Kapitola 6 – Návrat do přístavu na konci světa

Ushuaia, město na konci světa. Kromě privilegia, že se smí považovat za nejjižněji položené město planety, se pyšní ještě jedním unikátem. Od ropných zdrojů ve Venezuele na břehu Karibského moře prakticky až do Ushuaia v Ohňové zemi se táhne více než sedm a půl tisíce kilometrů nejdelší pohoří světa. Andy. Ushuaia, ležící na břehu Canal de Beagle, je údajně jediným argentinským městem ležícím na západ od And. Samozřejmě pokud budeme považovat horský masív na východě Ohňové země ještě za jejich součást. Já sám si tím nejsem tak jistý, ale místní lidé to prohlašují, s hrdostí sobě vlastní, za neoddiskutovatelný fakt.

Včera večer po příjezdu, ihned jakmile jsme se ubytovali, jsem zavedl své krajany na večeři do restaurace na pobřeží. Před lety jsem tam byl na večeři i se svým bratrem Michalem a americkými přáteli, kteří s námi pluli na Antarktidu. Restaurace na Avenida Maipú 822 již sice nepůsobila tak luxusním dojmem jako před lety, ale stejně dobře a levně jsme se tam najedli. Dle mého změnila i název. Nyní se jmenuje Sain Christopher. Musím se doma podívat do svého starého deníku.

Ráno po snídani jsme se rozloučili. Já vyrazil do zátoky s jachtami, abych se přesvědčil, zda má loď již připlula a mohu se nalodit. Skupina CK Nomád se přesunula do jiného hostelu, ležícího hned vedle Torre al Sur na stejné ulici.

K molu jsem došel po prašné šotolinové Pasaje Pedro Luis Figue. Má loď Bona Terra však ještě v přístavu nekotví, musím to zkusit znovu odpoledne.

Vrátil jsem se tedy do centra a prošel se po hlavní tepně Ushuaia, po Avenida San Martin. Naivně jsem hledal obchod s potravinami. Ulice je plná restaurací, bank, hotelů a obchodů se vším možným, jen ne s potravinami. Prošel jsem ji téměř celou, a když jsem nic, kde by se dalo koupit něco k jídlu, nenašel, rozhodl jsem se pro návrat zpět, ovšem po Avenida Maipú.

Chtěl jsem se opět podívat na místo, odkud jsme před lety odpluli na lodi Polar Star. Bohužel již není možné volně se procházet po molu, u kterého výletní lodi kotví. Bez lodního lístku jsem jednoduše neměl nárok. Rozhodl jsem se proto k návratu do hostelu a po cestě jsem díkybohu narazil hned na dva malé obchůdky s potravinami. Oba byly v ulici Gobernador Paz.

Z okna společenské místnosti hostelu Torre al Sur je nádherný výhled na Ushuaia a hlavně na Canal de Beagle. S respektem jsem hleděl na jeho zdánlivě klidné vody. Je téměř jasno, ale fouká silný nárazový vítr. Na molu mezi jachtami jsem měl co dělat, aby mě vítr neshodil do moře. Mám se asi na co těšit, a to jsem ještě stále oběma nohama na pevné zemi. Co mě asi teprve čeká na moři? To ukážou již nejbližší dny.

Když ani v pět odpoledne nebyla Bona Terra ještě v přístavu, vrátil jsem se do hostelu a zaplatil si tam další nocleh. Poslal jsem i email kapitánovi lodi, aby věděl, že na něj v přístavu již čekám, a také abych sebe ujistil, zda čekám na tom správném místě. Budu tak mít dvě pojistky, že se shledáme.

Za prvé se budu chodit dívat do přístavu a za druhé si budu kontrolovat svou emailovou schránku. Díky výhledu, který se z oken hostelu nabízí, mohu část přístavu kontrolovat i dalekohledem, který jsem si s sebou vzal z domova.

Výhled z Torre al Sur je opravdu úchvatný. Když jsem tak seděl sám u okna a zadíval se do dáli, kde kdesi za obzorem končí Canal de Beagle, vzpomněl jsem si na Ďábelské ostrovy ve Francouzské Guyaně. Také jsem tam před lety jen tak sám seděl, kochal se výhledem do dáli a psal poznámky do svého bloku. Na ostrově Royale však tehdy bylo přeci jenom o poznání tepleji než dnes, tady v Ushuaia.

Z rozjímání mě vytrhla sms zpráva od mého bratra. Stálo v ní následující: „Úplně ti závidím. Hned bych se tam vrátil. Bylo tam nádherně a hlavně ten krásný vzduch. Jaký je počasí? Kde jsi ubytovaný a kdy vyrazíš?“

Přestože jsem měl na mobilu plný signál od operátora CTI Móvil, nevím proč, ale nedařilo se mi dovolat domů. Proto alespoň zatím na dálku odpovím a on si to někdy doma v klidu přečte. „Milý bratře, vzduch je tady pořád nádherně čistý. A počasí stále drsné. Jak jinak by mělo být na konci světa?“

Člověk by měl být z konce světa uchvácen jeho krásou, ale zároveň by jej mělo lehce mrazit. A takový pocit zde mám i tentokrát. Dokonce si myslím, že bych se jej nezbavil ani podesáté či podvacáté. Uchvácen tím, jak daleko jsem od domova, s mrazením v zádech z toho, co mě teprve čeká, až vyrazím z konce světa ještě dál…