Kapitola 7 – Na konci převažuje lítost…

Masáž nohou v Los Arcos byla pro mě až mimotělním zážitkem. Starší pán s delšími prošedivělými vlasy byl prostě mistrem svého řemesla. Asi málokdy si člověk užije masáž tak hluboce jako na Caminu. Starat se o dolní končetiny je hlavní starostí poutníka, protože bez zdravých nohou nikdo daleko nedojde.

Jedním z mnoha příkladů byla mladá Kaliforňanka Kelly. Za pět dní ušla ještě o 30 kilometrů více než my a její chodidla budila pláč nejen u ní samotné. Brala vše s humorem a už měla objednaný autobus k doktorovi do Logroňa. Plánovala však rychlé vyléčení a pokračování až do Santiaga. Svolila dokonce k tomu, abychom její puchýře a boláky natočili na kameru. Záběry pro otrlé jsme jí slíbili poslat e-mailem.

Při natáčení, kterého se zhostil David, se smála na celé kolo. Nevím jestli víc bizarnosti situace nebo mému ujišťování, že jinak jsme normální slušní kluci a rozhodně bez deviantních sklonů.

Zubožené nohy poutníkovi (Mart Eslem)

Ve čtvrtek ráno jsme si museli obléci naše ponča. Celou noc totiž hřmělo a okna ozařovaly záblesky hromů a blesků. Naštěstí se vypršelo přes noc a nemuseli jsme už pochodovat v nějakém šíleném lijáku. Déšť měl však jednu výhodu. Nešlo si nikde položit batoh na zem a tak jsme prvních 8 kilometrů zdolali překvapivě rychle. Asi za hodinu a čtvrt jsme už seděli před barem v Sansolu. I to jsme si však mohli dovolit až když bylo zcela po dešti.

Kolem baru a vůbec v celém Sansolu byla najednou ohromná koncentrace poutníků. Jakoby naše poslední etapa Camina chtěla zhustit co nejvíce zážitků do jednoho dne. Opět jsme potkali mladý pár, který jsme si pamatovali z Pamplony. Ihned jsme zjistili, proč jsme je pár dní nepotkali. Spali totiž pod širákem. Jejich rozpočet je tak napjatý, že si nemohou dovolit platit ani za noclehy v poutnických ubytovnách. Jejich cílem je pochopitelně Santiago.

Zleva André, Laura a David (Mart Eslem)

Laura z Francie a André z Brazílie (Mart Eslem)

André byl Brazilec ze Sao Paola a Laura pocházela z Francie. I jídlo si vařili cestou. Na Andrého batohu se houpal kastrůlek, a když přidal do kroku, rozhoupal ho tak, že vydával zvuky podobné kravským zvoncům. Úžasní mladí lidé, kterým z očí sršela upřímnost a dobrosrdečnost. Člověk jim mohl jen mlčky závidět. Lehce jsem je politoval pouze když Laura líčila strach, který měla v noci ve stanu během bouřky. Ani jsme se jich neptali, zda tvoří pár nebo se dali dohromady pouze na Camino. Nebylo to vůbec důležité. Camino rozhodne za ně, jakou roli hraje a bude či nikoli, hrát jeden v životě toho druhého. Škoda, že už nebudeme u jejich dalších dní. Velice příjemně se s nimi povídalo.

V Sansolu jsme potkali i další dvě souputnice středního věku. Američanka Tina a Angličanka Alison. Hlavně Tina byla velice družná a upovídaná. Už dlouho žije v Římě, a proto si se mnou ráda povídala italsky. Raději než anglicky.

Tropila si legraci z našich batohů a říkala nám : „Ma voi siete matti!“ (Vy jste blázni). Jedním dechem pak dodala, že blázni jsme my a ona pojede do Logroňa už autostopem. Aby dostala certifikát v Santiagu, k tomu stačí, aby „nepodváděla“ posledních 100 kilometrů. Teprve na posledních 100 kilometrů je potřeba mít právě i ona minimálně dvě razítka denně v poukazu poutníka. Bez toho by jí certifikát poutníka nevydali. Energetická dáma v letech, která měla temperamentu na rozdávání. Sama vyslovila i přání, abychom se večer v Logroňu ještě potkali. Tam si prý s námi dá i pivo.

David dumající a odpočívající (Mart Eslem)

Pomalu jsme začínali litovat, že naše Camino končí. Jakoby končilo, když se právě dostává do správných otáček. A nebo, je to pozvánka na jeho brzké pokračování? Myslím, že v to doufáme i věříme nyní už oba dva, David i já.

Lehký oběd jsem si dopřál v městečku Viana. Klidné městečko na pomezí Navarrského a Kastilského království leží asi 10 kilometrů před Logroňem. Zčásti je doposud obehnané hradbami a jeho ulice se pyšní spoustou šlechtických domů.

Domy v městečku Viana (Mart Eslem)

Plaza de los Fueros v městečku Viana (Mart Eslem)

Kávička na Plaza de los Fueros (Mart Eslem)

Na Plaza de los Fueros jsme se potkali s Alison. David během pochodu téměř nejí, a proto jsem si s ní vychutnal po jídle kávu pouze já. Čekala na náměstí na Tinu, která tam měla dorazit autostopem. Ani nevím, zda se opět potkaly, protože jsme pokračovali v cestě dříve než se objevila.

Možná bychom se i zdrželi déle, kdybychom tušili, že začne opět pršet. Závěrečných 12 kilometrů (ano, dvanáct, protože jsme si omylem lehce zašli), nad námi stále ležel stín potemnělých mračen. Kovově sytá barva slibovala velké věci, tím spíš, když před Logroňem začalo i hřmít.

Zhruba na pomezí Navarry a regionu La Rioja, jsme už měli oblečená ponča. Déšť, který začal zkrápět vinice nejznámější španělské vinařské oblasti, nebyl nakonec nijak vydatný. I tak stačil k tomu, abychom si už nemohli nikde odpočinout, protože jsme nechtěli pokládat batohy do mokra, natož si sedat do vody.

Mart Eslem a jeho koňské pončo

Na okraji správního střediska oblasti La Rioja, nás došly další známé tváře, Laura a André. André se nabídl, zda nechceme něco vzít, abychom mohli pochodovat rychleji a Laura poprosila, zda si nás může vyfotit. Když jsem pak viděl svou fotku, s dlouhým pončem překrývajícím krosnu, chápal jsem i její nadšení. Z profilu jsem vypadal, jako bych snad na zádech nesl skříň. Andrého nabídku jsme samozřejmě zdvořile odmítli. Rychlost či pomalost našeho pochodu nesouvisela s váhou batohů, ale s bolestí ušlapaných a unavených nohou.

Dokázali jsme se mladého páru držet až k ubytovně Albergue de Peregrinos na Rúa Vieja číslo 32. Tam jsme se ubytovali, ale oni pokračovali dále.

Tím, jak mizeli v dešti, jsme si začali uvědomovat jakýsi smutek a závist zároveň. Smutek nad tím, že už pravděpodobně nikoho z nich nikdy neuvidíme. A závist nad tím, že si svobodně budou pokračovat dál a dál v pochodu, dokud nedojdou až do Santiaga de Compostela.

Bažanti David a Mart jdou do boje

Prašná cesta na pomezí Navarry a La Rioja

Všichni lidé, které jsme cestou potkávali, se začali stávat čím dál tím více našimi přáteli a navzájem jsme si pomalu vyprávěli své životní osudy a příběhy. Tato upřímná spřízněnost poutníků je snad největším darem Camina.

Je jedno, jestli pouť končí v Santiagu či kdekoli jinde. Ať už končí kdekoli, člověk najednou pocítí lítost nad tím, že už další den brzy ráno nepopadne ten tisíckrát proklínaný batoh, nenatáhne si zaprášené boty na bolavé, zubožené nohy a nevyrazí na další daleký pochod do krásného neznáma.

I za šest dní máme v credentialu spoustu razítek. Tento malý sešitek se stane jedním z nejcennějších věcí, které si domů z cest přivezu. Za každým razítkem se skrývá spousta vzpomínek a každé má svůj příběh. I za mnoho let si vzpomenu na to, jak jsem celý bolavý pajdal do cíle každé etapy, ale moje duše, přesycená opojným pocitem absolutní svobody, byla nevýslovně šťastná…

Buen Camino! (Mart Eslem)