Naše čekání bylo úspěšné a před druhou hodinou ranní jsme nastoupili do vlaku jedoucího do Bělehradu. Opustili jsme osiřelé nádraží v Kiskunhalás a vydali se dál na Bělehrad, přestože lístky byly zakoupené pouze na hranice do Subotice. Nezaregistrovali jsem zatím ani náznak povodní, kvůli kterým nám odmítli doma prodat lístky až do Bělehradu.
Většina vlaku byla lehátková a jediný vagón s kupíčky byl plně obsazený. Usadili jsme se proto na chodbě a vyčkávali příchod někoho, kdo nám ozřejmí, jak dále postupovat. Nejdříve nás prolustrovali celníci a po nich přišel na řadu námi tolik očekávaný průvodčí. Jak jsem předpokládal, nebyl vůbec žádný problém zakoupit si u něj dodatečně lístky na další cestu. Nebylo to však do Bělehradu, nýbrž pouze do Nového Sadu. Odtamtud budeme pokračovat do Bělehradu autobusem.
Hlavní je ovšem jistota, že nás z vlaku nemůže kvůli jízdenkám již nikdo vyhodit. Dodatečné jízdné nás vyšlo na třicet euro. Původně jsme rozuměli něco o třech stech, ale pouze jsem se přeslechli. Během hovoru s průvodčím jsme zjistili, že jeho řeč, zřejmě srbochorvatština, je pro našince vcelku srozumitelná. Chvala Bohu!
Těsně před svítáním jsme dorazili do téměř třísettisícového Nového Sadu, správního střediska oblasti Vojvodina. Bývalé strategické místo Habsburské monarchie na břehu Dunaje si však moc neužijeme. Na nádraží jsme si vyměnili ve směnárně pár místních dinárů na autobus do Bělehradu. Stanoviště autobusů jsou naštěstí hned v těsném sousedství vlakového nádraží.
Kromě finančních záležitostí (kurz dináru vůči euru byl zhruba 1:82) jsem vyřešili i své potřeby týkající se hygieny a stravování. Omytí obličejů a vydrhnutí zubů, následovala lehká snídaně, která se u mne skládala z vody, stroužku česneku a chlebu. Čerstvý česnek mne postavil, po noci strávené na podlaze v chodbě vagónu, jak se říká zpátky na nohy. Ovšem netuším a neřeším, co tomu bude říkat mé okolí hlavně po nastoupení do autobusu.
Autobus jsme našli bez potíží. Ovšem nástupiště bylo oplocené a za plot se člověk nedostal pokud neměl platný lístek (vyšel asi na 350 dinárů) a žeton, který vyfasoval u pokladny společně s ním. Mosazný plíšek se vhodil do jakési kasičky u branky k nástupišti. Vhozením žetonu se kdysi spouštěl mechanismus automaticky otevírající závoru, blokující přístup k autobusům. Funkce přístroje tedy musela být nahrazena lidským faktorem kontrolujícím poctivé odevzdání žetonů.
Autobus byl téměř plný a mohli jsme být rádi za místa k sezení. Každý jsme ovšem našli volné sedadlo někde jinde. Já jsem svou česnekovou přítomností obšťastňoval mladou drobounkou studentku s brýlemi. Byli jsme dvojice k pohledání. Já něco mastil do bloku a snažil se co nejméně dýchat, aby můj čerstvý česnekový dech nenarušil soustředěné studium mé spolusedící. Ono se slzami v očích se špatně čte…
Skutečnost, že jsme dorazili do Bělehradu, jsem si uvědomil až poté, co jsem se zůstal v autobuse sám. Studentka sedíce vedle, mne sice vzbudila, ovšem domníval jsem se, že pouze někde vystupuje. Přesunul jsem se proto na vedlejší prázdné dvojsedadlo a chystal se spát dál. Po chvíli jsem si však uvědomil své osamocení v útrobách autobusu a vyrazil ven. Řidič akorát vyndával na chodník poslední zavazadla, naše batohy.
Naším prvořadým úkolem se stalo nalezení internetové kavárny a poslání zprávy domů. Možná k tomu totiž po mnoho nadcházejících dní nebude vůbec příležitost.
Chvíli to sice trvalo, ale nakonec jsme v okolí autobusového nádraží nacházejícího se v jižní části Bělehradu kavárnu našli. Pravda, s pomocí ochotného zaměstnance jedné cestovní kanceláře.
Cestou zpět jsme narazili i na stánek s krásným a levným ovocem. Vše nám tedy vycházelo, až na to nejdůležitější. Autobus do kosovské Prištiny jede až ve čtyři hodiny. Čeká nás tedy několikahodinové čekání v dvoumilionovém hlavním městě Srbska.
Starobylé město na soutoku řeky Sávy a Dunaje je čile pulsující metropolí. Všude plno slušivě oblečených lidí, mraky aut na ulicích. Pěkné obchůdky, příjemné bary a restaurace, zkrátka vše, co by mělo evropské velkoměsto mít.
Hlavní město nynější svazové republiky se může pyšnit historií trvající více jak 2300 let. Během této doby bylo čtyřicetkrát zničeno, srovnáno se zemí a znovu vybudováno. Přesto však nabízí návštěvníkům středověké brány a opevnění, ortodoxní kostely i příjemné turecké lázně.
Evropské velkoměsto Bělehrad (Mart Eslem)
Mám trochu zmatku pouze v názvu země, ve které právě sedíme na lavičce a čekáme na autobus. Některé zdroje mluví o Srbsku a Černé Hoře jiné o Jugoslávii. Pravda bude zřejmě někde uprostřed. Jugoslávská svazová republika si sice činí nárok na nástupnictví za bývalou socialistickou Jugoslávskou federativní republiku, ovšem zatím jí nebylo přiznáno. Svazová republika se proto nyní člení na dvě republiky. Na Srbsko, včetně Vojvodiny a Kosova, s hlavním městem Bělehradem a na Černou Horu s metropolí Podgorica.
Srbové mohou proto již jen vzpomínat na staré časy své nadvlády nad Bosnou a Hercegovinou, Chorvatskem, Makedonií a Slovinskem, nyní již samostatnými. Však také za svou samostatnost platili krvavou cenu. Po odstoupení z federace v roce 1991 se Srbové snažili pomoci odpadlíkům ke změně názoru pomocí zbraní. Děsivá občanská válka zuřila několik let a mír byl uzavřen až v listopadu 1995 na základě tzv. Daytonské dohody.
Samozřejmě jsem nevydržel, jen tak posedávat a lelkovat několik hodin v parku. Pod záminkou nakoupení dalšího ovoce jsem se kolem poledního vydal na malou obchůzku. Prošel jsem mnoho ulic, několik parků. Dostal jsem se až před vládní budovu a zblízka si prohlížel i jiné impozantní stavby opatřené státními symboly Jugoslávie.
Vládní budova v Bělehradě (Mart Eslem)
Nejvíce na mne však zapůsobila torza ohromných budov, která se tyčila do výška jak děravá řešeta. Mementa občanské války jsou stále přítomna. Celá patra drží pohromadě jenom díky zbylé výztuži ocelového skeletu. Opravdu tristní pohled v porovnání s upravenými parky plnými lidí posedávajících v horkém pátečním poledni snad na každé lavičce.
Mementa občanské války v Bělehradě (Mart Eslem)
Dojem naprosto bezstarostné a klidné atmosféry však poněkud ruší všudypřítomné až po zuby ozbrojené vojenské hlídky. Prochází se po parcích, patrolují na důležitých křižovatkách a jsou doplněni policisty, kteří brázdí chodníky a ulice. Inu zdá se, že horké hlavy zde ještě zcela nevychladly.
Navíc Srbové budou asi trochu horkokrevnější. Spousta z nich má odměřený místy až arogantní výraz. Klidu jistě nepřidají ani plakáty žádající samostatnost Kosova. Na jedné křižovatce jsem měl možnost pozorovat jeden přehnaný temperament na vlastní oči. Mladík, mohlo mu být tak kolem dvaceti let, vběhl do silnice, přestože na semaforu svítila červená a auta se valila do prudkého kopce jedno za druhým. Když vozidlo jen s obtížemi minulo neukázněného chodce, ten začal trojčit, jako by ho snad porazilo doopravdy. Hrozně se rozčiloval, proč tam zrovna jede auto. když on chce přejít. Snad zvýšená hladina testosteronu? Jinak si jeho zbytečný výbuch zlosti nedovedu vysvětlit.
Na druhou stranu, pokud mají takovou výbušnou povahu i ostatní Srbové, pak se nedivím, že je zde téměř neustále válečné dusno. A jestliže je tolik ozbrojených složek zde v Bělehradě, jsem zvědavý na jejich počty až dorazíme do Kosova.
Než nastala hodina odjezdu, přihlásila se po konzumaci tolikého ovoce potřeba úlevy. Odskočil jsem si z parku na velkou stranu a udělal velkou chybu, že jsem si batoh nenechal u Milana. Jednalo se totiž o suché záchodky, kde se vylučuje v podřepu. Nikde navíc nebyl žádný háček či výstupek, kam bych batoh mohl uložit. Na zem jsem jej položit rozhodně nemohl. A díky akutnosti mé potřeby nezbýval již ani čas odnést jej zpět do opatrovnictví Milanovi.
Následovala scénka bez diváků, která by se však neztratila v kdejaké bláznivé komedii. Snad nikdy jsem se na toaletě tak nenadřel. Představte si, jak v podřepu stimulujete své svěrače a přitom máte batoh na zádech. Jedním slovem, slušná posilovna. Musel jsem se sám sobě smát a můj smích podporovaly rozmanité zvuky linoucí se z kójí ostatních kolegů v podřepu.
Ve třičtvrtě na čtyři jsme vhodili žetony do vstupní mechaniky na autobusové stanoviště číslo 8. Snažili jsem se uhodnout, který vehikl nás přepraví do Kosova. Tak trochu jsme podlehli všeobecnému mínění o této oblasti a očekávali zubožený stroj, který se bude šest hodin drkotat po rozstřílených silnicích vedoucích mezi polorozbořenými budovami směrem na jih. Jaké nás však čekalo překvapení. Lépe řečeno, šok!
U našeho nástupiště zastavil krásný nový autokar UDL Berkhof. A poslouchejte dále. Na palubě nás hýčkala klimatizace, promítání filmů z DVD přehrávače a mezitím nám nádherná stevardka v krátké minisukni roznášená vyhlazené pití. A tento skvost si to valil zhruba dvě hodiny po téměř perfektní dálnici směrem na město Niš.
Na místo očekávaného drsného přesunu do pekla na zemi, jsme si užívali snad naše nejkomfortnější cestování autobusem v životě. Opět se tedy ukazuje, jaký obraz dokáží o určitých oblastech světa vytvořit předsudky lidí vycházející pouze z kusých a zkreslených informací o situaci a dění v daných problematických lokalitách…
