Kapitola 3 – Druhý pokus úspěšný

By 30.8.2006 Únor 12th, 2016 Deník 006

Jednodenní zdržení v Michalovcích jsme využili k pořádnému dosušení vlhkých věcí. Bez topení na pokoji trvalo dva dny, než mi pořádně uschnula bunda, ve které jsem v pondělí večer zmoknul. Díky komplikacím vstoupí Pavel a já na území Ukrajiny přesně na den po dvou letech. I tehdy jsme do Užhorodu přijeli 30. srpna. Doufám, že to je dobré znamení a na druhý letošní pokus nás přes hranice již pustí.

Nezbývá než vyčkat doručení zásilky s potřebnými dokumenty k vozu a všichni tři věříme, že vyměníme již dnes drahý nocleh v Bielej Labuti za prkennou půdu krčmy u Natálky v Koločavě.

DHL splnila své pravidlo o doručení do čtyřiadvaceti hodin. V úterý ve tři byla zásilka odeslána z Čech a ve středu dorazila letecky do nedalekých Košic. A před půl třetí zastavila červenožlutá dodávka před okny penzionu na Masarykově ulici v Michalovcích. Naložili jsme věci a hurá na východ. Vyjde nám Ukrajina napodruhé alespoň napodruhé?

Zima, déšť a zoufalost. To byly tři atributy středečního dne. Nejdříve jsme čekali na zásilku od DHL a poté skoro šest hodin v zástupu automobilů, nežli nás milostivě vpustí na Ukrajinu. Snad ani s vízem do Spojených Států není děláno tolik okolků, jako když chcete vozidlem přes ukrajinské hranice.

Kilogramy různých formulářů k vyplnění byl jen začátek. Do celního prohlášení jsme museli napsat i kolik s sebou máme přesně peněz. Na stůl před celní úřednici jsme museli vyložit obsah kapes a veškeré naše peníze si znovu přepočítala. Upravené černovlásce ve slušivé uniformě přišlo, že máme s sebou málo peněz. Neuspokojilo ji ani naše prohlášení o trempování pod širákem a vlastním jídle v batozích.

Zmínka o trempování ji pouze přiměla k žádosti o předložení našich nožů. Předvedení zavíracích nožů ji naštěstí uspokojilo. Nevím, co by říkala o našich mačetách a khukri nožích uložených na dně batohů.

Na závěr byla na programu osobní prohlídka vnitřku našeho vozidla. Prosmýčila všechny přihrádky a sedačky ve škodovce a uspokojeně nás propustila. Čekal jsem to horší, jelikož jsme měli prázdné celní prohlášení a zavazadlový prostor auta byl plný krabic s věcmi pro školu v Koločavě. Na zadních sedadlech byly další pytle s hračkami, které jsme opět nikde nepřiznali. Nikdo se však do zavazadel nepodíval, a proto jsme po více jak šesti hodinách konečně pronikli do Užhorodu. Bohužel již za úplné tmy.

Následoval přesun po zánovní silnici M06/E50 do Mukačeva. Kromě aut a oken domů nesvítilo prakticky nic. Veřejné osvětlení buď nefunguje nebo je vypnuté z úsporných důvodů.

Přístřešek vhodný k přespání v deštivé Koločavě (Mart Eslem)

Přístřešek vhodný k přespání v deštivé Koločavě (Mart Eslem)

V potemnělých ulicích Mukačeva jsme také zabloudili. Až mapa zakoupená na jedné z benzínových čerpacích stanic za městem nám pomohla vrátit se do sedla. S již mnohem menšími obtížemi jsme našli silnici P03 ve směru na Iršavu a Chusť. A právě od Mukačeva šedesát kilometrů vzdálená Chusť byla dalším bodem naší trasy.

Stav vozovky se neustále zhoršoval, a proto jsme za vytrvalého deště projížděli čím dál tím větší a hlubší louže, tvořící se v početných děrách.

Bývalá četnická stanice a nyní krčma v Koločavě (Mart Eslem)

Bývalá četnická stanice a nyní krčma v Koločavě (Mart Eslem)

V půl jedenácté jsme v Chusti odbočili na sever směrem do Mižhurje. V jedné vesnice jsme cestou, díky absenci osvětlení, málem porazili hnědého koně. Stál v poklidu uprostřed silnice a popíjel z louže. Když jsme brzdili zaregistrovali jsme ve tmě vedle něj ještě další dva hnědáky.

Přežili jsme i další nástrahu povedeného dne a blížili se konečně Karpatům a Koločavě. Hladoví a totálně grogy z celodenního čekání a sezení v autě jsme po půlnoci konečně zastavili před bývalou četnickou stanicí, dnešní krčmou u Natálky. Bohužel bylo již zamčeno, a tak jsme si alespoň ustlali pod přístřeškem, který nás ochránil před deštěm a lehce i před větrem…

Hlavní a téměř jediná ulice v Koločavě (Mart Eslem)

Hlavní a téměř jediná ulice v Koločavě (Mart Eslem)