V Chichicastenangu jsme nocovali v ubytovně s názvem Hospedaje Salvador. Za 55 quetzalů jsme přespali v dvoulůžkovém pokoji bez sociálního zařízení. Záchod jsme měli na patře a koupelnu na dvoře. Osobní hygienu jsme však raději oželeli v duchu hesla „časté mytí, krátké žití“. Záchodu jsme se však nevyhnuli.
Hospedaje Salvador, Chichicastenango, Guatemala (Mart Eslem)
Ještěže byl hostel liduprázdný, protože při vykonávání potřeby na velkou stranu jsme v předklonu měli své zadnice vystrčené přesně v úrovni okénka ve zdi. Tedy okénka, byl to čtvercový otvor ve zdi. Díky nadmořské výšce nás naštěstí ani po setmění neobtěžovali komáři či jiný poletující hmyz. Když jsem se na záchodě postavil, málem jsem hlavou urazit žárovku trčící z objímky na nízkém stropě.
Nízký nebyl pouze strop na záchodě, ale i vstupní dveře do pokojů. Horní futra sahala Richardovi sotva k bradě. Připomínalo mi to trochu vstup do pokojíku pro hobity. Na pokoji číslo 12 jsme měli dvě postele, stůl a polepšili jsme si v porovnání s Antiguou o dvoukřídlé okno se zdobenou mříží.
Pokojík pro Hobity v Hospedaje Salvador, Chichicastenango, Guatemala (Mart Eslem)
Zajímavé bylo vymalování celého spartánského pokoje. Zhruba do jednoho metru byla zeď tmavě růžová. Následovala bílá, ovšem notně ušmudlaná část zdi a pod stropem byl sytě černý asi deseticentimetrový proužek. Černý rámeček téměř až mysticky zvýrazňoval strop v barvě blankytně modré.
Místnost osvětloval tzv. Fučík, tedy žárovka v objímce bez stínítka, ke které vedl od vypínače u dveří špinavý kabel. Elektrické vedení neidentifikovatelné barvy viselo pod stropem na dvou elektrikářských svorkách jako nařasená záclona, volně v prostoru. Člověk Richardova vzrůstu tak potmě riskoval, že se buď oběsí, nebo vyhodí pojistky. Vůbec jsme se nezlobili, že v podobném „luxusu“ nemusíme trávit další noc.
Pokoj v Hospedaje Salvador v Chichicastenangu, Guatemala (Mart Eslem)
Ovšem vyspinkali jsme se dorůžova. Horský vzdoušek nám šel k duhu. Měl jsem velice zajímavý a zvláštní sen. Prožil jsem v něm dva dny s Diegem Maradonou. Měl jsem možnost poznat, jak je to fajnový člověk, když jsme spolu byli o samotě. O samotě to byl, alespoň ve snu, milionový chlapec. Ke změně došlo, když se objevili lidé z jeho okolí. Jakoby měli strach, abych jim ho neodtáhl z jejich vlivu. Snažili se mě od něj doslova odehnat. Sen končil tím, že Diega odvezli do nemocnice a mě od něj totálně izolovali, aniž bych věděl, co se s ním stalo. Velice zvláštní sen…
Před rokem v Buenos Aires jsem si našel na internetu Diegovu webovou stránku a snažil se mu napsat e-mail. Velice bych stál o to, setkat se s ním i ve skutečnosti. Alespoň ve snu jsem se ho ptal, zda e-maily ze svého webu čte nebo jestli alespoň nějaké se mu dostanou do ruky. Tajemně mlčel a neřekl na to v mém snu ani slovo. Mělo to být znamení? Nebo jaký jiný význam sen měl mít? Schválně se doma musím podívat, kdy jsem před rokem Diegovi ten e-mail psal. Nedivil bych se, kdyby to bylo také 11. ledna…
Vstávali jsme opět brzy, okolo půl sedmé. I kdyby tomu tak nebylo, vzbudila by nás obsluha z recepce. Po půl sedmé zabouchal starší chlapík na dveře naší kopky a požadoval navrácení klíčů oproti záloze 20-ti quetzalů. Zajímavý a hlavně neobvyklý check-out nebo-li způsob jak sdělit hostům, aby táhli o dům dál.
Před devátou hodinou jsme už v plné polní šlapali do kopce po ulici 9a Calle ve směru ke stanovištím autobusů, které leží na 7a Avenida.
Ani jsme tam nemuseli dojít. Na konci jedné z ulic jsme procházeli podél autobusu, který právě procházel očistou. Veselý chlapík se nás zeptal, zda jedeme do Panajachel a když jsme přitakali, prohodil suše, abychom počkali až vytře uličku a můžeme si nastoupit.
Školní autobus pro veřejnou dopravu, Guatemala (Mart Eslem)
Cesta do Panajachel trvala něco přes hodinu a vyšla na 15 quetzalů. Opět jsme se drápali silnicemi, které díky obrovskému převýšení, doslova na pár metrech, připomínaly spíše horskou dráhu. Snad největší převýšení, které jsem ve svém životě na silnici zažil, byl sjezd u města Sololá do patnáctitisícového Panajachel. Silnice, v posledním úseku vedoucím k břehům jezera Atitlán, bych přirovnal k tobogánu. Se silnicí neměla mnoho společného a řidič musel z kopce sjíždět se zařazenou jedničkou, protože brzdy by se asi za chvíli roztavily. Na pouhých osmi kilometrech jsme museli překonávat celých pětset metrů výškového rozdílu, tj. z 2110 metrů na 1560 metrů nad mořem.
Vystoupili jsme na Calle Principal. Přesněji řečeno na křižovatce ulic Calle Principal (také se jí říká Calle Real) a Calle Santander. Tam jsme si stopli tuk-tuk a přemístili se do jižního cípu města, na samý břeh jezera Atitlán. Tam jsme se pár set metrů od vyschlého koryta řeky Panajachel ubytovali na dvě noci v téměř až snobském hotelu Playa Linda.
Krásný apartmán s vlastním krbem, koupelnou a hlavně s balkónem. Z něj byl krásný výhled na modrou hladinu jezera Atitlán. A cena? Čtyřicet dolarů za noc, ovšem kdyby požadovali sto dolarů, ani bych se tomu nedivil. Hotýlek je to vskutku nádherný.
Hotel Playa Linda, Panajachel, Guatemala (Mart Eslem)
Sotva jsme si složili věci na pokoj číslo 4, už jsme si to mašírovali po nábřežní silnici Calle del Lago. Snad tři sta metrů od hotelu bylo stanoviště lodí a člunů. Lehce jsme si tam pokazili dojem z místních obyvatel. Člun, který stojí místní 10 quetzalů, nám byl zprvu nabídnut za 350 quetzalů. Dávejte si u jezera pozor na tzv. naháněče. Je lepší domluvit cenu přímo s kapitánem člunu. Naháněči si vždy přirazí k ceně provizi. My jsme skončili na konečné ceně 30 quetzalů a to nás ještě o pět quetzalů natáhli právě díky provizi pro naháněče. Cena pro cizince je 25 quetzalů, s tím se každý musí smířit, protože přes to zkrátka nejede vlak. A když jede vlak, tak zase nemusí jet loď.
Přístaviště na břehu Lago de Atitlán, Guatemala (Mart Eslem)
Pluli jsme asi dvacet minut do městečka Santiago Atitlán na jižním břehu jezera. Z výletu jsme se však vraceli lehce rozčarovaní, protože městečko je jeden velký trh. Sotva jsme vystoupili ze člunu, už se na nás lepila skupinka dětí, nabízejících různé cetky nebo své služby k prohlídce města.
Pokud je odmítnete, dokážou se tato na první pohled roztomilá stvoření v mžiku změnit ve vulgarismy sršící čertíky. Já je naštěstí umlčel několika hračkami, které jsem jim rozdal.
Děti od Lago de Atitlán, Guatemala (Mart Eslem)
Santiago Atitlán je v podstatě jeden velký, dalo by se říct frontální útok na peněženky cizinců. Dvě hodiny pobytu byly více než dostatečné. Těšili jsme se na klidné ospalé městečko ne-li domorodou vesnici a místo toho nám div na ulicích nenadávali, že jsme si nechtěli nic kupovat. S lítostí proto musím konstatovat, že jsme si cestu do Santiago Atitlán mohli s klidem odpustit a o nic bychom nepřišli. On je totiž i Panajachel plný obchůdků a stánků s cetkami a suvenýry. To bohužel dojem z pobřeží posvátného jezera původních Mayů dost kazí a degraduje.
Santiago Atitlán na břehu Lago de Atitlán, Guatemala (Mart Eslem)
Mnohem zajímavější je bez pochyby sledovat tradiční oblečení místních lidí. Tradiční mayské oblečení (traje indigena) nosí především ženy. Podle barevných vzorů se prý dá určit i příslušnost k různým vesnicím. Je to něco jako naše tradiční moravské kroje. S každou barvou na svých šatech spojují Mayové určitou představu.
Každá žena hrdě nosí kolem pasu uvázanou vyšívanou tuniku zvanou hubil. Kromě tuniky nosí sukně zvané cortes nebo refagos, což je až několik metrů dlouhý pruh látky, který mají omotaný okolo těla. Podle toho, jak nízko či vysoko sukně sahá, se dá o ženě leccos zjistit.
Dívky nosí sukně spuštěné nad kotníky, vdané ženy ke kotníkům a nejstarší ženy zakrývají nohy až pod kotníky. V některých oblastech jsou indikátory stavu žen místo kotníků kolena. Zda je žena vdaná či ne se pozná i podle toho, kolik metrů látky má okolo sebe omotáno. To však není patrné na první pohled. Minimální délka vyšívané zavinovačky jsou čtyři metry. Ty nejstarší ženy mají kolem těla omotáno údajně až deset metrů látky.
Některé ženy nosí na hlavě i specifický klobouček nebo spíše ozdobu. Jedná se o pruh látky, který je omotán kolem hlavy a působí jako klobouk bez střechy. Střechu nahrazují krásné černé vlasy. Tato specifická pokrývka hlavy se nazývá tocoyal. Tradiční oblečení je stejně jako kroje doplněn o spoustu maličkostí, ve kterých se již jen těžko dá orientovat a které se liší téměř vesnice od vesnice. I proto je sledování pestrobarevně oblečených žen mnohem větším zážitkem než bezduché nakupování suvenýrů.
Perfektní kroje jsou často doplněné další „ozdobou“ hlavy. Ženy často nosí na hlavě břemena. Někdy je to igelitový pytel plný potravin, ale mnohem častěji je to do uzlíčku svázané zboží, které na ulicích nabízejí kolemjdoucím…
