Lidé tzv. západní civilizace, ke kterým ať chci nebo ne patřím i já, mají vesměs pocit, že se musí mermomocí nějakým způsobem profilovat. A tím si myslím škodí sami sobě a zbytečně si komplikují život. Vytváříme si od malička různé předsudky, postoje a názory. To vše nás příliš svazuje a činí mnohem zranitelnějšími.
Přitom je mnohem snazší naladit svůj život spíše do pozice nezúčastněného pozorovatele. Stát se něčím jako tekutinou, která se přizpůsobuje všem okolním vlivům, aniž by přitom sama na sobě pociťovala jakoukoli újmu. Jednoduše být něčím jako kapkou vody v jezeře Atitlán.
Bohužel, abych došel k podobným zjištěním, potřebuji najít klid k pokojnému rozjímání. Takové okamžiky se v každodenním shonu západního stylu života těžko nacházejí. I proto tak rád odjíždím na druhý konec světa. Cesty mi poskytují příležitost a prostor, abych se vůbec mohl podobnými myšlenkami zabývat. Za to jsem cestování nesmírně vděčný.
Je pro mě jakousi múzou. Podnětem k tomu, abych se mohl stát lepším a vyrovnanějším člověkem. A třeba i otcem, ať to zní jakkoli podivně. Mé vlastní rozšířené obzory mi dávají šanci i lépe vychovávat své dcery a připravit je k životu, který bude mít hlubší smysl. Nebo se o to alespoň mohu pokusit.
Jezero Atitlán je jedním z nejkrásnějších vodních těles na světě. Je obklopeno ze všech stran vulkány a strmými svahy, po kterých by se vyškrábal leda kamzík. Na březích jezera je spousta vesniček, kde se tradiční mayská kultura střetává s pomalu se šířící globalizací. Jako by nestačilo, že je západní civilizace již dávno porobila a vnutila svůj „jediný správný“ způsob života, pod diktátem prospěchářských skupin a katolické církve. Toto potlačování a násilné narušení původního způsobu života přírodních národů, jakým Mayové bezpochyby byli, je největším hříchem bílého muže, za který jej jistě jednou čeká zcela zasloužený trest.
300 metrů hluboké Lago de Atitlán, Guatemala (Mart Eslem)
Lago de Atitlán leží v nadmořské výšce přes 1500 metrů nad mořem. Ze severu na jih je široké zhruba osm kilometrů a z východu na západ je dlouhé dokonce osmnáct kilometrů. Průměrná hloubka jeho třpytivě modrých vod je 300 metrů.
Spousta vandrovníků z celého světa se do jezera tak zamiluje, že namísto několika dní u něj zůstane třeba i několik měsíců či let. Jednoho z nich jsme potkali na člunu při cestě do Santiaga Atitlán. Mladík ze Cincinati přijel původně na dva dny a svůj pobyt již natáhl na půl roku. Pracuje jako barman v jednom podniku na břehu jezera ve vesničce Santa Cruz La Laguna, které leží asi čtyři kilometry západně od Panajachelu.
Současná krajina okolo jezera vděčí své dramatické kráse masivní erupci sopky Los Chocoyos. Před pětaosmdesátitisíci lety popel z jejího kráteru dopadl až na území dnešní Floridy a na jihu pokropil i území dnešní Panamy. Množství lávy, které uniklo z pod zemské kůry, způsobilo propad obrovského množství půdy, čímž vznikla v zemi díra, která se brzy zcela zaplnila vodou. A Lago de
Atitlán bylo na světě.
Lago de Atitlán, Panajachel, Guatemala (Mart Eslem)
Další menší vulkány vyrostly v okolí jezera o tisíce let později. Jedná se o vulkán San Pedro, který se tyčí do výšky 3020 metrů nad mořem, vulkán Atitlán (3537 m. n. m.) a Tolimám (3158 m.n.m.). Právě poslední jmenovaný a nejmladší z nich vznikl před třicetitisíci lety. Sopky svým vznikem snížily rozlohu jezera na současných 128 kilometrů čtverečních.
Před odjezdem do Střední Ameriky jsem se snažil trochu proniknout do mayské kultury. Zajímal jsem se hlavně o tzv. Mayské proroctví. Jezero Atitlán na mě zapůsobilo jako velice vhodné místo k rozmýšlení nejenom o jejich proroctví, ale hlavně k pokusu o pochopení odkazu jejich vyspělé kultury, která strážila mnohá moudra.
Klidné vody Lago de Atitlán, Panajachel, Guatemala (Mart Eslem)
Je zajímavé, že moudrost tohoto starobylého národa nezůstala konstantně viset v časech rozkvětu Mayské říše, ale pozoruje světové dění neustále. Dnešní Mayové zcela správně chápou, že lidstvo je v nebezpečí.
Západní evropská kultura společně s tou severoamerickou není pro lidstvo rozhodně tou nejvhodnější. Tato kultura, snažící se vládnout celému světu totiž, dle Mayů nerespektuje jednotlivé lidi. Západní civilizace touží mít jedinečné děti, ale přitom svým dětem již dopředu určuje mantinely, které brání onu jedinečnost dosáhnout. Ženy obléká do umělých hmot, ve kterých se nedá dýchat. Nutíme ženy připravovat bezcenné jídlo a křesťanské náboženství je nabádá k tomu, že mají pouze mlčet. Přitom ženy jsou podstatou života, když onemocní ony, může zaniknout i celá společnost.
Nevážíme si starců a štítíme se nemocných. Většina toho se děje proto, že naše západní civilizace je založena na posedlosti majetkem. Lpíme na hmotných statcích a jsme ochotni pracovat, dokud nepadneme mrtví na zem. A to vše jen proto, abychom získali hmotný prospěch. Je obdivuhodné, jak nás mají Mayové dokonale přečtené. Znají naše slabiny a slabosti, ale místo kritiky nás na ně pouze zdvořile upozorňují. I z toho čiší jejich obrovská moudrost.
Mayské proroctví tvrdí, že pokud lidstvo bude pokračovat ve stejném stylu života, tak naše planeta zahyne. Dojde k přírodním katastrofám, které již nyní lze zřetelně vnímat. Člověk musí zastavit znečišťování. Pokud ne, musí počítat s těžkými následky. Zákon Boha a Přírody praví, že pokud lidstvo ztratí svůj rytmus a nedokáže žít v souladu s přírodou, pak se blíží jeho zánik.
Čas změnit své uvažování i styl života máme, dle proroctví pouze do roku 2012. Pokud se do té doby nezbavíme zběsilé touhy po hmotném bohatství a zůstaneme oběťmi vlastní chtivosti, nastane v onom roce zatmění a nový den již nepřijde. Tak zní proroctví Mayů. Je jen na každém z nás, zda se z něj dokážeme poučit.
Proroctví se vztahuje k přesně vypočítanému datu. 21. prosince 2012 nastane počátek nového věku. Slunce v ten den dospěje do centra Galaxie. Jedná se o úkaz, ke kterému dochází jednou za 26000 let.
V den zimního slunovratu se Slunce dostane do místa, kde se kříží oběžné dráhy Slunce, Země a planet naší Mléčné dráhy. Mayové říkají tomuto bodu „křižovatka cest“. 21. prosince 2012 doputuje Slunce do středu Galaxie, do tzv. středu času.
Mayové, na rozdíl od našeho lineárního chápání času, považují čas za určitou spirálu. Čas je pro ně něčím mnohem významnějším, nežli pouhou měřitelnou veličinou. Proto také tento den nevysvětlují jako konkrétní okamžik, ale spíše jako přechod do jiné úrovně reality a vědomí.
Skončí období devíti dvaapadesátiletých cyklů, které Mayové nazývají „období devíti pekel“. Přehoupneme se poté do období nazývaného „třináct nebes“, nebo člověk naplní svůj osud hluchoněmého slepce, který v poklidu sedí na větvi, kterou si sám pod sebou podřezává?
O tom, co nastane, již proroctví mlčí. Budoucnost se totiž nedá určit zcela přesně. Události poletují ve shluku mnoha možností a je jen na člověku, kterou variantu naplní. I proto mudrcové Mayů ve své nesmírné moudrosti dávají lidstvu naději, že i za pět minut dvanáct je stále naděje na záchranu. A přidávají se k nim příslušníci dalších původních přírodních národů celého světa z Tibetu, Oceánie, Afriky a Ameriky. Je potřeba sjednotit lidské úsilí a táhnout za jeden provaz. Jen tak se dá zabránit tomu, aby naše epocha neskončila katastrofou. Asi nikomu z nás by se nechtělo smiřovat s tím, že stál u zániku naší civilizace a potažmo i života na Zemi. Přírodní národy tvrdí, že k záchraně světa rozum nestačí, je třeba otevřít své srdce…
