Kapitola 4 – Nekonečnými pláněmi Patagonie

Pokud si někdo chce udělat přestavu o tom, jak to asi mohlo vypadat v bájné babylónské věži, ať navštíví autobusové nádraží Retiro v Buenos Aires. Třípodlažní budova, plná pokladen nespočetných dopravních společností, krámků s občerstvením a suvenýry. Ani si nebudu moc vymýšlet, když tuto snad půl kilometru dlouhou budovu přirovnám ke včelímu úlu.

Tisíce štěbetajících lidí proudí v nepřetržitém davu všemi směry. Každých pár minut odjíždí z některého z pětasedmdesáti nástupišť jeden dvouposchoďový autobus do všech koutů Argentiny i do přilehlých jihoamerických zemí. Jednou takovou pilnou včelkou jsem se stal i já a nalodil se na modrý koráb společnosti Andesmar. Na sedadle číslo 18 v prvním poschodí autobusu mě čeká 36 hodin jízdy na jih Argentiny do Ria Gallegos.

Únava na sebe nedala dlouho čekat a sotva se dalo vozidlo do pohybu, tvrdě jsem usnul. Prospal jsem tak téměř celých prvních deset hodin cesty. Autobus je uzpůsoben dalekým cestám. Sedadla jsou daleko od sebe, a proto když se sklopí, dá se cestovat téměř v leže. Přední sedadla navíc mají sklopnou opěrku na nohy. Cestuje se tady téměř jako letadlem v první třídě. Autobus má i své stewardy, kteří roznáší občerstvení a rozdávají polštáře na spaní. Dokonce i v pravidelných intervalech vytírají mopem uličky mezi sedadly. Něco takového jsem viděl prvně v životě…

První zastávku jsem zaregistroval až téměř po čtrnácti hodinách od našeho odjezdu z Buenos Aires. Musím však opět připomenout, že jsem z nich více jak dvě třetiny prospal.

Cesta vedla převážně rovinatou krajinou s obrovskými oplocenými pozemky. Na těchto rovinách se pasou stáda skotu, respektive potenciálních šťavnatých steaků, ale také lze spatřit volně se pasoucí ovce, koně a dokonce i lamy.

Nezalesněná krajina, porostlá pouze nízkými křovisky a zežloutlou trávou mi připomínala Jižní Afriku. Tam se také silnice táhly do dálky nekonečnou rovinou a spatřit vzrostlejší strom vyžadovalo notnou dávku štěstí.

Místy byl monotónní pohled z okénka autobusu zpestřen modrými vlnami Atlantického oceánu, které prosvítaly po naší levici, kdykoli se silnice přiblížila k pobřeží.

Uháněli jsme na jih po silnici RN3, která vede z Buenos Aires až do Rio Gallegos. Dle mého hrubého odhadu se jedná o téměř tři tisíce kilometrů.

Kromě občerstvení a promítání filmů pro nás personál autobusu připravil i bingo. Zvítězila nějaká paní v patře pode mnou. Má španělština ještě nebyla na takové výši, a proto ani nevím, jaká byla cena pro vítěze. Jediné, co vím je, že mi chybělo jediné číslo, abych vyhrál třeba já. Osmdesát devítka.

Docela symbolické číslo. Číslo značící rok, ve kterém se do mé vlasti vrátila svoboda a s ní možnost cestovat. Bez toho bych se těžko kochal pohledem na nekonečné pláně Patagonie a na světle modrou oblohu s čistě bílými mraky.

Ani jsem si nestačil uvědomit, že absolvuji nejdelší nepřetržitou cestu autobusem ve svém životě. Sám sebe jsem překvapoval s jakým klidem jsem šestatřicetihodinové martyrium přijal. Bylo to jen další potvrzení mé teorie, že životem bychom se neměli prospěchat, ale v poklidu si jej užít.

A také k němu přistupovat s trpělivostí v duši a brát jej takový, jaký je. Protože život každého z nás je přesně takový, jaký si zasloužíme, aby byl.  A pokud není zrovna, jaký byste jej chtěli mít, snažte se něco změnit, abyste jej přiblížili co nejvíce představě vašich snů a ideálů.

Nemá cenu si naříkat, změnit svůj život k lepšímu je velice jednoduché. A je to jednoduché proto, že změnit jej můžeme vždy jen my sami. Nikdo, ale nikdo jiný to nemůže udělat za nás…

Soumrak nás zastihl během zastávky ve městě Comodoro Rivadavia. Stošedesátitisícové město bylo založeno teprve roku 1901. Snad i proto má svým návštěvníkům máloco nabídnout. Přístav lemovaný vysokými kopci posetými ropnými těžařskými věžemi a větrnými elektrárnami působí dosti bezútěšně.

Život zde musí být opravdu tvrdý. A žít v takovémto zastrčeném místě téměř na konci světa se musí jevit většině místních obyvatel jakoby za trest. Opravdu bohem zapomenuté místo.

Já se naštěstí ještě jednou vyspím na autobusovém sedadle a zítra brzy ráno dorazíme do Rio Gallegos. Sám jsem zvědavý, jestli na mě zapůsobí pozitivnějším dojmem, nežli téměř dvakrát větší Comodoro Rivadavia…