Kapitola 2 – Pátek 28. srpna 2009 a výstup na Gerlachovský štít

By 28.8.2009 Březen 22nd, 2016 Deník 015

Ubytování jsme si zajistili v hotelu Sliezsky dom. Náš „základní tábor“ se nachází ve Velické dolině v nadmořské výšce 1670 metrů, tedy prakticky na úrovni Sněžky. Horský hotýlek se na konci léta 2009 připravoval na rozsáhlou rekonstrukci, které již bylo opravdu třeba. Na některých částech budovy bylo již příliš znát, že pamatují ještě doby tajemníka Ústředního výboru komunistické strany Československa. Estetické nedostatky se však snažil kompenzovat svou ochotou příjemný personál recepce a hotelové restaurace.

Hotel Sliezsky dom, Vysoké Tatry, Slovensko [Mart Eslem]

Hotel Sliezsky dom, Vysoké Tatry, Slovensko [Mart Eslem]

Až čarokrásné je také okolí hotelu. Severně od budovy se nachází čiré Velické pleso, v jehož hladině se zrcadlí okolní horské masívy, jejichž vrcholky se často ztrácejí v plujících mračnech.

Velické pleso je ze severu napájeno Velickým vodopádem. Velická dolina je poté lemována na východě skalním hřebenem nazývaným Granáty a na západě se tyčí masív, jehož součástí je právě i Gerlachovský štít. Na severu Velická dolina končí v úzkém sedle zvaném Poľský hrebeň.

Velické pleso u hotelu Sliezsky dom, Vysoké Tatry, Slovensko [Mart Eslem]

Velické pleso u hotelu Sliezsky dom, Vysoké Tatry, Slovensko [Mart Eslem]

K výstupu na Gerlachovský štít jsme zvolili tzv. cestu horských vůdců. A na vůdce jsme si opravdu nemohli stěžovat. Martin Matúšek měl velký podíl na výborném dojmu z celé náročné tůry. Nejenom nám dopřál více krátkých přestávek než kolik jich měla ostatní lanová družstva, která jsem cestou potkávali, ale navíc se i ochotně zhostil práce kameramana i fotografa v místech, kde jsme jako naprostí začátečníci měli plné ruce i nohy práce.

Roman a Mart – s úsměvem jde všechno líp, Gerlach, Vysoké Tatry, Slovensko [Mart Eslem]

Roman a Mart – s úsměvem jde všechno líp, Gerlach, Vysoké Tatry, Slovensko [Mart Eslem]

V půl šesté, tedy v podstatě za svítání, jsme vyrazili od Sliezského domu. Oba dva, tedy Roman i já, jsme vyfasovali horolezeckou přilbu a tzv. sedák, do kterého jsme se museli ustrojit poté, co jsme za Velickým vodopádem opustili značenou trasu a došli do části Velické doliny, která se nazývá Kvetnica. Tam jsme se ocitli u úpatí patnáctimetrové kolmé stěny.

Do té doby se jednalo o příjemnou procházku vedoucí po kamenném chodníčku a po travnatém úbočí. Od hotelu jsme pochodovali po východním břehu Velického plesa. Na severním okraji plesa se pěšina začala klikatit vzhůru. Prošli jsme místem, kterému se říká Večný dážď a nad Velickým vodopádem přebrodili Velický potok.

Od potoka jsme pokračovali již zmíněným travnatým úbočím a později suťovým svahem až ke skalní stěně.

U úpatí stěny jsme se ustrojili do plné horolezecké polní. V tu ránu se naše naivně očekávaná pěší tůra změnila v našich očích a vzhledem k dosavadním nulovým zkušenostem, téměř na malý osobní výstup na Mount Everest.

Takzvaně hned za tepla a jakoby na rozcvičení nás čekal šikmý traverz zleva doprava pomoci ocelových řetězů a vrtaných skob až na vrchol skalního pilíře. To vše samozřejmě v zajištění na laně a dle přesných a jasných instrukcí našeho vůdce Martina.

Ihned mi bylo jasné, že táhnout až na vrchol Gerlachovského štítu mou zhruba desetikilovou krosnu, nebude zrovna procházka růžovým sadem. Zvláště když většina, na první pohled v porovnání se mnou mnohem zkušenějších horolezců, stejnou trasu absolvovala buď zcela bez „zavazadla“ nebo pouze s malými titěrnými baťůžky. Při stoupání vzhůru se však má krosna ještě neukázala být takovým „vopruzem“ jako při sestupu dolů…

Ranní zkouška našich horolezeckých schopností se příznačně nazývá Velická próba. Jak příznačný to název (slovensky znamená próba to samé jako v češtině zkouška). Po první zkoušce nám bylo jasné, že náš výlet nebude zase taková legrace.

Snažili jsme se však udržet čistou mysl a hlavně humor. Oboje mě neopouštělo ani když jsem funěl jak sentinel po klikaté stezce vedoucí vpravo od Velického žlabu až vzhůru na hřeben.

Dofuněl jsem až do tzv. Sedielka nad kotlom, kde jsem s vděčností přijal pětiminutovou občerstvovací přestávku. Pauzu jsem samozřejmě kromě pití využil i k fotografování a k několika kamerovým záběrům.  Já jsem, hlavně díky své zbytečné zátěži, funěl a Roman se pro změnu potil jako vrata od chléva, protože byl příliš teple oblečen. Však nám také oba tyto nedostatky Martin ihned v dobrém slova smyslu vyčetl. Já doplatil na nezkušenost s horolezeckými výstupy.

Přistoupil jsem k výstupu na Gerlach jako k několikadennímu pochodu, kam si obyčejně tahám hodně věcí, aby mě nezaskočilo počasí. Zkušený horolezec si však důkladně ověří předpověď počasí, aby se netahal se zbytečnou zátěží. Za získávání zkušeností se holt platí. Já zaplatil zbytečnou dřinou. Ale nestěžuju si, jsem na to zvyklý.

Od Sedielka nad kotlom následoval traverz kotle a poté další krátká přestávka v bodě zvaném Štrbina pod kotlom. Ze Štrbiny jsme absolvovali sestup Batizovskou dolinou. V tomto úseku jsme pochopili, proč se říká, že je jednodušší na vrchol vylézt a mnohem těžší z něj sestoupit dolů. Jednak ode mne Roman schytal spousty kopanců (naštěstí jen do přilby) a má krosna způsobila několik perných chvilek, kdy zle prověřila udržení rovnováhy.

Následující tzv. Počúvajov traverz byl náročný hlavně na pozornost. Neustálé hledání vhodného úchytu ve skále vyžaduje veliké soustředění.  Byli jsme sice zajištěni lanem, ale i tak by uklouznutí určitě bolelo. Mezi mnou a Romanem byly odhadem sotva tři metry lana, a proto by nás sklouznutí do prostoru určitě pěkně pomlátilo o skalní stěnu s ostrými výběžky.

Pochopil jsem, co lidé na horolezectví tak láká. Ale možná, že si to většina z nich ani neuvědomuje. Lezení vyžaduje koncentraci a soustředění mysli. V takovém případě se mysl oprošťuje od všech zbytečných myšlenek. Člověk se tedy ocitá v jakémsi meditativním stavu. A jak říká jedno východní moudro, když oprostíme mysl od všech zbytečných myšlenek, prožíváme ty nejlepší okamžiky života. Zřejmě proto čím dál tím více lidí holduje lezení. Podvědomě tak kompenzujeme život v konzumní společnosti, která obrovským množstvím informací otravuje naší mysl zbytečnostmi a napomáhá tak k masovému zvyšování stresu v každodenním životě.

Toto poznání bylo pro mě osobně jedním z největších vnitřních zážitků, které jsem si ze stěn pod Gerlachovským štítem odnesl.

Po osmé hodině ranní jsme se ocitli již na jižním hřebeni. K vrcholu nám zbývalo pár minut a také se zvýšila koncentrace lanových družstev, která se kumulovala za námi a nutila mě tak k neustálému zvyšování tempa výstupu. Natěšený zástup nedočkavců za námi mě téměř uštval. Lilo ze mě jako z konve, pomalu jsem viděl dvakrát a o mé nohy se začaly pokoušet křeče. Byl jsem proto opravdu rád, když jsem okolo třičtvrtě na devět spatřil veliký železný kříž na samotném vrcholu Gerlachovského štítu.

Dvojitý železný kříž na vrcholu Gerlachovského štítu, Vysoké Tatry, Slovensko [Mart Eslem]

Dvojitý železný kříž na vrcholu Gerlachovského štítu, Vysoké Tatry, Slovensko [Mart Eslem]

Na vrcholu jsme se zdrželi přes půl hodiny, oproti plánovaným pěti minutám. Bylo tam docela natěsno. Společně s námi další tři lanová družstva převážně polského osazenstva. Martin se naštěstí zapovídal s jedním kolegou a proto bylo více času k odpočinku, ale i k fotografování, filmování či prostému kochání nádherným výhledem.

Na počasí jsme si nemohli stěžovat. Téměř jasno a i ve výšce nad 2600 metrů se dalo sedět jen tak v tričku. Jeden mladík se dokonce opaloval vysvlečený do půl těla.

Gerlachovský štít má svůj vrchol ve výšce 2655 metrů nad mořem. Vrchol je ozdoben dvojitým železným křížem, který dodává místu lehkou dávku mystiky. Křesťanský symbol nepřímo vyjadřuje skutečnost, že na osamělých vrcholech velehor je člověk jaksi blíží syrové přírodě a blíže Bohu. S hlubokou vnitřní vděčností jsem si vychutnával tu čest být na tomto výjimečném místě. Pokud člověk přistupuje k přírodě s pokorou, bývá mu umožněno vychutnávat si podobné výjimečné okamžiky na neobyčejných místech naší planety. K oněm místům patří dle mého hlavně pokora, úcta a vděčnost. Naopak zcela nepatřičná jsou vyjádření jako dobytí či pokoření. Člověk ve vztahu k přírodě dobyl nebo pokořil velké prd… Vše mu bylo a je pouze milostivě umožněno.

Úchvatný výhled z Gerlachovského štítu na Vysoké Tatry, Slovensko [Mart Eslem]

Úchvatný výhled z Gerlachovského štítu na Vysoké Tatry, Slovensko [Mart Eslem]

Říká se, že první člověk stanuvší na vrcholu Gerlachovského štítu byl jakýsi Ján Still ve společnosti čtyř dnes již neznámých lovců kamzíků. To se psal rok 1834. Zcela prokazatelně jako první dosáhl vrcholu roku 1855 Z. Bosniacki a V. Grzegorzek ve společnosti horských vůdců z polského Zakopaného.

Stejně jako oni, i my jsme se mohli o plných 154 let později kochat panorámatem lemovaným vrcholy Bradavica, Veľká Granátová veža či Velická kopa na východě, Ľadovým štítem na severozápadě a masívem Končistá na západě. Vysoké Tatry byly kolem nás doslova jako na dlani. Díky skvělé viditelnosti jsme v dáli viděli dokonce i Lomnický štít (nejobtížněji dostupný Tatranský vrchol) na severovýchodě. Pouze jižně položená údolí pod Tatrami byla zahalena oblaky a mlhou.

Masív Končistá, Vysoké Tatry, Slovensko [Mart Eslem]

Masív Končistá, Vysoké Tatry, Slovensko [Mart Eslem]

Náš sestup vedl zcela jinou trasou, než nás vyvedla na vrchol. Z důvodu bezpečnosti vede cesta horských vůdců jednosměrně. Zatímco nahoru se chodí od východu z Velické doliny, z vrcholu se sestupuje na západ do Batizovské doliny.

Sestupovali jsme Batizovským žlabem přes tzv. Batizovskou próbu a Starou próbu až na Batizovskú roveň.

Byl to nejtěžší úsek celé cesty a také zřejmě ten nejnebezpečnější. Však jsem zdolání tohoto úseku zaplatil i malým zraněním. Tam, kde nebyl terén tak příkrý jsme se klouzali často z kopce dolů po zadnicích. V jednom okamžiku mi uklouzla noha a o ostrý skalní výběžek jsem si téměř odřízl polovinu bříška na pravém palci.

Museli jsme přerušit sestup a Martin mi palec na ruce ošetřil a obvázal. V první okamžik jsem se lekl, že zranění bude vážnější než bylo. Množství krve vyhrnuvší se z prstu vypadalo hrozivě. Naštěstí vše zpravilo přitlačení odřízlého kousku masa k palci a dva kousky náplasti.

Nějaké větší zhmoždění palce by totiž téměř znemožňovalo pokračování v sestupu. Ke slézání železných kramlí na kolmých úsecích skalní stěny jsem se totiž potřeboval držet oběma rukama. Navíc bylo potřeba připínat a odepínat horolezecké karabiny dle instrukcí Martina, který nás shora jistil. Pokud bych udělal chybu, musel by Martin udržet na laně holýma rukama mě i Romana včetně našich batohů, což čítalo něco přes dvě stě kilogramů.

Naštěstí k žádnému zaváhání nedošlo, a proto si Martin mohl dovolit fotografovat či filmovat náš sestup i v těch neobtížnějších úsecích.

Fáze sestupu s využitím železných kramlí a skob pro karabiny měla dle horolezecké stupnice pro volné lezení stupeň obtížnosti III nebo-li výstup těžký. Pro takovéto úseky je nutné ovládat tzv. techniku tří pevných bodů, jištění spolulezce a popřípadě slanování.

V našem podání to však byla místy i velká legrace. Železné kramle byly vlhké a klouzaly nám v rukou. Roman byl na laně pode mnou tak blízko, že jsem se mu musel neustále omlouvat za kopání do hlavy, naštěstí opatřené přilbou. On se zase omlouval mě, když udělal prudký posun dolů čímž mě díky napnutému lanu mnohokrát způsobil horké chvilky, kdy jsem se musel rychle rozhodovat k pohybu, abych se vyhnul nekontrolovanému pádu, byť o pouhý metr níže.

Ani jeden z nás nestál o volný vis s mlácením o skalní stěnu. Ovšem kvůli tomu, aby byl Martin nahoře schopen zajistit i náš případný volný pád, museli jsme být na laně s Romanem navázáni tak blízko sebe. Důvodem byla prostá fyzika volného pádu. Čím déle bychom padali volným prostorem, tím vyšší váhu by musel Martin nahoře udržet. Jelikož nám vše předem vysvětlil, brali jsme vzniklé obtíže s humorem a místo abychom si stěžovali či zbůhdarma kleli, řešili jsme vše s úsměvem. Samozřejmě náš humor nesměl nikdy ohrozit naší koncentraci. Naopak jí spíše pomáhal, protože smích nám nedovoloval poddávat se narůstající únavě.

Sestup z Gerlachu do Batizovské doliny, Vysoké Tatry, Slovensko [Mart Eslem]

Sestup z Gerlachu do Batizovské doliny, Vysoké Tatry, Slovensko [Mart Eslem]

Každopádně jsme si oddychli, když jsme stanuli na úpatí stěny v Batizovské dolině a mohli pokračovat již pěšky, bez přilby a horolezeckého sedáku k Batizovskému plesu. Od plesa jsme museli ještě více než hodinu pochodovat po kamenité Tatranské magistrále směrem na východ, nežli jsem se mohli posadit v restauraci Sliezského domu.

Unavení, ale šťastní jsme od Martina převzali diplomy o zdolání Gerlachovského štítu. Doplňujíce ztracené tekutiny jsme ještě přes hodinu klábosili a také si vyměnili kontakty. Z celého dne jsme byli naprosto nadšení a můžeme Martina všem vřele doporučit.

Roman a horský vůdce Martin Matúšek, Vysoké Tatry, Slovensko [Mart Eslem]

Roman a horský vůdce Martin Matúšek, Vysoké Tatry, Slovensko [Mart Eslem]

Pokud budete mít také zájem o výstup v doprovodu tohoto horského vůdce, dozvíte se více tady.

Gerlachovský štít ve vás zanechá hlubokou a nesmazatelnou stopu na celý život. Obzvláště, pokud budete takoví začátečníci, jakými jsme byli před výstupem i my dva s Romanem…

Leave a Reply