Ve čtvrtek dopoledne jsem poprvé vstoupil na palubu jachty Bona Terra polského kapitána Janusze. Zhruba čtrnáctimetrový jednostěžník mně do žil mnoho optimismu nevlil. Spíše naopak ještě umocnil mé obavy z toho, co mě čeká. Proboha, co jsem si to zase vymyslel?!
Pozitivem bylo alespoň to, že jsem ráno konečně někoho našel na palubě. Vždyť jsem včera byl na molu pětkrát zbytečně. A z toho dvakrát již dokonce jachta u mola kotvila.
Seznámení s posádkou proběhlo rychle. Na jachtě byli samí Poláci a během asi hodinky v pěti lidech, včetně mě, zmizela ze stolu láhev irské whisky i bílého rumu. Došlo dokonce i na zpěv. Já se z pochopitelných důvodů aktivně nezúčastnil. Neznal jsem slova.
Tentokrát to bylo opačně, než jak to většinou bývá, a po zábavě nastaly povinnosti. Nejprve jsme asi hodinu hebrovali dvě stě litrů benzínu, a poté jsem jako zelenáč na moři dostal za úkol kartáčem vydrhnout palubu. Samotné drhnutí nebylo až tak hrozné, ale pěkná dřina byla tahat kýbl s vodou na laně z moře. Jelikož jsem něco podobného dělal prvně, musel na mě být asi zábavný pohled. Při vytahování kýble přes lanové zábradlí jsem se každou chvíli polil a brzy jsem byl mokřejší než paluba, kterou jsem dostal za úkol umýt. Naštěstí bylo v Ushuaia po celý den nádherné počasí a brzy jsem uschnul. Sotva jsem dodrhnul podlahu, dostal jsem za úkol připravit všem jídlo.
Ještě předtím proběhlo školení, jak se obsluhuje toaleta. Na jachtě se vždy na míse sedí, i když jde člověk jen na malou. Kromě hygienických to má i bezpečnostní důvody. V sedě náraz hlavou do stěny tolik nebolí. Po použití se musí celá toaleta umýt a usušit, včetně podlahy a umyvadla.
Po hygienické instruktáži jsem dostal za úkol připravit pro všechny jídlo a potom umýt nádobí a zamést v kajutě. To až budu říkat doma, tak mé dámy nebudou věřit svým uším, když doma táta na nic nesáhne! Doufám, že pochopí, o jak mimořádnou se jednalo situaci, a nebudou podobné činnosti po mně vyžadovat i doma. 😀
Pochopil jsem, že na jachtě čas plyne jako voda. Posádka se vlastně ani nemá kdy nudit. Celý den se prakticky nezastaví. Hlavně v přístavu, kde je potřeba loď zkontrolovat, připravit na novou plavbu a hlavně doplnit zásoby.
Když jsem byl se vším hotov, vyrazil jsem do města přečíst si zprávy v emailové schránce. Potřeboval jsem také změnit prostředí a přijít na jiné myšlenky. Stísněných prostorů jachty si v příštích dnech užiju do sytosti. Přiznám se taky, že na mě dolehla i lehká deprese, a přiznejme si to, i strach. Však se taky kapitán nějak podivně tvářil při pohledu na barometr a povídal prvnímu důstojníkovi naší příští plavby Jurkovi, jak před třemi týdny na Drakeově průlivu foukal vítr o síle 11 na stupnici Beauforta. Že by tajfun? Bouře údajně trvala okolo 160 hodin a všichni na palubě si sáhli možná hlouběji než na samé dno svých fyzických i psychických sil. Zcela upřímně bych si podobný zážitek rád nechal ujít.
Z ničeho nic mě popadl splín a veliký stesk po domově a záchvat sebelítosti v jednom. Div, že jsem nezačal hledat koutek, kde bych se o samotě vybrečel.
Když jsem si otevřel email, přečetl jsem si pár povzbuzujících zpráv z domova. Odesílatelé si ani neumí představit, jakou vzpruhou v daném momentě a rozpoložení ony zprávy pro mě byly. Dalo by se říci, že mě vrátily do sedla. Přece nebudu fňukat jako hysterická bába, vždyť jakým to špatným příkladem bych tím byl pro ostatní. A já necestuju, abych jiné odrazoval, ale abych je přesvědčil, o co přicházejí, když sedí doma na zadku.
Vždyť po staletí tisíce, ne-li miliony lidí proplouvaly a proplouvají bouřemi na širém moři a vyváznou bez újmy. Tak proč zrovna mě by měl někdo litovat? Ano, už se stydím. Zaženu chmury a budu hledět k zítřkům s optimismem. Nenechám se ovládat strachem, oním zlem otravujícím myšlenky, a budu se těšit na nové zážitky. A že jich zajisté bude. Určitě vrchovatou měrou, o tom nemá smysl pochybovat.
Náladu mi doléčila večeře v restauraci Parrilla La Estancia na Avenida San Martin 253. Kousek od úřadovny pošty jsem si pochutnal na úžasném steaku. Lehce krvavé maso se téměř rozplývalo na jazyku. I obsluha byla úžasná. Starší prošedivělý pán s knírkem roznášel talíře s masem a při pokládání chutné krmě na stůl jeho servírování doprovázel vše vystihujícím: „Hmmmmm…“ Lepší maso jsem nikdy nejedl. Nechutnalo to snad ani jako maso, ale jako marcipán.
U večeře došlo i k několika setkáním. Nejdříve jsem se opět střetl se skupinou svých krajanů, kteří odlétají již zítra z Ushuaia do Buenos Aires, a poté jsem poznal novou posádku jachty. Na moře se se mnou vydají dva Finové, Kari a Aiski. Kromě nich seděli okolo stolu již samí Poláci, včetně těch, jejichž plavba právě skončila.
Nejsympatičtější z nich byl jakýsi Jacek, který si na jachtě Bona Terra dokončil kapitánské zkoušky na moři. Příští rok plánuje s kamarády plavbu na Antarktidu. Vyklubal se z něj pořádný šílenec v tom dobrém slova smyslu. S partou přátel například podnikl plavbu z Gdaňsku po řekách až do Oděsy. Vše v kostýmech Vikingů. Loď si v půli cesty museli i přenést po pevnině. Vikingům podobná cesta trvala dva roky, ale oni ji zvládli za dva měsíce. Na rozdíl od dávných severských mořeplavců si nemuseli loď dvakrát postavit, ale celou cestu absolvovali na jedné a té samé.
U večeře plynula příjemná konverzace a nebyla nouze ani o trochu filozofie. Jacek se například zeptal Fina Kariho, proč do Ushuaia přijel. V podstatě jsem mohl odpovědět za něj a řekli bychom oba dva to stejné.
„V podstatě ani nevím, proč jsem tady. Jsem plný strachu a v duchu si říkám, že bych měl být raději doma se svou rodinou. Kdybych ovšem byl právě teď doma se svou rodinou, toužil bych a snil o tom, být tady dole na konci světa…“
Myslím, že jsem to zcela vystihl. A právě proto a za to nás naše ženy nenávidí i milují zároveň. Takový je prostě život. Nelogický a přitom krásný!
U každého správného chlapa jde o to, zažít trochu toho vzrušení, zažít ten pocit, že opět překonal sám sebe. Ten pocit zadostiučinění, který mě naplňuje adrenalinem a energií ženoucí mé myšlenky k podniknutí dalších cest. V podstatě jde o to, že jsem před lety kdesi na Sahaře udělal ten jeden první malý nesmělý krůček směrem k poznávání světa. A od té doby jsem se nezastavil. Zastavím se totiž až na úplném konci života. A na tom konci se chci zastavit, podívat se zpět a vědět, že se opravdu bude na co dívat!