Kapitola 2 – Na Bělehrad!

By 8.9.2005 Únor 7th, 2016 Deník 005

Tímto pokřikem dobrého vojáka Švejka ze slavného nedokončeného románu Jaroslava Haška lze charakterizovat začátek naší cesty. V půl dvanácté jsme nastoupili do vlaku jedoucího z Ústí nad Labem až do maďarské metropole Budapešti. V bývalém sídelním městě Uherských králů budeme muset přestoupit na vlak jedoucí směrem na Bělehrad.

Do hlavního města bývalé Jugoslávie, dnes Srbska a Černé Hory, však vlak nejede. Do itineráře naší trasy zasáhla vyšší moc v podobě povodní v oblasti maďarsko-srbských hranic. Vlak nás doveze pouze do Subotice a tam budeme muset hledat náhradní spojení do Bělehradu. Předpokládáme, že autobusové.

Společníka na cestách mi po roce dělá opět Milan. Naše osvědčená skupinka čítající tři členy tedy dostala vážnou trhlinu. Na rozdíl od loňské výpravy na Divoký Východ chybí při cestě na Balkán Pavel. Rád by býval jel, ale díky nemoci měl v zaměstnání dlouhou absenci a nedostal by již dovolenou. Proto si budeme muset vystačit pouze ve dvou.

Těsně před odjezdem z ústeckého hlavního nádraží se na peróně objevila má matka. Se slzami v očích mě zapřísahala, abych byl opatrný a neriskoval. Dokonce se mne snažila na poslední chvíli od cesty do Albánie odradit. Cítil jsem se zaskočený a překvapený. Myslel jsem, jak si již má rodina na mé cesty zvykla a smířila se s touto, pro mne nepostradatelnou součástí života.

Samozřejmě jsem se zviklat nenechal. Nejedu přeci na Balkán spáchat sebevraždu, ale užít si trochu odpočinku a zábavy. A to přestože se může jednat o zábavu značně adrenalinovou.

Ovšemže v koutku duše mívám určité obavy z problémů, které nás mohou potkat, ale obavy jsou přehlušeny očekáváním nových zážitků. Zážitků jakýchkoli. Cokoli prožiju je pro mne zážitek. Navíc věřím ve svou šťastnou hvězdu a v osud. Vím, že jsem se nenarodil, abych zemřel mladý. A pokud se přeci jenom mýlím, pak vím, že osud neošálím.

Čas k odchodu je dán. Můžeme si pouze vybrat místo. A raději vystoupím za plné jízdy vlaku života, nežli v sedě doma u televize, jako nemohoucí odkázaný na pomoc svého okolí. Pohodlný život nás totiž zbavuje reflexů, kterými nás vybavila matka příroda a dělá z nás choulostivé stěžující si uplakánky.

Zaujala mne kdysi slova z úst slavného mongolského vojevůdce Čingischána. Velký chán spával celý život na zemi. Tvrdil, že kdyby spal na posteli, zpohodlněl by a byl by pak línější a choulostivější na bojových výpravách. Pochopil tuto zkázu lidského pokolení již před staletími.

A proto, Mart Eslem, aby si jednou za čas připomenul své kořeny z říše zvířat a bránil své tělo před konzumním chátráním, podniká své na první pohled nesmyslné výpravy do málo známých a údajně nebezpečných končin.

Cesta ubíhala bez problémů až do Bratislavy. Dlouhou chvíli jsme si krátili čtením a hraním v kostky. Obě činnosti jsme vydatně prokládali polospánkem. Měli jsme to štěstí, že sedadla naproti našich místenkových byla volná, a proto jsme si hověli s nataženýma nohama. Až v Bratislavě přistoupil nějaký “Jarin” a dost hrubě přerušil naši siestu.

Chvíli jsem přemýšlel, jestli ho nemám prohodit okénkem, ale pak jsem ustoupil. Chytřejší ustoupí, navíc se chci dostat dále než-li na Slovensko a případný konflikt by mě rázem mohl nasměrovat zpět domů ještě než cesta pořádně začala.

Týpek se tvářil jako “pán velkomožný”, což u nás vyvolalo bouři smíchu. I po třicítce jsme si vzpomněli na naše pubertální výstupy a začali se doslova tlemit jako dva “náctiletí” výrostci. S tím rozdílem, že tehdy na základní škole jsem se za naše záchvaty smíchu na veřejnosti styděl, zatímco tentokrát jsem si to po letech náramně užíval.

Sledoval jsem Jarina sedícího naproti mně a smál se mu do očí. Přitom jsem cítil, jak upřímný smích odplavuje stres nahromaděný za poslední rok mého bytí v civilizovaném prostředí mých pracovních závazků. Naštěstí Jarin vydržel a náš výsměch nikterak nekomentoval. Zřejmě se bál, že bych svůj nápad s letem skrze okénko realizoval. A za jízdy by to mohlo mít mnohem horší následky než-li ve stanici v Blavě. Mohu doporučit všem, nezadržujte na veřejnosti svůj spontánní smích a pořádně si jej užijte. Krásně se u toho uvolníte.

Kromě Jarina nás ve vlaku doprovázely i dvě sestry z Řádu milosrdenství založeného legendární Matkou Terezou. Proč se o tom vůbec zmiňuji je nasnadě, Matka Tereza má k cíli naší cesty, tedy k Albánii, určitý vztah. O tom však detailněji pohovořím později, teď budeme mít plné ruce práce, abychom se do Albánie co nejdříve dostali.

Před osmou večer jsem vystoupili z vlaku na nádraží Budapest-Keleti. Ani ne za čtyřicet minut nám odjíždí další spoj na jih. Z nástupiště číslo 12, krásného budapešťského nádraží dávajícího svou architekturou vzpomenout na dávno minulou éru parních lokomotiv, budeme pokračovat do Kiskunhalasu.

Kiskunhalas se nachází již v blízkosti srbských hranic a tam bychom se také měli dozvědět, zda vlakem lze pokračovat pouze na hranice do Subotice nebo až do Bělehradu. Pokud následky nedávno rozvodněného Dunaje budou bránit železniční dopravě, budeme muset na hranicích hledat náhradní řešení a dojet do metropole Srbska a Černé Hory nejspíš autobusem. Necháme se tedy překvapit.

Zuli jsme si boty a užívali pohodlí poloprázdného vlaku. Pohodlí interiéru značně odlišného od toho klimatizovaného na trase z domova do Budapešti. O to nám však na cestě ani moc nejde, určitě nás čekají ještě tisíckrát horší přepravní podmínky. A na ty z druhé etapy naší cesty na Balkán budeme ještě v dobrém vzpomínat. Kiskunhalas bychom měli spatřit krátce po třiadvacáté hodině.

Málem jsme jej však zaspali. Naštěstí vlak dále nejel a tak nás pouze vzbudil průvodčí, který procházel již opuštěným vlakem. Nic se nestalo, nebylo kam spěchat. Vlak na hranice Srbska odjíždí až skoro za tři hodiny.

U pokladny na nádraží jsem se byl raději ujistit, že náš spoj opravdu ve dvě ráno jede. Domluva to byla především rukama nohama, ale po napsání Subotice a dvou hodin ráno se mi dostalo odpovědi :”igen”. Maďarské “ano” je také asi jediné slovo, které z této ugrofinské mluvy znám.

Nezbývá tedy, než počkat na lavičce osiřelého nádraží, jehož budova nám svým vzezřením a přístřeškem s litinovými sloupy, připomínala kdejaké malebné nádražíčko v rodných Čechách. I vozový park na kolejích se nikterak nelišil od vagónů známých z českých drah. Nezbývá nyní než-li trpělivě čekat. Srbsko a Černou Horu již máme na dosah.