O půl desáté v neděli ráno skončil náš pobyt v Antigue. Zabalili jsme si batohy a šli si stoupnout na ulici před hostel. Po dvaceti minutách konečně projížděl kolem tzv. tuk tuk, což je titěrné vozítko na způsob u nás známých hadraplánů značky Velorex.
Přesun ke stanovišti autobusů v těsném sousedství, včera navštíveného tržiště, měl proto podobu romantického kodrcání. Poskakování po čedičových kočičích hlavách bylo občas doplněno práskáním výfuku dvojtaktového motoru. Za 15 quetzalů jsme do miniaturního prostoru nacpali své maličkosti i svá zavazadla a tuk tuk byl rázem plný až ke stropu.
Stanoviště autobusů, Antigua Guatemala (Mart Eslem)
Jízdné do Chimaltenanga vyšlo na pouhých 5 quetzalů. Ovšem zážitek to byl k nezaplacení. Autobus nacpaný k prasknutí. Deset řad sedadel s úzkou uličkou uprostřed, kterou se dalo sotva projít. Mezera byla sotva na šíři stehen. Zavazadla se vozí zásadně na střešních nosičích, kde se společně s našimi batohy přepravovaly pytle s různými potravinami a krabice či tlumoky plné nejrůznějšího zboží. Nikdy jsem si cestu autobusem tak neužíval jako v horách Guatemaly. Bude to zřejmě také díky tomu, jací jsou místní lidé.
Jsou téměř bez výjimky spíše nižších až malých postav, ale jedná se o nevýslovně zdvořilé a milé lidi. Ke všemu jsou i velice upravení a čistí. Čiší z nich jakási vznešenost potomků hrdého národa, jehož kultura byla násilím narušena před pěti stoletími tupými bílými dobyvateli, kteří ve své hlouposti a morální nízkosti porobili národ, jemuž na úrovni kulturní vyspělosti nesahali ani po kotníky.
V davu lidí se dá téměř poznat nebo jsem alespoň měl ten pocit, komu zřejmě koluje v žilách krev mayských šlechticů. Ještě nikdy jsem z žádného národa neměl pocit takové vřelosti a úžasné kultivovanosti. Naprosto úžasné jsou hlavně vlasy potomků Mayů. Čisté husté havraní hřívy, které ani s věkem neztrácí na sytosti své barvy.
Ani prodavači nabízející na každém rohu nejrůznější zboží nebo služby nejsou nikterak vlezlí. Respektují zdvořilé odmítnutí bez jakéhokoli náznaku zloby. Dokáží být i vděční. V autobuse jsme pár dětí obdarovali trsem hroznového vína a jednoho chlapečka malým plastovým autíčkem, které jsme měl v batohu. Odměnou byly upřímně rozzářené oči a zdvořilé děkování rodičů. Až má člověk někdy chuť ty lidi jen tak beze slov obejmout, taková pohodová energie z nich vyzařuje.
Po desáté hodině jsme museli v Chimaltenangu přesedat na jiný autobus. Netrvalo ani deset minut a nastoupili jsme do dalšího autobusu, který pokračoval do Chichicastenanga, lidově řečeného „Čiči“. Jízdné vycházelo na 25 quetzalů a cesta trvala téměř tři hodiny.
Tentokrát jsme neseděli na zadních sedadlech, ale v první řadě. Bude to znít podivně, ale vpředu byl stejně čilý pohyb jako v předešlém autobuse, kde jsme seděli vzadu. Hned to vysvětlím. Na zádi autobusů jsou totiž dveře, které se otevírají pouze zevnitřku. Slouží k vystupování cestujících i k vystupování pouličních prodavačů, kteří téměř na každé zastávce využijí příležitosti k nabízení pití, potravin a pochutin. Většinou nastupují vpředu u řidiče, kudy také vystupují, ovšem často se dokážou prosoukat již tak dosti těsným prostorem uličky až na záď autobusu. A to i v případě, když v uličce stojí cestující, na které nezbylo volné sedadlo. V tom případě prodavač vyskakuje zadními dveřmi a někdy dokonce i za jízdy
Zadních dveří využívá i jakýsi palubní steward, který usazuje lidi, hlásí jednotlivé stanice a někdy i za jízdy vyskakuje, aby sehnal další cestující. Pasažéry si sám kasíruje a jejich zavazadla někdy opět za jízdy ukládá na střešní nosič, ke kterému na zádi vedou dva žebříky. Kaskadér, opičák i schopný manažer v jedné osobě.
Zadní vchod do autobusu se používá i za jízdy, Guatemala (Mart Eslem)
Obdivovali jsme i zručnost řidiče a mnohdy i jeho odvahu. Také autobus zaslouží plné absolutorium. Silnice drápající se ostrými serpentinami nahoru a dolů je těžkou zkouškou řidiče i stroje. Děravé silnice, na kterých je často potřeba umně se vyhýbat spadlým kamenům nebo věcem, které někdo špatně připevnil na korbu pick-upů, kterými se silnice jen hemží.
Ani spustivší se déšť mnoho nepřidal na bezpečnosti vozovky. Však jsme se také v jedné nepřehledné zatáčce zdrželi kvůli dopravní nehodě. Okolo jedné bouračky jsme projížděli i včera večer při návratu ze sopky Pacaya. Řidič nezvládl svůj osobní vůz a na chybu doplatil životem. Místo nehody zablokovala policie a nechávala projíždět dopravu pouze kyvadlově v jednom jízdním pruhu. Na každé straně zátarasu řídil dopravu ozbrojený policista, který stál vedle hořícího ohně. Plápolající plameny sloužily jako signalizace ke zvýšení pozornosti a působily také trochu mysticky. Jakoby se pomocí ohňů snažili důstojně rozloučit s právě odcházející duší nešťastníka za volantem, který v nepřehledném úseku dostál svému osudu.
Nedělní nehoda neměla naštěstí tak tragické následky. Odneslo to pouze pár zmačkaných plechů na fialové Toyotě, která dostala zřejmě v zatáčce smyk a čelně narazila do zadního kola náklaďáku, který funěl v opačném směru do kopce.
Seděli jsme s Richardem v první řadě hned za řidičem, a proto jsme pozorovali vše z první ruky. Sice jsme měli o všem přehled, ale užili si také poměrné nepohodlí. Seděli jsme na krajích sedadel a každému z nás polovina zadnice přesahovala přes okraj sedačky. V zatáčkách jsme proto měli co dělat, abychom nesklouzli a neskončili na zemi v uličce.
Vedle mě navíc seděla starší indiánská žena, která brzy usnula. V zatáčkách jsem tak musel držet nás oba, abychom nesjeli ze sedadla. Chvílemi to byl doslova sportovní výkon, udržet sebe, podřimující indiánku a batoh zpříma na sedadle. Aby toho nebylo málo, musel jsem pokaždé, kdy autobus zastavil, vstát a uhýbat všem vystupujícím i nastupujícím. Cesta mi tak lépe utíkala a mohl jsem vždy na chvíli ulevit přetěžovanému pravému hýžďovému svalu.
Cestující se kolem mě prodírali často s takovou vervou, že jsem kolikrát svým baťůžkem drcnul do hlavy řidiče autobusu. Někdy před zastavením mi dokonce batoh spadl mezi sedadlo a řadící páku autobusu. Ani tehdy řidič nehnul brvou. Vše strpěl se stoickým klidem. I proto jsem vše toto poskakování a uhýbání přijímal v klidu a s pokorou. Přesně tak, jak by měl k obtížím, ať již větším či menším, přistupovat každý z nás. Obtíže přijímat s pokorou a chvíle úspěchu a štěstí s notnou dávkou vděčnosti. Čím dál tím více se mi daří žít podle tohoto vzoru nebo chceme-li přikázání a odměnou je mi stále spokojenější život.
Na místních lidech je vidět, že vyznávají možná i nevědomky něco podobného. A možná proto působí i mnohem přirozeněji. Jejich neustálý klid a úcta k bližnímu je ukázková. Vše doplněno o nikdy nechybějící úsměv. To je doslova pohlazení na duši pro každého, kdo to dokáže vnímat.
Zhruba padesátitisícové Chichicastenango leží v údolí, ze všech stran ohraničeném příkrými stráněmi okolních kopců. V samém srdci tohoto města ležícího v nadmořské výšce přes dva kilometry (přesně 2030 m. n. m.) se konají tradiční domorodé trhy, jedny z největších v celé Guatemale.
Ulice plné stánků, Chichicastenango, Guatemala (Mart Eslem)
Trhy probíhají dvakrát týdně, ve čtvrtek a v neděli, kdy zcela ochromí chod středu města a přilehlých uliček. Náměstí před kostelem Sv. Tomáše (Iglesia de Santo Tomás) není pod stánky trhovců vůbec vidět. Doporučuje se navštívit trhy spíše v neděli nežli ve čtvrtek. Samozřejmě pokud člověk má možnost si vybrat.
Prodírání úzkými uličkami trhu je srovnatelné s arabskými bazary. Mezi nabízeným zbožím převládá oblečení, potraviny a samozřejmě různé přehozy, deky, ozdoby a čepice s tradičními pestrobarevnými vzory.
Náměstí před kostelem Sv. Tomáše, Chichicastenango, Guatemala (Mart Eslem)
Zalezli jsme i do obrovské jídelny zcela zastíněné igelitovými plachtami. U dřevěných stolů na dřevěných lavicích, tam hodují stovky místních lidí a pod nohama se plazí desítky psů, čekajících na hození zbytků nebo na jednoduše na to, co kde komu upadne na zem. Viděli jsme i kočku, která se sama obsluhovala z pytle plného sušených ryb.
Sledovali jsme malé holčičky, jak umně připravují malé tortily (tortillas) a Richard se zakousnul do šťavnatého smaženého kuřátka. Jelikož kuře nejím, dal jsem si pouze pečené brambory (papas).
Byli jsme jedinými cizinci mezi desítkami domorodců. A byli jsme také nejvyšší chlapi v jídelně. Nepotkal jsem na celém tržišti domorodého muže, který by mi sahal výš nežli k bradě. A většina žen mi nesahá ani k ramenům. Přitom jsem muž střední postavy, to takový Richard se svými stojednadevadesáti centimetry na trhu působil jako basketbalista.
Pozorovali jsme okolní šramot, odpovídali na úsměvy strávníků okolo nás a vůbec si užívali příjemné atmosféry místa, kde pobývali pouze místní lidé. Úžasné bylo sledovat klevetící skupinku žen, sedící po Richardově pravici. Jedna z nich držela za křídlo obrovského kohouta se svázanými pařáty. Asi se jím chlubila sousedkám…
Procházení uličkami tržiště nabízejícími téměř stále jedno a to samé zboží, nás brzy omrzelo. I přesto jsem neodolal a koupil pár maličkostí pro své dcery. Pestrobarevné pletené stuhy do vlasů jim budou zajisté slušet.
Domorodá trhovkyně, Chichicastenango, Guatemala (Mart Eslem)
V pozdním odpoledni jsme si na chvíli jen tak sedli na vysoké schody před sněhobílým kostelem Sv. Tomáše v jihozápadním koutě náměstí. Z ptačí perspektivy jsme sledovali mumraj odehrávající se dole pod námi a vlastně až shora nám došlo, že se kostel nachází na kraji náměstí. Tak moc bylo zastavěno trhovými stánky, že si toho dole na dlažbě člověk ani nevšiml.
Schody před Iglesia de Santo Tomás, Chichicastenango, Guatemala (Mart Eslem)
Ani před kostelem jsme však neměli být ušetřeni nájezdům pouličních prodejců, převážně dětí. Je to chytrý obchodní tah, vyslat k turistům malé děti, aby se nechali okouzlit jejich roztomilými úsměvy a zakoupili si nějakou zbytečnost nebo si aspoň nechali vyleštit boty. Ani k jednomu nás však dav krásných dětiček nedonutil.
Naopak jsem je překvapil já. Rozdal jsem jim hračky, které jsem měl v kapsičce u batohu. Holčičky dostaly náramky a gumičky do vlasů, zatímco kluci nafukovací balónky, kuličky a autíčka. Ohromeně a vděčně zároveň se děti stáhly k čelní stěně kostela a se zájmem si ukazovaly své trofeje. Neodolal jsem a sáhl po fotoaparátu, abych usměvavá stvořeníčka na památku zvěčnil…
Děti z Chichicastenanga, Guatemala (Mart Eslem)
