Kapitola 8 – Poslední přípravy před vyplutím

Druhý den příprav. Zítra po půlnoci bychom měli konečně vyplout. Zjistil jsem, že jsem na palubě v podstatě jediná suchozemská krysa. Vedu proto osamocený boj se svou psychikou. Chvílemi jsem plný optimismu, ale poměrně často propadám i skepsi a nořím se do deprese, ve které kdybych se podržel trochu déle, snad bych se i rozbrečel.

Dnes je to přesně pět let, co se narodila moje dcera Madalena. Moc se mi stýská, a nejenom po ní. Když pomyslím na domov, derou se mi do očí slzy. Před pěti lety jsem v porodnici prožil jeden z nejkrásnějších a největších zážitků, které mohou člověka v životě potkat. Narození dítěte se máločemu vyrovná. Myslím si dokonce, že je to úplný vrchol života.

Stesk však musím všemi silami zahnat, jinak bych na lodi nepřežil ani den a sesypal se z toho. Stesk, strach a stísněné prostory lodi, to by mohla být až smrtící kombinace.

Sakra, co se to se mnou děje? Jsem úplně mimo. Už abychom vypluli, protože tohle čekání na naprosté neznámo mě vnitřně ničí. Až vyplujeme, budu vědět, že není cesty zpět a nějak se s tím již popasuju. Budu muset. A pokud něco musím, umím si s tím vždy poradit. Možná nevím, o čem vůbec mluvím, ale ať už to konečně začne, nebo se z čekání pominu!

Poslal jsem domů sms zprávu a stále mi nepřišla odpověď. Je to jako naschvál. Tak moc by mi pomohlo se srovnat, kdybych měl jakýkoli, byť mizivý kontakt s domovem. Mobil vůbec nefunguje, jde mi sice odeslat sms zpráva, ale volat nejde. Osud asi chce, abych se v tom pořádně a hlavně sám vymáchal.

Psychika je strašná mrcha, musím jít něco dělat, abych přišel na jiné myšlenky. Každou chvíli bych si nejraději někam zalezl a o samotě se vybrečel. Nevím, jestli by mi to pomohlo, zatím se tomu bráním. Určitě bude líp, jsem optimista. Musím být…

Přece nebudu tak měkkej. Musím se z toho dostat!

Hodně mi pomohlo nakupování. Vlastně jsme jím strávili téměř celý den. Jeden nákup jsme vyřídili dopoledne a druhý odpoledne. Mezitím byla od půl druhé do čtyř odpolední siesta a obchody s potravinami byly zavřené. Utratili jsme přes dva tisíce pesos, tedy asi dvanáct tisíc korun. Pokaždé jsme ochromili a zablokovali provoz obchodu, hlavně když jsme okupovali kasu. Jen odpoledne jsme přes kasu provezli šest plných vozíků potravin.

Nákup si na povel vzal Jurek, Polák žijící již dvacet let v Kanadě. Svůj úkol vzal zodpovědně a ukázal se i jako organizačně schopný. I přesto jsem často propukl ve smích, protože mi přišlo, že množství jídla musí vystačit tak na půl roku, a my se vypravujeme maximálně na dvacet dní. Z toho já na palubě budu maximálně polovinu času. Ale čert to vem, hlavně když byla legrace. To mi velmi pomohlo zahnat černé myšlenky.

Další zábavu jsme zažili při shánění taxíků. Spousta z nich nám zastavila, ale když uviděla náš ohromný nákup, vylekaně ujížděla pryč. Chvíli to sice trvalo, ale vždy jsme dopravu k molu nakonec sehnali.

Tu největší a nejlepší vzpruhu jsem obdržel k večeru. Přišly mi sms zprávy z domova od mé přítelkyně Lenky. Přesně před pěti lety jsme spolu prožili zřejmě emocionální vrchol našeho společného soužití. To když se nám narodila naše Mady. A dnes, symbolicky po pěti letech, jsme si prožili další neopakovatelné a emocionálně silné okamžiky.

Musel jsem jet na konec světa, abych si pořádně uvědomil, že svou Lenku i po téměř deseti letech společného soužití stále miluju. Moc si jí vážím a jsem s ní šťastný. O našich dcerách ani nemluvě, jsou to nejdražší, co mám. Několik „esemesek“ udělalo ze 14. prosince roku 2007 jeden z nejhezčích okamžiků mého života.

Jak málo stačí člověku ke štěstí, když ví, že na druhém konci světa je někdo, kdo ho miluje. Nic lepšího jsem si v ten okamžik nemohl ani přát. Deprese byla tatam, stesk byl překvapivě také pryč a já cítil pouze, jak mé srdce tluče pro čtyři holčičky, čekající na můj návrat tisíce kilometrů daleko, v samém srdci Evropy v zemi, kde voda šumí po lučinách a bory šumí po skalinách. V zemi, která je ze všech nejkrásnější, protože jsem tam doma.

Znenadání jsem měl to privilegium prožít si okamžiky takového návalu euforického štěstí, že bych něco podobného každému opravdu ze srdce přál prožít. A musel jsem jet až na konec světa, abych si to vše vůbec dokázal uvědomit…

Naplno jsem si to uvědomil večer ve sprše. Po těle mi nestékaly pouze kapky vody. Byly tam i slzy. Naštěstí to nebyly slzy stesku a zoufalství, ale slzy štěstí. Po mnoha letech se mi povedlo samovolně se rozplakat. A ohromně mi to pomohlo. Ano, brečel jsem a nestydím se za to. Žádný člověk by se za slzy neměl stydět, protože kdo nepoznal slzy, neví co je to život. Slzy, štěstí a láska jsou totiž jeho kořením. Na své slzy na konci světa do konce života nezapomenu, dodaly mi totiž zpět odvahy, a jak je známo, odvážnému štěstí přeje. Říkal to Alexander Veliký před více než dvěma tisíci lety a Mart Eslem si na to na konci sedmého roku třetího tisíciletí opět vzpomněl…