Za zmínku stojí směnný kurz venezuelské měny, zvané bolivar. Oficiální kurz byl necelých sedm bolívarů za 1 USD. Petrovi se však povedlo díky známostem z předešlých cest do Venezuely vyjednat tzv. neoficiální kurz na černém trhu. Díky tomu jsme každý za svých 300 dolarů nafasovali tučný balík stovkových bankovek v hodnotě vlastně 3000 dolarů. Devatenáct tisíc bolívarů se nikomu nevešlo do peněženky a na bankovky jsme pomalu potřebovali samostatnou tašku. Nikdo si však nestěžoval. Proč také. Naposledy jsem takovýto příjemný dvojitý směnný kurz zažil v africkém Zimbabwe. Rozhodně podobné záležitosti cestu velice zpříjemní…
Marně jsem si myslel, že se mi přes noc udělá lépe. Ovšem šok, který můj organismus utrpěl prudkým stoupáním do více jak čtyř kilometrů nad mořem a zpět pod tisíc metrů, byl pořádný. Nespalo se mi dobře, a proto jsem ve čtyři ráno ani nepotřeboval budit. Tlak v hlavě se rozhodně nevrátil do normálu a při každém smrkání mě silně praskalo v uších. Pokaždé se mi však ulevilo.
Z ulice byl slyšet hluk nedalekého potoka. Mylně jsme se s Honzou domnívali, že venku prší. Já osobně bych to i kvitovat s povděkem, abych mohl dál ležet a vzpamatovat se.
Déšť však naše plány nezhatil a mě ranní procházka džunglí nakonec i pomohla. Než jsme však vystoupili v jakémsi bývalém lomu na začátku cesty zvané San Vidro Trail, čekal nás přesun autem do provincie Barinas.
Svítání na San Vidro Trail v provincii Barinas (Mart Eslem)
Teprve se svítáním jsme započali příjemný pochod bujnou vegetací a ve strmých stráních hledali vzácného ptáka Ohniváka, zvaného anglicky Cock of the Rock a česky Skalňák oranžový. Vzhledem k mé fotografické výbavě jsem si hlavně užíval čerstvého vzduchu a nedělal si přílišné ambice a naděje. Skalňák v porostu vypadá jako zežloutlý list ozářený sluncem do oranžova. Mnohokrát jsme proto v korunách stromů místo na vzácného opeřence mžourali pouze na zbarvené listy. Jelikož nejsem příznivcem tzv. birdwatchingu, o ostatní létavce jsem se příliš nezajímal.
Když už jsme mysleli, že procházka nebude korunována setkáním s ptákem, kterého ve volné přírodě vidělo pouze málo lidí, nastal dramatický zlom. Opustili jsme rovinatou pěšinku a vydali se na jakousi rozbahněnou skluzavku klikatící se po prudkém svahu dolů k hučícímu potoku či řece. Porost byl místy tak hustý, že jsem se téměř neprotáhl, aniž bych nezachytil o větve popruhem batohu nebo obalu na stativ. Kluzké kořeny a mokré kameny hrozily v případě zakopnutí nepříjemným potlučením. Leo avizoval, že stezka je dlouhá zhruba čtyřicet metrů. Zřejmě chyběl často na hodinách matematiky, protože stezka byla minimálně desetkrát delší. Riskantní prodírání porostem se však vyplatilo. Skalňáků jsme pozorovali hned několik. O fotografii jsem se ani nepokoušel, snad mi ji někdo aspoň jednu později věnuje. Pokud se někomu nějaký vydaření snímek vůbec podařilo udělat. Mě se poštěstilo ulovit pár záběrů filmových. Mezi zelenými listy jsem na displeji obdivoval bílé očko uprostřed svítivě oranžové hlavy. Záběry nebyly nijak skvělé, i přesto však díky nim naše výprava skončila úspěchem.
V lese, uprostřed bujné pulsující vegetace, jsem ožil do té míry, že mě přestala bolet i hlava. Anebo jsem na to minimálně zapomněl. Přestože, jak jsem avizoval, nepatřím mezi fanatiky tzv. birdwatchingu, dopolední toulání lesem jsem si opravdu užil. A věřím, že nejenom já sám…
Po výpravě za Skalňákem oranžovým jsme pro změnu opět strávili několik hodin v autě. Většinu přesunu jsem naštěstí prospal. Přesunuli jsme se do oblasti zvané Los Llanos, mytického srdce Venezuely, kde se narodil i zesnulý bývalý prezident Hugo Chávez. Další tři dny jsme měli strávit na ranči Hato El Cedral. Jak jsem byl poučen od Lea, Hato je zkratka slovního spojení Hacienda de Toros, tj. volně přeloženo kravín.
Složili jsme batohy na pokoji pro hosty ranče a hned nás čekal chutný oběd. Asi hodinu poté jsme vyrazili do okolí, které doslova pulsovalo životem. Bohatá flóra a hlavně fauna byla uchvacující. Už před pokojem jsem téměř zakopával o metrové leguány a všude se pásla doslova stáda kapybar. O rozličných druzích ptáků na větvích stromů ani nemluvím.
Hato El Cedral (Mart Eslem)
Cestou k mokřadům jsme narazili na krokodýla orinockého. Nikdy v životě jsem nestál tak blízko krokodýla. Kdyby se rozeběhl zpět na břeh, sotva bychom uskočili. Řidič našeho nákladního tracku byl vybaven syrovým masem na dlouhém špagátu. Snažil se tak vylákat krokodýla zpátky na břeh. Nepodařilo se to sice, ovšem několikrát se tento prehistorický netvor vynořil nad hladinu a očkama hodnotil situaci na břehu. Možná bylo dobře, že na břeh nevyrazil. Zbytky kostí kapybar, po kterých jsme na břehu šlapali, působily dosti sugestivně až děsivě.
Krokodýl orinocký v Los Llanos (Mart Eslem)
Další zastávka už byla u železné motorové pramice. Asi hodinu a půl jsme pluli uprostřed moře leknínů a kochali se, převážně opeřenými, obyvateli mokřad. Z dálky nás ze břehu pozorovaly kapybary a občas i volně se potulující krávy. Během jedné z nemnoha zastávek nám řidič náklaďáku a motorového člunu Victor předvedl dravost piraň. Díky kusu masa uvázaném na provaze, je dostával opakovaně až na břeh. Dravé ryby se ve vodě zakously do masa a nechaly se na špagátu vytáhnout z vody ven. Jednu z piraň nám ukázal i v ruce s doširoka rozevřenou čelistí plnou zubů ostrých jako břitva.
Ostré zuby dravé piraně (Mart Eslem)
Na pramici jsem si užíval převážně ten klid ohromné rovinaté krajiny. Západ slunce hrál úžasnými, dech beroucími barvami. Tmavé obrysy ptačích hejn ostře kontrastovaly s oranžově modrou oblohou v pozadí. Syté barvy se odrážely i v hladině mokřad v místech, kde hladina nebyla pokryta vodními rostlinami. Člověk ani necítil potřebu takovou krásu zaznamenávat na fotoaparát či kameru. Přestože jsem se občas neudržel, v hlouby duše jsem cítil, že ten nejdokonalejší hard disk je můj mozek plný vzpomínek a tím nejúžasnějším objektivem jsou mé oči. Jsou to chvíle, které jsou složitě přenositelné pro ostatní. Musí se to zkrátka zažít na vlastní oči…
Západ slunce nad Los Llanos (Mart Eslem)
