Category

Deník 005

Kapitola 11 – Festival zážitků na cestě domů

By | Deník 005

Důchodci jsou snad na celém světě stejní. Při nastupování do vlaku na Záhřeb jsme se nestačili divit. Přestože jsme šli po peróně k vagónu celkem svižným krokem, předsprintoval nás šedivý stařík se dvěma taškami a div se nezabil na schůdkách u vlaku. Nechali jsme ho tedy konat, aby mu to náhodou neujelo a hodlali nastoupit až po něm.

Stáli jsme s Milanem těsně za sebou, ale přesto se náhle do úzké mezery mezi našimi těly vměstnala ohromná taška. To další, pro změnu starší paní trpěla strachem, že jí tady asi nechají. Černá taška musela vážit více než ona sama a drobná žena se proto málem strhala než se i se zavazadlem vydrápala do vagónu.

Na obě scény jsme reagovali hlasitým smíchem, ale dotyčným buď nic nedocházelo, nebo jim to bylo ukradené…

Vlakové nádraží v Sarajevu (Mart Eslem)

Vlakové nádraží v Sarajevu (Mart Eslem)

Opouštíme Sarajevo těsně před desátou ráno a naším příštím cílem je Chorvatsko. Doufáme však, že v hlavním chorvatském městě již seženeme přímý spoj domů.

I sarajevské nádraží a jeho okolí neslo stopy po střelbě. Díry od kulek jsou někde již zamazané novou omítkou, ale na mnoha budovách jsou stále patrné. Někdy to vypadá jakoby se střílelo teprve včera.

Sarajevo zůstane zapsáno hluboce v našich vzpomínkách. A to nejenom díky hrůzám, které si její obyvatelé prožili, ale i díky atmosféře pestrých ulic a všudypřítomných kultivovaných a příjemných lidí. Sbohem Sarajevo! Nebo nashledanou?

Lidé v ulicích Sarajeva jsou prostě v pohodě (Mart Eslem)

Lidé v ulicích Sarajeva jsou prostě v pohodě (Mart Eslem)

Ve vlaku jsme se dostali do nemilé situace. Na deset hodin máme pouze každý jednu housku a rozinky. Pouze vody máme dostatek. Já si housku hezky šetřil, zato Milan ji spořádal snad ještě v Sarajevu. Potom se ukájel rozinkami.

A ještě jedna vzpomínka na nádhernou tureckou čtvrť v Sarajevu (Mart Eslem)

A ještě jedna vzpomínka na nádhernou tureckou čtvrť v Sarajevu (Mart Eslem)

Musel jsem se až smát, když jsem ho pozoroval, jak sleduje každé mé sousto, jakmile jsem vytáhl housku. Když neměl co jíst, o jídle aspoň mluvil. Vzpomínal na šišku turistického salámu, který měl ve vlaku při cestě do Budapešti. A taky na včerejší kebab zakoupený ve stánku v turecké čtvrti Sarajeva. Přiznával, jak hlad ovlivňuje jeho psychiku. Zatímco já ho škádlil slovy : “Už jsem nějaký plný,” u každého kousku housky, on hbitě odpovídal : “Já jsem taky plný, …….zloby!”

Je to až zarážející jak jsme my, Evropané, fixováni na jídlo. Přitom vydržet den nejíst by neměl být problém. Naopak, bylo by to i ku prospěchu našich překrmených těl. Stačí jen signál mozku aby nedbal na trapné provokace nízkých pudů hlásících prázdný bachor.

V Záhřebu jsme měli štěstí na další spojení. Ani ne hodinu po našem příjezdu jsme již mohli nastoupit do vlaku, který směřoval do Salzburgu. Okolo půl páté ráno budeme přesedat a dalším navazujícím spojem pokračovat až do Prahy. To znamená, že můžeme být v neděli na oběd již doma u stolu.

Po opuštění chorvatské metropole jsem si ihned odskočil, jak se lidově říká s pískem. Nebylo mi však dopřáno svou potřebu ani v poklidu dokončit. Na plechové dveře záchodu zarachotilo pár silných úderů doprovázeným hlasitým : “Policie, otevřete!”

Tak přeci jenom. Už jsem se bál, že nebudu mít ani jeden konflikt s ostrými hochy z řad ochránců zákona. S kalhotami stále na půl žerdi jsem odemkl dveře a vykoukl ven.

“Dokumenty,” zaznělo drsně.

“Snad se můžu vymočit, ne?” Odpověděl jsem stejným tónem a zabouchl oficírovi dveře před nosem.

Ještě jsem si nestačil ani v klidu umýt ruce a už opět netrpělivě bušili do dveří. Vyšel jsem ven, legitimoval se svým cestovním pasem a pokračoval v doprovodu tříčlenné hlídky do našeho kupé. Tam jsem ukázal i svou jízdenku.

Se zájmem si prohlíželi můj pas plný rozmanitých razítek z celého světa. Ani má fotografie oholeného a krátce střiženého hošíka, stará přes pět let, neodpovídala příliš realitě.

Páchnoucí, špinavé a téměř vojenské oblečení. K tomu dlouhé nemyté vlasy a dvoutýdenní plnovous. Chápu, že jsem nepůsobil moc důvěryhodně. Bral jsem však jejich snažení s humorem a abych jim to co nejvíce ztížil, mluvil jsem pouze česky.

Vzali si mě do uličky a spustili bleskový výslech.

“Kde ses narodil? V jakém městě?”

Snažil jsem se odpovídat, ale nemohl se ubránit smíchu, když jsem viděl, s jakou vážností svou práci hoši berou. Snad si dělali laskominy na odměnu za zadržení přinejmenším pravé ruky Usama bin Ládina.

Můj vzhled při zpátečních cestách z různých cest se podobným individuím velice přibližuje.

“Kde je to město, kde ses narodil?” pokračoval zhurta obrýlený policista.

Musel jsem si dávat pozor, abych mu nezaprskal optiku, když jsem mu vysvětloval polohu Ústí nad Labem a následně i své datum narození a dokonce znamení zvěrokruhu. Vše jsem uvedl správně, bez zaváhání i bez zbytečného otálení, a tak mi zklamaně vrátili cestovní pas. Nezbylo jim, nežli mi popřát šťastnou cestu bez ohledu na naše vzájemné sympatie.

Tajně jsem doufal, že naše trampoty pomalu končí, ale třešnička na dortu, na závěr, měla teprve přijít.

V Linci jsme museli čekat hodinu na spoj do Summerau. Odtamtud pojedeme do Českých Budějovic, kde opět počkáme na vlak do Prahy. Oběd doma u stolu je tedy vážně ohrožen. Budeme rádi za večeři.

Nicméně na nádraží v Linci opět jen tak nezapomenu. A zdaleka to není díky supermoderní nádražní budově vonící ještě novotou. I když vlastně malinko to s tím i souvisí.

Pomsta Envera Hodži, po dvou dnech klidu, opět udeřila vší silou. Povídali jsme si s krajany, kteří se také snažili dostat domů do Čech, když se náhle ozvalo zabublání v mých útrobách.

Přerušil jsem tedy konverzaci a vyrazil ve směru šipek indikujících místo mé úlevy. Znáte to, blížíte se k toaletě a podvědomě již dáváte impuls k uvolnění napětí zadržujícího nadílku v příslušných mezích. WC bylo za rohem a má radost již téměř propukala ve veselí, když přišla studená sprcha.

Za vykonání potřeby, ať již byla jakákoli, bylo potřeba složit poplatek. Nebylo by to nic hrozného, kdyby to nebylo formou mincí do automatu, který otevíral automatické plastové dveře. Neměl jsem však po ruce drobné a běžet si někam rozměnit bych již “za sucha” nestihl.

Zkusil jsem se tedy protlačit násilím mezerou mezi automatickými dveřmi. Spustil jsem však pouze výstražný signál, ale dovnitř nepronikl. Najednou vyšel ze dveří s panáčkem pán středního věku a vstoupil do prostoru mezi automatickou vpustí. Začal jsem ho zoufale prosit, ať mě pustí nebo se po…

Ujišťoval jsem, jak poté zaplatím požadovaný obnos. Překvapený pán si myslel, že jsou dveře zablokované a pokoušel se vyjít ven postranním nouzovým východem. Ten byl však trvale zamčený a sloužil pouze personálu. Nebylo již jiného řešení. Zvláště když se Milan opět plácal smíchy do stehen, pobaven mým zoufalým poskakováním.

Dvěma rychlými kroky jsem přelétl přes plastovou stěnu se všemi dveřmi bránícími včasnému a bezúhonnému konci mé skoro již noční múry. Stěna naštěstí nebyla až ke stropu, a tak jsem se na WC vlastně vloupal. Ven mě automatické dveře propustily bez obtíží, a tak jsem nakonec neplatil ani oněch požadovaných padesát centů.

Nikdo na mě nepřiběhl, přestože vchod na toalety střežila průmyslová kamera. Asi vím proč. Dokonale jsem svým výstupem zpestřil službu místní ostraze a budu nakonec rád, když se má malá trampota neobjeví v nějakém zábavném pořadu rakouské televize…

Kapitola 10 – Sarajevo

By | Deník 005

Autobus do Sarajeva přijel až se značným zpožděním. Již jsme se pomalu smiřovali s ideou noclehu na lavičce. Cestujících bylo tolik, že mnoho z nich muselo postávat i v uličce.

Sarajevo leží od Podgorice vzdušnou čarou sotva sto padesát kilometrů. Po klikaté silnici dejme tomu tři sta kilometrů. Nikdy by nás však nenapadlo, že se budeme kodrcat plných osm hodin.

Úzká horská silnice sotva na šíři autobusu se okolím prodírala stejně krkolomně jako její albánská sestra při přejezdu kosovsko-albánských hranic. A co do kvality děrování asfaltu bych to tipoval na remízu.

Po třech hodinách jízdy se Milan optal spolucestujícího, jak je to z Podgorice do Sarajeva daleko. Údaj o zhruba tří stech kilometrech ho uspokojil. Krátce si pomyslel, že už tam tedy každou chvíli budeme. První polovinu cesty totiž prospal a neměl možnost sledovat kvalitu cest ani rychlost jízdy. Proto jej tedy šokovalo suché konstatování muže sedícího na sedadle vedle něj : “Ještě je před námi dvě stě kilometrů, asi tak pět hodin cesty…”

Před osmou ráno jsme dorazili na autobusové nádraží v části zvané Srbské Sarajevo. Díky mlze jsme si připadali jak někde na vesnici nežli v hlavních městě Bosny a Hercegoviny. Až taxikář nás ujistil, že jsme opravdu v Bosně a za dvacet euro nás odvezl do vcelku vzdáleného centra.

Ubytovali jsme se v hostelu Ljubičica v ulici Mula Mustafe Bašeskija. Národnostní složení hostů bylo opravdu babylonské. Poláci, Japonci, Angličané, Američané i Australané. A dva Češi.

Na ulicích půl milionového Sarajeva je sice občas znát nějaká upomínka na válku, ale jinak zde život plyne v poklidu a město se pomalu vzpamatovává ze svých ran a rozvíjí k novým zítřkům. Zřejmě až když člověk vidí stopy kulek, zavrtaných do fasády svého vlastního domu, teprve tehdy si naplno uvědomí, jak hrozná a nesmyslná válka je.

Stopy kulek z odstřelování Sarajeva (Mart Eslem)

Stopy kulek z odstřelování Sarajeva (Mart Eslem)

Odstřelování Sarajeva bosenskými Srby v letech 1992 až 1995 mělo za následek více jak deset tisíc lidských životů a dalších asi padesát tisíc zraněných. Jelikož je Sarajevo sevřeno vysokými kopci do údolí řeky Miljacky, muselo být odstřelování pro obyvatele města učiněným peklem. Navíc jediné možné spojení s okolím bylo uskutečnitelné asi kilometr dlouhým tunelem vedoucím pod letištěm.

Sarajevo má nádhernou polohu (Mart Eslem)

Sarajevo má nádhernou polohu (Mart Eslem)

Se Sarajevem pojí naši zemi dvě události známé po celém světě. Ta radostnější se týká 14. zimních olympijských her. V roce 1984 zde naši hokejisté jen těsně nedosáhli na zlaté olympijské medaile a získali cenné stříbro. Je zajímavé, že se jednalo od té doby o poslední stříbro hokejistů na světové akci. Již přes dvacet let pouze bronzové medaile, zlatá radost nebo občasné zklamání bez medaile. Kromě hokejistů zářila na olympiádě v Sarajevu i běžkyně na lyžích Květa Jeriová, která získala medaile hned dvě. Bronzovou v běhu na 5 kilometrů a stříbro ve štafetě.

Druhá událost ovlivnila naše dějiny mnohem podstatněji, ovšem byla to událost násilná. Sedmdesát let před olympiádou, v roce 1914, zastřelili srbští atentátníci arcivévodu a následníka trůnu habsburské monarchie, Františka Ferdinanda d´Este se svou chotí Žofií Chotkovou.

Událost v podstatě odstartovala 1. světovou válku a následné bouřlivé roky překotných změn v celé Evropě, které zapříčinily i vznik Československa o čtyři roky později, 28. října 1918. Sedm kulí v Sarajevu tedy bylo záminkou, kterou chytře využila parta okolo pánů Masaryka, Beneše a Štefánika.

Po třetí hodině, odpočatí a vysprchovaní, jsme vyrazili do ulic. Příjemnou procházku jsme využili k hledání banky. V Sarajevu jsou banky sice na každém rohu, alespoň v centru, my jsme však potřebovali banku, kde by nám směnili srbské dináry. Zbyly nám totiž ještě z našeho pobytu v Bělehradě. Nenapadlo nás, že bude v Kosovu i v Černé Hoře platit euro a dináry tam nebudou chtít ani v bance. Jedna federace, ovšem její obyvatelé se spíše snášejí nežli milují.

Ani v Sarajevu banky dináry neberou. Nelze se jim snad ani divit, bude to možná otázka národní hrdosti. Ještě, že jsme cizinci. I tak by to mohli brát jako provokaci. Byli k nám však milí a poradili nám. Dináry by nám mohli vyměnit v peněžním ústavu Nova banka v ulici Vrazova.

Bohužel jsme dorazili až po půl páté a banka byla již zavřená. Budeme tak muset zbylé dináry dát někomu na ulici. Snad bude mít větší štěstí než my.

Před setměním jsme došli až k vlakovému nádraží na severozápadě Sarajeva. Zjistili jsme pouze dvě mezinárodní spojení. Jedno do chorvatského Zábřehu, kterým pojedeme i my a druhé do Budapešti. Ovšem na vlak do Maďarska bychom museli čekat ještě dalších čtyřiadvacet hodin a to nehodláme.

Zítra, v sobotu večer, budeme v Zábřehu a odtamtud doufám již seženeme spojení do Prahy. V době, kdy budeme v Zábřehu, by vlak do Budapešti teprve vyjížděl ze Sarajeva. Jízdenka stála okolo čtyřiceti čtyř místních konvertibilních marek.

Cestou zpět z nádraží jsme zavítali k hotelu Holiday Inn. Byl to jediný hotel, který fungoval v době tříletého obléhání města Srby. Byli v něm ubytování zahraniční novináři. Přenášeli odsud do celého světa informace o hrůzách snášených místním obyvatelstvem.

Srbská armáda nepouštěla do Sarajeva ani vodu a elektřinu. Zastaven byl přísun základních potravin, léků i nejnutnějších hygienických potřeb. Hlavně v zimě lidé trpěli chladem a káceli stromy v ulicích.

Mírová smlouva byla podepsána až 21. listopadu 1995 na americké vojenské základně Daytona ve státě Ohio. Obléhání města následně skončilo 27. prosince 1995. Stopy války však město nese dodnes.

I téměř deset let po skončení obléhání jsou na budovách patrné otvory od kulek srbských odstřelovačů. Stříleli totiž z okolních vršků na kohokoliv, kdo se pohyboval nekrytě po ulicích.

Náš hostel se nachází v turecké čtvrti Baščaršija. Čtvrť si zachovává svou atmosféru vonící Orientem. Nejenom obchůdky s koberci, ale i mešitami nebo zahalenými ženami procházejícími se v úzkých, kameny dlážděných uličkách. Všude plno lidí i po deváté večer. Plné kavárny, kde se nabízí pravá turecká káva. Asi nejhezčí kout, kam jsme za celé trvání naší cesty zavítali.

Turecká čtvrť v Sarajevu (Mart Eslem)

Turecká čtvrť v Sarajevu (Mart Eslem)

V turecké čtvrti stála i budova národní knihovny. Před ní byl na břehu řeky Miljacky zastřelen právě arcivévoda Ferdinand. Kulky vyšly z pistole Gavrila Principa, mladého bosensko-srbského studenta.

Nábřeží řeky Miljacky v Sarajevu (Mart Eslem)

Nábřeží řeky Miljacky v Sarajevu (Mart Eslem)

Monumentální budova, která tehdy v roce 1914 byla městskou radnicí, již nestojí. Byla zničena, téměř přesně sto let od svého postavení, zápalnou bombou.

Před touto budovou zastřelili Ferdinanda (Mart Eslem)

Před touto budovou zastřelili Ferdinanda (Mart Eslem)

Své dináry jsme udali nakonec na ulici. Strčil jsem je do krabičky s modely autíček a věnoval je malému žebrajícímu chlapečkovi na ulici. Není nic hezčího než dětská tvář zářící štěstím. A důvod ke štěstí a ke smíchu se toto krásné město zase pozvolna učí mít…

Kapitola 9 – Do Černé hory

By | Deník 005

Hotel na pláži Potěmkina jsme opustili krátce po deváté ráno. Původně jsme přemýšleli o útěku bez placení, ale nakonec jsme si to rozmysleli. Zasloužili by si dostat taky za vyučenou, za všechny pokusy o podraz či dvojnásobné jízdné oproti normálu!

Hotelová elektrocentrála v Dürresu (Mart Eslem)

Hotelová elektrocentrála v Dürresu (Mart Eslem)

Z balkónu však nevedla žádná cesta, na které bychom nebyli dlouho někomu na očích. Buď bychom museli seskočit přímo před okno recepce nebo jít s batohy po střeše sousedního objektu, což by nutně mohlo způsobit poprask. Ovšem chtěl bych vidět jejich překvapené obličeje až by někdy navečer vyrazili zamčené dveře a zjistili, že je pokoj číslo 5 prázdný…

Výhled z hotelu na pláž Potěmkina v Dürresu (Mart Eslem)

Výhled z hotelu na pláž Potěmkina v Dürresu (Mart Eslem)

Místo nebezpečného útěku, který by v případě nezdaru mohl mít velice nebezpečné následky, jsme zaplatili tři tisíce leků za nocleh a čtyři sta za dvě piva, které jsme si dali včera večer.

Vraceli jsme se stejnou cestou jako včera. Tedy po prašné ulici Rruga e Dëshmorëve. Nemuseli jsme však jít až zpátky k nádraží, nýbrž jsme si stopli furgon někde v první polovině ulice. Za dvě stě leků nás dovezli do centra Tirany. Byli jsme sice namačkaní jak sardinky a batohy museli mít na klíně, ovšem dostali jsme se do Tirany ještě před jedenáctou dopoledne.

Ve vyzkoušené internetové kavárně na bulváru krále Zogu I. jsme si skočili přečíst a poslat nové maily a v sousední cestovní kanceláři se přeptali na spojení do černohorské Podgorice.

Přímé spojení není. Vlak nám také nebyl doporučen. Je pravda, že v celé Albánii je pouze asi necelých osm set kilometrů železnic a z toho se snad ani všechny nepoužívají. Jediné vlakové spojení, které jsme skutečně viděli jet, byl spoj z Durrësu do Tirany. Vagóny však byly ve značně zuboženém stavu.

Vagóny na nádraží v Dürresu (Mart Eslem)

Vagóny na nádraží v Dürresu (Mart Eslem)

Budeme tedy muset vystoupit v severoalbánském městě Shkodra a tam si sehnat spoj do Podgorice. Byli jsme ujištěni, že takový autobus opravdu nejezdí. Doufáme proto v pravdomluvnost našeho zdroje informací, tedy zaměstnanců cestovní agentury.

Jelikož dnešní den bude zřejmě naprosto celý ve znamení přesunu směrem na sever a tedy domů, pohovořím na závěr našeho pobytu v Albánii o nejznámější Albánce na celém světě. A to přesto, že možná většina lidí ani netuší, že tato světice, tento anděl dvacátého století má se zemí Orlů vůbec něco společného. Řeholní sestra Matka Tereza.

Držitelka Nobelovy ceny za mír, vlastním jménem Agnes Gouxha Bojaxhiuová, se narodila jako Albánka 26. srpna 1910 v makedonské Skopji. Od konce 40. let dvacátého století organizovala v Indii pomoc chudým, tělesně postiženým a malomocným. V osmnácti letech vstoupila do řehole Loretánských sester a pracovala v dívčí škole v Kalkatě jako učitelka zeměpisu. V roce 1948 požádala o ukončení učitelské práce a odešla do nejchudších čtvrtí indického velkoměsta pomáhat potřebným. O rok později založila Řád milosrdenství s cílem starat se o umírající, sirotky a malomocné. Její charitativní činnost se postupně rozšířila na celý svět.

Když v září roku 1997 Matka Tereza v Indii umírá, má její řád více než čtyři a půl tisíce sester, pracujících v 750 charitativních organizacích ve 120 zemích světa. V říjnu roku 2003 byla ve Vatikánu blahořečena…

Přesun do Shkodry nás vyšel opět docela levně. Původně avizovaná cena tisíc leků při verbování do autobusu, se ukázala dle očekávání přemrštěná. Prostě si nemohou pomoci a musí to na nás pořad zkoušet…

Počkal jsem na moment kdy platili i ostatní, a pak jsem výběrčímu jízdného dal šest set leků za nás za oba. Bez mrknutí oka to akceptoval. Vyplatí se tedy v Albánii zjistit si cenu předem někde v cestovní kanceláři a pak na ní jednoduše trvat. Nemůže se potom stát, že vás někdo natáhne.

Autobusové nádraží v Tiraně (Mart Eslem)

Autobusové nádraží v Tiraně (Mart Eslem)

Sever Albánie se nám již jevil mnohem kultivovanější. Alespoň co se odpadků týče. Jako by snad někdo uvědomělý začal čistit zemi Orlů ze shora dolů. Nechci je zase přechválit, čuňáky jedny, ale rozdíl to byl markantní.

Ve Shkodře se nás ujal taxikář, sotva jsme vystoupili z autobusu. Nabídl nám převoz do Černé hory za padesát euro. Vzhledem k tomu, že autobusové spojení je velmi nepravděpodobné, plácli jsme si. Padesát euro mi však přišlo příliš, a proto jsem spíše z principu začal smlouvat. Dohodli jsme se na čtyřiceti pěti.

Drožkář, kočírující co jiného než mercedes, nám rozmluvil cestu do Podgorice. Když jsem mu řekl o našem cíly a sice Sarajevu v Bosně a Hercegovině, poradil nám přesun do Vlcinje. Odtamtud prý snáze seženeme spojení.

Snad jsme tedy zase jednou měli štěstí na seriózního člověka. Vyřídil za nás i formality na hranicích, aniž jsme vůbec museli vystoupit z auta. A v Černé hoře nás vysadil přímo na autobusovém nádraží v Vlcinji.

Vzápětí jsem byl donucen vzít svá slova o slušném člověku zpět. Ksindl jeden! Odvezl nás do nějakého zapadákova, odkud rozhodně žádný autobus do Sarajeva nejede. Musíme nejdříve do Podgorice. Když si uvědomím, že jsme tam už mohli být, tak bych nejraději běžel zpět do Shkodry a šlápl drožkářskému týpkovi nejenom do úsměvu, ale asi i do předního skla. Jel schválně pomalu, neustále zdůrazňoval, jak špatné, úzké a nebezpečné jsou silnice v Černé hoře a přitom nás odvezl pouze kousek za hranice. Nacházíme se nyní v těsné blízkosti Skadarského jezera a pár desítek kilometrů od tzv. Boky Kotorské.

Opět jsme všechno zbaštili i s navijákem! Však se mu to podvádění a okrádání jednou vrátí i s úroky. A když ne podvádění, tak určitě neujde odplatě za dlouhého hada, kterého cestou schválně přejel. Jeli jsme krokem klikatými uličkami uprostřed kaňonů hornatého jihu Černé hory a náhle se přes silnici plazil had. Asi dvoumetrový kousek byl již skoro v bezpečí, když taxikář přišlápl plyn, aby následně dupl na brzdy a smykem hada rozmázl po silnici.

Naprosto zbytečná smrt nevinného a hlavně nikoho neohrožujícího zvířete. I tento skutek se mu jednou ve zlém vrátí. Dříve nebo později. Jinak neexistuje spravedlnost…

Musíme čekat v Vlcinji až do šesti večer, kdy odjíždí autobus do Podgorice. Tam si budeme údajně moci přesednout v půl jedenácté na spoj do Sarajeva.

Koupili jsme si tedy kus sýra a pecen chleba a krátili si dlouhou chvíli u sklenice piva před stánkem s občerstvením. Kromě piva a nealko nápojů sice nic jiného nenabízeli, zato se dalo posedět ve stínu stromů. Když už nic jiného, mohli se hosté u sklenky kochat pohledy do hlubokého výstřihu neuvěřitelně vnadné obsluhy stánku.

Alespoň nějaká zábava před odjezdem. Možná, že nás ten Albánec zase tak špatně nevysadil. Minimálně nám ten výstřih pomohl zapomenout na naši zlost ze zbytečného zdržení.

Přesně v šest hodin večer jsme odjeli klimatizovaným mercedesem směr Podgorica. Dvacet euro putovalo přímo do kapsy ochotného šoféra, který za jízdy rozdával i nealko občerstvení.

Projížděli jsme hornaté mořské pobřeží a také jsme zavítali na břeh Skadarského jezera. Údajně největší sladkovodní plochy celého Balkánu. Při západu slunce vypadala černohorská příroda velice romanticky, chvílemi až kýčovitě.

V půl osmé, již za tmy, jsme dorazili do Podgorice. A v hlavním městě Černé hory se na mě snesla albánská pomsta. Pár kroků od autobusového nádraží na jedné z hlavních tříd se ozvaly mé zažívací potíže. Děkoval jsem bohu za seslané setmění!

Beze slov jsem hodil batoh překvapenému Milanovi k nohám na chodník a zmizel pod stromkem ve stínu přízemní budovy. Nedbal jsem procházejících lidí, nevěřícně kroutících hlavou nad tím, co si mysleli, že vidí. Vše mi bylo jedno, pouze jsem se snažil krotit Milana, který svým srdečným řvavým smíchem přitahoval pozornost snad poloviny města.

Střeva byla sice vyprázdněna, ovšem problémem byl “proužek” nebo chcete-li bláto na hřišti. Musel jsem se na ulici tady svléknout donaha a z batohu vyndat čisté věci. Opatrně jsem se převlékl a byl vděčný, že “keříček” byl tak nablízku a mou nehodu neodnesly i mé jediné kalhoty. Musel bych jet domů asi v plavkách. Takhle jsem zahodil pouze spodky.

Nemohlo pro mě tedy být většího vysvobození nežli sprchy na toaletách v budově autobusového nádraží. Tu sprchu mi seslalo samo nebe!

Vůbec celý areál nádraží působil neuvěřitelně. Toalety se sprchou, obchůdky i restaurace hned vedle čekací haly a navíc nebylo problém, domluvit se anglicky. Snad jsme měli jet spíše do Černé hory, než plýtvat časem v Albánii? To ne, nelituju ničeho. Navíc vše bylo naprosto dobrovolné. Sice to byla místy hrůza, ale zážitků opět plná nůše. Co víc si přát?

Kapitola 8 – Dürres nebo-li Drač

By | Deník 005

Na pokoji hotelu Guri v Elbasanu jsme objevili katalog cestovní kanceláře ze Slovenska. Snad zoufalec od našich východních bratří, který zde také uvízl? Jelikož se jednalo o katalog s konzumními zájezdy typu Chorvatsko, Mallorca, Itálie a podobně nudnými destinacemi, musel mít z Elbasanu oči na vrch hlavy. Uvidíme, jakou tvář nám toto město nastaví dnes ráno..

Centrum Elbasanu (Mart Eslem)

Centrum Elbasanu (Mart Eslem)

Na jezero Ohrid jsme již rezignovali a vrátíme se raději na západ k moři. Musím se však ještě jednou vrátit k hotelu.

Zaujala nás nejenom velkorysost jeho interiérů, ale hlavně řemeslná přesnost jejich provedení. Dveře i okna dosedala na milimetry. Omítky, jak hlazené vlastním tělem. Rovné podlahy, precizně položené lišty a další a další detaily, kterých si člověk všimne na první pohled. Bylo to, jako by snad u řemeslníků stál někdo za zády s nabitou a namířenou pistolí. Mám bohaté osobní zkušenosti s řemeslníky u nás v Čechách a vím, jak rádi všechno odfláknou, když jim pořád někdo nestojí za zády. V hotelu je tedy preciznost provedení všech prací tak vysoká, že řemeslníci snad opravdu museli mít strach o holý život, aby neudělali sebemenší chybu, která by mohla majitele a investora rozlítit. Vzhledem k vozidlům, která parkují před hotelem, bude majitel dost velké zvíře. Za to bych dal ruku do ohně, jako že se Mart Eslem jmenuju.

Zaplatili jsme útratu za nocleh i za občerstvení z pokojového baru a vyrazili na autobus. Nejdříve jsem se zeptali na recepci, odkud odjíždějí autobusy do Dürresu (Drač nebo italsky také Durazzo). Recepční nám neuměla odpovědět. Asi autobus vůbec nepoužívá. Zašli jsem tedy opět do cestovní kanceláře, kde nám včera tak dobře poradili ohledně ubytování. Muž ze včerejšího večera tam však již nebyl a mladá naivka za pultem jednak moc italsky neuměla a hlavně měla taky jen pramalou potuchu o autobusových spojích. Vrátili jsme se tedy zpět do ulic a informovali se na jedné z křižovatek u místních policistů.

Příslušníci v reflexních žlutých vestách v Albánii řídí dopravu velmi často. Během rozhovoru vedeném napůl v italštině a napůl v albánštině jsme se dozvěděli vše potřebné.

Když jsme s díky odcházeli, přijel policistu vystřídat kolega. Přivezl ho na místo úplně nový mercedes plný podezřelých “týpků”. Neznám lepší příklad potvrzení korupce policie, než když jejího příslušníka přiveze do práce pašerák nebo drogový dealer. Je nám tedy jasné, že v Albánii se turista pomoci u policie dovolá jen ztěží. Zvláště, dostane-li se do křížku s “týpky” z mercedesů.

Mercedes je v Albánii nejběžnější vozidlo. Zajímavé je, že jsme nikde neviděli žádný autobazar nebo prodejnu nových vozů. Uvidíte maximálně vrakoviště, malý servis na výměnu oleje nebo prasklé pneumatiky a to je vše. Ovšem snad na každém rohu najdete myčku. Na čistotu svých “medvídků” si tu opravdu potrpí. To je však jediná čistota, o kterou se zajímají. Jinak mají všechno na háku.

Hlavně, když mají čím jezdit. S jejich automobily je to prosté. Buď se jedná o kradené vozy nejlépe z Itálie a přilehlých koutů Evropy, které jsou tady za babku a může si je proto dovolit každé prostoduché vemeno nebo tady jezdí novotou svítící luxusní vozy, které jsou pořízené pro změnu z jiné “černoty”. Jen pár poctivců má vůz, na který snad celý život šetří nebo si na něj vydělalo často otrockou prací v zahraničí.

Mercedes je jedním ze symbolů Albánie (Mart Eslem)

Mercedes je jedním ze symbolů Albánie (Mart Eslem)

Nedivím se potom legendám o obměně vozového parku místní policie. Když přijede trajekt z Itálie, stát jednoduše potřebný počet vozů zabaví a rozdá svým zaměstnancům. Co by si s tím také dělali hlavu, když se jedná většinou o auta kradená. Je to vlastně takový jednoduchý způsob zdanění, protože s placením daní si v Albánii dělá problém asi málokdo.

Státní správa funguje vůbec velice divoce. Třeba elektřina. Na rozvody veřejných sítí se připojuje kde kdo, jak ho napadne. Množství černých odběrů se tedy reguluje vypínáním přívodu elektrické energie. Jednoduše se na určitou část dne vypne proud. Každý lepší podnik se proto pozná podle vlastního, většinou naftového generátoru. Dobrý hotel a každá lepší domácnost má kromě vlastního generátoru i vlastní nádrže na vodu. Nikdy nikdo nemůže vědět, kdy voda poteče a kdy ne.

Když jsem dorazili do Dürresu, mohli jsme to pozorovat na vlastní oči. Mimochodem cesta z Elbasanu, který si svým centrem s jakýmsi středověkým opevněním alespoň lehce opravil náš včerejší dojem špinavé díry, uběhla celkem rychle a stála nás šest set leků pro oba.

Rychlost jízdy byla vyšší i díky nové komunikaci na této trase. Silnice jako mlat musela být dokončena teprve nedávno.

Z furgonu jsem vystoupili naproti vlakovému nádraží, v jehož blízkosti začíná i rozlehlý přístav. Vydali jsme se tedy pěšky po prašné Rruga e Dëshmorëve na východ směrem k oblasti pláží a hotelů. Nové hotely zde rostou jako houby po dešti nebo vzhledem k tomu, kde se nacházíme, by se slušelo přirovnání jako bunkry za režimu Envera Hodži. Ostatně mezi hotely lze v blízkosti pláže bunkry stále spatřit.

Bunkr je dalším symbolem Země Orlů (Mart Eslem)

Bunkr je dalším symbolem Země Orlů (Mart Eslem)

V jednom z hotelů, konkrétně hotelu Bei-Laed, jsme se ubytovali i my. Vzhledem k tomu, jací jsou Albánci neuvěřitelní dobytci, váháme s koupelí v moři. Dosti odrazujícím dojmem na nás totiž působil pohled na stoku, ústící do moře kdesi na rozmezí přístavu a turistických pláží. Byl to pohled, jak na čerstvou havárii tankeru.

Albánci na ekologii prostě serou (Mart Eslem)

Albánci na ekologii prostě serou (Mart Eslem)

Voda nebyla skrze olej ani vidět a kromě nafty plavalo na hladině ohromné množství pet lahví a ostatních odpadků. Situace hraničí spíše s vyhlášením ekologické katastrofy, nežli s budováním turistického centra. Nechápu, jak si mohou myslet, že do takového svinčíku nalákají turisty.

Pláže spíše zejí prázdnotou a v hotelu jsme byli jedinými hosty. Věřím však, že v létě o prázdninách mohou být hotely i plné. Ovšem, zahraničních hostů bude pravděpodobně poskrovnu.

Recepčního jsme očividně zaskočili a vyrušili ho z klidu a nicnedělání, tak příznačného pro většinu Albánců. Pouze někde posedávajíc, krafou a popíjejí. Na pokoji navíc netekla voda, a tak musel jít zprovoznit hotelový benzinový agregát, aby měla čerpadla potřebný přívod elektrické energie. Nějak se mu však stavební pojízdný generátor, jehož prázdná zpuchřelá kola stála na ráfcích, nedařilo probrat k životu.

Uvelebil jsem se na posteli a čekal, zda začne téct voda. Milan zatím skočil pro něco k pití a jídlu. Během chvíle získal dva nové zážitky.

Nejdříve si kupoval vodu a prodavač se ho chtěl zeptat, zda chce vodu perlivou. Zamával rukama a popustil stavidla citoslovcí : “Brrr Brr Brrr?” Milan tvrdil, že to bylo poprvé co ho upřímně rozesmál nějaký nomád.

Podruhé vyhodil slupku od banánu před barem do koše. Všichni návštěvníci baru přestali mluvit a sledovali ho jako zjevení. Košů je sice na pláži a v jeho okolí spousta, ovšem stejně každý hází odpadky všude možně jen ne do nich. Okolo každého odpadkového koše je hromada smetí a koš přitom zeje prázdnotou. To je neuvěřitelné, co jsou ti Albánci za národ. Nám od dětství každý vštěpuje do paměti, abychom dodržovali čistotu a pořádek. Přitom devadesát procent světa to má úplně na háku.

Koš nekoš na pláži Potěmkina v Dürresu (Mart Eslem)

Koš nekoš na pláži Potěmkina v Dürresu (Mart Eslem)

Generátor se sice nepodařilo zprovoznit, nicméně zřejmě začaly fungovat dodávky z veřejné sítě a voda začala téct. A fungovala najednou i elektřina v zásuvkách. Sama se nám totiž zničehonic zapnula televize. Máme na pokoji hned dvě značky Grundig.

Zarážející je především anténa jedné z televizí. Aluminiová tyč se dvěma plechovkami od Pepsi na každém konci. To vše společně s drátem vedoucím do televizního přijímače drželo pohromadě pomocí žlutozelené izolačky.

Koupání bylo učiněnou zkouškou trpělivost. Tlak vody byl tak malý, že jsme se museli mýt v podřepu z kohoutku ve sprše. Když se zapla sprcha, bylo to jako bychom vypnuli vodu úplně. Nakonec jsme se celí vyčerpaní vymotali z koupelny a pro změnu nemohli nikde najít ručníky. Poradili jsme si po svém. Nožem jsme přepůlili prostěradlo a každý použil jednu půlku jako ručník i župan zároveň.

Navečer jsem z balkónu sledovali pláž. Několik světlovlasých žen středního věku chodilo po pláži. Oblečeny do žlutých vest sbíraly odpadky. Sbíraly odpadky a líně se povalující cigoši na ně zírali, jako kdyby přiletěli z Marsu. Musí se uznat, že úzký písčitý pruh pláže mezi mořem a hotelem je na první pohled čistý. Alespoň na ten úzký proužek své země tedy dbají. Nazvali jsme jej proto pláž Potěmkina…

Kapitola 7 – Elbasan, pupek Albánie

By | Deník 005

Noc za moc nestála. Stejně jako Milan tu předešlou, strávil jsem ji tentokrát na záchodě pro změnu já. Nevím, co se to do nás dalo, ale myslím, že oba máme trochu horečku a Milan si stěžoval i na bolesti kloubů. Podobné střevní problémy jsem měl naposledy v Egyptě. Tam se to dalo svést na pomstu faraónů. Na koho to ale svedeme v Albánii? Že by voda? Nebo se nám mstí Enver Hodža ze záhrobí? Každopádně nám není zrovna do zpěvu, ale nedá se nic dělat, cesta pokračuje a musíme dál…

Dnes bychom se chtěli přesunout k Ohridskému jezeru. Samozřejmě pokud to za dnešek stihneme. Pokoj jsme totiž opustili až v jedenáct a teprve se začali shánět po informacích o spojení do Pogradce. Pogradec je městečko nebo spíše vesnička na břehu jezera, tvořícího přírodní hranici mezi Albánií a Makedonií.

Ještěže v jednom obchůdku se suvenýry a bůhvíčím dalším umělo mladé děvče za pultem obstojně anglicky. Společně se starším mužem, majitelem obchodu a zřejmě i otcem dotyčné dívčiny, nakreslila mapu trasy, kterou se k jezeru dostaneme.

První etapa je z Gjirokastry do Fieru. Přesun by měl stát pětset leků na osobu a tam budeme muset najít další spoj do Rrogozhinu. Z Rrogozhinu již nemůžeme pokračovat na sever nýbrž na východ. Přes Elbasan bychom se měli dostat až do Pogradce. Na této trase navíc vede i železnice.

V restauraci našeho hotelu Cajupi jsme si dali čaj s kapkou whisky a tento nápoj nás docela postavil na nohy. Vzhůru na taxíka, který nás odveze dolů do nové části Gjirokastry na autobus!

Gjirokastra a náš hotel v podhradí (Mart Eslem)

Gjirokastra a náš hotel v podhradí (Mart Eslem)

Měli jsme štěstí a okamžitě jsme si nastoupili do furgonu, dodávky značky Ford, zabezpečující veřejnou dopravu jako varianta vedle autobusů.

Usadili jsme se vedle řidiče a vytrpěli si sto kilometrů na značně nerovné a děravé silnici. Sto kilometrů ve vedru a s křečemi v žaludku trvalo dvě a půl hodiny. Hrůza. Řidič furgonu uměl obstojně italsky a tak jsme si krátili volnou chvíli klábosením.

Potvrdil mé úvahy o ropných věžích, které jsem sledoval včera při cestě opačným směrem. Kromě ropných vrtů jsou v oblasti i rafinérie. Celé široké okolí na jih od Fieru však trpí velikou ekologickou zátěží způsobenou právě těžbou ropy.

Z dobrosrdečného staříka se vyklubal pěkný vykuk. Nejenom, že nás zkasíroval o dvojnásobek běžné taxy, ale pokoušel se nás předhodit svým kumpánům, kteří by nás okradli ještě více. Za dalších asi čtyřicet kilometrů požadovali pět tisíc leků. Cenu zdůvodňovali stavem silnice. Čím lepší silnice, tím více se za přepravu po ní platí. Zajímavá logika. Asi si o nás mysleli, že jsme spadli s Marsu a obětujeme za pár kilometrů téměř náš dvoudenní rozpočet.

V klidu jsme si tedy vystoupili, poděkovali za pomoc (i když by se spíše hodilo pár facek) a šli se občerstvit do stánku u cesty. Napijeme se a rozmyslíme si, co dál.

Jsme značně unavení a díky tomu i nervózní. Jestli po nás bude ještě nějaký další Albánec chtít pět tisíc leků, tak dostane, co proto. Za každou ránu se může jednou leknout, klidně desettisíckrát, když mají leky tak rádi. Začínají nás, dobytci zlodějští, pěkně srát…

Jak jsme tak trochu očekávali, zastavil u nás za pět minut autobus jedoucí do Tirany. Za stopadesát leků na hlavu jsme tedy mohli pokračovat v cestě do Rrogoxhimu. Čtyřicet kilometrů trvalo hodinu.

Rozdíl v kvalitě vozovky, avizovaný lišáckým řidičem furgonu, jaksi stále nepřicházel. Spíše naopak. Tradičně na zadních sedadlech jsme div nevytřásli duši z těla.

Celou cestu nebylo v monotónní krajině nic jiného k vidění nežli domy či kryty pro pěchotu doplněné občas krytem dělostřeleckým. Všemu navíc dodávaly neopakovatelné “kouzlo” tuny odpadků. Odpadky všude, podél silnice, okolo domů, v řekách i na polích. Neuvěřitelné, že někdo dokáže žít v takovém svinčíku a ani trochu mu to nepřekáží.

Albánská příroda je zamořená odpadky (Mart Eslem)

Albánská příroda je zamořená odpadky (Mart Eslem)

Vystoupili jsme bohužel opět se zpožděním. Řidič si na nás vzpomněl asi kilometr za městem a nechal nás vystoupit u benzínové pumpy. Naštěstí u pumpy byla i restaurace.

Povzbudili jsem se opět čajem s whiskou a italsky mluvící personál nám připravil i jídlo. Milan si dal maso s hranolkama, zatímco já nechtěl tolik riskovat o objednal si pouze těstoviny s trochou sýra. Záchod je doufám na blízku a i kdyby ne, tak zaběhnu za roh a rozšířím říši odpadků o další hromádku.

Narazili jsem však na výborného kuchaře. Svým umem dráždil několik let i italské jazýčky v okolí Turína. Z peněz, které si v zahraničí vydělal, si pronajal a zařídil restauraci. Doslova nás obskakoval a jeho porce se nedaly sníst. Za oběd snad pro půlku autobusu a nějaké to pivo, jsme zaplatili pět set leků.

Potkali jsme tedy v Albánii poprvé slušného člověka, který nás za poskytnutí své služby nechtěl hned vysvléci do trenek jako jeho spoluobčané, hledající obživu za volanty autobusů, taxíků a dodávek. Ve své ochotě zašel tak daleko, že jsme se až cítili zahanbeni. Po výborné tabuli nás dokonce odvezl na autobus. Sehnal nám spoj a řekl nám ceny až do Pogradce na břehu Ohridského jezera. Budeme však muset přestupovat v Elbasanu. Celý přesun by neměl vyjít dráže nežli na tisíc leků pro oba.

Poznali jsme tedy také příznivou tvář místních lidí. A myslím, že právě takoví lidé jako byl tento dobrosrdečný kuchař, by měli být budoucností albánské země. Brzy jsme se však měli ujistit, že Albánci se spíše vezou na vlně různých “šméček” a podvodů. Zmíněná dobrá duše tedy byla spíše světlou výjimkou, ale i za takové, Pánbůh zaplať!

Do Elbasanu jsme dorazili těsně před setměním. A to byl právě kámen úrazu. Autobusy nebo furgony již údajně nepojedou, a tak se nabízeli taxikáři. Za třicet euro se “obětují” a odvezou nás. Asi tušíte, kam jsem je poslal! Odešli jsme od jejich stanoviště dříve než bych dostal chuť poslat některého osmahlého vyžírku jednou ranou k zemi.

Snažili jsme se doptat v okolí na jinou možnost, jak se dostat do Pogradce ještě dnes, ale setkali jsme se buď s nepochopením nebo s výsměchem. Takový výsměch od namachrovaných cigošů ve značkových hadrech mě dokáže pěkně zvednout mandle. Za hlasitého ulevování v naší mateřštině ve smyslu “vychcanejch pigošů” jsme podnikli druhý pokus.

Téměř se nám to podařilo a řidič jednoho furgonu už měl osmset leků v ruce, když zakročil asi metr a půl vysoký vypasený cigoš. Takový osmahlý Roman Skamene. Taxikář, řídící co jiného než kradeného mercedesa, byl zřejmě místní kápo. Zakázal svému “podřízenému”, který z něj měl očividný respekt, aby nás odvezl. S úsměvem nám opět nabídl odvoz, za pakatel třiceti euro. Tak jsem ho poslat někam i podruhé a velice se musel krotit, abych mu do toho úsměvu nešlápl!

Zlomili jsme tedy nad pokračováním cesty hůl a upřímně celé jezero Ohrid nám může být ukradené. Beztak do něj močí tahle banda cigánů a z jeho břehů si zajisté dělají stejné smetiště jako z celé jejich povedené země. Země Orlů. Orla jsme zatím neviděli, snad ani jednoho, zato svinčíku až až. Měli by se spíše přejmenovat na zemi smetišť nebo na popelnici Evropy. To by spíše odpovídalo.

Kromě Gjirokastry jsme zatím neshledali jediný seriózní důvod, proč by se do Albánie měli turisté hrnout. Snad až na takové úchyláky, jako jsme my dva.

Vydali jsme se tedy v plné polní neznámo kam. Hlavně však daleko od těch vyžírků. Prodírali jsme se širokou ulicí lemovanou stromořadím a bary s obchůdky. Všude bylo neuvěřitelné množství lidí. Nejenom, že jich byly plné bary, ale i chodníky a částečně silnice. Připadali jsme si, jak o svátku nebo jako kdyby se něco rozdávalo zadarmo.

Rozhlíželi jsem se po nějakém ubytování, ale míjeli jsem pouze samé bary, butiky a směnárny. Zabočili jsem proto raději do jedné z postranních ulic a po pár metrech narazili na jakousi cestovní kancelář.

Asi tak třicetiletý muž mi italsky vysvětlil cestu do nedalekého hotelu Guri. Za tři tisíce leků jsme si dopřáli neuvěřitelně luxusní nocleh. Pokoj, jak na zámku. Nábytek, televize i klimatizace ještě voněly novotou. Všude dřevěné podlahy. Koupelna sice přes chodbu, zato opět luxusní. Bidet, sprchový kout a zrcadla, zkrátka něco nevídaného a nečekaného.

Před hotelem stáli dva nejmodernější mercedesy, hotel tedy bude jednoduchou pračkou peněz. I když na druhou stranu si tady v Albánii asi s nějakým maskováním svých černých příjmů nedělá nikdo velkou hlavu. Prý nejchudší země Evropy! Jakpak by ne, šedá ekonomika a kradené zboží se totiž do evropských byrokratických tabulek o velikosti HDP nezapisuje. Oficiálně tedy nemá Albánec do čeho kousnout, ale realita je úplně jiná. A rozhodně se nejedná o žádné chudinky, kteří by si neuměli poradit.

Výhled z hotelu Guri v Elbasanu (Mart Eslem)

Výhled z hotelu Guri v Elbasanu (Mart Eslem)

Elbasan je špinavé průmyslové město v téměř úplném středu Albánie. Leží uprostřed, pokud by se udělala přímka ze západu na východ i ze severu na jih. Takový pupek Albánie. A jistě si každý vybaví, že v pupku se nám hromadí často špína. A to přesně pasuje na Elbasan. A nemám přitom na mysli jen čpící kouř z vysokých komínů místních hutí. Budeme rádi, až odsud ráno vypadneme. Ještě tak den až dva u moře a hurá domů! Snad nikdy jsem se domů tak netěšil…

Kapitola 6 – Gjirokastra

By | Deník 005

Sbalili jsme si saky paky, vrátili klíče od naší noclehárny a vyrazili shánět taxíka. Opouštíme Tiranu, jejíž pondělní ulice jsou ještě asi desetkrát živější než včera.

Náš pobyt v albánské metropoli jsme včera slavnostně zakončili dvěma skleničkami piva, které jsme si dopřáli v jednom z barů na náměstí Skënderbeg. Vsedě na předzahrádce jsme mohli sledovat večerní hemžení Tiraňanů. Neuvěřitelná koncentrace různých barů nám potvrdila naše úvahy o jejich způsobu života. Muži většinou vysedávají, popíjejí a klábosí. Do barů jezdí auty, aby se pochlubili ostatním. Předpokládám však, že většina automobilů je kradená a to převážně v Itálii. Těžko by si totiž mohl každý dovolit takové vozy, kdyby to nebyly levné “čórky”.

Život Albánců by se dal dle mého charakterizovat asi takto. Posedávání v barech, módní oblečení a slušné auto budou pouze takové pozlátko. Pozlátko, zakrývající skutečnost, že kromě “fára” a pár hadříků víc moc dalšího nevlastní a jejich život nebude žádné peříčko. Třeba se mýlím, ale mám z nich takový pocit…

Nebyl žádný problém sehnat drožku, která by nás odvezla na stanoviště autobusů do Gjirokastry. To je cíl naší další cesty. Původně jsem si zjistil, že spoje do Gjirokastry odjíždějí od fotbalového stadionu Dynama Tirana. Řidič taxíku se tomu však zasmál a odvezl nás kamsi na západní předměstí Tirany. V půl jedenácté jsme tak již seděli v autobuse a čekalo nás asi šest hodin vsedě při přesunu do zhruba dvěstěpadesát kilometrů vzdálené Gjirokastry.

Z okna, na místní poměry vcelku slušného autobusu, jsme pozorovali chudý albánský venkov. S proklamovanou chudobou však lehce kontrastuje množství stavebních prací, které jsou k vidění všude kolem. Všude rostou rodinné domy jako houby po dešti. V přímořském městě Dürres (Drač) se dokonce staví celé apartmánové městečko a zřejmě i hotely. Možná se s tímto letoviskem v budoucnu budou setkávat lidé v západní Evropě i v nabídkových katalozích cestovních kanceláří. Kdoví.

Každopádně novostavby působí příznivým dojmem. I silnice, po které autobus jel, byla překvapivě slušná. V porovnání s komunikací z Kosova do Tirany působila jak z jiného světa.

Nudná rovina, kterou se silnice klikatila, byla kromě domů poseta i albánskou specialitou. Nikde, v žádné zemi na světě není taková koncentrace vojenských krytů jako v zemi Orlů. Protitankové kryty a kulometná hnízda. Jsou jich po celé Albánii statisíce. Mluví se až o počtu osmisettisíc betonových monster. Při asi 3,5 milionu obyvatel země by se do nich nespíš naskládali všichni. Hodně jich, pravda, ustupuje stavebnímu boomu. Hlavně těch malých, které není problém rozbít nebo alespoň zvednout jeřábem a odklidit na stranu. Přesto jich je v některých místech stále jako máku.

Kryty údajně dal postavit Enver Hodža po srpnové okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy v roce 1968. Bál se totiž, díky zpřetrhaným kontaktům s Moskvou po smrti Stalina, aby nebyl další na řadě, koho si rudí bratři podají.

Kromě krytů je na každém kroku patrné jeden, dnes již, mnohem větší problém. Odpadky. Všude se jich válí kvanta. Okraje silnic jsou jedno velké smetiště. Ekologie a ochrana přírody a životního prostředí Albáncům mnoho neříká. Kromě odpadků jsme cestou viděli i vysloužilé rezavé vrtné věže, zřejmě na ropu. V jejich okolí dosahovala kontaminace půdy až havarijních rozměrů.

Sem by se měli vydat Děti Země, hnutí Duha a podobní cápkové, kteří hlásají, jak milují přírodu. Plná ústa ekologických žvástů však zastírají úplně jiné vesměs zcela neekologické zájmy. Ať si každý zelený terorista sáhne sám do svědomí. Místo přivazování k buldozerům by si mohl zajet do Albánie brigádně posbírat pár tun odpadků. A kdyby se zelenému aktivistovi nechtělo třeba do Albánie, může si vybrat z nepřeberného množství destinací nejen v Evropě, ale i v Asii, Africe či Jižní Americe. Absenci jakéhokoli organizovaného svozu odpadů trpí snad tři čtvrtiny naší planety.

Co s odpadky? To by měla být priorita všech zelených. Považuji to totiž za jeden z velkých problémů celého lidstva.

Když jsem si chtěl během jedné pauzy “na čůrání” vyfotografovat okolní albánské hory, do kterých jsme se pomalu přesunuli, musel jsem nejdříve překonat dosti rozlehlé smetiště, než mi můj záběr nekazila žádná z hor odpadků, nasypaných pár kroků od restaurace, kde se všichni v naprostém klidu a pohodě občerstvovali. Výhled na páchnoucí apokalypsu jim ani trochu nekazil chuť k jídlu. Inu jiný kraj, jiný mrav…

Gjirokastra má necelých dvacet pět tisíc obyvatel. Na první dojem rozhodně nevypadá jako město muzeum nebo město skanzen, jak bývá označováno. Říkám na první pohled, protože autobus zastavil na kraji nějakého sídliště a výškové domy rozhodně nevypadaly jako skvost vhodný k zapsání na seznam UNESCO. Díky tomu jsme také v klidu seděli a musel nás upozornit až řidič, že bychom si měli vystoupit.

Sotva jsme opustili autobus, už nám byl za zády taxikář a za dvě stě leků nás odvezl do historického centra na kopci pod středověkým hradem. Město bylo založeno ve 13. století a jeho jméno v řečtině znamená “stříbrný hrad” (Argyrokastro).

Centrum Gjirokastry a hrad nad ním (Mart Eslem)

Centrum Gjirokastry a hrad nad ním (Mart Eslem)

Vystoupili jsem z taxíku na malém náměstíčku těsně pod hradem a ubytovali se v ohromném hotelu Capuji. Třípatrový objekt sice již něco pamatuje, ovšem nabízí nepřeberné množství pokojů a velkorysý prostor vstupní haly, schodišť a chodeb. Trochu na nás působil jako bývalé školící středisko albánských soudruhů.

Zaplatili jsme dva tisíce leků za pokoj s koupelnou a televizí, ale na pokoj 118 jsme pouze odnesli batohy. Vyrazili jsme ihned do malebných kameny dlážděných uliček historického centra.

Staré kamenné stavby v centru Gjirokastry (Mart Eslem)

Staré kamenné stavby v centru Gjirokastry (Mart Eslem)

Prohlídku ulic a zajímavé architektury jsme však nechali na později a pospíchali na hrad. Vstupné činilo čtyři sta leků. Menší chlapík středního věku nás zkasíroval hned u brány a doprovodil nás do útrob hradu.

Kráčeli jsem ponurou klenutou chodbou, ve které stála vystavená a někdy i nasvícená rezavějící děla. Nejednalo se však o děla středověká, nýbrž o stroje z druhé světové války. Za rohem stál na konci chodby i malý italský pěchotní tank.

Prošli jsem celou expozici svižným krokem a dostali se ven na hradby a hradní nádvoří. Tam nás průvodce nečekaně opustil. Mávnul rukou a slovy “muzeum” zakončil svůj vyčerpávající výklad ve stejném okamžiku, kdy jej tímto slovem i započal. Opravdový umělec…

Něco do sebe to však mělo. Poprvé v životě se mi poštěstilo pohybovat se po tak rozlehlém hradě bez kontroly a bez omezení. Ovšem některé jeho části byly v tak dezolátním stavu, že jaksi automaticky vymezovaly prostor k pohybu návštěvníků.

Kromě dalších rezavějících děl, tentokráte možná opravdu středověkých, jsme narazili i na vrak vojenské stíhačky. Nevyznám se v letadlech, a proto nedokážu s přesností určit, zda se jednalo o sovětský MIG nebo něco jiného.

Stíhačka na nádvoří středověkého hradu nad Gjirokastrou (Mart Eslem)

Stíhačka na nádvoří středověkého hradu nad Gjirokastrou (Mart Eslem)

V nejužším místě hradu stojí věž se zvonicí a hodinami. Zvonice však není přístupná. Na hradě tak kromě kamenné suti, hor odpadků (zajímavé, že místní nejsou líní nosit své zbytky do takového krpálu) a železného vojenského šrotu není dohromady co k vidění. Vše však vynahradí nádherný výhled dolů na město i na rozlehlé údolí ohraničené v dáli horskými štíty. Město i krajina jsou velice fotogenické. Rozhodně jsme zvolili dobře, když jsem se jej rozhodli navštívit.

Při zpáteční cestě jsme u tanku a litinové sochy neznámého vojína, opět narazili na operativního a čas neztrácejícího průvodce. Provedl nás zrestaurovanou částí hradu. Když ale říkám provedl, tak možná nemám až tak úplně pravdu. Milan jeho způsob glosoval slovy : “Když tak mu řekni, že můžeme běžet…”

Svižně jsme zdolali pár desítek kamenných schodů, na kterých se náš vůdce div nepřerazil. Následně nás uvedl do komplexu asi čtyř omítnutých pokojů s expozicí zbraní. Opět se jednalo o “řeznické náčiní” z druhé světové války. Tedy alespoň si myslím. Místnostmi jsme totiž proběhli doslova poklusem, a tak jsem jen ztěží rozeznávali, zda se jedná o tarasnice nebo kulomety. Ostnatý drát u jednoho minometu budiž svědkem pravdivosti mých slov.

Nestačili jsem se pořádně ani rozkoukat a popravdě bychom si zbraně i se zájmem prohlédli, ale průvodce usoudil, že krátká návštěva stačí. Připadal jsem si jak v mauzoleu V.I. Lenina, okolo, jehož seschlé a scvrknuté tělesné schránky, se muselo proběhnout a v plném běhu bylo povoleno krátké : “vlevo hleď!”

Seběhli jsme schody zase dolů a úprk byl zakončen prohlídkou místností s klenutým kamenným stropem. V místnostech ale nebylo vůbec nic. Ale aspoň tam nebyli odpadky a bylo tam čisto a zameteno. “Výklad” byl zakončen jednoduchých prohlášením : “finito!” V meziobdobí od tanku a neznámého vojína jsme byli v poklusu a kastelán jenom rozhazoval rukama doleva doprava, aby nám náhodou neunikl nějaký exponát. Když už nic, alespoň nás pobavil a připravil nám dosud nepoznaný zážitek z prohlídky hradu.

Gjirokastra - rodné město albánského diktátora Envera Hodži (Mart Eslem)

Gjirokastra – rodné město albánského diktátora Envera Hodži (Mart Eslem)

V krásném městě Gjirokastra se narodil i albánský komunistický tyran Enver Hodža. Stalo se tak 16. října 1908. Na druhou stranu však za to město vděčí svému kouzlu. Z jakési nostalgie totiž bylo za jeho života restaurováno stejnými kameny, z jakých je postaveno a uchovalo si svou historickou tvář. Zvláště kamenné sedlové střechy, pokryté místo tašek plochými kameny mají své neopakovatelné kouzlo. Alespoň něco tedy lze přičíst nejslavnějšímu rodákovi tohoto města k dobru.

Typické kamenné střechy v Gjirokastře (Mart Eslem)

Typické kamenné střechy v Gjirokastře (Mart Eslem)

Enver působil za druhé světové války jako plukovník prokumunistické Národně osvobozenecké armády a spolu zakládal komunistickou stranu Albánie. V 30. letech 20. století studoval ve Francii a poté působil na albánském velvyslanectví v Bruselu.

Po svém návratu do rodné země vyučoval francouzštinu na gymnáziu. Za války se chopil velení osvobozeneckých sil, což mu pomohlo stát se v říjnu 1944 předsedou prozatímní vlády. Zároveň si však snaživý profesůrek podržel i funkci vrchního velitele ozbrojených sil. V roce 1948 využil rozporů ve vládě a zbavil se jugoslávského vlivu. Novým blízkým přítelem a spojencem se stala brzy Moskva a Stalin.

Ovšem po smrti generalissima došlo k roztržce s Chrusčovem a následovalo přerušení všech vztahů. Hodža totiž odmítal kritiku Stalina, svého velkého vzoru. Nastalo období bratříčkování s jiným rudým obrem. Čína v čele s Mao Ce Tungem. Dokonce poskytla Albánii obrovskou finanční podporu. Miliardy žlutých dolarů však přestaly téct v momentě úmrtí předsedy Maa.

Hodža byl ve své izolované zemi jakýmsi absolutistickým vládcem a na konci 60. let 20. století zakázal jakékoli náboženství. Následně zemi prohlásil za první ateistický stát světa. Až do své smrti uctíval sovětského diktátora Stalina a věřil, že jeho směr představuje jediný ryzí marxismus-leninismus.

Jak už to u diktátorů většinou bývá, velice se obával o svou bezpečnost. Proto nechal vyvinout prototyp bunkru, který by vydržel i odstřelování tanků. Když byl první takový bunkr hotov, musel si do něj jeho hlavní stavitel vlézt a tanky do něj skutečně začaly střílet. Stavitel přežil a během třiceti následujících let vzniklo již zmíněné obrovské množství krytů po celé Albánii.

Obyvatelé trpěli i jinými výmysly svého vůdce. Nesměli například lovit pstruhy, protože on je miloval. Porušení tohoto nařízení mohlo provinilci vynést až patnáct let nucených prací.

Musel se také dodržovat zákon, zakazující vlastnit jakékoli zboží, které se nevyrábí na území Albánie. Takže lidé neměli nic.

Jednoho deštivého dne dokonce nařídil obyvatelstvu, aby stálo venku bez deštníků. Projížděl se potom mezi lidmi s manželkou Nexhmijí a bavil se pohledem na zmoklé chudáky.

Vyhlédl si rovněž svého dvojníka, kterého držel v izolaci a přepychu. Když ovšem Hodža zemřel, dvojník málem přišel o život lynčováním v davu. Lidé ho totiž považovali za ducha mrtvého Hodži.

Enver Hodža (albánsky Hoxha) zemřel 11. dubna 1985 v Tiraně. Ve věku sedmdesáti šesti let bylo bezprostřední příčinou smrti selhání srdce. Na jeho pohřeb nedorazil ani jeden zahraniční host. Se svým vůdcem se tak rozloučilo pouze vedení albánské strany práce v krátkém nekrologu slovy o rozhodném bojovníkovi proti americkému imperialismu, sovětskému socialistickému imperialismu a mezinárodní reakci.

Jednoduchými slovy to byl bezcitný zbabělec, který opustil svět aniž by pykal za svá zvěrstva. A to je na celém příběhu nejsmutnější. Boží mlýny zřejmě nestačily mlít dostatečně rychle…

Kapitola 5 – Tirana

By | Deník 005

Jelikož větší část našeho přesunu z Kosova do Albánie se odehrávala potmě, nemohl jsem vše zaznamenat, a proto bych se ještě rád vrátil v čase o několik hodin zpět.

V autobuse nás jelo všehu všudy sedm, a to ještě dva ze sedmi byli řidiči. Až na hranicích přistoupilo dalších pět lidí, ale i přesto byl autobus poloprázdný. Bylo to však příjemné, jelikož jsme se mohli libovolně roztáhnout a polehávat napříč několika sedačkami bez omezení.

Divili jsme se, že v tolika málo lidech se spoj vůbec vyplatí. Slouží ovšem nejenom k přepravě lidí. Zjistili jsme to náhodou. Usadili jsme se totiž na zadní pětisedačce a pod sedadly před námi byly napasované krabice s různým zbožím. Dokonce i tři elektrocentrály. Na těch několika málo krabicích se vydělá určitě víc než na hrstce cestujících. A že se jedná o pašování se nám potvrdilo záhy.

Před hraničním přechodem u Morinë nás řidič požádal k přesednutí na přední sedadla. Vysvětlení bylo jednoduché a nedělal si s ním vůbec žádnou hlavu. Když budeme všichni sedět vepředu, celníci nebudou mít důvod jít až do zadní části autobusu a nevšimnou si pašovaných krabic.

Na hranicích došlo díky nám dvěma přeci jenom k malému zdržení. Nebojte, neudali jsme řidiče celníkům! Museli jsme pouze každý zaplatit deset euro. Jakýsi malý poplatek nahrazující vstupní vízum, které pro občany České republiky není potřeba, pokud se v Albánii nezdrží více jak třicet dní.

K malému papírku potvrzujícímu zaplacení desetieurové taxy jsme obdrželi i málo čitelné razítko do pasu. Následně jsme se vrátili zpět do autobusu a opět se uvelebili na zadních sedadlech. Krabicím již nehrozilo žádné nebezpečí vyzrazení…

Autobus se celé hodiny prodíral úzkou silnicí klikatící se po hřebenech albánských hor jako had. Značně nerovná a místy i děravá vozovka neumožňovala nikterak rychlou jízdu. Byli jsme však rádi, jelikož kola autobusu velmi často téměř kopírovala okraj silnice končící hlubokým srázem. V těch nejnebezpečnějších místech byly naštěstí veliké betonové patníky, které by mohly eventuálnímu pádu zabránit. Naštěstí nebylo ani jednou potřeba vyzkoušet jejich pevnost…

Rád bych se ještě vrátil několika poznatky zpět ke Kosovu. Kosovo má totiž k Albánii vřelý vztah. Již během druhé světové války bylo po čtyři roky součástí tzv. Velké Albánie, ovládané fašistickou Itálií. V roce 1944 bylo však násilně připojeno k Jugoslávii. V rámci Socialistické federativní republiky Jugoslávie byl v Kosovu relativní klid. Až na začátku 90. let dvacátého století se opět vyhrotilo napětí, které vyvrcholilo občanskou válkou.

Přestože se kosovští Albánci v referendu vyslovili pro odchod z područí Bělehradu, jugoslávská vláda na to reagovala zesílením svých vojenských posádek a krvavým potlačováním všech protisrbských demonstrací. Potlačování demonstrací pokračovalo organizováním etnických čistek a vražděním nevinných žen a dětí. Ilegální kosovská osvobozenecká armáda (UCK) proto vyzvala kosovské Albánce, aby se připravili na občanskou válku. Občanskou válku, ve které proti sobě bojovali i kosovští Srbové a kosovští Albánci.

K řešení konfliktu nakonec muselo přistoupit OSN a jednotky NATO. Letecké nálety NATO trvaly od března do června 1999. Za tu dobu provedlo přes sedm stovek letadel více jak třicetpěttisíc startů. Nálety došlo ke zničení desítek jugoslávských letadel, stovek děl, obrněných transportérů, tanků i jiných vojenských vozidel. Povedlo se úplně zlikvidovat i spousty velitelských stanovišť. Podle údajů NATO bylo usmrceno zhruba pět tisíc srbských vojáků a policistů. Hrubý odhad škod způsobených bombardováním se pohyboval okolo třiceti miliard amerických dolarů…

Na druhé straně konfliktu, tedy ještě před zahájením bombardování, zahynulo kolem dvou tisíc albánských bojovníků. Oběti srbských etnických čistek se však nedají přesně vyčíslit. Zatímco jugoslávské zdroje uváděly asi dva tisíce zabitých civilistů, albánské údaje se pohybovaly přinejmenším na desetitisícových hodnotách. Více jak tři čtvrtě milionu Albánců navíc opustilo území Kosova a uteklo před zuřícím konfliktem.

Od 20. června 1999 působí v Prištině dočasná správa OSN v Kosovu (UNMIK) za podpory jednotek KFOR. A tato situace trvá i v době našeho příjezdu, na podzim roku 2005.

Důsledkem bombardování zřejmě bude používání elektrocentrál na tolika místech Kosova. Vojska NATO totiž na Balkáně nasadila tehdy nový druh zbraní, tzv. grafitové bomby, které mají schopnost vyřadit z provozu elektrárny a veškeré rozvody elektrické energie. Dodnes se tedy paseku zanechanou ze sebou bombami nepodařilo plně odstranit.

Piloti NATO se však dopustili i mnoha faux pass. Italští rybáři si například stěžovali na tříštivě bomby, kterých našli na moři i několik set za den. K jejich odhazování docházelo při návratu letadel na základny NATO v Itálii.

Největší rozruch však způsobilo mylné zasažení objektu čínského velvyslanectví v Bělehradě. Útok nepřežili tři lidé a čínsko-americké diplomatické vztahy se přiblížily bodu mrazu. Napětí se podařilo zmírnit až po osobní omluvě tehdejšího amerického prezidenta Billa Clintona čínské vládě.

Po třetí hodině ranní nás přivítala deštivá metropole země Orlů. U autobusu již čekali taxikáři a jeden z nich nás odvezl na doporučení řidiče autobusu na blízký privát.

Zelený mercedes, jistě více jak dvacet let starý, měl nečekané problémy se startováním. Řidič jej musel za pomoci dvou kolegů taxikářů roztlačit. Autobaterie byla zřejmě zcela vybitá, a proto když motor naskočil, pro jistotu ani nezapínal světla. Jeli jsem tedy bez světel noční Tiranou. Není to tu očividně nic neobvyklého, jelikož jsme potkali i policejní vůz a jeho posádka nikterak nereagovala na naše zhaslá světla.

Ubytování se naštěstí nacházelo pár set metrů od místa, kde jsme vystoupili z autobusu. Navíc bulvár Zogu I. byl osvětlený a temné úzké uličky, do kterých jsme odbočili, byly prázdné a nehrozilo tak riziko srážky s jiným vozidlem nebo, nedej bože, s chodcem.

Ubytovali jsme se tedy na privátu v neoznačené zastrčené uličce kdesi na východ od bulváru Zogu I. Zaplatili jsme dvacet euro za jeden nocleh a ihned ulehli.

Ráno jsme se v klidu vzbudili, uvařili si jídlo na plynovém vařiči, který máme pro tyto účely s sebou, a vyprali pár svršků. Máme k dispozici rozlehlý pokoj s televizí i venkovní zamřížovanou lodžií. Koupelna s teplou vodou a satelitní dekodér byly již jaksi navíc oproti našemu očekávání. V poledne jsme si zaplatili nocleh i na další den dopředu a vyrazili na prohlídku Tirany.

Bulvár Zogu I. v Tiraně (Mart Eslem)

Bulvár Zogu I. v Tiraně (Mart Eslem)

Přivítal nás slunečný jasný den a krásně upravené ulice plné bank a obchůdků. Opravdu krásně upravený je bulvár Zogu I. a náměstí Skënderbeg, jakési srdce a hlavní tepna albánské metropole.

Bulvár Zogu I. vydlážděný zámkovou dlažbou a lemován čerstvě vysázenými stromy a stylovými lucernami se táhne napříč Tiranou ze severu na jih. Od vlakového nádraží až k pravému břehu řeky Lana.

Náměstí Skënderberg v Tiraně (Mart Eslem)

Náměstí Skënderberg v Tiraně (Mart Eslem)

Je bohužel neděle, a tak jsou všechny banky a potažmo i směnárny zavřené. Zkusili jsme si směnit pár euro v recepci zřejmě nejlepšího hotelu ve městě Tirana International. Ani tam jsme nepochodili. Bylo nám doporučeno počkat do zítra nebo využít služeb pouličních veksláků. Do toho se mám moc nechce. Známe sice směnný kurz zhruba 120 leků za 1 euro, ovšem albánskou měnu jsme ještě nikdy neviděli, a proto bychom se lehce stali obětí podvodníků. Pro dnešek budeme muset platit eurem.

Sedli jsem si do bar cafe Opera a dali si dva žejdlíky lokálního piva Tirana. Vychlazený mok přišel vhod a po jeho dopití jsme se vydali na jih ke břehům řeky Lana.

Z řeky se vyklubal úzký kalný potok, páchnoucí z vybetonovaného koryta, do kterého byly vypouštěny odpady z okolních budov. Stav budov však silně kontrastoval se smradlavou stokou dole pod nimi. Alespoň tedy v okolí bulváru Dëshmorët e Kombit táhnoucí se od levého břehu Lany až k budově tiranské university.

Budova University v Tiraně (Mart Eslem)

Budova University v Tiraně (Mart Eslem)

Moderní budovy a upravené parky rozhodně nenasvědčují, že se nacházíme v hlavním městě nejchudší evropské země. Ani automobily, prohánějící se po širokém bulváru bez přechodů a téměř i bez semaforů, nenasvědčují nějaké chudobě. Mezi Tiranou a albánským venkovem tedy bude zřejmě značný rozdíl, co se životní úrovně týče.

Semafory jsou vlastně pouze pro chodce. Tato skutečnost je opravdu zajímavá, protože pouze chodci vidí, že mohou přejít silnici, ovšem řidiči nikoliv. Může se vám lehce přihodit, že vás nějaký projíždějící automobil smete i při přecházení na zelenou. Doporučuje se proto mít oči na stopkách. Spousta chodců při přecházení ulic doslova kličkuje a poskakuje mezi vozy. Někteří dokonce chodí uprostřed bulvárů jakoby po imaginárním chodníku uprostřed proudících aut.

Za budovou university začíná na přilehlém kopci park Kombëtar, obzvláště v neděli a o víkendech využívaný Tiraňany k odpočinku ve stínu stromů. Vně parku se nachází malý a značně neudržovaný amfiteátr Teatri Veror, z něhož je výhled na přilehlou hladinu uměle vytvořené vodní plochy. U hráze tohoto jezera se nachází tiranská zoologická a botanická zahrada. Ani jednu jsme však nenavštívili.

Po obchůzce neudržovaným a odpadky zamořeným parkem jsme se vrátili zpět k universitě a pokračovali na severovýchod. Narazili jsme na hotel Sheraton, který jistě bude značnou konkurencí pro již zmiňovaný Tirana International. V jeho těsné blízkosti leží stadion Quemal Stafa. V jeho útrobách jsme si opět dopřáli dobře vychlazené pivo v café baru Champions.

Pěší okruh městem jsme zakončili prohlídkou části zvané jednoduše Blok. Jednalo se o něco jako zakázané město. Luxusní čtvrť, ve které měl svou rezidenci komunistický vůdce Enver Hodža (jakýsi albánský Stalin) a spousta dalších bolševických pohlavárů.

Když došlo k pádu komunismu a albánská veřejnost sem měla poprvé možnost zavítat, nestačila se divit, v jakých poměrech si jejich proletářští vůdci žili. A oblast popravdě vyrazila dech i nám.

Restaurace, jedna lepší než druhá. Bary a kavárny, moderní obchody. Hotely, internetové kavárny a směnárny k našemu překvapení otevřené i v neděli. Na ulicích jsme si připadali jak dva žebrající trhani v nějaké exklusivní čtvrti západní Evropy. Jestli mě mile překvapila ukrajinská města navštívená před rokem (tedy roku 2004) a příjemný byl i pobyt v moldavském Kišiněvě, nevím, jak se mám vyjádřit o Tiraně.

Albánská, více jak čtyřsettisícová metropole by některými svými částmi obstála se ctí i při srovnání s mnohými městy u nás doma. Bohužel naše rodné Ústí nad Labem ji nesahá ani po kotníky. Ovšem to nemůže konkurovat téměř žádnému městu. Tam se soudruhům dílo zkázy opravdu podařilo a ani současná vládnoucí garnitura se moc nevyznamenává.

Všechny vládní budovy a ambasády jsou přísně střežené. U každé brány stojí vojáci se samopaly v rukou. Po ulicích jezdí spousta nejnovějších vozů mercedes a BMW. Vysocí státní úředníci se zde rozhodně nesnaží skrývat svůj blahobyt. Zkrátka a dobře jsem u kormidla, tak hrabu. Žádné pokrytectví předváděné našimi politiky a vládnoucími úředníky. Nikdo si přece nemůžeme myslet, že kdokoli dělá politiku s cílem pomáhat druhým. Politika se přece dělá pro vlastní zájem. A že každý myslí v první řadě sám na sebe, je naprosto přirozené. Netřeba to nikterak zastírat.

V půl sedmé jsme se vrátili zpět do našeho tiranského útočiště. Bydlíme sice pár kroků od centra, ovšem postranní uličky v této oblasti už připomínají spíše slamy. Nevydlážděná silnice, neomítnuté domy, cikáni hrající si v loužích. A najednou uprostřed této hrůzy nás div neporazil úplně nový černý mercedes s pražskou poznávací značkou. Určitě se jednalo o seriózního podnikatele. Jak jinak, snědé tváře, sluneční brýle, krátký sestřih a obrovské pupky. Na zadním sedadle blonďatá šlapka. Asi obchodní cestující…

Postranní uličky Tirany (Mart Eslem)

Postranní uličky Tirany (Mart Eslem)

On prý obchod s bílým masem a bílým práškem je velice výnosný. Přes Albánii navíc vede spousta pašeráckých stezek. Drogové kanály zásobující západní Evropu zbožím z Turecka, ale i z Afriky a Jižní Ameriky.

Je to prostě zlatý důl. Žádné daně, žádné faktury a za pár gramů v igelitovém pytlíku si pořídíte skromný služební vůz. Dokonce není potřeba využívat ani služeb leasingové společnosti a rovnou máte “bávo” nebo “meďoura”, poznávací to znamení “snědých Einsteinů”. No, odolejte tomu s inteligencí průměrného foxteriéra…

Kapitola 4 – Priština

By | Deník 005

Včera večer jsme dorazili před desátou hodinou do kosovského centra Prištiny. Již za tmy jsme vystoupili na autobusovém nádraží a ihned si nastoupili do taxíka. Původně jsme plánovali nocleh v hotelu Ilia, ovšem řidič taxíku, kterého jsme pokřtili jménem “My friend”, nám doporučil mnohem levnější hotel Sara. Proti dvoulůžkovému pokoji s televizí a koupelnou za třicet euro jsme ani chvíli neprotestovali.

Několik minut jsme projížděli ulice téměř třísettisícové Prištiny. Taxikář téměř na každé křižovatce hlasitě glosoval: “Píčky, píčky, frštehensie, my friend?” Svou krásnou frázi slátanou ze tří jazyků doplňoval cenovou informací o čtyřiceti eurech za noc. Myslím, že není potřeba dalšího komentáře…

Večerní ulice nás překvapily. Plno moderních aut a moderně oblečených lidí. Světla neonů z barů, heren, krámků a restaurací však poněkud kontrastovaly s panelovými domy v pozadí. Sídliště sovětského stylu, tato architektura v Prištině převládá.

Sídliště v Prištině (Mart Eslem)

Sídliště v Prištině (Mart Eslem)

Ovšem překvapivě jsme cestou nepozorovali žádné náznaky nedávného válečného konfliktu. Pouze My friend neustále opakoval další komickou frázi: “Ratata, vsjo býlo tady kaput! Ale teď už nicht, nicht soldaten, nicht banditen! Vše all right my friend!”

O tom, že je vše all right, jsem trochu začal pochybovat v oblasti hotelu Sara. Naše ubytování se nacházelo téměř na konci slepé ulice. Ulice byla navíc tak úzká, že se proti sobě jen stěží vyhnula dvě vozidla. Dlažebních kostek byla na vozovce sotva polovina a moc vtipně nám nezněl ani komentář: ” Straase jak v Irák, my friend!”

Na konci ulice jsme se však uklidnili. Hotel Sara nebyl jedinou možností ubytování na konci slepé ulice. Nové fasády, neonové nápisy a nová moderní auta před nimi nás přesvědčily, že jsme se nestali obětí nějakého podvodníka.

V recepci byl mladík, ovládající angličtinu a naléhal dokonce, abychom si šli pokoj nejdříve prohlédnout a zaplatili až, pokud budeme spokojeni. Byli jsme však tak unaveni, že jsme platili okamžitě. Bylo nám jedno, jak pokoj vypadá, stačilo nám ujištění, že má postel a sprchu. Nic jiného ani nepotřebujeme.

My Friend si plně zasloužil svých 15 euro za svezení. Nejenom, že nás nevlákal do žádné pasti, ale dovezl nás k noclehu, který byl nad naše očekávání. Patří mu za to dík. První dojmy z Kosova jsou tedy nad očekávání dobré.

Opatrnosti však nikdy není nazbyt. Zaplatili jsme raději nocleh ihned, abychom nemuseli nechávat cestovní pasy dole v recepci. Klidnější spaní mám přeci jenom s doklady v bezpečí. Prvními dojmy se nemůžeme nechat zviklat. Včera na hranicích Kosova byla velice přísně vypadající celní kontrola a přechod byl jištěn kulometným hnízdem a kilometry ostnatých drátů. Bylo vidět i všudypřítomné nápisy KFOR a dokonce jsme míjeli i jejich kasárna.

Milan navíc v noci slyšel střelbu. Na ulici se občas střílelo i za mého dětství v Itálii, takže to nebylo nic, co by mne znepokojovalo. Ovšem to neznamená, že nebudeme mít po opuštění hotelu oči na stopkách.

V poledne jsme vrátili v recepci klíče a krásně odpočatí po náročném přesunu jsme vyrazili do ulic. Plní síly na další podobně náročný, ne-li náročnější přesun z Kosova do Albánie. Nemáme ani mapu města, ale já věřím na svůj orientační instinkt, který mi podvědomě říkal, kde leží autobusové nádraží a to přestože nás My Friend včera odvezl údajně na druhý konec města. Říkám údajně, protože na moje gusto to bral nějakým moc velkým obloukem a k hotelu přijel zezadu.

Za denního světla jsme také zjistili, že hotel neleží v žádné slepé ulici, jak jsme si večer mysleli, ale na normální komunikaci. Normální s ohledem na stav města, které má mnoho silnic rozbitých, ale jinak nejsou nikde patrné žádné trosky poukazující na nedávnou válku.

Jedno však opomenout nelze, Priština je jedno velké staveniště. Rozestavěné objekty kontrastují s dokončenými moderními budovami, kde sídlí různé nadnárodní organizace, obchůdky, bary i kavárničky. Pouliční mumraj i způsob stavby domů mi připomíná spíše Orient nežli Evropu. Bude to zřejmě způsobeno převládajícím muslimským vyznáním místních obyvatel.

Mapa města by nám stejně k ničemu nebyla. Nevšiml jsem totiž nikde žádného označení ulic. Šli jsem tedy rovnou za nosem a po pár minutách narazili na internetovou kavárnu Basava v obchodním komplexu zvaném Cafa. Opět jsme poslali uklidňující zprávy domů a utvrdili se v jednom zajímavém poznatku. V Kosovu se nepoužívá dinár ani žádná místní měna, nýbrž všechno jede na eura. Opravdu překvapivé a téměř komické. Země, která ještě ani nemůže pomýšlet na členství v Evropské unii, již používá její měnu. Na rozdíl od téměř třetiny již právoplatných členů Unie. Prostě si z toho nedělají hlavu a asi dělají dobře.

Nechápu, proč u nás již euro nepoužíváme také. V nejhorším alespoň paralelně s naší korunou. Asi v tom budou tlaky nějakých lobbystických skupin. Vždyť v naší zkorumpované domovině prohnaní bývalí soudruzi dokáží vydělávat i na tištění bankovek a ražení mincí. Pokud mám mluvit sám za sebe, já se na euro již těším. Dávám přednost variantě platit za něco jedno euro než třicet nebo padesát korun.

Zaplatili jsme tedy jedno euro za internet a pokračovali ulicemi Prištiny dál k autobusovému nádraží. První ulice, která měla označení na viditelném místě, byla Luan Haradinaj. Její čtyřproudou vozovku lemují různé instituce OSN a jejich okolí je doslova zamořeno bílými vozy s černým nápisem UN na dveřích. Převažující značkou tak z devadesáti procent Toyota Landcruiser. Přítomna je i spousta bezpečnostních služeb, kamer a komunikačních satelitů. Zvláště velký talíř má satelit jakéhosi informačního centra OSN.

Hned za tímto centrem se tyčí hotel Grand Pristina s pěti hvězdičkami. Předpokládám, že však slouží hlavně k přespávání úředníků OSN. Naproti hotelu přes zmiňovanou ulici Luana Haradinaja stojí obrovské betonové monstrum. Zřejmě nějaký palác z bolševické éry. Budova ve značně žalostném technickém stavu hostí prostory British Councilu a jakési organizace na pomoc kosovské mládeži.

Okolí British Councilu v Prištině (Mart Eslem)

Okolí British Councilu v Prištině (Mart Eslem)

Z ochozů ohromné budovy je i hezký výhled na okolí. Není odsud vidět pouze ucházející ulice, lemované prostory poskytující nejrůznější služby, ale i na jiné části města. Viděli jsme vilovou čtvrť pro zámožnější, jakýsi fotbalový stadion i bezútěšné prostranství plné harampádí a odpadků. Krom toho se nad jedním z parkovišť vozidel OSN tyčila průhledná budova v Čechách tolik známého chánovského architektonického stylu. Zde to však není důsledek benevolentní bytové politiky pro osmahlejší spoluobčany, nýbrž vzpomínka na boje v ulicích Prištiny.

Parkoviště vozů OSN v Prištině (Mart Eslem)

Parkoviště vozů OSN v Prištině (Mart Eslem)

Z vyvýšeného místa se mi i dobře fotografovalo. Bez zbytečných dotěrných pohledů jinak všudypřítomných členů policie a rozličných bezpečnostních agentur. Nerad bych totiž přišel o ruličku s již exponovaným filmem nebo rovnou o celý fotoaparát. Ze stejného důvodu jsme zatím raději ještě ani nevytáhli videokameru. Spokojili jsme se s několika záběry z okna hotelu.

Lidé jsou sice na první pohled příjemní, ovšem přítomnost určitého napětí a problémů je ve vzduchu i přesto cítit. Město respektive celé Kosovo ještě ani náhodou nežije standardním způsobem. Důkazem mých slov jsou ostnaté dráty kolem budov užívaných OSN a jinými spolupracujícími organizacemi, ale třeba i automobil, ze kterého plápolala albánská vlajka na dřevěné žerdi. Milan si dokonce všiml, že celá internetová kavárna, tj. všechny počítače i osvětlení, byla připojena na tři obrovské baterie vyndané z nákladních vozů. Navzdory tomu všemu i značnému sobotnímu dusnu oblast pamatuje zajisté mnohem větší “horko” a mnohem větší problémy než nefunkčnost elektrické rozvodní sítě.

Plně se nám potvrdilo podezření, že nás My Friend tak trošku “natáhl”. Autobusové nádraží bylo opravdu blízko. Dojít tam pěšky až z hotelu nebylo žádným problémem. Ani s batohy na zádech. Přestože jsme netušili v kolik nám odjíždí autobus do Tirany, nepospíchali jsme. V klidu jsme si prošli město a dopřáli si i tři pauzy. Jednu na fotografování a další dvě na občerstvení. Nejdříve jsme si koupili dvě paličky grilované kukuřice přímo na ulici a podruhé pití i ovoce na cestu.

Stejně tak se nepotvrdilo “prohlášení”, kterým včera My Friend dementoval mé informace o přímém spoji mezi Prištinou a Tiranou. Vyprávěl pohádky, jak musíme nejdříve do Prizren a teprve odtamtud seženeme spojení do Albánie. Má však smůlu, že mé informace jsou před každou cestou pečlivě připravené, a proto jsem se nemýlil ani tentokrát. Za 32 euro pro oba dva jsme si koupili na Stacion i Autobusave Pristine dva lístky do Tirany.

Autobus odjíždí v pět, šest i sedm hodin večer. Vybrali jsem si pátou hodinu a ve stejný čas nebo lépe o něco dříve se musíme dostavit na nástupiště číslo 20. Cesta by měla trvat deset hodin. Necháme se tedy překvapit. A to nejenom délkou trvání, ale i úrovní dopravního prostředku. Očekával jsem totiž dvojnásobnou cenu oproti té zaplacené. Doufám proto, že poloviční cena nebude vykoupena nějakým kostitřasem. Zatím nám vše vycházelo a na šťastné vlně bych se rád vezl co nejdéle. Nejlépe po celou dobu trvání našeho putování.

Žádná “zaručená” informace ani hysterické zvěsti se nám zatím nepotvrzují, což je jen dobře. A to doufám nejen pro nás, ale i pro naše blízké doma, kteří konečně pochopí, že nedělám nic bezhlavého, ale vše mám promyšlené a připravené. Takže pokud by se mi něco stalo, může to být jen nešťastná shoda náhod a nebo osud. Rozhodně ne následek podceňování příprav na cílovou oblast mé cesty.

Poprvé jsme si dopřáli jídlo mimo vlastních zásob. V restauraci Gjelltore Quëndresa jsme si dali telecí steak a zalili ho dobrým kosovským pivem Birrë e Pejës. Snad jsme nešlápli vedle.

Překvapivě všude zde lidé ovládají angličtinu. Bude to však zřejmě způsobeno přítomností tolika pracovníků OSN a cizích armád, jejichž komunikačním jazykem je právě angličtina. A pokud náhodou něčemu nerozumí stačí prohodit na zkoušku české, slovenské nebo ruské slovíčko a chybějící článek je doplněn. Platí to samozřejmě i naopak ve vztahu k nám.

Na palubu žlutého klimatizovaného mercedesu jsme nastoupili jako první pasažéři již ve čtvrt na pět. Do odjezdu sice zbývá ještě čtyřicet pět minut, ale aspoň jsme si mohli na dlouhou cestu vybrat ta nejlepší místa na sedadlech úplně vzadu. Je z nich výhled i rozhled a člověk si může bez problémů dopřát natažených nohou. Co více si přát na možná velice divoký přesun do sousední Albánie.

Autobusové nádraží v Prištině (Mart Eslem)

Autobusové nádraží v Prištině (Mart Eslem)

Netuším, kterým směrem se autobus vydá, ale předpokládám, že pojedeme přes Prizren. Na kraji Prištiny jsme projížděli jakousi obchodně-průmyslovou zónou, kde se stavěly nové budovy, hotely, skladové haly i benzínové pumpy jako o závod. Situace se již asi opravdu uklidňuje a zahraniční investice si pomalu hledají cestu i sem do Kosova. A to je jen dobře.

Priština, metropole Kosova, je obklopena ze všech stran horami. Na rozsáhlé rovině se nachází tzv. Kosovské pole a právě sem, do dávné minulosti zasahuje jádro nesnází mezi Srby a Kosovci. Léta páně 1389 se na Kosovu poli utkali ve veliké bitvě právě Srbové s Turky. Bitva sice skončila srbskou porážkou, nicméně právě v této události spatřují Srbové počátky vzniku svého národa. A proto si také kladou jakési historické právo právě na provincii Kosovo.

Jiskření mezi Srby a kosovskými Albánci musí od krátké letecké války z roku 1999 hlídat jednotky KFOR a provincie je vlastně jakýmsi protektorátem pod velením NATO a komisařů OSN.

V městečku Ljutoflava jsme také z okénka autobusu mohli jednu základnu KFOR sledovat. Tedy sledovat, ono nebylo dohromady nic vidět. Jednalo se o areál obdélníkového půdorysu obehnaného drátěným plotem, nad nímž byla upevněna kluba ostnatých drátů. Za plotem byl terénní val zarostlý plevelem, z něhož opět vyčuhovaly kilometry stočeného ostnáče. Kromě nápisů KFOR na ceduli na plotě a špiček stanů s vlajkami nebylo vidět zhola nic. Jsou to zkrátka profíci. Musí být, vždyť tady riskují svůj vlastní krk tak trochu i za nás, spokojeně si žijící v podstatně klidnějších částech Evropy.

I Prizren, sídelní město středověkého starého Srbska, měl svou základu KFOR. Nebyla sice tak maskovaná jako ta, kterou jsme spatřili cestou, ovšem značně větší, možná až desetinásobně. Bylo to takové městečko ve městě. Prizren má plno barů a hospůdek s předzahrádkami plnými místních obyvatel. Atmosféru Orientu podtrhuje i značný turecký vliv na zdejší architekturu. Však i styl života plný vysedávání před bary a klidného popíjení, je bližší Orientu nežli uspěchané Evropě…

Kapitola 3 – Srbsko, okrájený zbytek bývalé Jugoslávie

By | Deník 005

Naše čekání bylo úspěšné a před druhou hodinou ranní jsme nastoupili do vlaku jedoucího do Bělehradu. Opustili jsme osiřelé nádraží v Kiskunhalás a vydali se dál na Bělehrad, přestože lístky byly zakoupené pouze na hranice do Subotice. Nezaregistrovali jsem zatím ani náznak povodní, kvůli kterým nám odmítli doma prodat lístky až do Bělehradu.

Většina vlaku byla lehátková a jediný vagón s kupíčky byl plně obsazený. Usadili jsme se proto na chodbě a vyčkávali příchod někoho, kdo nám ozřejmí, jak dále postupovat. Nejdříve nás prolustrovali celníci a po nich přišel na řadu námi tolik očekávaný průvodčí. Jak jsem předpokládal, nebyl vůbec žádný problém zakoupit si u něj dodatečně lístky na další cestu. Nebylo to však do Bělehradu, nýbrž pouze do Nového Sadu. Odtamtud budeme pokračovat do Bělehradu autobusem.

Hlavní je ovšem jistota, že nás z vlaku nemůže kvůli jízdenkám již nikdo vyhodit. Dodatečné jízdné nás vyšlo na třicet euro. Původně jsme rozuměli něco o třech stech, ale pouze jsem se přeslechli. Během hovoru s průvodčím jsme zjistili, že jeho řeč, zřejmě srbochorvatština, je pro našince vcelku srozumitelná. Chvala Bohu!

Těsně před svítáním jsme dorazili do téměř třísettisícového Nového Sadu, správního střediska oblasti Vojvodina. Bývalé strategické místo Habsburské monarchie na břehu Dunaje si však moc neužijeme. Na nádraží jsme si vyměnili ve směnárně pár místních dinárů na autobus do Bělehradu. Stanoviště autobusů jsou naštěstí hned v těsném sousedství vlakového nádraží.

Kromě finančních záležitostí (kurz dináru vůči euru byl zhruba 1:82) jsem vyřešili i své potřeby týkající se hygieny a stravování. Omytí obličejů a vydrhnutí zubů, následovala lehká snídaně, která se u mne skládala z vody, stroužku česneku a chlebu. Čerstvý česnek mne postavil, po noci strávené na podlaze v chodbě vagónu, jak se říká zpátky na nohy. Ovšem netuším a neřeším, co tomu bude říkat mé okolí hlavně po nastoupení do autobusu.

Autobus jsme našli bez potíží. Ovšem nástupiště bylo oplocené a za plot se člověk nedostal pokud neměl platný lístek (vyšel asi na 350 dinárů) a žeton, který vyfasoval u pokladny společně s ním. Mosazný plíšek se vhodil do jakési kasičky u branky k nástupišti. Vhozením žetonu se kdysi spouštěl mechanismus automaticky otevírající závoru, blokující přístup k autobusům. Funkce přístroje tedy musela být nahrazena lidským faktorem kontrolujícím poctivé odevzdání žetonů.

Autobus byl téměř plný a mohli jsme být rádi za místa k sezení. Každý jsme ovšem našli volné sedadlo někde jinde. Já jsem svou česnekovou přítomností obšťastňoval mladou drobounkou studentku s brýlemi. Byli jsme dvojice k pohledání. Já něco mastil do bloku a snažil se co nejméně dýchat, aby můj čerstvý česnekový dech nenarušil soustředěné studium mé spolusedící. Ono se slzami v očích se špatně čte…

Skutečnost, že jsme dorazili do Bělehradu, jsem si uvědomil až poté, co jsem se zůstal v autobuse sám. Studentka sedíce vedle, mne sice vzbudila, ovšem domníval jsem se, že pouze někde vystupuje. Přesunul jsem se proto na vedlejší prázdné dvojsedadlo a chystal se spát dál. Po chvíli jsem si však uvědomil své osamocení v útrobách autobusu a vyrazil ven. Řidič akorát vyndával na chodník poslední zavazadla, naše batohy.

Naším prvořadým úkolem se stalo nalezení internetové kavárny a poslání zprávy domů. Možná k tomu totiž po mnoho nadcházejících dní nebude vůbec příležitost.

Chvíli to sice trvalo, ale nakonec jsme v okolí autobusového nádraží nacházejícího se v jižní části Bělehradu kavárnu našli. Pravda, s pomocí ochotného zaměstnance jedné cestovní kanceláře.

Cestou zpět jsme narazili i na stánek s krásným a levným ovocem. Vše nám tedy vycházelo, až na to nejdůležitější. Autobus do kosovské Prištiny jede až ve čtyři hodiny. Čeká nás tedy několikahodinové čekání v dvoumilionovém hlavním městě Srbska.

Starobylé město na soutoku řeky Sávy a Dunaje je čile pulsující metropolí. Všude plno slušivě oblečených lidí, mraky aut na ulicích. Pěkné obchůdky, příjemné bary a restaurace, zkrátka vše, co by mělo evropské velkoměsto mít.

Hlavní město nynější svazové republiky se může pyšnit historií trvající více jak 2300 let. Během této doby bylo čtyřicetkrát zničeno, srovnáno se zemí a znovu vybudováno. Přesto však nabízí návštěvníkům středověké brány a opevnění, ortodoxní kostely i příjemné turecké lázně.

Evropské velkoměsto Bělehrad (Mart Eslem)

Evropské velkoměsto Bělehrad (Mart Eslem)

Mám trochu zmatku pouze v názvu země, ve které právě sedíme na lavičce a čekáme na autobus. Některé zdroje mluví o Srbsku a Černé Hoře jiné o Jugoslávii. Pravda bude zřejmě někde uprostřed. Jugoslávská svazová republika si sice činí nárok na nástupnictví za bývalou socialistickou Jugoslávskou federativní republiku, ovšem zatím jí nebylo přiznáno. Svazová republika se proto nyní člení na dvě republiky. Na Srbsko, včetně Vojvodiny a Kosova, s hlavním městem Bělehradem a na Černou Horu s metropolí Podgorica.

Srbové mohou proto již jen vzpomínat na staré časy své nadvlády nad Bosnou a Hercegovinou, Chorvatskem, Makedonií a Slovinskem, nyní již samostatnými. Však také za svou samostatnost platili krvavou cenu. Po odstoupení z federace v roce 1991 se Srbové snažili pomoci odpadlíkům ke změně názoru pomocí zbraní. Děsivá občanská válka zuřila několik let a mír byl uzavřen až v listopadu 1995 na základě tzv. Daytonské dohody.

Samozřejmě jsem nevydržel, jen tak posedávat a lelkovat několik hodin v parku. Pod záminkou nakoupení dalšího ovoce jsem se kolem poledního vydal na malou obchůzku. Prošel jsem mnoho ulic, několik parků. Dostal jsem se až před vládní budovu a zblízka si prohlížel i jiné impozantní stavby opatřené státními symboly Jugoslávie.

Vládní budova v Bělehradě (Mart Eslem)

Vládní budova v Bělehradě (Mart Eslem)

Nejvíce na mne však zapůsobila torza ohromných budov, která se tyčila do výška jak děravá řešeta. Mementa občanské války jsou stále přítomna. Celá patra drží pohromadě jenom díky zbylé výztuži ocelového skeletu. Opravdu tristní pohled v porovnání s upravenými parky plnými lidí posedávajících v horkém pátečním poledni snad na každé lavičce.

Mementa občanské války v Bělehradě (Mart Eslem)

Mementa občanské války v Bělehradě (Mart Eslem)

Dojem naprosto bezstarostné a klidné atmosféry však poněkud ruší všudypřítomné až po zuby ozbrojené vojenské hlídky. Prochází se po parcích, patrolují na důležitých křižovatkách a jsou doplněni policisty, kteří brázdí chodníky a ulice. Inu zdá se, že horké hlavy zde ještě zcela nevychladly.

Navíc Srbové budou asi trochu horkokrevnější. Spousta z nich má odměřený místy až arogantní výraz. Klidu jistě nepřidají ani plakáty žádající samostatnost Kosova. Na jedné křižovatce jsem měl možnost pozorovat jeden přehnaný temperament na vlastní oči. Mladík, mohlo mu být tak kolem dvaceti let, vběhl do silnice, přestože na semaforu svítila červená a auta se valila do prudkého kopce jedno za druhým. Když vozidlo jen s obtížemi minulo neukázněného chodce, ten začal trojčit, jako by ho snad porazilo doopravdy. Hrozně se rozčiloval, proč tam zrovna jede auto. když on chce přejít. Snad zvýšená hladina testosteronu? Jinak si jeho zbytečný výbuch zlosti nedovedu vysvětlit.

Na druhou stranu, pokud mají takovou výbušnou povahu i ostatní Srbové, pak se nedivím, že je zde téměř neustále válečné dusno. A jestliže je tolik ozbrojených složek zde v Bělehradě, jsem zvědavý na jejich počty až dorazíme do Kosova.

Než nastala hodina odjezdu, přihlásila se po konzumaci tolikého ovoce potřeba úlevy. Odskočil jsem si z parku na velkou stranu a udělal velkou chybu, že jsem si batoh nenechal u Milana. Jednalo se totiž o suché záchodky, kde se vylučuje v podřepu. Nikde navíc nebyl žádný háček či výstupek, kam bych batoh mohl uložit. Na zem jsem jej položit rozhodně nemohl. A díky akutnosti mé potřeby nezbýval již ani čas odnést jej zpět do opatrovnictví Milanovi.

Následovala scénka bez diváků, která by se však neztratila v kdejaké bláznivé komedii. Snad nikdy jsem se na toaletě tak nenadřel. Představte si, jak v podřepu stimulujete své svěrače a přitom máte batoh na zádech. Jedním slovem, slušná posilovna. Musel jsem se sám sobě smát a můj smích podporovaly rozmanité zvuky linoucí se z kójí ostatních kolegů v podřepu.

Ve třičtvrtě na čtyři jsme vhodili žetony do vstupní mechaniky na autobusové stanoviště číslo 8. Snažili jsem se uhodnout, který vehikl nás přepraví do Kosova. Tak trochu jsme podlehli všeobecnému mínění o této oblasti a očekávali zubožený stroj, který se bude šest hodin drkotat po rozstřílených silnicích vedoucích mezi polorozbořenými budovami směrem na jih. Jaké nás však čekalo překvapení. Lépe řečeno, šok!

U našeho nástupiště zastavil krásný nový autokar UDL Berkhof. A poslouchejte dále. Na palubě nás hýčkala klimatizace, promítání filmů z DVD přehrávače a mezitím nám nádherná stevardka v krátké minisukni roznášená vyhlazené pití. A tento skvost si to valil zhruba dvě hodiny po téměř perfektní dálnici směrem na město Niš.

Na místo očekávaného drsného přesunu do pekla na zemi, jsme si užívali snad naše nejkomfortnější cestování autobusem v životě. Opět se tedy ukazuje, jaký obraz dokáží o určitých oblastech světa vytvořit předsudky lidí vycházející pouze z kusých a zkreslených informací o situaci a dění v daných problematických lokalitách…

Kapitola 2 – Na Bělehrad!

By | Deník 005

Tímto pokřikem dobrého vojáka Švejka ze slavného nedokončeného románu Jaroslava Haška lze charakterizovat začátek naší cesty. V půl dvanácté jsme nastoupili do vlaku jedoucího z Ústí nad Labem až do maďarské metropole Budapešti. V bývalém sídelním městě Uherských králů budeme muset přestoupit na vlak jedoucí směrem na Bělehrad.

Do hlavního města bývalé Jugoslávie, dnes Srbska a Černé Hory, však vlak nejede. Do itineráře naší trasy zasáhla vyšší moc v podobě povodní v oblasti maďarsko-srbských hranic. Vlak nás doveze pouze do Subotice a tam budeme muset hledat náhradní spojení do Bělehradu. Předpokládáme, že autobusové.

Společníka na cestách mi po roce dělá opět Milan. Naše osvědčená skupinka čítající tři členy tedy dostala vážnou trhlinu. Na rozdíl od loňské výpravy na Divoký Východ chybí při cestě na Balkán Pavel. Rád by býval jel, ale díky nemoci měl v zaměstnání dlouhou absenci a nedostal by již dovolenou. Proto si budeme muset vystačit pouze ve dvou.

Těsně před odjezdem z ústeckého hlavního nádraží se na peróně objevila má matka. Se slzami v očích mě zapřísahala, abych byl opatrný a neriskoval. Dokonce se mne snažila na poslední chvíli od cesty do Albánie odradit. Cítil jsem se zaskočený a překvapený. Myslel jsem, jak si již má rodina na mé cesty zvykla a smířila se s touto, pro mne nepostradatelnou součástí života.

Samozřejmě jsem se zviklat nenechal. Nejedu přeci na Balkán spáchat sebevraždu, ale užít si trochu odpočinku a zábavy. A to přestože se může jednat o zábavu značně adrenalinovou.

Ovšemže v koutku duše mívám určité obavy z problémů, které nás mohou potkat, ale obavy jsou přehlušeny očekáváním nových zážitků. Zážitků jakýchkoli. Cokoli prožiju je pro mne zážitek. Navíc věřím ve svou šťastnou hvězdu a v osud. Vím, že jsem se nenarodil, abych zemřel mladý. A pokud se přeci jenom mýlím, pak vím, že osud neošálím.

Čas k odchodu je dán. Můžeme si pouze vybrat místo. A raději vystoupím za plné jízdy vlaku života, nežli v sedě doma u televize, jako nemohoucí odkázaný na pomoc svého okolí. Pohodlný život nás totiž zbavuje reflexů, kterými nás vybavila matka příroda a dělá z nás choulostivé stěžující si uplakánky.

Zaujala mne kdysi slova z úst slavného mongolského vojevůdce Čingischána. Velký chán spával celý život na zemi. Tvrdil, že kdyby spal na posteli, zpohodlněl by a byl by pak línější a choulostivější na bojových výpravách. Pochopil tuto zkázu lidského pokolení již před staletími.

A proto, Mart Eslem, aby si jednou za čas připomenul své kořeny z říše zvířat a bránil své tělo před konzumním chátráním, podniká své na první pohled nesmyslné výpravy do málo známých a údajně nebezpečných končin.

Cesta ubíhala bez problémů až do Bratislavy. Dlouhou chvíli jsme si krátili čtením a hraním v kostky. Obě činnosti jsme vydatně prokládali polospánkem. Měli jsme to štěstí, že sedadla naproti našich místenkových byla volná, a proto jsme si hověli s nataženýma nohama. Až v Bratislavě přistoupil nějaký “Jarin” a dost hrubě přerušil naši siestu.

Chvíli jsem přemýšlel, jestli ho nemám prohodit okénkem, ale pak jsem ustoupil. Chytřejší ustoupí, navíc se chci dostat dále než-li na Slovensko a případný konflikt by mě rázem mohl nasměrovat zpět domů ještě než cesta pořádně začala.

Týpek se tvářil jako “pán velkomožný”, což u nás vyvolalo bouři smíchu. I po třicítce jsme si vzpomněli na naše pubertální výstupy a začali se doslova tlemit jako dva “náctiletí” výrostci. S tím rozdílem, že tehdy na základní škole jsem se za naše záchvaty smíchu na veřejnosti styděl, zatímco tentokrát jsem si to po letech náramně užíval.

Sledoval jsem Jarina sedícího naproti mně a smál se mu do očí. Přitom jsem cítil, jak upřímný smích odplavuje stres nahromaděný za poslední rok mého bytí v civilizovaném prostředí mých pracovních závazků. Naštěstí Jarin vydržel a náš výsměch nikterak nekomentoval. Zřejmě se bál, že bych svůj nápad s letem skrze okénko realizoval. A za jízdy by to mohlo mít mnohem horší následky než-li ve stanici v Blavě. Mohu doporučit všem, nezadržujte na veřejnosti svůj spontánní smích a pořádně si jej užijte. Krásně se u toho uvolníte.

Kromě Jarina nás ve vlaku doprovázely i dvě sestry z Řádu milosrdenství založeného legendární Matkou Terezou. Proč se o tom vůbec zmiňuji je nasnadě, Matka Tereza má k cíli naší cesty, tedy k Albánii, určitý vztah. O tom však detailněji pohovořím později, teď budeme mít plné ruce práce, abychom se do Albánie co nejdříve dostali.

Před osmou večer jsem vystoupili z vlaku na nádraží Budapest-Keleti. Ani ne za čtyřicet minut nám odjíždí další spoj na jih. Z nástupiště číslo 12, krásného budapešťského nádraží dávajícího svou architekturou vzpomenout na dávno minulou éru parních lokomotiv, budeme pokračovat do Kiskunhalasu.

Kiskunhalas se nachází již v blízkosti srbských hranic a tam bychom se také měli dozvědět, zda vlakem lze pokračovat pouze na hranice do Subotice nebo až do Bělehradu. Pokud následky nedávno rozvodněného Dunaje budou bránit železniční dopravě, budeme muset na hranicích hledat náhradní řešení a dojet do metropole Srbska a Černé Hory nejspíš autobusem. Necháme se tedy překvapit.

Zuli jsme si boty a užívali pohodlí poloprázdného vlaku. Pohodlí interiéru značně odlišného od toho klimatizovaného na trase z domova do Budapešti. O to nám však na cestě ani moc nejde, určitě nás čekají ještě tisíckrát horší přepravní podmínky. A na ty z druhé etapy naší cesty na Balkán budeme ještě v dobrém vzpomínat. Kiskunhalas bychom měli spatřit krátce po třiadvacáté hodině.

Málem jsme jej však zaspali. Naštěstí vlak dále nejel a tak nás pouze vzbudil průvodčí, který procházel již opuštěným vlakem. Nic se nestalo, nebylo kam spěchat. Vlak na hranice Srbska odjíždí až skoro za tři hodiny.

U pokladny na nádraží jsem se byl raději ujistit, že náš spoj opravdu ve dvě ráno jede. Domluva to byla především rukama nohama, ale po napsání Subotice a dvou hodin ráno se mi dostalo odpovědi :”igen”. Maďarské “ano” je také asi jediné slovo, které z této ugrofinské mluvy znám.

Nezbývá tedy, než počkat na lavičce osiřelého nádraží, jehož budova nám svým vzezřením a přístřeškem s litinovými sloupy, připomínala kdejaké malebné nádražíčko v rodných Čechách. I vozový park na kolejích se nikterak nelišil od vagónů známých z českých drah. Nezbývá nyní než-li trpělivě čekat. Srbsko a Černou Horu již máme na dosah.