Skip to main content

Kapitola 20 – Tropický déšť

By 7.10.20033 února, 2016Deník 003

Dvě noci po sobě osvěžil ovzduší Paramariba tropický déšť. Překvapivě největší přívaly deště přicházejí vždy za tmy. Přes den byl jemný deštík spíše vítaným osvěžením než nepříjemností.

Se zhasnutým světlem jsem mohl skrze tři okna svého pokoje vnímat svěží vzduch pronikající vně. Celý den mám otevřeno dokořán, jelikož okenní otvory jsou chráněny napevno přidělanou sítí proti hmyzu. Večer tedy lze bez obav i svítit.

Kapky vody bubnující na střechu domu dopadem přímo z oblak či z přetékajících širokých okapů působí jako ukolébavka. A to přesto, že při vyšší intenzitě deště mohou člověka i vzbudit. Stejně jako včera v noci.

Ani trochu jsem se však nezlobil, naopak vychutnávám pravidelný rytmus dešťové muziky. Déšť občas zesílí jako kdyby někdo otočil kohoutkem nebeské sprchy doleva. Chvílemi přívaly slábnou, aby po pár minutách opět zaplavily střechy a ulice.

Voda stoupá nejenom v kanálech podél cest a silnic, ale zvýšené srážky lze pozorovat i na zvednuté hladině řeky Surinam, podél jejíchž břehů se každý den procházíme.

Voda padá a padá. Snad stavidla mračen pouští zarytý bubeník milující hru na všechny druhy bicích nástrojů. Od velkých bubnů pozvolna přechází na činely, aby závěrem použil lehký cimbál.

Ležící člověk se tou muzikou kochá dokud opět nepropadne sladkému snění. Deštivé probuzení se poté stává jen příjemnou vzpomínkou.

Méně příjemným se však stalo jedno ráno těsně před odletem domů, kdy po téměř celodenním dešti došlo k zatopení všech ulic v okolí našeho útočiště.

Zatopené ulice na periferii Paramariba (Mart Eslem)

Zatopené ulice na periferii Paramariba (Mart Eslem)

Brodit se po kolena v té kalné vodě plné špíny a plovoucích odpadků jsme odmítali. Proto jsme také strávili celé dopoledne střídavě na pokoji a terase, odkud jsme jako na dlani sledovali ulice proměněné v malé benátské kanály.

Auta místo loděk v Paramaribu (Mart Eslem)

Auta místo loděk v Paramaribu (Mart Eslem)

Místo gondol se ovšem vodou brodily projíždějící automobily čeřící klidnou hladinu pouliční stoky. Kalné vody se poté tříštily o zděné plochy plotů, či o stěny okolních domků. Zavolat si taxíka byla jediná možnost, jak suchou nohou překonat zatopené ulice a zahnat hrozící nudu procházkou po nezatopených částech Paramariba.