Kapitola 4 – Priština

By 10.9.2005 Únor 7th, 2016 Deník 005

Včera večer jsme dorazili před desátou hodinou do kosovského centra Prištiny. Již za tmy jsme vystoupili na autobusovém nádraží a ihned si nastoupili do taxíka. Původně jsme plánovali nocleh v hotelu Ilia, ovšem řidič taxíku, kterého jsme pokřtili jménem “My friend”, nám doporučil mnohem levnější hotel Sara. Proti dvoulůžkovému pokoji s televizí a koupelnou za třicet euro jsme ani chvíli neprotestovali.

Několik minut jsme projížděli ulice téměř třísettisícové Prištiny. Taxikář téměř na každé křižovatce hlasitě glosoval: “Píčky, píčky, frštehensie, my friend?” Svou krásnou frázi slátanou ze tří jazyků doplňoval cenovou informací o čtyřiceti eurech za noc. Myslím, že není potřeba dalšího komentáře…

Večerní ulice nás překvapily. Plno moderních aut a moderně oblečených lidí. Světla neonů z barů, heren, krámků a restaurací však poněkud kontrastovaly s panelovými domy v pozadí. Sídliště sovětského stylu, tato architektura v Prištině převládá.

Sídliště v Prištině (Mart Eslem)

Sídliště v Prištině (Mart Eslem)

Ovšem překvapivě jsme cestou nepozorovali žádné náznaky nedávného válečného konfliktu. Pouze My friend neustále opakoval další komickou frázi: “Ratata, vsjo býlo tady kaput! Ale teď už nicht, nicht soldaten, nicht banditen! Vše all right my friend!”

O tom, že je vše all right, jsem trochu začal pochybovat v oblasti hotelu Sara. Naše ubytování se nacházelo téměř na konci slepé ulice. Ulice byla navíc tak úzká, že se proti sobě jen stěží vyhnula dvě vozidla. Dlažebních kostek byla na vozovce sotva polovina a moc vtipně nám nezněl ani komentář: ” Straase jak v Irák, my friend!”

Na konci ulice jsme se však uklidnili. Hotel Sara nebyl jedinou možností ubytování na konci slepé ulice. Nové fasády, neonové nápisy a nová moderní auta před nimi nás přesvědčily, že jsme se nestali obětí nějakého podvodníka.

V recepci byl mladík, ovládající angličtinu a naléhal dokonce, abychom si šli pokoj nejdříve prohlédnout a zaplatili až, pokud budeme spokojeni. Byli jsme však tak unaveni, že jsme platili okamžitě. Bylo nám jedno, jak pokoj vypadá, stačilo nám ujištění, že má postel a sprchu. Nic jiného ani nepotřebujeme.

My Friend si plně zasloužil svých 15 euro za svezení. Nejenom, že nás nevlákal do žádné pasti, ale dovezl nás k noclehu, který byl nad naše očekávání. Patří mu za to dík. První dojmy z Kosova jsou tedy nad očekávání dobré.

Opatrnosti však nikdy není nazbyt. Zaplatili jsme raději nocleh ihned, abychom nemuseli nechávat cestovní pasy dole v recepci. Klidnější spaní mám přeci jenom s doklady v bezpečí. Prvními dojmy se nemůžeme nechat zviklat. Včera na hranicích Kosova byla velice přísně vypadající celní kontrola a přechod byl jištěn kulometným hnízdem a kilometry ostnatých drátů. Bylo vidět i všudypřítomné nápisy KFOR a dokonce jsme míjeli i jejich kasárna.

Milan navíc v noci slyšel střelbu. Na ulici se občas střílelo i za mého dětství v Itálii, takže to nebylo nic, co by mne znepokojovalo. Ovšem to neznamená, že nebudeme mít po opuštění hotelu oči na stopkách.

V poledne jsme vrátili v recepci klíče a krásně odpočatí po náročném přesunu jsme vyrazili do ulic. Plní síly na další podobně náročný, ne-li náročnější přesun z Kosova do Albánie. Nemáme ani mapu města, ale já věřím na svůj orientační instinkt, který mi podvědomě říkal, kde leží autobusové nádraží a to přestože nás My Friend včera odvezl údajně na druhý konec města. Říkám údajně, protože na moje gusto to bral nějakým moc velkým obloukem a k hotelu přijel zezadu.

Za denního světla jsme také zjistili, že hotel neleží v žádné slepé ulici, jak jsme si večer mysleli, ale na normální komunikaci. Normální s ohledem na stav města, které má mnoho silnic rozbitých, ale jinak nejsou nikde patrné žádné trosky poukazující na nedávnou válku.

Jedno však opomenout nelze, Priština je jedno velké staveniště. Rozestavěné objekty kontrastují s dokončenými moderními budovami, kde sídlí různé nadnárodní organizace, obchůdky, bary i kavárničky. Pouliční mumraj i způsob stavby domů mi připomíná spíše Orient nežli Evropu. Bude to zřejmě způsobeno převládajícím muslimským vyznáním místních obyvatel.

Mapa města by nám stejně k ničemu nebyla. Nevšiml jsem totiž nikde žádného označení ulic. Šli jsem tedy rovnou za nosem a po pár minutách narazili na internetovou kavárnu Basava v obchodním komplexu zvaném Cafa. Opět jsme poslali uklidňující zprávy domů a utvrdili se v jednom zajímavém poznatku. V Kosovu se nepoužívá dinár ani žádná místní měna, nýbrž všechno jede na eura. Opravdu překvapivé a téměř komické. Země, která ještě ani nemůže pomýšlet na členství v Evropské unii, již používá její měnu. Na rozdíl od téměř třetiny již právoplatných členů Unie. Prostě si z toho nedělají hlavu a asi dělají dobře.

Nechápu, proč u nás již euro nepoužíváme také. V nejhorším alespoň paralelně s naší korunou. Asi v tom budou tlaky nějakých lobbystických skupin. Vždyť v naší zkorumpované domovině prohnaní bývalí soudruzi dokáží vydělávat i na tištění bankovek a ražení mincí. Pokud mám mluvit sám za sebe, já se na euro již těším. Dávám přednost variantě platit za něco jedno euro než třicet nebo padesát korun.

Zaplatili jsme tedy jedno euro za internet a pokračovali ulicemi Prištiny dál k autobusovému nádraží. První ulice, která měla označení na viditelném místě, byla Luan Haradinaj. Její čtyřproudou vozovku lemují různé instituce OSN a jejich okolí je doslova zamořeno bílými vozy s černým nápisem UN na dveřích. Převažující značkou tak z devadesáti procent Toyota Landcruiser. Přítomna je i spousta bezpečnostních služeb, kamer a komunikačních satelitů. Zvláště velký talíř má satelit jakéhosi informačního centra OSN.

Hned za tímto centrem se tyčí hotel Grand Pristina s pěti hvězdičkami. Předpokládám, že však slouží hlavně k přespávání úředníků OSN. Naproti hotelu přes zmiňovanou ulici Luana Haradinaja stojí obrovské betonové monstrum. Zřejmě nějaký palác z bolševické éry. Budova ve značně žalostném technickém stavu hostí prostory British Councilu a jakési organizace na pomoc kosovské mládeži.

Okolí British Councilu v Prištině (Mart Eslem)

Okolí British Councilu v Prištině (Mart Eslem)

Z ochozů ohromné budovy je i hezký výhled na okolí. Není odsud vidět pouze ucházející ulice, lemované prostory poskytující nejrůznější služby, ale i na jiné části města. Viděli jsme vilovou čtvrť pro zámožnější, jakýsi fotbalový stadion i bezútěšné prostranství plné harampádí a odpadků. Krom toho se nad jedním z parkovišť vozidel OSN tyčila průhledná budova v Čechách tolik známého chánovského architektonického stylu. Zde to však není důsledek benevolentní bytové politiky pro osmahlejší spoluobčany, nýbrž vzpomínka na boje v ulicích Prištiny.

Parkoviště vozů OSN v Prištině (Mart Eslem)

Parkoviště vozů OSN v Prištině (Mart Eslem)

Z vyvýšeného místa se mi i dobře fotografovalo. Bez zbytečných dotěrných pohledů jinak všudypřítomných členů policie a rozličných bezpečnostních agentur. Nerad bych totiž přišel o ruličku s již exponovaným filmem nebo rovnou o celý fotoaparát. Ze stejného důvodu jsme zatím raději ještě ani nevytáhli videokameru. Spokojili jsme se s několika záběry z okna hotelu.

Lidé jsou sice na první pohled příjemní, ovšem přítomnost určitého napětí a problémů je ve vzduchu i přesto cítit. Město respektive celé Kosovo ještě ani náhodou nežije standardním způsobem. Důkazem mých slov jsou ostnaté dráty kolem budov užívaných OSN a jinými spolupracujícími organizacemi, ale třeba i automobil, ze kterého plápolala albánská vlajka na dřevěné žerdi. Milan si dokonce všiml, že celá internetová kavárna, tj. všechny počítače i osvětlení, byla připojena na tři obrovské baterie vyndané z nákladních vozů. Navzdory tomu všemu i značnému sobotnímu dusnu oblast pamatuje zajisté mnohem větší “horko” a mnohem větší problémy než nefunkčnost elektrické rozvodní sítě.

Plně se nám potvrdilo podezření, že nás My Friend tak trošku “natáhl”. Autobusové nádraží bylo opravdu blízko. Dojít tam pěšky až z hotelu nebylo žádným problémem. Ani s batohy na zádech. Přestože jsme netušili v kolik nám odjíždí autobus do Tirany, nepospíchali jsme. V klidu jsme si prošli město a dopřáli si i tři pauzy. Jednu na fotografování a další dvě na občerstvení. Nejdříve jsme si koupili dvě paličky grilované kukuřice přímo na ulici a podruhé pití i ovoce na cestu.

Stejně tak se nepotvrdilo “prohlášení”, kterým včera My Friend dementoval mé informace o přímém spoji mezi Prištinou a Tiranou. Vyprávěl pohádky, jak musíme nejdříve do Prizren a teprve odtamtud seženeme spojení do Albánie. Má však smůlu, že mé informace jsou před každou cestou pečlivě připravené, a proto jsem se nemýlil ani tentokrát. Za 32 euro pro oba dva jsme si koupili na Stacion i Autobusave Pristine dva lístky do Tirany.

Autobus odjíždí v pět, šest i sedm hodin večer. Vybrali jsem si pátou hodinu a ve stejný čas nebo lépe o něco dříve se musíme dostavit na nástupiště číslo 20. Cesta by měla trvat deset hodin. Necháme se tedy překvapit. A to nejenom délkou trvání, ale i úrovní dopravního prostředku. Očekával jsem totiž dvojnásobnou cenu oproti té zaplacené. Doufám proto, že poloviční cena nebude vykoupena nějakým kostitřasem. Zatím nám vše vycházelo a na šťastné vlně bych se rád vezl co nejdéle. Nejlépe po celou dobu trvání našeho putování.

Žádná “zaručená” informace ani hysterické zvěsti se nám zatím nepotvrzují, což je jen dobře. A to doufám nejen pro nás, ale i pro naše blízké doma, kteří konečně pochopí, že nedělám nic bezhlavého, ale vše mám promyšlené a připravené. Takže pokud by se mi něco stalo, může to být jen nešťastná shoda náhod a nebo osud. Rozhodně ne následek podceňování příprav na cílovou oblast mé cesty.

Poprvé jsme si dopřáli jídlo mimo vlastních zásob. V restauraci Gjelltore Quëndresa jsme si dali telecí steak a zalili ho dobrým kosovským pivem Birrë e Pejës. Snad jsme nešlápli vedle.

Překvapivě všude zde lidé ovládají angličtinu. Bude to však zřejmě způsobeno přítomností tolika pracovníků OSN a cizích armád, jejichž komunikačním jazykem je právě angličtina. A pokud náhodou něčemu nerozumí stačí prohodit na zkoušku české, slovenské nebo ruské slovíčko a chybějící článek je doplněn. Platí to samozřejmě i naopak ve vztahu k nám.

Na palubu žlutého klimatizovaného mercedesu jsme nastoupili jako první pasažéři již ve čtvrt na pět. Do odjezdu sice zbývá ještě čtyřicet pět minut, ale aspoň jsme si mohli na dlouhou cestu vybrat ta nejlepší místa na sedadlech úplně vzadu. Je z nich výhled i rozhled a člověk si může bez problémů dopřát natažených nohou. Co více si přát na možná velice divoký přesun do sousední Albánie.

Autobusové nádraží v Prištině (Mart Eslem)

Autobusové nádraží v Prištině (Mart Eslem)

Netuším, kterým směrem se autobus vydá, ale předpokládám, že pojedeme přes Prizren. Na kraji Prištiny jsme projížděli jakousi obchodně-průmyslovou zónou, kde se stavěly nové budovy, hotely, skladové haly i benzínové pumpy jako o závod. Situace se již asi opravdu uklidňuje a zahraniční investice si pomalu hledají cestu i sem do Kosova. A to je jen dobře.

Priština, metropole Kosova, je obklopena ze všech stran horami. Na rozsáhlé rovině se nachází tzv. Kosovské pole a právě sem, do dávné minulosti zasahuje jádro nesnází mezi Srby a Kosovci. Léta páně 1389 se na Kosovu poli utkali ve veliké bitvě právě Srbové s Turky. Bitva sice skončila srbskou porážkou, nicméně právě v této události spatřují Srbové počátky vzniku svého národa. A proto si také kladou jakési historické právo právě na provincii Kosovo.

Jiskření mezi Srby a kosovskými Albánci musí od krátké letecké války z roku 1999 hlídat jednotky KFOR a provincie je vlastně jakýmsi protektorátem pod velením NATO a komisařů OSN.

V městečku Ljutoflava jsme také z okénka autobusu mohli jednu základnu KFOR sledovat. Tedy sledovat, ono nebylo dohromady nic vidět. Jednalo se o areál obdélníkového půdorysu obehnaného drátěným plotem, nad nímž byla upevněna kluba ostnatých drátů. Za plotem byl terénní val zarostlý plevelem, z něhož opět vyčuhovaly kilometry stočeného ostnáče. Kromě nápisů KFOR na ceduli na plotě a špiček stanů s vlajkami nebylo vidět zhola nic. Jsou to zkrátka profíci. Musí být, vždyť tady riskují svůj vlastní krk tak trochu i za nás, spokojeně si žijící v podstatně klidnějších částech Evropy.

I Prizren, sídelní město středověkého starého Srbska, měl svou základu KFOR. Nebyla sice tak maskovaná jako ta, kterou jsme spatřili cestou, ovšem značně větší, možná až desetinásobně. Bylo to takové městečko ve městě. Prizren má plno barů a hospůdek s předzahrádkami plnými místních obyvatel. Atmosféru Orientu podtrhuje i značný turecký vliv na zdejší architekturu. Však i styl života plný vysedávání před bary a klidného popíjení, je bližší Orientu nežli uspěchané Evropě…