Za všeobecného nicnedělání svítilo na celou naši první neděli v Paramaribu lehce spalující slunce. Po několika zamračených dnech s mohutnými přívaly deště, příjemná změna.
Typická ulice Paramariba (Mart Eslem)
Den volna a klidu od pracovních starostí jsme vyplnili poznávací procházkou do vzdálenějších částí surinamské metropole. Naše první zastavení sice patřilo oblasti okolo Fort Zeelandia, ovšem pouze díky kouzlu tohoto zákoutí ležícího na západním břehu řeky Surinam.
Okolí Fort Zeelandia v Paramaribu (Mart Eslem)
Nádherné koloniální stavby, které jsem si zamiloval již při naší předešlé cestě, opět dokázaly rozeznít mou fotografickou strunu. Kamenná pevnost či cihlové ruiny i celodřevěné domy se staly vděčnými cíly pro mé experimentování, tentokrát s černobílou fotografií.
Paramaribo černobílé (Mart Eslem)
Cestou dále podél řeky, na rohu travnatého prostranství před Prezidentským palácem, jsme potkali našeho starého známého řezbáře. Opět seděl, ostatně jako asi každý den, před výstavkou svých výtvorů z tvrdého tmavého dřeva určených k jeho obživě.
Vzpomněl si na naše nákupy z loňského září a jako bývalým klientům nám ihned nabízel slevu. Tentokrát neuspěl, jelikož požadovaná cena neodpovídala míře našeho zalíbení v jeho uměleckých soškách. Naše zdvořilé odmítnutí ani trochu nepokazilo jeho nakažlivě dobrou náladu a po rozloučení přiťuknutím sevřených pěstí jsme pokračovali dále k přívozu.
Starý známý v Paramaribu (Mart Eslem)
Slabý kilometr od Fort Zeelandia proti proudu řeky kotví zastřešené pramice. Loďky vybavené závěsnými motory pojmou zhruba třicet lidí. Za jeden dolar převáží přes řeku, jakmile se najde alespoň deset zájemců. Lze cestovat i v menším počtu, ovšem úměrně s nízkým počtem pasažérů roste i cena požadovaná převozníkem.
Vyzkoušení místní říční dopravy jsme si na druhém břehu zpestřili chlazeným kokosových ořechem a já i trsem slaďoučkých banánů.
Přívoz přes řeku Surinam (Mart Eslem)
Po zpátečním vylodění následovalo již pouze lehké toulání po dosud neznámých a v nedělním odpoledni i téměř liduprázdných ulicích a uličkách města. Kromě spousty zavřených obchůdků a spousty odpadků všude po silnicích a chodnících, jsme utrpěli i jeden téměř sexuální zážitek.
Záměrně říkám utrpěli, jelikož si nejsem jistý, zda sexuální je to pravé označení. Na dvoře jednoho zchátralého domu se nám díky pouze drátěnému plotu naskytla možnost sledovat nedělní hygienu mladé černé ženy.
S mýdlem v ruce stála před kýblem s vodou. Na tom by nebylo nic tak zvláštního, kdyby nebyla oděna pouze do bílého plátna omotaného kolem pasu. Začala se mýt nejen na obnažené hrudi, ale zcela bezostyšně si v podřepu mydlila i přirození a zadní příslušenství. Jiný kraj, jiný mrav. Pro nás ovšem dosud nikdy nepoznaný.
Pokud pomineme šmírování v období puberty, byl jsem svědkem něčeho podobného prvně. A zcela jistě na ulici jednoho z mnoho hlavních měst, které jsem kdy navštívil. Otázkou zůstává, do jaké míry se jednalo o zážitek ve smyslu sexuálním. Spíše šlo o sledování politováníhodného úkonu na samé hranici chudoby a beznaděje.
Toulání prázdnými ulicemi Paramariba (Mart Eslem)
Jedinou, ryze negativní zkušeností nedělního výletu byl verbální útok pološíleného bezdomovce. Bílí psi, ať táhnou do prdele! To bylo téma jeho hlasité přednášky. Šílený stařec byl sice také psem, ovšem tím, který štěká a nekouše.
Do jaké míry se názory jeho pološíleného mozku ztotožňují s názorem místní černé většiny, se mohu jen dohadovat. Nebral jsem ho však vážně a drze stál v jeho těsné blízkosti.
Zůstalo u nadávek a žádný pokus o slibované napadení se nekonal. Však by se také, vzhledem k věku, asi se zlou potázal. Rozhodně mě však donutil k zamyšlení, zda zavádění způsobu života bílých lidí do všech končin světa není spíše ke škodě tamních obyvatel, opouštějících svůj tradiční způsob života a stávajících se ve vnuceném světě zcela bezradnými.
Vyvíjel by se jejich svět bez zásahu toho našeho “civilizovaného” lépe? Ubylo by chudoby, ale hlavně kriminality? Bylo by méně zkrachovalých a mnohdy zdrogovaných existencí? O tom všem se můžeme pouze dohadovat. Odpovědět na tyto otázky již nebudeme mít nikdy příležitost…
〈 Předchozí kapitola ¦ Deník 003 〉