Kolem osmé hodiny jsme se probudili do krásného slunečného rána. Spakovali jsme zavazadla a zašli do přízemí na kontinentální snídani.
Po vydatné snídani jsme naposledy vyšli do ulic Buenos Aires. Procházka po Avenida 9 de Julio a Avenida Florida se změnila v náročný pochod mezi malebnými, i když lehce zašlými budovami, ze kterých sálá takové teplo, až si člověk připadá a někdy i vypadá jako v sauně.
Horko je opravdu veliké, není se však čemu divit, vždyť únor je po lednu druhým nejteplejším měsícem v roce. Od listopadu do března je v Buenos Aires nejtepleji a teploty se pohybují mezi 30 až 40 stupni Celsia. Únor je bohužel také jeden z nejdeštivějších měsíců v roce, čehož jsme byli svědky pro změnu včera.
Naše kroky nás zavedly až do oblasti Avenida Santa Fé a přilehlého zalesněného náměstí Plaza Libertador General San Martin. Náměstí, jež v minulosti sloužilo jako trh s otroky či býčí aréna, je nyní jeden krásný a udržovaný zelený park.
Samozřejmě v parku nechybí socha osvoboditele, generála José de San Martina, který se podílel největší měrou na vyhlášení nezávislosti Spojené provincie Rio de La Plata a na odtržení od Španělska, ke kterému došlo 9. července 1816. Tehdejší vicekrálovství Rio de La Platy zabíralo kromě území Argentiny i území dnešní Paraguaye a Bolívie.
V jihozápadním okraji parku právě probíhala jakási vojenská slavnost, připomínající přísahu hradní stráže tak, jak ji známe od nás z domova z hlavního města Prahy. Vojenská přehlídka branců oblečených do parádních uniforem, spojená s pochodem doprovázeným hudbou vojenské kapely, se odehrávala v místech, kde Avenida Santa Fé navazuje na vojenský palác Circulo Militar.
Budova, hostící ve svých útrobách i muzeum zbraní, se honosí díky svým dvanácti tisícům metrů čtverečních užitných ploch titulem největší soukromé rezidence v Argentině. Palác byl postaven v roce 1909, ovšem nedozvěděl jsem se nebo lépe řečeno nerozuměl, kdo si ji tehdy nechal vybudovat.
Od kamenného zábradlí na severovýchodním konci parku jsme si vyfotografovali Plaza Fuerza Aérea Argentina. Prostranství, ležící o úroveň dlouhých širokých a majestátních schodů níže, začíná za Avenidou del Libertador.
Do kompozice našich snímků se podařilo zachytit jak památník mladých vojáků, padlých během několikadenní britsko-argentinské války o Falklandské ostrovy v dubnu 1982, tak i cihlovou věž Torre de los Inglesas, tyčící se v pozadí.
Sedmdesát šest metrů vysoká věž byla postavena roku 1916 jako dar britské komunity městu Buenos Aires. Ironií osudu tak bylo její bombardování britskými letadly, opět během smutné války o Falklandy. Falklandy Argentinci nazývají ostrovy Malvíny, ovšem jejich území patří Velké Británii již od roku 1833. Právě díky leteckému útoku v roce 1982 získalo přilehlé náměstí své dnešní jméno.
Město mě každým dalším okamžikem více a více překvapuje a oslňuje. Díky kosmopolitnímu nádechu si zde připadám mnohem více jako v Evropě než v Jižní Americe. I mezi lidmi potkávanými na ulicích nikterak razantně nepřevládají tmavovlasí opálení jedinci, ba právě naopak, je zde naprosto běžné zahlédnout spousty neopálených blonďáků.
Ovšem má dcera Madalena, které pozítří budou teprve dva měsíce, by sem, se svými černými vlásky a tmavě hnědýma očima (je totiž celá po otci), zapadla rozhodně více než kdejaké jiné dítě z Čech. Madalena je takové malé cikáně, i když já byl v jejím věku ještě mnohem tmavší. Na dálku ji k malému výročí posílám pusinku.
Jelikož se čas již přiblížil poledni, nastala doba návratu zpět k vyklizení pokoje. Končí tak pobyt v čtyřhvězdičkovém, velice příjemném a dobře vybaveném i zároveň levném hotelu Cambremon.
Odnesli jsme svá zavazadla do recepce a zaplatili útratu. Po několika minutách čekání, kolem půl jedné hodiny odpolední, jsme již seděli v taxíku směřujícím na letiště Aeroparque Jorge Newberyho.
Tmavě šedivý Peugeot, šoférovaný elegantním pánem středních let, nás opět vezl skrze síť nádherných ulic městské části Palerma. Tato “barrio”, což je místní název každé ze čtyřiceti osmi částí Buenos Aires, je velice přitažlivá díky svým parkům a zoologické zahradě.
Ovšem i samotné ulice Palerma působí uklidňujícím dojmem, díky vysokým stromům, jejichž husté navzájem do sebe pronikající koruny, vytvářejí pocit průjezdu velikými listnatými tunely. Doprava je v Palermu, samozřejmě mimo hlavních ulic, mnohem klidnější než v Microcentru, kde jsme byli ubytováni.
I přesto však obdivuji řidičské umění našeho taxikáře. Bravurně pluje řekou automobilů, zcela náhodně a zcela nepravidelně měnících pozice v jízdních pruzích či odbočujících a předjíždějících bez používání směrových světel. O blinkrech se ve zdejších autoškolách zřejmě ani neučí, proč by také měli, vždyť při jízdě městem Buenos Aires je ze všeho nejdůležitější klakson!
Letiště Jorge Newberyho slouží kromě několika spojů do sousední Uruguaye, převážně vnitrostátní letecké dopravě. Letištní prostory i jejich vybavení působí příjemným dojmem moderní nové stavby. Není zde samozřejmě takové množství obchůdků, kaváren či možností rychlého občerstvení, nicméně to je to nejmenší, co by nám vadilo.
Právě naopak, vyhovuje nám i menší počet lidí a tím pádem větší klid na odbavení a přípravu k odletu. Po téměř dvoudenním poflakování v argentinské metropoli nám teprve nyní začíná to pravé dobrodružství!
Na palubě letadla Mc Donnell Douglas MD-88, letecké společnosti Aerolineas Argentinas, jsme se ve 14 hodin a 27 minut místního času odlepili k letu na konec světa. Myšlenkami stále ještě v ulicích Buenos Aires jsem se unavil do té míry, až na mne přišlo krátké spaní.
Probudil jsem se zimou, jelikož nouzový východ z letadla, vedle kterého sedíme, nikterak netěsní a na mnoha místech profukuje venkovní mráz. Dokonce i šrouby na povrchu dveří nouzového východu jsou pokryté jinovatkou.
Před mezipřistáním v Rio Gallegos jsem z okénka pozoroval rozlehlé pláně jižní Patagónie. Na plochu letiště Aeropuerto Internacional Rio Gallegos jsme se snesli v 17 hodin a 27 minut, tedy přesně po třech hodinách na obloze.
Dle slov kapitána, linoucích se kabinou ve španělštině i angličtině, čeká na pasažéry pokračující do přístavu Ushuaia v Ohňové zemi zhruba dvaceti pěti minutová pauza. Bylo nám proto doporučeno, abychom zůstali po celou dobu raději na palubě letadla. Jsem pouze zvědavý, na kolik minut se avizovaných pětadvacet minut ve finále protáhne.
Naprosté většině turistů většinou sedmdesáti tisícové město Rio Gallegos slouží ke krátké zastávce na cestě do Ohňové země nebo do chilského Punta Arenas. Městu dominuje průmysl zpracovávající ovčí vlnu a dále je z přístavních doků přepravováno uhlí a ropa do severnějších oblastí Argentiny.
Při pohledu z okénka si již zde připadáme jak ztraceni kdesi na konci civilizace. A přesto nás čeká ještě téměř dvouhodinový let až k jižním břehům Ohňové země. Tam, ve městě Ushuaia končí svět a civilizace již definitivně.
Má předpověď se naplnila, přestávka se protáhla na necelou hodinu a v letu jsme pokračovali až v 18 hodin a 18 minut. Od Ushuaia nás dělí již jen čtyřicet minut letu.
Na dráhu Aeropuerto Internacional Malvinas Argentinas jsme dosedli pět minut před devatenáctou hodinou. Letištní budova, mimochodem ta nejmenší v jaké jsem se kdy na cestách ocitl, stěží pojme dva dopravní pásy pro zavazadla. Však jsme se také na ta naše pěkně dlouho načekali.
V Lonely Planet jsem si ještě v letadle vyhledal název a adresu doporučovaného ubytování. Stejně jsem se však nakonec nechal přemluvit místním agitátorem k odvozu do ubytovny Los Cormoranes Albergue. Dopustil jsem se veliké chyby, raději jsem měl odmítnout a trvat na původním plánovaném noclehu v El Refugio del Mochilero.
Ubytovna nepůsobí sice nikterak odpudivým dojmem, ovšem nachází se zbytečně daleko od doků přístavu, ze kterého zítra odplouváme. Jedinou odměnou nám může být nádherný výhled na celý záliv přístavu Ushuaia. Díky poloze ubytovny vysoko ve stráni, prudce se zvedající již od samých břehů moře, jsme měli záliv i město jako na dlani.
Hostel Los Cormoranes v Ushuaia, Argentina (Mart Eslem)
Doslova jako studená sprcha na nás zapůsobilo sdílení pokoje s místním mladíkem. Nadšeni jsem nebyli ani ze skříní, opatřených petlicemi a visacími zámky. Vrcholem byl ovšem zmíněný mladík indiánských rysů.
Musí mi to prominout, ale puch, linoucí se z jeho bot a zpocených šatů pohozených na posteli, byl opravdu strašný. Jako sportovně založený člověk, zvyklý z různých pánských šaten na ledascos, jsem si myslel, jak mne již žádný smrad nemůže vyvést z míry. Právě jsem zjistil, že možné to je!
Přirovnal bych to k odéru sportovních věcí po dvou týdnech každodenního dvoufázového běžeckého tréninku. Sám si vybavuji, jak mé ponožky stály hezky opřené v rohu a každé ráno jsem je musel doslova lámat, abych je při oblékání ohnul v kotníku. Však se mi také mamka zanadávala do prasáků a vyhrožovala přestat takové věci prát. Ovšem i tak mé věci tehdy v porovnání s naším indiánem voněly!
Vzali jsme si pro jistotu veškerou foto i video techniku s sebou na procházku do přístavu. Bratr Michal mne se smíchem přirovnal k fotografickému maniakovi, trpícím fetišistickou úchylkou na množství a pestrost fotoaparátů. Kolem krku jsem měl totiž aparáty zavěšeny hned tři. A když jsem navíc ještě vytáhl z kabely zavěšené u pasu i videokameru, musel jsem působit věru jako šílenec.
Není divu, jestli jsem přitahoval i zmatené pohledy projíždějících policejních hlídek. Museli mne považovat, v lepším případě za pouličního prodejce, či v horším, za zloděje záznamové techniky.
Cílem naší procházky byl přístav, kde jsme se pokoušeli najít loď Polar Star, na kterou se máme zítra nalodit. Vzhledem ke kvalitě stávajícího ubytování jsme se chtěli pochopitelně pokusit o domluvení noclehu na lodi již pro dnešní noc.
Molo na konci světa v přístavu Ushuaia, Argentina (Mart Eslem)
Plavidlo jsme našli bez větších obtíží, nicméně přespat na její palubě nebylo možné. Proto jsme si a podotýkám docela zklamáni, alespoň skočili na večeři do pseudorestaurace Burger Ushuaia ležící na Avenida Maipú, která lemuje mořské pobřeží.
U lodního manažéra jsme si ověřili čas zítřejšího nalodění, stanoveného na čtvrtou hodinu odpolední. S bratrem jsme se ovšem pro jistotu domluvili na opuštění ubytovny okamžitě po probuzení.
Ledoborec Polar Star v přístavu Ushuaia, Argentina (Mart Eslem)
Nepředloženě jsem prohlásil, že ráno vstaneme, sbalíme si kufry a přemístíme se do přístavu. Nahrál jsem tím Michalovi doslova na smeč. Okamžitě totiž sekundoval : “Ty vole, já si v tom smradu ani nevybalím! Budu spát v botách a bundě.”
Kvůli tchořovi, jak jsme během večera pojmenovali našeho spolunocležníka, uvažujeme o spánku s oknem a dveřmi dokořán otevřenými.
Po večeři, zaskočeni pokročilou večerní či noční dobou, je již po desáté hodině, se chystáme potmě najít naší ubytovnu. Může se jednat o docela zajímavou operaci, jelikož neznáme zpaměti ani jméno ubytovny, natož název ulice, ve které se nachází. Jediné víme určitě. Čeká nás pěší výstup do pořádného kopce.
Návrat naštěstí proběhl vcelku bez problémů a po návratu na pokoj nás čekalo další překvapení. Tři mladíci z Izraele. Chlapci během naší nepřítomnosti rozšířili počet sounocležníků na šest lidí. To je i maximální kapacita pokoje, čítajícího tři palandy.
Snad poprvé v životě jsem měl radost z místnosti sdílené s kuřáky. Kouř z jejich cigaret totiž zcela zahnal puch smradlavých svršků našeho indiánského kolegy. Možná i proto kouřili přímo v pokoji, zatímco by bývalo vhodnější, zapálit si na čerstvém vzduchu před vchodem do pokoje.
Vzduch zde v Ushuaia je opravdu úžasný, člověk si připadá málem jako někde v lázních či na horách. Na čistotě svěžího vzduchu se jistě podílí i velmi častý silný nárazový vítr. Podobný, jaký nás přepadl i během cesty z večeře na ubytovnu. Měli jsme díky tomu možnost poprvé vyzkoušet svrchníky z naší polární výbavy. A nutno dodat, testem naše bundy prošly, jak se říká beze ztráty kytičky.
Chlapci ze Svaté země strávili v Jižní Americe již několik měsíců. Nejdéle z nich je zde třiadvacetiletý tmavovlasý Erez, který putuje po jihoamerických zemích dlouhých sedm měsíců. A dle jeho slov má ještě dva před sebou.
Po absolvování povinné vojenské služby, trvající v Izraeli tři roky, nastoupil na jeden rok do práce, aby si na cestu vydělal. Po návratu z toulačky hodlá zkusit studium na vysoké škole s cílem v budoucnu pracovat u filmu a uplatnit se jako filmový režisér.
Nezbývá než mu popřát hodně štěstí a trochu mu závidět poměry v jeho rodné zemi, kde je umožněno i velice mladým lidem vydělat si v tak krátké době na téměř roční putování po světě. A kdoví, třeba se jednou budu moci pochlubit, jak jsem se v přístavu na konci světa setkal s budoucím Stevenem Spielbergem či Federico Fellinim.
