Nikdy by mne nenapadlo, že bundu zakoupenou počátkem letošního roku pro cestu do Antarktidy budu používat ke stejnému účelu i v oblasti rovníku. Klimatizace na pokoji číslo 2 bylo přes noc tak výkonná, až jsem se pod prostěradlem musel halit do membránové zimní bundy a neustále se i přesto budil zimou.
Vstávali jsme velice brzy a v sedm již byli na pláži, abychom ulovili pár snímků probouzejícího se pobřeží. V sedm hodin a čtyřicet pět minut jsme, dle dohody, již opět na hotelu čekali na odvoz do přístavu. Když ani za pět minut osm, nikdo nepřicházel ani nepřijížděl, začínali jsem se s možností spatřit Ďábelské ostrovy ještě dnes pomalu loučit. Loď opouští přístav v osm hodin. Samo nebe nám však seslalo černou maminku odvážející své tři nádherně živé děti do školy.
Ještěže jsme v Jižní Americe a odjezd v osm hodin zde znamená spíše mezi osmou a půl devátou. V pohodě jsme si koupili lístek za 35 euro pro celodenní výlet na ostrovy a ještě pěknou chvíli seděli na palubě, než se loď vůbec dala do pohybu. Laskavá paní řidička zašla ve své ochotě ještě dál než jsme si vůbec odvážili pomyslet a nabídla nám i odvoz zpět na hotel. Bydlí totiž přímo naproti přes ulici.
Před nástupem do lodi mne potkala humorná příhoda. Spíše než o příhodu se jednalo o krátký gag. Ovšem velice rozesmál nejenom mne, ale i posádku lodi nesoucí do lodi proviant v přenosných ledničkách. Museli náklad na chvíli položit, jinak by jej asi upustili smíchy.
Vše totiž začalo, když jsem se chtěl napít z láhve toniku. Bohužel, sycený nápoj byl jízdou v autě tak natlakován, že obsah láhve doslova explodoval. Jak islandský gejzír vylétl do mého obličeje, až jsem měl oči a nosní dírky plné bublinek. V horku, které již od rána panuje, se jednalo o příjemné osvěžení. Navíc spojené s pobavením nejen mé osoby. Aniž jsem se napil, tři čtvrtiny nápoje byly pryč. Doufám, že na lodi, respektive na ostrově, bude možnost občerstvení, jinak nevím, jak celý den v takovém parnu vůbec přežiju.
Ďábelské ostrovy, ve francouzštině Iles du Diable, tvoří skupina tří ostrovů dnes nazývaných Iles du Salut, ležící asi deset kilometrů od pobřeží Francouské Guyany. Ostrovy jsou především proslulé pověstnou francouzskou trestaneckou kolonií, která zde fungovala v období 1854 až 1946.
V pekle plném malarických komárů, na ostrovech obklopených silnými mořskými proudy. Vody navíc prošpikované krvelačnými žraloky. V tomto prostředí se odehrává děj románu Motýlek. Dle knižní předlohy vznikl i úspěšný celovečerní film s Dustinem Hoffmanem a Stevem Mc Queenem v hlavních rolích.
Ruiny bývalé trestanecké kolonie (Mart Eslem)
Největší ostrov Royle sloužil jako sídlo hlavního stanu trestanecké kolonie a bylo na něm zřejmě i nejvíc vězňů. Zatímco menší Saint-Joseph sloužil pro zpřísněnou vazbu na samotkách, velice těžce dostupný a nejmenší ostrůvek Diable, izoloval politické vězňě. Okolo Ile de Diable je mořské proudění tak nevyzpytatelné, až muselo být nataženo více jak dvousetmetrové lano, sloužící k přepravě zásob mezi dvěma břehy.
Jestli v dobách, kdy byla trestnice v provozu se ostrovy jmenovali Ďábelské a svému jménu jistě dělali čest, nyní bych je spíše hodnotil jako Panenské či Rajské. Dlouho mi trvalo, než jsem vůbec popadl dech a natož tužku, abych dojmy mohl zaznamenat. Jedná se o tropický sen, který přijíždí prožít pár lodí denně, ovšem s minimem turistů. Většina lidí na ostrovech zůstává i přes noc a bivakuje na houpacích sítích pověšených mezi kokosovými palmami. Uloví si nějakou tu rybu a při západu slunce ji připraví na ohni. Chvílemi si připadám, jako bych se ocitl uprostřed děje amerického filmu Pláž s Leonardem di Capriem v roli cestujícího znuděného mladíka, jenž našel na rajské pláži nový smysl života.
Přijet si prožít svůj tropický sen (Mart Eslem)
Za dvě a půl hodiny jsem prošel ostrov Royale křížem krážem, a to včetně polorozpadlých vězeňských budov, malého dětského hřbitova a nepostradatelné restaurace. Ani mne tak netrápil hlad jako spíše žízeň. Člověk by mohl v panujících podmínkách pít v jednom kuse.
Jeden z nejkrásnějších pohledů se naskýtá z místa, odkud bylo natažené lano mezi ostrovy Royale a Diable. Člověk má pocit, že se musí z jednoho břehu na druhý během chviličky snad i přebrodit. Zdání však klame. Proud je tak silný, že je to bez lodi nemožné.
Tato pláž je společně s ostrůvkem Diable v pozadí, zřejmě nejfotogeničtějším místem dnešního dne a vůbec celého dosavadního pobytu ve Francouzské Guyaně. Strašně rád bych se na sousední ostrůvek podíval, ale zřejmě se mi nepodaří sehnat nikoho, kdo by byl ochotný nás tam přepravit. Závidím proto majitelům několika jachet, kteří u souostroví kotví a nic jim tak nebrání navštívit všechny tři Ďábelské ostrovy.
Blízko a přece tak daleko je Ďáblův ostrůvek (Mart Eslem)
Na ostrůvek Diable se skutečně nedá dostat jinak než vlastním plavidlem, a proto jsem se ještě jednou, před obědem, prošel džunglí. Nepředpokládám, že zde žijí nějak zvlášť nebezpečná zvířata, a tak největším a snad jediným potencionálně smrtelným nebezpečím zůstávají zrající kokosové ořechy. Pád kokosu někomu na kokos by opravdu mohl skončit tragicky.
Mimo slepic a kohoutů jsem měl to štěstí, pozorovat spoustu ještěrek a jen o pověstný chloupek se mi nepodařilo vyfotografovat z blízkosti krásně zbarveného a poměrně velikého leguána. Kromě slepic je ostrov plný zvířátek, podobných damanům, které jsem pozoroval vloni na Stolové hoře při návštěvě Kapské města. Na rozdíl od Jižní Afriky jsou však ty zdejší, tvory nesrovnatelně plaššími.
A nebyl by to zážitek z procházky palmovým hájem úplný, kdybych nepotkal opice zkoušející rozlousknout kokosový ořech o špičatý kámen. Když mne zaregistrovaly, nechaly bohužel ořech ořechem a vzaly roha. Opět mi tak, o vlásek, unikl zajímavý záběr pro můj fotoaparát.
Když nebylo možné dostat se na ostrov Diable, uvelebil jsem se na oběd v restauraci. Podle mého budova původně sloužila jako společenské centrum koloniálních důstojníků francouzské armády, pobývajících na ostrovech ve službách vlasti. Dopřál jsem si výbornou rybí polévku na Creolský způsob a z terasy restaurace jsem se kochal pohledem dolů na palmami zarostlý ostrůvek Diable. Alespoň na dálku, když již to nejde jinak. Skoro jsem až litoval, že neumím malovat. Pohled, naskýtající se z nejvyššího bodu ostrova Royale, si o kresbu přímo říkal.
Ve stínu zastřešené terasy jsem si vyvedené úterní odpoledne užíval doslova plnými doušky. Díky tomu mi skoro ani nepřišlo, že již docela dlouho postrádám Richarda. On totiž, s videokamerou v ruce, zvolil zcela jinou trasu obhlídky ostrova a naše trajektorie se již dobré dvě hodiny nikde neproťaly.
Hlad jej doufám také dožene na vrchol kopce a jelikož jen tak brzy neplánuji odporoučet se dál, jistě se dříve či později objeví. A když ne, jedno je jisté, musíme se potkat v přístavu u lodi, která kolem páté odjíždí zpět na pevninu.
Nevím proč, ale nemohu se zbavit nutkání popsat, že se cítím díky výjimečnosti místa zvoleného k obědu jako Ernest Hemingway na Kubě. V televizním dokumentu jsem viděl jeho kubánskou vílu, ve které tvořil svá díla. Atmosféra obou míst je hodně podobná, chápu již, proč byl tak literárně plodný. I já najednou nemohl odtrhnout ruku od bloku a tužka se div nezavařila od rychlého přílivu myšlenek převáděných na papír. Zřejmě múza, která škádlila Ernsta na Kubě, zavítala o kousek jižněji.
Jedná se snad o jedno z nejkouzelnějších míst. Nemohu z ostrova odtrhnout vůbec zrak, tak čarokrásné je to místo. Budu se muset hodně přemáhat, abych vstal a odešel k lodi. Vydržel bych tu sedět a dívat se do dáli snad několik dní. Připadám si jak oběť ďáblova pokušení, který mne ze svých ostrovů nechce za žádnou cenu nechat odcestovat. Již chápu, proč je karibská oblast tak oblíbená.
Výhled z restaurace na ostrově Royale (Mart Eslem)
Mé smysly mne nezklamaly a jako bych Richarda telepaticky přivolal, zjevil se za chvíli na cestě vedoucí k restauraci. Již několikrát jsem si ověřil, že často myslíme na stejnou věc oba dva současně. Sotva já o ní dopíšu, Richard se o ní zmíní slovně. On na telepatii hodně věří a pomalu mne přesvědčuje, že to opravdu může fungovat.
Zpáteční cesta lodí do Kourou trvala hodinu a během ní mi přišla textová zpráva na mobil, od bratra Michala. Na jejím konci byla hláška dne : “Pozdravuj Lví srdce!”
Když jsem jí Richardovi přečetl, chvíli se durdil, ale po chvíli uznal vtipnost Michalova dovětku. Zato já se pobavil královsky, opravdu se mu to povedlo.
V přístavu na nás již čekala naše ranní spasitelka Thereza i se svou nejstarší, asi dvanáctiletou dcerou Leticií. Nasedli jsme do vínového Nissanu a odvezli dceru na trénink do sportovního centra. Leticia je, dle slov matky i trenéra, místní přebornicí v šermu. Sledovat část jejího tréninku bylo opravdovým zážitkem. S kordem v ruce byla mrštná jako gazela.
Nechali jsme ji tedy v klidu sportovat a s její matkou Therezou (kdo si může na světě říci, že má doma matku Terezu?) jsme jeli domů. Zaparkovala přímo před hotelem Ballahou a rozešli jsme se každý svým směrem. Dokonce nás i pozvala na kávu, lidé jsou zde opravdu milí. Nejdříve však na nás čeká sprcha a čisté suché oblečení.
Z pozvání na kávu se nakonec vyklubal příjemný večer na terase před domem. Povečeřeli jsme společně s Therezou, Leticií a šestiletými dvojčaty Sebastienem a Olympií. Z povzdálí vše sledoval jejich domácí mazlíček, labrador Cheops. Jediný, kdo chyběl, byl manžel a otec.
Jak jsme se dozvěděli, pracoval v kosmickém Centru. Dokonce jako vedoucí programátor u vesmírného programu ARIANE 4. V práci byl denně od šesti ráno do deseti večer. Když program ARIANE 4 skončil, byl vyměněn kvůli možné opotřebovanosti celý tým a manžel musel za prací do Paříže.
Manželka Thereza zůstala v Kourou kvůli dětem, které jsou zde zvyklé a navíc již začaly chodit do školy. Jedná se o kosmopolitní rodinu. Tereza pochází z diplomatických kruhů a narodila se před necelými čtyřiceti lety v africkém Gabonu. Její manžel, původem z Itálie, pracoval ve Francii a seznámil se s budoucí ženou v Savojských Alpách. Téměř románový příběh s krásným romantickým začátkem ovšem se smutný koncem. Manžel je na druhém konci světa a Thereza je sama se třemi dětmi na krku.
Ovšem třemi krásnými dětmi. Nejkrásnější je malá Olympia, která mi připomněla mou dceru Madalenu. Její bratr dvojče Sebastien zase jako by z oka vypadl francouzskému fotbalovému útočníkovi ve službách londýnského Arsenalu, Thiery Henrymu. Olympia si mne zřejmě oblíbila, a proto mi darovala malou skleněnou kuličku na památku. Musím jí teď opatrovat, jako oko v hlavě.
Dlouhý a náročný den měl tedy nečekané rozuzlení, při kterém jsme mohli být svědky rodinného života místních lidí. Život je v Kourou na překvapivé úrovni, ale zároveň postrádá evropskou hektičnost. Ve všech aspektech každodenního života panuje záviděníhodná pohoda.
