Jestli jsme dohromady naspali za celou noc šedesát minut, tak to bude hodně. Krátce po půlnoci jsme totiž konečně vpluli na volné moře Drakeova průlivu. Duch sira Francise Drakea zřejmě není dnes nejlépe naladěn, a proto nám k svátku všech zamilovaných připravil dárek v podobě velkých vln a silného větru.
Francis Drake, anglický pirát a světový mořeplavec ve službách královny Alžběty I. dokázal jako první Angličan a druhý člověk vůbec obeplout kolem dokola svět, a sice v letech 1577 až 1580. Průliv mezi Jižní Amerikou a Jižními Shetlandami, stíhaný častými bouřemi a místy hluboký až čtyři tisíce metrů, nese jeho jméno.
Přestože černá hladina moře působí z okénka kajuty klidným dojmem, po celé lodi práskají otevírající a zavírající se dveře pokojů, koupelen a skříní. Navíc do stěn narážejí věci, zanechané jen tak volně na nočních stolcích. O spánku nemůže být ani řeči. Pokud si zvykneme na strašný randál lodních motorů, nedokážeme se vyrovnat s neustálými změnami polohy při pokusech o spánek. Zatímco v jeden okamžik skoro téměř stojím ve vertikální pozici, ovšem kolmo ke stěně s oknem, v další vteřině si div nerozrazím hlavu o psací stůl na opačné straně mé postele. Častokrát nemám daleko ani k pádu dolů do uličky mezi mé a bratrovo lůžko.
Naše uklizená kajuta (Mart Eslem)
V osm hodin jsme se oblékli a vyrazili na snídani. I oblékání je díky vlnobití nebezpečnou činností, u které je potřeba neustále se jednou rukou něčeho přidržovat. Pouze na chviličku, při natahování kalhot, jsem se ničeho nepřidržoval a okamžitě jsem, po zhoupnutí celé lodi, přeběhl napříč celou kajutou a skočil šipku do rohu místnosti. Díky bohu jsem spadl zrovna do rohu, kde byla i má postel, takže náraz mé hlavy zastavil místo stěny pouze polštář.
Cesta po chodbě do restaurace vyžadovala již přidržování oběma rukama a s přibývajícím časem i dobrý žaludek. Kromě nebezpečí pádu hrozí při pohybu chodbami úraz od dveří, které by mohly skřípnout prsty či procházejícího omráčit nečekaným zavřením či otevřením. Dveře létají s takovou razancí, že by nebyl problém, aby někomu prsty doslova amputovaly.
Počet účastníků snídaně byl v porovnání se včerejší večeří poněkud prořídlejší. Mnohahodinové houpání již zřejmě na většině pasažérů vykonalo své. Neustále se jednou rukou něčeho přidržujíc jsem postupně k našemu stolu donesl toastový chléb se sýrem a překvapivě i sklenku džusu. Konvice, hrnečky, sklenice a vůbec všechno nádobí stojí na všech stolech bez problémů, kamkoliv je postavíte. Povrch stolů je totiž vybaven speciální protiskluzovou gumotextilií. Z dálky připomíná obyčejné pletené dečky, zabraňuje však všem položeným věcem v pohybu. Nádobí působí, jako by bylo ke stolům přilepené.
Brzy se náročný způsob pohybu po lodi a po restaurační místnosti začal podepisovat i na stavu mého žaludku. Tím spíše, když byla v restauraci zabedněná okna a každý stůl byl vybaven papírovými pytlíky. Při představě spatřit kohokoliv zvracet během konzumace mé snídaně jsem se raději i s jídlem odebral zpět do kajuty. Jakmile jsem si na okamžik lehl a mohl se dívat ven z okna na vlny, můj žaludek se opět uklidnil a mohl jsem svou snídani dokončit.
Po chvíli se vrátil na pokoj i Michal. Neměl ovšem takové štěstí jako já. Na chodbě potkal paní, která se musela podívat až na samé dno doširoka rozevřeného papírového sáčku. Tento zážitek s ním tak otřásl, že svou snídani rovnou zahodil a musel jít okamžitě nahoru na pátou palubu nadýchat se čerstvého vzduchu a hlavně uklidnit emoce svých vnitřností.
Po zkušenostech se snídaní jsme raději vypustili oběd úplně a zůstali až do tří hodin odpoledne ležet. Doháněli jsme spánkový deficit a nechtěli navíc riskovat žaludeční potíže. Uzavřeli jsme sázku, kdo z nás dvou si jako první “zařve” do pytlíku. Oba bychom nejraději brali remízu.
Lenošení v kajutě – můj bratr Michal (Mart Eslem)
Pokoj jsme opustili až kolem třetí hodiny. To začínala ve společenské místnosti přednáška o historii objevování Antarktického poloostrova. Čas přednášky jsme využili také k občerstvení u malého baru v rohu místnosti. Každý se u baru, dle své chuti, může posílit pečivem na bázi müsli či zahnat žízeň sklenicí vody a ledového čaje. Před koncem zdlouhavého výkladu jsme přednáškový sál opustili a prošli se po venkovních palubách.
Loď se divoce nakláněla ve vlnách způsobených silným větrem. Díky jasnému nebi a zářícímu slunci nám Drakeův průliv, jak předpokládám, nastavuje svou příznivější tvář, nazývanou “Drake Lake” (Drakeovo jezero). Klidnou jezerní hladinu si ovšem představuji úplně jinak. Neumím si představit variantu počasí označovanou za “Drake Shake” (volně přeloženo Drakeova ždímačka).
Při akčnější variantě počasí by sázku zcela jistě jeden z nás vyhrál. Zajisté by si vítězství ani dlouho nevychutnával a brzy by se s poraženým v předklonu “překřikoval”. Na naši první pořádnou plavbu na moři jsme si zřejmě nemohli vybrat lepší oblast. Jsme opravdoví fajnšmekři, hned napoprvé vyzkoušet údajně nejdivočejší vody světa!
Každý večer před večeří se koná jakýsi “briefing”, kde si společně s posádkou zrekapitulujeme zážitky končícího dne a dozvíme se program dne následujícího. Na zítřek byla vypsána soutěž s odměnou pro osobu, která spatří jako první ledovec. Kromě prvních ledovců na nás čeká i první pevnina.
Na palubě lodi je totiž bulharský televizní štáb, který zítra vysadíme na Livingstoneově ostrově. Chystá se tam točit dokumentární film o životě na bulharské antarktické základně St. Kliment Ohridskiy. Tato polární základna na ostrově patřícímu do souostroví Jižní Shetlandy byla založena roku 1988 a pojme zhruba 15 osob. Za pár dní bychom zde měli “televizáky” opět vyzvednout a odvézt zpět do Jižní Ameriky.
