Kapitola 5 – Nečekané setkání

V noci jsme v autobuse pocítili, že jsme o další den cesty blíže jihu. Tentokrát jsem nespal pouze v tričku, ale musel jsem si obléknout mikinu. Někdo si dokonce vybalil i spací pytle a zachumlal se do nich. Ochlazení bylo v kabině, přestože topení běželo naplno, opravdu citelné.

Reliéf krajiny se příliš nezměnil, pouze se snížila hustota a velikost křovisek, mezi kterými se pásly skupinky velice zuboženým dojmem působících ovcí.

Do Rio Gallegos jsme dorazili v osm hodin ráno. Měl jsem štěstí a ihned sehnal další spojení do Ushuaia. U společnosti Marga jsem si za 125 pesos koupil jízdenku na spoj, který odjížděl v devět hodin. Přestávku jsem využil k malému občerstvení a také k návštěvě ministerstva úlevy. Bylo také na čase, na velké straně jsem nebyl více než dva dny, a jak se říká, pokud člověk nejde aspoň dvakrát denně, má v podstatě zácpu. A u mě to platí dvojnásobně. Nerad bych se potýkal se střevními potížemi hned zkraje své cesty.

V malé restauraci autobusového nádraží v Rio Gallegos došlo i k nečekanému setkání. Sedl jsem si vedle početné skupiny lidí převážně středního věku a po chvíli jsem ke svému překvapení zjistil, že sedím mezi krajany! Ve městě na samém konci Patagonie jsem narazil na skupinku cestovní kanceláře Nomád. Účastníci putovního zájezdu byli Moraváci, převážně z Brna a Ostravy. Samí milí lidé, kteří většinu svého pobytu v Argentině a Chile strávili pod stanem v horách. Únava a horské slunce společně s větrem se také podepsaly na obličejích některých z nich.

Velice ošlehaná byla hlavně jejich průvodkyně Dana, která, a to se podržte, se narodila a žije stejně jako já v Ústí nad Labem! Přesněji řečeno žije v nedalekých Dubičkách.

Jak již to tak v Jižní Americe bývá, autobus vyrazil na cestu asi s půlhodinovým zpožděním. V Ushuaia bychom tedy měli být někdy okolo desáté večer.

Po jedenácté hodině jsme dorazili na argentinsko-chilské hranice. V místě zvaném Monte Aymond jsem zcela neplánovaně vstoupil na území své již osmé jihoamerické země. Celkový počet navštívených zemí se tak zvýšil na 64. Pár set kilometrů náš autobus pojede po chilském území. Čeká nás dokonce i jízda trajektem z Patagonie do Ohňové země.

Na hranicích jsme dostali obligátní razítka do pasu a museli vyplnit celní prohlášení, ve kterém celníky nejvíce zajímalo, zda převážíme čerstvé ovoce a potraviny. Dalo by se říci až trapná formalita. Alespoň jsme se trochu protáhli a provětrali…

Po poledni jsme dorazili do přístavu Punta Delgada, abychom se nalodili na trajekt. V tomto místě je nejužší Magalhaesův průliv, mořská úžina mezi Patagonií a Ohňovou zemí, který je nazván podle slavného portugalského mořeplavce. Plavba trajektem trvá něco málo přes deset minut.

Fernao Magalhaes dal jméno i Patagonii. Když dnešní pobřeží východní Patagonie objevil, zvolal údajně : „Jaké to velké nohy!“ Ve španělštině to zní „Pata grande“. V půdě této divoké země na konci světa totiž spatřil obrovské otisky nohou. Místní indiáni si totiž zřejmě chránili svá chodidla před zimou a obalovali si je kůžemi. Díky tomu za sebou zanechávali veliké stopy. A tak nějak přišla Patagonie ke svému jménu.

Na břehu jsme to tak nepociťovali, ovšem jakmile jsme se nalodili, poznali jsme sílu a energii mořských vln. Stál jsem opřený o zábradlí a měl co dělat, abych v silném větru udržel kameru a fotoaparát. Oboje jsem navíc musel chránit před stříkající vodou. Vlny totiž občas přeskočily přes okraj trajektu. Chvílemi jsem málem sám přepadl přes zábradlí a v silném a studeném větru mi po tvářích tekly slzy.

Takové byly zážitky z krátké plavby vlnami Magalhaesova průlivu za krásného počasí. Úplně jsem pochopil obavy námořních kapitánů, proplouvajících touto úžinou za bouře. Dno průlivu bude za těch několik staletí od jeho objevení evropskými mořeplavci jistě plné potopených vraků. Zažil jsem si tedy takový malý předkrm před hlavním chodem v podobě Drakeova průlivu.

A jak popsat krajinu chilské části Ohňové země? Na obrovských prostranstvích se mezi křovisky pasou na zelených stráních ovce. Ovce je téměř jediný živočich, kterého lze na pláních potkat. Pouze jednou za čas vedla prašná šotolinová silnice okolo nějakého obydlí. Ohňová země je vlastně jedna obrovská téměř neobydlená pustina. Někde rovinatá, jinde kopcovitá. Monotónnost stále stejného porostu občas naruší mokřina nebo jezírko, u kterého se ovce napájejí. Ohňová země je pustý, ale přesto čarokrásný kout na samém konci světa.

Před půl pátou jsme dorazili do vesničky San Sebastian a vrátili se zpět na území Argentiny. Dostali jsme další razítko do pasu, dnes již třetí, a pokračovali dále do Ushuaia. Zbývá nám ještě 320 kilometrů.

Silnice na východě Ohňové země téměř kopíruje atlantické pobřeží. Leží zde i důležité ekonomické centrum celé argentinské části ostrova, téměř šedesátitisícové město Rio Grande. Jelikož se v této části Ohňové země majestátně tyčí poslední hřebeny andského horského systému, je argentinská část ostrova zcela jiná nežli ta chilská.

Silnice z Rio Grande se klikatila směrem na jih do Ushuaia hustě zelenými úbočími, nad nimiž z mraků vykukovaly zasněžené štíty nejjižnějších andských výběžků. Autobus se vyšplhal až do průsmyku Garibaldi, odkud byl nádherný výhled na jezero Lago Fagnano.

Toto horské jezero, známé také jako Lago Kami, se táhne téměř sto kilometrů z východu na západ. Jeho malá, asi dvacetikilometrová část leží ještě na území Chile. Naprostá většina jeho studených a hlubokých vod se však nachází v argentinské části Ohňové země.

Jestli jsem o rovinaté části Ohňové země prohlašoval, že je čarokrásná, její část okolo jezera Fagnano se nedá ani slovy popsat. Ten pohádkový výhled na strmé stráně divoké nedotčené přírody byl doslova dechberoucí.

V úterý 11. prosince 2007 po deváté hodině jsem se vrátil po téměř pěti letech do přístavu na konci světa. Ushuaia se za tu dobu poměrně změnila. Nejjižnější město světa se hlavně velice rozrostlo. Počet jeho obyvatel se nyní, na konci roku 2007, odhaduje na sedmdesát tisíc.

Ubytoval jsem se i se skupinou krajanů v hostelu Torre al Sur v ulici Gobernador Paz číslo 1437. Je to třetí ulice směrem do kopce a je rovnoběžná s Avevidou Maipú, která kopíruje pobřeží zálivu Bahia Ushuaia. Za jeden nocleh jsem zaplatil 36 pesos. Je dost možné, že se jedná o mé poslední přespání na jihoamerickém kontinentě a potažmo i v civilizovaném světě. Dál na jih leží již svět jiný. Jakoby jiná planeta. Drsná, krutá, ale krásná Antarktida…