Jelikož větší část našeho přesunu z Kosova do Albánie se odehrávala potmě, nemohl jsem vše zaznamenat, a proto bych se ještě rád vrátil v čase o několik hodin zpět.
V autobuse nás jelo všehu všudy sedm, a to ještě dva ze sedmi byli řidiči. Až na hranicích přistoupilo dalších pět lidí, ale i přesto byl autobus poloprázdný. Bylo to však příjemné, jelikož jsme se mohli libovolně roztáhnout a polehávat napříč několika sedačkami bez omezení.
Divili jsme se, že v tolika málo lidech se spoj vůbec vyplatí. Slouží ovšem nejenom k přepravě lidí. Zjistili jsme to náhodou. Usadili jsme se totiž na zadní pětisedačce a pod sedadly před námi byly napasované krabice s různým zbožím. Dokonce i tři elektrocentrály. Na těch několika málo krabicích se vydělá určitě víc než na hrstce cestujících. A že se jedná o pašování se nám potvrdilo záhy.
Před hraničním přechodem u Morinë nás řidič požádal k přesednutí na přední sedadla. Vysvětlení bylo jednoduché a nedělal si s ním vůbec žádnou hlavu. Když budeme všichni sedět vepředu, celníci nebudou mít důvod jít až do zadní části autobusu a nevšimnou si pašovaných krabic.
Na hranicích došlo díky nám dvěma přeci jenom k malému zdržení. Nebojte, neudali jsme řidiče celníkům! Museli jsme pouze každý zaplatit deset euro. Jakýsi malý poplatek nahrazující vstupní vízum, které pro občany České republiky není potřeba, pokud se v Albánii nezdrží více jak třicet dní.
K malému papírku potvrzujícímu zaplacení desetieurové taxy jsme obdrželi i málo čitelné razítko do pasu. Následně jsme se vrátili zpět do autobusu a opět se uvelebili na zadních sedadlech. Krabicím již nehrozilo žádné nebezpečí vyzrazení…
Autobus se celé hodiny prodíral úzkou silnicí klikatící se po hřebenech albánských hor jako had. Značně nerovná a místy i děravá vozovka neumožňovala nikterak rychlou jízdu. Byli jsme však rádi, jelikož kola autobusu velmi často téměř kopírovala okraj silnice končící hlubokým srázem. V těch nejnebezpečnějších místech byly naštěstí veliké betonové patníky, které by mohly eventuálnímu pádu zabránit. Naštěstí nebylo ani jednou potřeba vyzkoušet jejich pevnost…
Rád bych se ještě vrátil několika poznatky zpět ke Kosovu. Kosovo má totiž k Albánii vřelý vztah. Již během druhé světové války bylo po čtyři roky součástí tzv. Velké Albánie, ovládané fašistickou Itálií. V roce 1944 bylo však násilně připojeno k Jugoslávii. V rámci Socialistické federativní republiky Jugoslávie byl v Kosovu relativní klid. Až na začátku 90. let dvacátého století se opět vyhrotilo napětí, které vyvrcholilo občanskou válkou.
Přestože se kosovští Albánci v referendu vyslovili pro odchod z područí Bělehradu, jugoslávská vláda na to reagovala zesílením svých vojenských posádek a krvavým potlačováním všech protisrbských demonstrací. Potlačování demonstrací pokračovalo organizováním etnických čistek a vražděním nevinných žen a dětí. Ilegální kosovská osvobozenecká armáda (UCK) proto vyzvala kosovské Albánce, aby se připravili na občanskou válku. Občanskou válku, ve které proti sobě bojovali i kosovští Srbové a kosovští Albánci.
K řešení konfliktu nakonec muselo přistoupit OSN a jednotky NATO. Letecké nálety NATO trvaly od března do června 1999. Za tu dobu provedlo přes sedm stovek letadel více jak třicetpěttisíc startů. Nálety došlo ke zničení desítek jugoslávských letadel, stovek děl, obrněných transportérů, tanků i jiných vojenských vozidel. Povedlo se úplně zlikvidovat i spousty velitelských stanovišť. Podle údajů NATO bylo usmrceno zhruba pět tisíc srbských vojáků a policistů. Hrubý odhad škod způsobených bombardováním se pohyboval okolo třiceti miliard amerických dolarů…
Na druhé straně konfliktu, tedy ještě před zahájením bombardování, zahynulo kolem dvou tisíc albánských bojovníků. Oběti srbských etnických čistek se však nedají přesně vyčíslit. Zatímco jugoslávské zdroje uváděly asi dva tisíce zabitých civilistů, albánské údaje se pohybovaly přinejmenším na desetitisícových hodnotách. Více jak tři čtvrtě milionu Albánců navíc opustilo území Kosova a uteklo před zuřícím konfliktem.
Od 20. června 1999 působí v Prištině dočasná správa OSN v Kosovu (UNMIK) za podpory jednotek KFOR. A tato situace trvá i v době našeho příjezdu, na podzim roku 2005.
Důsledkem bombardování zřejmě bude používání elektrocentrál na tolika místech Kosova. Vojska NATO totiž na Balkáně nasadila tehdy nový druh zbraní, tzv. grafitové bomby, které mají schopnost vyřadit z provozu elektrárny a veškeré rozvody elektrické energie. Dodnes se tedy paseku zanechanou ze sebou bombami nepodařilo plně odstranit.
Piloti NATO se však dopustili i mnoha faux pass. Italští rybáři si například stěžovali na tříštivě bomby, kterých našli na moři i několik set za den. K jejich odhazování docházelo při návratu letadel na základny NATO v Itálii.
Největší rozruch však způsobilo mylné zasažení objektu čínského velvyslanectví v Bělehradě. Útok nepřežili tři lidé a čínsko-americké diplomatické vztahy se přiblížily bodu mrazu. Napětí se podařilo zmírnit až po osobní omluvě tehdejšího amerického prezidenta Billa Clintona čínské vládě.
Po třetí hodině ranní nás přivítala deštivá metropole země Orlů. U autobusu již čekali taxikáři a jeden z nich nás odvezl na doporučení řidiče autobusu na blízký privát.
Zelený mercedes, jistě více jak dvacet let starý, měl nečekané problémy se startováním. Řidič jej musel za pomoci dvou kolegů taxikářů roztlačit. Autobaterie byla zřejmě zcela vybitá, a proto když motor naskočil, pro jistotu ani nezapínal světla. Jeli jsem tedy bez světel noční Tiranou. Není to tu očividně nic neobvyklého, jelikož jsme potkali i policejní vůz a jeho posádka nikterak nereagovala na naše zhaslá světla.
Ubytování se naštěstí nacházelo pár set metrů od místa, kde jsme vystoupili z autobusu. Navíc bulvár Zogu I. byl osvětlený a temné úzké uličky, do kterých jsme odbočili, byly prázdné a nehrozilo tak riziko srážky s jiným vozidlem nebo, nedej bože, s chodcem.
Ubytovali jsme se tedy na privátu v neoznačené zastrčené uličce kdesi na východ od bulváru Zogu I. Zaplatili jsme dvacet euro za jeden nocleh a ihned ulehli.
Ráno jsme se v klidu vzbudili, uvařili si jídlo na plynovém vařiči, který máme pro tyto účely s sebou, a vyprali pár svršků. Máme k dispozici rozlehlý pokoj s televizí i venkovní zamřížovanou lodžií. Koupelna s teplou vodou a satelitní dekodér byly již jaksi navíc oproti našemu očekávání. V poledne jsme si zaplatili nocleh i na další den dopředu a vyrazili na prohlídku Tirany.
Bulvár Zogu I. v Tiraně (Mart Eslem)
Přivítal nás slunečný jasný den a krásně upravené ulice plné bank a obchůdků. Opravdu krásně upravený je bulvár Zogu I. a náměstí Skënderbeg, jakési srdce a hlavní tepna albánské metropole.
Bulvár Zogu I. vydlážděný zámkovou dlažbou a lemován čerstvě vysázenými stromy a stylovými lucernami se táhne napříč Tiranou ze severu na jih. Od vlakového nádraží až k pravému břehu řeky Lana.
Náměstí Skënderberg v Tiraně (Mart Eslem)
Je bohužel neděle, a tak jsou všechny banky a potažmo i směnárny zavřené. Zkusili jsme si směnit pár euro v recepci zřejmě nejlepšího hotelu ve městě Tirana International. Ani tam jsme nepochodili. Bylo nám doporučeno počkat do zítra nebo využít služeb pouličních veksláků. Do toho se mám moc nechce. Známe sice směnný kurz zhruba 120 leků za 1 euro, ovšem albánskou měnu jsme ještě nikdy neviděli, a proto bychom se lehce stali obětí podvodníků. Pro dnešek budeme muset platit eurem.
Sedli jsem si do bar cafe Opera a dali si dva žejdlíky lokálního piva Tirana. Vychlazený mok přišel vhod a po jeho dopití jsme se vydali na jih ke břehům řeky Lana.
Z řeky se vyklubal úzký kalný potok, páchnoucí z vybetonovaného koryta, do kterého byly vypouštěny odpady z okolních budov. Stav budov však silně kontrastoval se smradlavou stokou dole pod nimi. Alespoň tedy v okolí bulváru Dëshmorët e Kombit táhnoucí se od levého břehu Lany až k budově tiranské university.
Budova University v Tiraně (Mart Eslem)
Moderní budovy a upravené parky rozhodně nenasvědčují, že se nacházíme v hlavním městě nejchudší evropské země. Ani automobily, prohánějící se po širokém bulváru bez přechodů a téměř i bez semaforů, nenasvědčují nějaké chudobě. Mezi Tiranou a albánským venkovem tedy bude zřejmě značný rozdíl, co se životní úrovně týče.
Semafory jsou vlastně pouze pro chodce. Tato skutečnost je opravdu zajímavá, protože pouze chodci vidí, že mohou přejít silnici, ovšem řidiči nikoliv. Může se vám lehce přihodit, že vás nějaký projíždějící automobil smete i při přecházení na zelenou. Doporučuje se proto mít oči na stopkách. Spousta chodců při přecházení ulic doslova kličkuje a poskakuje mezi vozy. Někteří dokonce chodí uprostřed bulvárů jakoby po imaginárním chodníku uprostřed proudících aut.
Za budovou university začíná na přilehlém kopci park Kombëtar, obzvláště v neděli a o víkendech využívaný Tiraňany k odpočinku ve stínu stromů. Vně parku se nachází malý a značně neudržovaný amfiteátr Teatri Veror, z něhož je výhled na přilehlou hladinu uměle vytvořené vodní plochy. U hráze tohoto jezera se nachází tiranská zoologická a botanická zahrada. Ani jednu jsme však nenavštívili.
Po obchůzce neudržovaným a odpadky zamořeným parkem jsme se vrátili zpět k universitě a pokračovali na severovýchod. Narazili jsme na hotel Sheraton, který jistě bude značnou konkurencí pro již zmiňovaný Tirana International. V jeho těsné blízkosti leží stadion Quemal Stafa. V jeho útrobách jsme si opět dopřáli dobře vychlazené pivo v café baru Champions.
Pěší okruh městem jsme zakončili prohlídkou části zvané jednoduše Blok. Jednalo se o něco jako zakázané město. Luxusní čtvrť, ve které měl svou rezidenci komunistický vůdce Enver Hodža (jakýsi albánský Stalin) a spousta dalších bolševických pohlavárů.
Když došlo k pádu komunismu a albánská veřejnost sem měla poprvé možnost zavítat, nestačila se divit, v jakých poměrech si jejich proletářští vůdci žili. A oblast popravdě vyrazila dech i nám.
Restaurace, jedna lepší než druhá. Bary a kavárny, moderní obchody. Hotely, internetové kavárny a směnárny k našemu překvapení otevřené i v neděli. Na ulicích jsme si připadali jak dva žebrající trhani v nějaké exklusivní čtvrti západní Evropy. Jestli mě mile překvapila ukrajinská města navštívená před rokem (tedy roku 2004) a příjemný byl i pobyt v moldavském Kišiněvě, nevím, jak se mám vyjádřit o Tiraně.
Albánská, více jak čtyřsettisícová metropole by některými svými částmi obstála se ctí i při srovnání s mnohými městy u nás doma. Bohužel naše rodné Ústí nad Labem ji nesahá ani po kotníky. Ovšem to nemůže konkurovat téměř žádnému městu. Tam se soudruhům dílo zkázy opravdu podařilo a ani současná vládnoucí garnitura se moc nevyznamenává.
Všechny vládní budovy a ambasády jsou přísně střežené. U každé brány stojí vojáci se samopaly v rukou. Po ulicích jezdí spousta nejnovějších vozů mercedes a BMW. Vysocí státní úředníci se zde rozhodně nesnaží skrývat svůj blahobyt. Zkrátka a dobře jsem u kormidla, tak hrabu. Žádné pokrytectví předváděné našimi politiky a vládnoucími úředníky. Nikdo si přece nemůžeme myslet, že kdokoli dělá politiku s cílem pomáhat druhým. Politika se přece dělá pro vlastní zájem. A že každý myslí v první řadě sám na sebe, je naprosto přirozené. Netřeba to nikterak zastírat.
V půl sedmé jsme se vrátili zpět do našeho tiranského útočiště. Bydlíme sice pár kroků od centra, ovšem postranní uličky v této oblasti už připomínají spíše slamy. Nevydlážděná silnice, neomítnuté domy, cikáni hrající si v loužích. A najednou uprostřed této hrůzy nás div neporazil úplně nový černý mercedes s pražskou poznávací značkou. Určitě se jednalo o seriózního podnikatele. Jak jinak, snědé tváře, sluneční brýle, krátký sestřih a obrovské pupky. Na zadním sedadle blonďatá šlapka. Asi obchodní cestující…
Postranní uličky Tirany (Mart Eslem)
On prý obchod s bílým masem a bílým práškem je velice výnosný. Přes Albánii navíc vede spousta pašeráckých stezek. Drogové kanály zásobující západní Evropu zbožím z Turecka, ale i z Afriky a Jižní Ameriky.
Je to prostě zlatý důl. Žádné daně, žádné faktury a za pár gramů v igelitovém pytlíku si pořídíte skromný služební vůz. Dokonce není potřeba využívat ani služeb leasingové společnosti a rovnou máte “bávo” nebo “meďoura”, poznávací to znamení “snědých Einsteinů”. No, odolejte tomu s inteligencí průměrného foxteriéra…
