Kapitola 8 – Dürres nebo-li Drač

By 14.9.2005 Únor 7th, 2016 Deník 005

Na pokoji hotelu Guri v Elbasanu jsme objevili katalog cestovní kanceláře ze Slovenska. Snad zoufalec od našich východních bratří, který zde také uvízl? Jelikož se jednalo o katalog s konzumními zájezdy typu Chorvatsko, Mallorca, Itálie a podobně nudnými destinacemi, musel mít z Elbasanu oči na vrch hlavy. Uvidíme, jakou tvář nám toto město nastaví dnes ráno..

Centrum Elbasanu (Mart Eslem)

Centrum Elbasanu (Mart Eslem)

Na jezero Ohrid jsme již rezignovali a vrátíme se raději na západ k moři. Musím se však ještě jednou vrátit k hotelu.

Zaujala nás nejenom velkorysost jeho interiérů, ale hlavně řemeslná přesnost jejich provedení. Dveře i okna dosedala na milimetry. Omítky, jak hlazené vlastním tělem. Rovné podlahy, precizně položené lišty a další a další detaily, kterých si člověk všimne na první pohled. Bylo to, jako by snad u řemeslníků stál někdo za zády s nabitou a namířenou pistolí. Mám bohaté osobní zkušenosti s řemeslníky u nás v Čechách a vím, jak rádi všechno odfláknou, když jim pořád někdo nestojí za zády. V hotelu je tedy preciznost provedení všech prací tak vysoká, že řemeslníci snad opravdu museli mít strach o holý život, aby neudělali sebemenší chybu, která by mohla majitele a investora rozlítit. Vzhledem k vozidlům, která parkují před hotelem, bude majitel dost velké zvíře. Za to bych dal ruku do ohně, jako že se Mart Eslem jmenuju.

Zaplatili jsme útratu za nocleh i za občerstvení z pokojového baru a vyrazili na autobus. Nejdříve jsem se zeptali na recepci, odkud odjíždějí autobusy do Dürresu (Drač nebo italsky také Durazzo). Recepční nám neuměla odpovědět. Asi autobus vůbec nepoužívá. Zašli jsem tedy opět do cestovní kanceláře, kde nám včera tak dobře poradili ohledně ubytování. Muž ze včerejšího večera tam však již nebyl a mladá naivka za pultem jednak moc italsky neuměla a hlavně měla taky jen pramalou potuchu o autobusových spojích. Vrátili jsme se tedy zpět do ulic a informovali se na jedné z křižovatek u místních policistů.

Příslušníci v reflexních žlutých vestách v Albánii řídí dopravu velmi často. Během rozhovoru vedeném napůl v italštině a napůl v albánštině jsme se dozvěděli vše potřebné.

Když jsme s díky odcházeli, přijel policistu vystřídat kolega. Přivezl ho na místo úplně nový mercedes plný podezřelých “týpků”. Neznám lepší příklad potvrzení korupce policie, než když jejího příslušníka přiveze do práce pašerák nebo drogový dealer. Je nám tedy jasné, že v Albánii se turista pomoci u policie dovolá jen ztěží. Zvláště, dostane-li se do křížku s “týpky” z mercedesů.

Mercedes je v Albánii nejběžnější vozidlo. Zajímavé je, že jsme nikde neviděli žádný autobazar nebo prodejnu nových vozů. Uvidíte maximálně vrakoviště, malý servis na výměnu oleje nebo prasklé pneumatiky a to je vše. Ovšem snad na každém rohu najdete myčku. Na čistotu svých “medvídků” si tu opravdu potrpí. To je však jediná čistota, o kterou se zajímají. Jinak mají všechno na háku.

Hlavně, když mají čím jezdit. S jejich automobily je to prosté. Buď se jedná o kradené vozy nejlépe z Itálie a přilehlých koutů Evropy, které jsou tady za babku a může si je proto dovolit každé prostoduché vemeno nebo tady jezdí novotou svítící luxusní vozy, které jsou pořízené pro změnu z jiné “černoty”. Jen pár poctivců má vůz, na který snad celý život šetří nebo si na něj vydělalo často otrockou prací v zahraničí.

Mercedes je jedním ze symbolů Albánie (Mart Eslem)

Mercedes je jedním ze symbolů Albánie (Mart Eslem)

Nedivím se potom legendám o obměně vozového parku místní policie. Když přijede trajekt z Itálie, stát jednoduše potřebný počet vozů zabaví a rozdá svým zaměstnancům. Co by si s tím také dělali hlavu, když se jedná většinou o auta kradená. Je to vlastně takový jednoduchý způsob zdanění, protože s placením daní si v Albánii dělá problém asi málokdo.

Státní správa funguje vůbec velice divoce. Třeba elektřina. Na rozvody veřejných sítí se připojuje kde kdo, jak ho napadne. Množství černých odběrů se tedy reguluje vypínáním přívodu elektrické energie. Jednoduše se na určitou část dne vypne proud. Každý lepší podnik se proto pozná podle vlastního, většinou naftového generátoru. Dobrý hotel a každá lepší domácnost má kromě vlastního generátoru i vlastní nádrže na vodu. Nikdy nikdo nemůže vědět, kdy voda poteče a kdy ne.

Když jsem dorazili do Dürresu, mohli jsme to pozorovat na vlastní oči. Mimochodem cesta z Elbasanu, který si svým centrem s jakýmsi středověkým opevněním alespoň lehce opravil náš včerejší dojem špinavé díry, uběhla celkem rychle a stála nás šest set leků pro oba.

Rychlost jízdy byla vyšší i díky nové komunikaci na této trase. Silnice jako mlat musela být dokončena teprve nedávno.

Z furgonu jsem vystoupili naproti vlakovému nádraží, v jehož blízkosti začíná i rozlehlý přístav. Vydali jsme se tedy pěšky po prašné Rruga e Dëshmorëve na východ směrem k oblasti pláží a hotelů. Nové hotely zde rostou jako houby po dešti nebo vzhledem k tomu, kde se nacházíme, by se slušelo přirovnání jako bunkry za režimu Envera Hodži. Ostatně mezi hotely lze v blízkosti pláže bunkry stále spatřit.

Bunkr je dalším symbolem Země Orlů (Mart Eslem)

Bunkr je dalším symbolem Země Orlů (Mart Eslem)

V jednom z hotelů, konkrétně hotelu Bei-Laed, jsme se ubytovali i my. Vzhledem k tomu, jací jsou Albánci neuvěřitelní dobytci, váháme s koupelí v moři. Dosti odrazujícím dojmem na nás totiž působil pohled na stoku, ústící do moře kdesi na rozmezí přístavu a turistických pláží. Byl to pohled, jak na čerstvou havárii tankeru.

Albánci na ekologii prostě serou (Mart Eslem)

Albánci na ekologii prostě serou (Mart Eslem)

Voda nebyla skrze olej ani vidět a kromě nafty plavalo na hladině ohromné množství pet lahví a ostatních odpadků. Situace hraničí spíše s vyhlášením ekologické katastrofy, nežli s budováním turistického centra. Nechápu, jak si mohou myslet, že do takového svinčíku nalákají turisty.

Pláže spíše zejí prázdnotou a v hotelu jsme byli jedinými hosty. Věřím však, že v létě o prázdninách mohou být hotely i plné. Ovšem, zahraničních hostů bude pravděpodobně poskrovnu.

Recepčního jsme očividně zaskočili a vyrušili ho z klidu a nicnedělání, tak příznačného pro většinu Albánců. Pouze někde posedávajíc, krafou a popíjejí. Na pokoji navíc netekla voda, a tak musel jít zprovoznit hotelový benzinový agregát, aby měla čerpadla potřebný přívod elektrické energie. Nějak se mu však stavební pojízdný generátor, jehož prázdná zpuchřelá kola stála na ráfcích, nedařilo probrat k životu.

Uvelebil jsem se na posteli a čekal, zda začne téct voda. Milan zatím skočil pro něco k pití a jídlu. Během chvíle získal dva nové zážitky.

Nejdříve si kupoval vodu a prodavač se ho chtěl zeptat, zda chce vodu perlivou. Zamával rukama a popustil stavidla citoslovcí : “Brrr Brr Brrr?” Milan tvrdil, že to bylo poprvé co ho upřímně rozesmál nějaký nomád.

Podruhé vyhodil slupku od banánu před barem do koše. Všichni návštěvníci baru přestali mluvit a sledovali ho jako zjevení. Košů je sice na pláži a v jeho okolí spousta, ovšem stejně každý hází odpadky všude možně jen ne do nich. Okolo každého odpadkového koše je hromada smetí a koš přitom zeje prázdnotou. To je neuvěřitelné, co jsou ti Albánci za národ. Nám od dětství každý vštěpuje do paměti, abychom dodržovali čistotu a pořádek. Přitom devadesát procent světa to má úplně na háku.

Koš nekoš na pláži Potěmkina v Dürresu (Mart Eslem)

Koš nekoš na pláži Potěmkina v Dürresu (Mart Eslem)

Generátor se sice nepodařilo zprovoznit, nicméně zřejmě začaly fungovat dodávky z veřejné sítě a voda začala téct. A fungovala najednou i elektřina v zásuvkách. Sama se nám totiž zničehonic zapnula televize. Máme na pokoji hned dvě značky Grundig.

Zarážející je především anténa jedné z televizí. Aluminiová tyč se dvěma plechovkami od Pepsi na každém konci. To vše společně s drátem vedoucím do televizního přijímače drželo pohromadě pomocí žlutozelené izolačky.

Koupání bylo učiněnou zkouškou trpělivost. Tlak vody byl tak malý, že jsme se museli mýt v podřepu z kohoutku ve sprše. Když se zapla sprcha, bylo to jako bychom vypnuli vodu úplně. Nakonec jsme se celí vyčerpaní vymotali z koupelny a pro změnu nemohli nikde najít ručníky. Poradili jsme si po svém. Nožem jsme přepůlili prostěradlo a každý použil jednu půlku jako ručník i župan zároveň.

Navečer jsem z balkónu sledovali pláž. Několik světlovlasých žen středního věku chodilo po pláži. Oblečeny do žlutých vest sbíraly odpadky. Sbíraly odpadky a líně se povalující cigoši na ně zírali, jako kdyby přiletěli z Marsu. Musí se uznat, že úzký písčitý pruh pláže mezi mořem a hotelem je na první pohled čistý. Alespoň na ten úzký proužek své země tedy dbají. Nazvali jsme jej proto pláž Potěmkina…