Třebaže jsme zalehli až pozdě po půlnoci, probudil jsem se již krátce po sedmé hodině ranní. Přestože nás spalo šest na jednom pokoji, kupodivu nikdo v noci nechrápal. Maximálně vyloudil pár ostřejších tónů, ale poté se okamžitě na dlouhou dobu odmlčel a pravidelně tiše oddechoval.
Důvodem krátkého spánku byla krátká, hrozně měkká a strašlivě rozvrzaná postel. Přestože jsem se během noci každou chvilku probouzel, ráno jsem kupodivu nebyl ani trochu unavený. Předchozí nocleh v Buenos Aires, kdy jsem se vyspal doslova, jak se říká, dorůžova, mne nabil energií na několik dní dopředu. Tak krásně jako v hotelu Cambremon jsem se již celé roky nevyspinkal. Takový spánek bych si nechal líbit nejen o dovolené.
Byl jsem tedy první, kdo ráno opustil náš vydýchaný pokoj. Čistý studený vzduch a báječná ledová sprcha se stala ideálním startem nového dne. U snídaně ve společné jídelně jsme se seznámili s prvními souputníky na antarktický kontinent.
Ovšem Thomas a Andy, oba pocházející z New Yorku, jsou na výlet zcela nedostatečně vybaveni. Přiznali se nám, že nemají vhodné oblečení a pojedou k polárnímu kruhu se stejným vybavením, s jakým se před časem vydali do Peruánských And na pochody stezkami Inků.
Ubytovna Los Cormoranes má momentálně velice kosmopolitní osazenstvo, kromě nás a několika Argentinců, Kanaďanů a Izraelců je zde dokonce i jedna žena z Nového Zélandu. Je krásné, jak všechny tyto lidi ze všech koutů planety spojuje jediné, a sice touha po cestování a dobrodružství. V tom je skryté kouzlo podobných turistických nocleháren, v hotelu k podobnému těsnému kontaktu sotva kdy dochází.
Před polednem jsme zaplatili útratu a přivolaným taxíkem sjeli do přístavu. V budově informačního střediska jsme s laskavým svolením personálu zanechali zavazadla a vyrazili na pěší obhlídku městského centra. Procházka na čerstvém vzduchu, uprostřed nádherného dne, nám pomůže přečkat čas zbývající do nalodění.
Ushuaia, hlavní středisko a přístav argentinské části Ohňové země. Sídlo na břehu průlivu Canal de Beagle je hlavně v posledních dvou desetiletích rychle se rozvíjejícím městem, momentálně čítajícím 42 tisíc obyvatel. Jedná se o nejjižnější město světa, pokud pomineme Chilské Puerto Williams, které je spíše vesnicí než městem. Toto vůbec nejjižnější sídlo světa obývá zhruba dva tisíce převážně námořníků a jejich rodin. Ushuaia byla založena v roce 1868 jako sídlo protestantské misie. V letech 1886 až 1947 se jednalo o argentinskou trestaneckou kolonii, ve které byli vězněni těžcí kriminálníci společně s politickými nepřáteli státu.
Přístav na břehu Beagle Channel (Mart Eslem)
Pomyslným městským centrem je oblast okolo Avenida San Martín. Ulice nesoucí jméno největšího hrdiny argentinských dějin nechybí snad v žádném městě. Kdo by si snad představoval, že v tak izolovaném místě lidově řečeno „chcípl pes“, by byl příjemně překvapen rušným centrem. Člověk se musí ulicí, lemovanou obchůdky se suvenýry, polárním oblečením a restauracemi či kavárnami, prodírat spletí pěších i automobilů. Co se architektury, budov i atmosféry na ulicích týče, mohl bych město Ushuaia bez problémů přirovnat k jakémukoli horskému středisku kdekoli v Evropě.
Sympatické je, stejně jako tomu bylo překvapivě i v Buenos Aires, jaký klid a naprostá bezpečnost panuje v ulicích i po setmění. Kéž by se něco podobného dalo říci o ostatních městech, ať již doma v Čechách či jinde ve světě.
V obchůdcích se suvenýry jsme si zakoupili argentinské vlajky spolu s mapou Antarktického poloostrova. Na úplný závěr procházky jsme skončili u oběda ve stejné restauraci jako včera večer, pouze pizzu jsme vyměnili za sendvič.
Ushuaia – pohled přes vlny Beagle Channel (Mart Eslem)
Ke vstupu na palubu našeho ledoborce Polar Star, došlo okolo půl třetí. Zavazadla byla odnesena do kajuty 415 na čtvrtou palubu, zatímco jsme se přihlašovali v provizorní recepci o palubu níže. Loď byla vyrobena ve finských Helsinkách již v roce 1969. Po dlouhá následující léta patřila do švédské polární flotily. Jméno Polar Star loď získala až roku 2000, kdy byla zakoupena norskou společností Karlsen Shipping Norway AS a zmodernizována na čistě expediční plavidlo. Ve švédských službách brázdila vody Baltického moře pod jménem Njord.
Přes osmdesát metrů dlouhé a téměř pět tisíc tun vážící plavidlo pojme okolo jednoho sta pasažérů, kteří se mohou ubytovat v celkem 46 kajutách. Ty jsou, v závislosti na ceně, děleny na dva apartmány, pět mini apartmánů, čtyři dvoulůžkové kabiny s možností přistýlky, jednatřicet dvoulůžkových a čtyři trojlůžkové. Všechny uvedené kajuty jsou vybaveny sociálním zařízením a působí velice hezkým a moderním dojmem.
Na třech palubách, po kterých je umožněn volný pohyb všem cestujícím, lze najít kromě obytných kabin i restauraci, konkrétně na třetí palubě, fitcentrum a bar na čtvrté, tedy naší palubě, a konečně knihovnu či společenskou místnost na palubě pět. Ve společenské místnosti s honosným názvem Observation Lounge, sloužící k pozorování moře nerušenému větrem či kapkami slané vody, dojde přesně v šest hodin večer i k seznámení s celou posádkou lodi.
Až u této příležitosti poznáme zbylé dobrodruhy, se kterými strávíme příštích několik dní.
Naše loď Polární Hvězda (Mart Eslem)
V půl šesté byli zažehnuty lodní motory a po jejich rozběhnutí jsme okolo tři čtvrtě na šest odrazili od přístavního mola na konci světa. Dlouhou chvíli před vyplutím jsem si krátil v naší kajutě četbou Čapkových Povídek z jedné kapsy. Michal mi neustále vyčítal, že si v jednom kuse něco píšu a vůbec si s ním nepovídám. Byl před vyplutím tak nervózní, až vyčítal i můj naprostý předodjezdový klid. Před námi je cesta, ze které nebude návratu dříve než za devět dní. Pokud pominu všechny dosavadní cesty trajekty, jedná se teprve o druhou pořádnou plavbu na moři v celém mém dosavadním životě. Poprvé jsem se plavil při dovolené v Bulharsku ve vodách Černého moře. Od té doby však uplynulo již téměř pětadvacet let.
Po šesté hodině začalo s lehkým zpožděním ve společenské místnosti na páté palubě představování jednotlivých členů posádky a seznamování s bezpečnostními předpisy. Jednalo se doslova o kosmopolitní party, jelikož posádka se skládá z členů pocházejících ze Spojených států amerických, Velké Británie, Nového Zélandu, Norska, Dánska, Polska či Švýcarska a jejich slova pozorně sleduje osmdesát až devadesát dobrodruhů z patnácti až šestnácti zemí světa.
Pro mne a Michala se celý uvítací ceremoniál proměnil ve slušnou poslechovou lekci anglického jazyka. To vše díky rozdílným přízvukům každého člena posádky. Kapitánovo závěrečné bezpečnostní školení mělo pokračování v praktickém nácviku falešného poplachu, kdy jsme se všichni povinně odebrali do kajut a vyčkávali varovného signálu spočívajícího v sedmi krátkých a jednom dlouhém tónu. Následně jsme museli velice rychle, oblečeni do záchranných vest, vyběhnout na venkovní vrchní paluby do prostorů se záchrannými čluny.
V půl osmé jsme zašli na večeři do restaurace na třetí palubě. Místnost, kde budeme každý den snídat, obědvat i večeřet, působí velice stísněným dojmem. Hlavně díky malým kulatým okénkům a dlouhému úzkému půdorysu. Jedná se o naprostý opak společenské místnosti, s okny připomínajícími výlohy obchodů a nabízejícími velkorysý prostor téměř celé šíře lodi v délce jedné třetiny páté paluby.
Rychle jsme přežvýkali polosyrový biftek a vylezli na palubu šest, kde se nachází kapitánský můstek. Od kapitána jsme se dozvěděli, že na širé moře dorazíme okolo půlnoci. Ovšem nepoplujeme okolo slavného Hornova mysu, nýbrž co nejkratší cestou nabereme směr na Antarktický poloostrov.
Po celý zítřek poplujeme bouřlivými vodami Drakeova průlivu a dle předpovědi nás očekává velice průměrné počasí. Zatím ještě několik hodin poplujeme v klidu, chráněni pobřežím Ohňové země a přilehlých ostrovů v průlivu Canal de Beagle.
Na několik dní se následně vzdálíme chilsko-argentinské Ohňové zemi, objevené roku 1520 portugalským mořeplavcem Fernando de Magalhaesem. Toto souostroví na jihu Jižní Ameriky je ohraničeno jak Drakeovým, tak i Magalhaesovým průlivem. Průliv „Estrecho de Magallanes“, jaký je jeho španělský název, je 583 kilometry dlouhý a jeho šířka se pohybuje v rozmezí tří až padesáti kilometrů. Od roku 1881 je průlivem umožněna, na základě dohody mezi Chile a Argentinou, volná plavba. Je v něm však velice obtížná navigace díky vysokému, rychlému přílivu a vysokému příboji.
Ohňová země vděčí za své jméno kouřovým signálům z ohňů původních obyvatel, které měl možnost Magalhaes při objevení ostrova pozorovat. Prapůvodní obyvatele, tzv. Ohňozemci, již všichni pravděpodobně vyhynuli. Před příchodem Evropanů jich zde žilo asi deset tisíc, většina však byla vybita ještě před začátkem dvacátého století. Vyhubili je tzv. lovci lidí, pracující pro místní dobytkáře, a co nezmohli oni, to dokončili nemoci a epidemie zavlečené z Evropy. Dle některých badatelů však několik potomků původních obyvatel na Ohňové zemi žije dodnes.
Vzhledem ke vzdálenosti od ostatní civilizace a nepříznivému klimatu, bylo uzemí osídlováno velmi pomalu. Zpočátku převážně misionáři. Dnes je na Ohňové zemi zhruba padesát tisíc stálých sídel a hlavním hospodářským odvětvím je chov ovcí na velikých farmách, čítajících i statisícová stáda. Ovčí vlna a maso se převážně exportuje. Kromě chovu ovcí je rozvinutý i rybolov, lov tuleňů a poslední dobou nabývá na významu i těžba ropy. A samozřejmě, málem bych zapomněl, stále více se rozvíjí i cestovní ruch, díky čemuž jsme sem měli možnost zavítat i my…
