Kapitola 4 – Koločava

By 31.8.2006 Únor 12th, 2016 Deník 006

Koločava se za dva roky, které uplynuly od naší první návštěvy, lehce změnila. Krčma u Natálky zlepšila své vybavení a nabízí dokonce hernu s kulečníkem, hracími automaty a jakýmsi pokusem o internetový koutek. Počítače vcelku moderní, ovšem tak zaprášené, že působily z povzdálí jak “dva-osm-šestky”. Záchod a koupelna je však stále venku. Zřejmě z romantických důvodů.

Největší změnou a pro nás i šokem byl zrekonstruovaný kulturní dům, jehož polorozpadlý skelet ještě předloni sloužil jako skladiště odpadků. Perfektní nová střecha a fasáda nám vyrazila dech.

Vlevo vedle náklaďáku je průčelí kulturního domu v Koločavě (Mart Eslem)

Vlevo vedle náklaďáku je průčelí kulturního domu v Koločavě (Mart Eslem)

Brzy ráno jsme se vzbudili, jak již bývá v Koločavě zvykem, zimou, a uvítali odemčený vchod do krčmy. Džbán horkého černého čaje s citrónem byl tím nejlepším startem do dalšího dne. Silný déšť celkem podstatně omezuje možnosti našeho programu. Zřejmě využijeme přítomnosti skupiny slovenských turistů, která se chystá na výlet k Siněvirskému jezeru.

Před devátou ranní se objevila v krčmě paní Natálka. Vzpomněla si na mě na první pohled a o čtvrtečním programu bylo rozhodnuto. Předání věcí dětem ve škole a prohlídka muzea Ivana Olbrachta. Mému bratrovi jsem také slíbil ukázat hrob Nikoly Šuhaje. To se dá zvládnout i v dešti. Z minula víme, kde přesně hrob leží a tak nestrávíme na hřbitově pár hodin jako předloni.

Paní Nalalia Tumarec měla z dárků pro děti velikou radost (Mart Eslem)

Paní Nalalia Tumarec měla z dárků pro děti velikou radost (Mart Eslem)

V muzeu Ivana Olbrachta nám Natálka hrdě ukazovala její poslední úlovek. Jednalo se o snímek zastřeleného Nikoly Šuhaje a jeho bratra. Osmdesát pět let starou fotografii vymámila na českých úřadech z prvorepublikového státního archívu.

Jediná existující fotografie Nikoly Šuhaje (Mart Eslem)

Jediná existující fotografie Nikoly Šuhaje (Mart Eslem)

Vyložili jsme v muzeu také tužky, sešity a ostatní dárky pro žáky koločavské školy. Prohlédli jsme si i pohádkově nostalgické interiéry školních tříd s klasickými starými lavicemi, které se občas vyskytovaly ještě za mého dětství i v Čechách.

Natálka pospíchala na poradu školního sboru. Za pár dní začíná školní rok, a proto školní přípravy vrcholí.

Interiér školních tříd v Koločavě (Mart Eslem)

Interiér školních tříd v Koločavě (Mart Eslem)

My jsme vrátili klíče od muzea a vydali se ven na déšť. I v dešti jsme došli na hřbitov k hrobu slavného zbojníka. Ze hřbitovního kopce bylo krásně vidět na kulturní dům. Ve jménu slavného Potěmkina, měla budova pouze novou střechu a fasádu ze dvou stran. Zbylé dvě stěny měly stále stejný design jako před dvěma lety. Drolící se neomítnuté cihly.

První školní den je v Koločavě vždy brán jako velký svátek (Mart Eslem)

První školní den je v Koločavě vždy brán jako velký svátek (Mart Eslem)

Prší, prší a zase prší. Celá naše cesta je jakoby prokletá. Díky dešti nemá cenu hazardovat se zdravím a vydávat se na túru do hor. Navíc jsou poloniny zahalené mlhou a nebylo by vidět na krok. A právě ten nádherný výhled z okolních kopců byl jedním z důvodů pro podniknutí naší cesty!

Nezbylo nám nežli zůstat v hospodě na četnické stanici u Natálky a počkat, zda se počasí umoudří alespoň zítra. Více času mu nedáme. Neustávající déšť navíc ohrožuje i naši zpáteční cestu. V údolí řeky Riky jsme včera projížděli dva úseky, které sebrala voda. Pak by před námi byla cesta zpět přes Rumunsko či Maďarsko na jihu nebo přes Lvov a Polsko na severu. Obojí bychom rádi oželeli.

Vnitřek krčmy u Natálky v Koločavě (Mart Eslem)

Vnitřek krčmy u Natálky v Koločavě (Mart Eslem)

Nu co, pivo tady mají, teplo a sucho je taky, takže jeden den tu vydržíme. Když už jsme přečkali dva dny v Michalovcích, další čekání nás již nezabije. Jedno je však jasné, na letošní cestě je snad všechno proti nám. Po návratu domů se chystáme s bratrem do Istanbulu a i tato cesta je již nyní plná otazníků.

Z Čech nám chodí zprávy o teroristických útocích v Turecku i v Istanbulu samotném. Navíc naše ministerstvo zahraničí vydalo prohlášení, které doporučuje odložit v dohledné době všechny cesty do Turecka. Podělaní fanatici! Ale jestli si myslí, že mi naženou strach, tak se hošánci mýlí!

K večeru jsme měli v sobě již každý pár piv a Michal s Pavlem i “stakán” vodky. Nevěřili byste, jak je “prší” zábavná hra. Zvláště po požití alkoholu!

Když se poté krčma naplnila Čechy a Slováky vrátivšími se ze svým deštivých túr, zavládla dohromady s místními Ukrajinci krásná a teplá atmosféra souznění národů bývalého Československa. Zkrátka a dobře, profesor Masaryk by z nás měl radost.

I já cítím tak trochu stesk a nostalgii po dobách, kdy vytvořil z tolika národů počátkem 20. století čerstvou a hrdou republiku. Škoda, že jeho sen trval pouhých dvacet let a prakticky se rozplynul s jeho vlastní smrtí. Kde jsme dnes Tomáši mohli být, kdybychom zůstali věrní tvým myšlenkám a ideálům. Ovšem čas nikdo nevrátí, bohužel. Tak si aspoň dáme šašlik a bude nám hej!

PS: Některé z fotografií poskytl ze svého archívu můj bratr Michal