník 006

Ani úterní ráno odstíny šedi na obloze mnoho nevybarvilo, ovšem člověk se má spokojit i s málem a tak jsem kvitovali s povděkem, že alespoň neprší.

Musíme se radovat z pozitivních věcí. V tomto duchu jsme si užili poslední teplou, a vlastně poslední jakoukoli, koupel ve sprše. Zbývá již jen zabalit věci a vzbudit mého, i po osmé hodině stále ještě ležícího, bratra Michala. Až se vykoupe i on, nic nebrání tomu, abychom dali deštivým Michalovcům vale.

Na hraniční přechod Vyšné Nemecké je to okolo třiceti kilometrů. Jsme zvědavi, jak nás ukrajinští celníci přijmou. Kromě oblečení a kempového příslušenství v batozích máme zavazadlový prostor našeho zlatého kombíka plný krabic s kancelářskými potřebami a hračkami.

Nejedeme do Koločavy pouze na výlet, ale chceme spojit i příjemné s užitečným. Z tohoto důvodu vezeme dárky dětem do školy v Koločavě. Sešity, tužky a jiná malovátka věnovala papírenská distribuční společnost Activa v našem rodném Ústí nad Labem. Můj kamarád Zbyněk, kterému nemoc nedovolila jet s námi jako čtvrtý člen naší výpravy, věnoval dětem i fotbalový míč. Kromě míče zařídil i všechny ostatní již zmíněné věci. Ve společnosti Activa totiž pracuje. Zbytek dárků věnovaly mé dcery. Vyčlenily doma ze svých zásob celý pytel plyšových mazlíčků.

Hlavně kvůli dětem mám lehké obavy, aby nám celníci věci nezabavili nebo nezničili. Byla by to obrovská škoda. Jsme všichni tři, a hlavně já což je nejpodstatnější, čerstvě oholeni, a proto snad nedojde k párání plyšových medvídků z obavy před pašovanými opiáty.

Doufám, že v případě problémů zaberou kouzelná slůvka. Paní učitelka Natalia Tumarec. Patronka muzea Ivana Olbrachta i odkazu Nikoly Šuhaje je široko daleko nejznámější a troufnu si říct i nejslavnější obyvatelkou Koločavy.

Co nás tedy čeká? Kdo ví. Jedno vím však určitě, co nás čeká, to nás nemine. A proto vzhůru do Užhorodu!

Zamračenou rovinatou krajinou východně od Michalovců jsme se blížili k hranicím. Naše očekávání hraničící s nervozitou s ubývajícími kilometry stoupá. Před desátou dopoledne jsme se zařadili do fronty automobilů čekajících v celním prostoru. Řada aut sice jen lehce přesahovala sto metrů, ovšem rychlost posunu kupředu za hraniční závoru byla snad jeden automobil za čtvrt hodiny. Nervozita se proto v tu ránu musela přeškolit na trpělivost.

A jak myslíte, že zkouška trpělivosti dopadla? Čekali jsme cokoliv, ovšem skoro pětihodinové zdržení v prostoru hranic překonalo všechna naše očekávání. Zlatým hřebem bylo, že po tolika hodinách strávených v kabině našeho auta, jsme se opět ocitli zpátky na Slovensku. Včerejší celodenní déšť jako by byl předzvěstí nedobrých zpráv a problémů. Jelikož naše Škoda Fabia je v majetku obchodní společnosti, nepustila nás ukrajinská strana na své území. Nepomohly prosby, psí oči ani pokusy o uplacení. Museli jsme se vrátit zpět do Michalovců. Za pět hodin jsme pouze dokola objeli slovenskou celnici.

Naštěstí existují společnosti jako je DHL. Kolegové v kanceláři doma v Čechách nám poslali touto zásilkovou službou výpis z obchodního rejstříku společnosti vlastnící automobil, společně s plnou mocí jednatele společnosti, kterou mě u notáře zplnomocnil k používání vozu v zahraničí.

Naše zlatá Fabie na deštivém břehu Zemplínské Šíravy (Mart Eslem)

Naše zlatá Fabie na deštivém břehu Zemplínské Šíravy (Mart Eslem)

Další noc tedy strávíme opět v penzionu Biela Labuť. Ztracený den jde samozřejmě na můj vrub. Nesnáším předpisy, formuláře a podobné byrokratické nesmysly. Má svobodomyslná povaha si vůbec nepřipouštěla potřebu nějakých dokumentů k motorizované cestě na Ukrajinu. Musíme tedy počkat čtyřiadvacet hodin, než nám bude na recepci penzionu doručen onen nesmyslný a buzerující dokument. Poté nás doufám na druhý pokus pustí přes hranice a my splníme svou misi v Koločavě.

Nebýt věcí, které máme pro děti, asi bych se na to vykašlal a místo Karpat bychom si dali pobyt v Tatrách. Ovšem za ten neopakovatelný jiskrný výraz dětských očí, za ten úsměv ve tváři, za to mi tato komplikace stojí.

Jedny z nejkrásnějších chvil a největších zážitků na mých cestách jsou okamžiky štěstí malých i větších dětiček, ať již v Africe, Jižní Americe, v Kosovu či kdekoli jinde. Jejich obdarování třeba i tou sebemenší drobností jakou byla žvýkačka, duhová kulička, samolepka nebo autíčko, bych doporučil každému. Jejich radost ze sebemenší maličkosti, z pouhého projevení zájmu o jejich bytí, nutí každého citlivého jedince k hlubokému sebezpytování.

Nemá smysl se o tom zeširoka rozepisovat, nejlepší je zažít to na vlastní kůži a udělat si svůj vlastní názor. Kdo chce, ten zkrátka může pomoci a nejlépe když to udělá bez zbytečných průpovídek a okolků. A čím více lidí bude takto činit, tím lepší může svět být!

My jsme rozhodnuti. Bez ohledu na déšť, bez ohledu na náladu a vůli celníků, dopravíme náš náklad dětem do Koločavy i kdybychom jej tam měli odnést pěšky na zádech. Cíl naší cesty splníme za každou cenu. Mart Eslem se jen tak lehce nevzdává a nedovolí poraženeckou náladu ani svému okolí!

Kapitola 1 – Ukrajina napodruhé

By | Deník 006

Téměř na den po dvou letech jsem se vydal opět na Východ. Již vím, že není tak divoký, jako jsem jej tituloval na konci léta 2004.

Oproti tehdejší cestě se událo hned několik změn. Jedeme sice opět ve třech, ovšem v původní sestavě vystřídal Milana můj bratr Michal. Také dopravní prostředek jsme změnili. Namísto autobusu jedeme tentokrát vlastním automobilem. Naším cílem je pouze Koločava a přilehlé karpatské stráně a lesy.

Celé pondělí, 28. srpna 2006, jsme strávili přesunem z Čech na východní Slovensko. Nocleh jsme ovšem naplánovali místo do Košic ještě blíže ukrajinským hranicím. Za silného deště jsme se ubytovali v penzionu Biela Labuť Michalovcích. Po dvou letech jsme se tedy, já a Pavel, vrátili na místo činu a z těsné blízkosti autobusového i vlakového nádraží v Michalovcích zítra ráno vyrazíme na ukrajinský hraniční přechod.

Jelikož hodláme spát převážně pod širým nebem karpatských polonin, nenadálá průtrž mračen nám moc radosti nepřinesla. Ovšem nechme se překvapit ránem. Uvidíme, co nám příštích pár dní přinese…