Týden na Maltě utekl doslova jako voda. Pojali jsme pobyt spíše odpočinkově, a proto jsme ani nenavštívili největší atrakci ostrova. Chrámy v Ggantiji jsou ještě starší než egyptské pyramidy. Maltské Stonehenge, k čemuž by se daly přirovnat, pocházejí z let 3900 až 3300 před naším letopočtem. Na jihu ostrova se tedy podíváme možná někdy příště, pokud osud někdy opět namíří naše kroky na středomořské souostroví.
Během pobytu na Maltě nás zastihla jedna velice smutná zpráva. Ve věku 78 let zemřela ve spánku na nemocničním lůžku naše babička Helena. Když jsem byl dítě, měl jsem čtyři prarodiče a k tomu ještě dva pradědečky a stejný počet prababiček. Všechny praprarodiče zemřeli ještě ve 20. století. V tom jednadvacátém začaly postupně odcházet do nebe i dědové Milan a Zdeněk. A září roku 2008 je následovala i babička Helena. Čas zkrátka nezastavíme.
Zbyla mi poslední babička a shodou okolností ta nejoblíbenější. Říká se, že Bůh stvořil babičky, protože jednoduše nemůže být všude. Až nás opustí i ta poslední, přiblíží se čas, kdy se stanu prarodičem postupně i já. A tak to půjde dál a dál.
Jedině čas je ke všem lidem spravedlivý. Každému z nás odpočítává stejně rychle. Odpočívej v pokoji babičko, má cesta do 67. země světa bude patřit jen tobě!
O měsíc později, tedy v říjnu 2008 si Bůh povolal i mou poslední babičku a jakoby si spolu s ní odnesl navždy i živé vzpomínky na 20. století, ve kterém jsem prožil své dětství, právě po boku svých prarodičů. Století, které mi přišlo mnohem příjemnější, klidnější a vlídnější pro život lidí než je tomu u závratně sprintujícího století jednadvacátého…
〈 Předchozí kapitola ¦ Deník 012 〉