Den začal dle zaběhnutého scénáře. Buzení v sedm s následnou snídaní od půl osmé. Zatímco jsme spali, naše loď vyzvedla na Livingstoneově ostrově bulharský tým filmařů, které jsme zde před pár dny vysazovali na základně St. Kliment Ohridski.
Pár minut po snídani jsme pozorovali v dáli dovádějící velryby. Díky dlouhým a zespodu bílým ploutvým, které až devatenácti metrů dorůstající plejtvák rád a často vystrkuje z vody, jsme určili tento druh na tzv. plejtváka keporkak.
Takovýto drobeček spotřebuje až jednu tunu potravy denně. To však nic není v porovnání s jeho kolegou plejtvákem obrovským. Největší žijící zvíře, narůstající do délek přes třicet metrů při živé váze blížící se dvěma stům tunám, dokáže mít naráz v žaludku až dvacet sedm tun korýšů, kterými se převážně živí. Plejtváka obrovského proslavila bílá velryba Moby Dick, potápějící na stránkách knih velrybářské lodě. Byl to takový mořský “Zorro mstitel”.
Dopoledne očekáváme vylodění na ostrově Deception s ojedinělou možností koupání. Ano, slyšíte dobře, koupání. Ne snad, že by se tak razantně oteplilo, venku panuje teplota okolo sedmi stupňů nad nulou. Ovšem na ostrově, patřícímu k souostroví Jižní Shetlandy, vyvěrá u pobřeží díky vulkanické činnosti termální pramen. Neumím si zatím dost dobře průběh koupání představit, nicméně nechejme se překvapit. Posádka lodi s tím má jistě své zkušenosti.
Ostrov klamu, což je volný překlad názvu Deception, má zajímavý tvar připomínající tichomořské atoly. Není tedy náhoda, když získal svůj tvar díky časté vulkanické činnosti této oblasti.
Vylodili jsme se v zátoce velrybářů Whalers Bay v blízkosti trosek již mnoho let opuštěné manufaktury na zpracování velrybího tuku a oleje. Dřevěné polorozpadlé chatrče, postavené začátkem dvacátého století, byly opuštěné někdy ve třicátých letech minulého století díky propadu světových cen velrybího oleje.
Zbytky manufaktury na velrybí olej (Mart Eslem)
Díky až depresivnímu okolí se nabízí dojem opuštěného koncentračního tábora či trestanecké kolonie. Černá písečná pláž, obklopující bývalá velrybí jatka, působí také velmi neutěšeně.
Při prohlídce zrezavělých sil na skladování oleje nám připravila jedinečný zážitek paní, se kterou jsme včera konverzovali u oběda. Uvnitř kruhového sila svařeného ze železných plátů začala zpívat jakousi pravoslavnou kostelní píseň.
Ponuré pláže ostrova Deception (Mart Eslem)
Zpěv díky uzavřenému prostoru nádherně zněl a přilákal pozornost téměř všech ostatních polárníků, procházejících se po pláži v blízkosti sila. Zaujal zajisté i pár tuleňů, chaluh a lachtanů, povalujících se na pobřeží ostrova Deception.
Kromě prohlídky velrybářské výrobny jsme se zašli po ponuré jílovito-písčité, troskami lodí a zbytky chatrčí poseté pláži, podívat k tzv. Neptunovu oknu. Místo s tímto názvem tvoří skalnatý útes v severovýchodní části zálivu, jehož část se zřejmě při erupci místní sopky utrhla a vytvořila ve skále zub, zdánlivě připomínající okno. Netušil jsem ovšem, že na spodní hraně Neptunova okna začíná sráz, končící po několika desítkách metrů kolmé hladké skalní stěny na písčitém břehu Jižního oceánu.
Prokázal jsem totiž svého soutěživého ducha a v půli kopce vedoucího k Neptunovu oknu jsem se rozeběhl, abych dříve než Michal spatřil výhled na druhou stranu. Musel jsem běžet po špičkách, aby bratr, pochodující pár metrů přede mnou, nezjistil můj úmysl a nerozeběhl se také. Samozřejmě si toho po chvíli všiml, přidal do kroku a já závod na vrchol prohrál, jak se říká o prsa.
Velký balvan na vrcholu útesu mi zabránil předběhnout v cílovém předklonutí svého soupeře. Jaké však bylo překvapení když jsem zjistil, jak blízko hraně propasti balvan leží. Kdyby nezastavil můj běh, sice bych zřejmě zvítězil, ovšem hned poté bych v pohybu, již volným pádem, pokračoval dále. Aspoň jsme si trochu protáhli již tolik dní zahálející těla.
Neptunovo okno (Mart Eslem)
Posledním bodem dopoledního vylodění nakonec přeci jenom bylo již zmiňované koupání. Velitelé jednotlivých Zodiaků během naší pěší prohlídky ostrova na pláži vykopali v písku malé bazénky s kalnou vodou. Po počátečních rozpacích jsme se všichni během pár minut svlékli do plavek a jeden po druhém naskákali do bazénků s teplou vodou.
Jelikož kapacita tůňky brzy nestačila, vykopali jsme s bratem svou vlastní, sotva metr od mořských vln. Voda měla zpočátku teplotu okolo čtyřiceti stupňů, ovšem postupně do naší nádrže přitékaly další a další praménky termální vody a pobyt v téměř vařící koupeli se stal nesnesitelným.
Nepomohlo ani smočení v ledové vodě zátoky, termální pramen byl prostě příliš horký. Kopali jsme tedy dál a dál ve snaze smísit termální vodu s vodou mořskou a snížit tím teplotu naší lázně na přijatelnou hodnotu. Moc to nepomohlo, ale jelikož málokdo v tak horké vodě vydržel, měli jsme bazének po většinu času jen sami pro sebe. Neopakovatelná chvíle, koupat se na Antarktidě v bublající termální vodě zapáchající sírou!
Ani oblékání nebylo překvapivě tak krušné, jak jsme zprvu očekávali. V klidu jsme se osušili erárními ručníky, oblékli se a postupně se nechali na člunech odvážet k lodi. Tam jsme spláchli sůl a černý písek v teplé sprše.
Z oblékání a svlékání jsme asi všichni měli největší obavy, ovšem celkem bez útrap se dalo vydržet stát venku i v plavkách. Přeci jenom není taková zima. Jak by také mohla být, vždyť je léto!
Příprava bazénku na koupání (Mart Eslem)
Odpolední a naší poslední zastávkou antarktického putování se stal opět Livingstoneův ostrov. Naše čluny přirazily okolo půl čtvrté k jižním břehům ostrova na místě zvaném Hannah Point. Místo bylo pojmenováno po britském mořeplavci Hannahovi z Liverpoolu. Ztroskotal na zdejších útesech o Vánocích roku 1820.
Zřejmě poslední plavbu na gumových Zodiacích nám zpříjemnil silný vítr a občasné dešťové přeháňky. Snad poprvé zde na Antarktidě jsem spatřil trsy zelené trávy, stydlivě vykukující mezi kameny převážně porostlými mechem.
Pláž okolo Hannah Pointu je proslulá pozorováním rozsáhlé kolonie tučňáků, ale hlavně výskytem rypoušů sloních ve skupinkách se povalujících podél pobřeží.
Líní obyvatelé Hannah Pointu (Mart Eslem)
Málem jsem však nepoznal, že se o rypouše jedná, jelikož jejich charakteristický čenich připomínající krátký sloní chobot mají pouze dospělí samci. Předtím, než jsem vše zkonzultoval se dvěma členy posádky, jsem byl dosti dlouho na rozpacích, o jaký druh tuleně se jedná.
V angličtině totiž všichni “tuleňovití” jsou jednoduše “seals” a členění na lachtana, rypouše a tuleně, na které jsme zvyklí z českého jazyka, obstarává přídavné jméno přidané k názvu tuleň (seal).
Párek rypoušů (Mart Eslem)
Po tomto ujištění pojmů mohu s klidným svědomým prohlásit rozšíření sbírky sledovaných tuleňů o dalšího člena. Jediného, kterého jsme neviděli, konkrétně Rossův tuleň se vyskytuje poněkud jižněji v oblasti Rossova moře.
Dravé chaluhy pokálely můj batoh schraňující záznamovou techniku, nicméně žlutohnědá značka nám přinesla štěstí, které se nás doufám bude držet i v Drakeově průlivu při návratu do Ushuaia. Mezi tisíci tučňáky uzdičkovými a oslími jsme rozšířili své již tak bohaté portfolio spatřených zástupců antarktické fauny o tučňáka žlutorohého. Věděli jsme dopředu, že se zde tento druh velice vzácně vyskytuje a dalo nám velikou fušku najít jehlu v kupce sena. Naštěstí tučňák žlutorohý má kolem uší žluté chmýří, zdánlivě připomínající nudličky. Díky tomuto znaku se mu v angličtině říká tučňák “macaroni”.
Nyní nezbývá než se s Jižními Shetlandami a potažmo i s Antarktidou rozloučit a připravit se na necelé tři dny plavby Drakeovou úžinou. Přeji si klidné moře a tajně doufám ve spatření nebo možná i ve vylodění u mysu Horn, nejobávanějšího místa všech námořníků. Kapitán slíbil proplout kolem něj při zpáteční cestě. Uvidíme, jak se pochlapí…
