Carnetta´s Inn ve čtvrti Maravel se stala naším přechodným trinidadským domovem. Z této základny, kde nám laskavě opatrují naše zavazadla, podnikáme výlety do okolí. Po Grenadě dnes přichází na řadu tentokrát výlet lodí na sousední ostrov Tobago.
Již v deset hodin jsme opět korzovali po ulicích centra Port of Spain a naplno propadali další nákupní horečce. Cenám, ani nabídce se však nedalo odolat. Zajímalo by mě ovšem, kolik z utracených peněz jde na účet šedé ekonomiky a kolik spolkne trh oficiální.
Kromě velice rozšířeného černého trhu si zde na své přicházejí i piráti snad všech světových značek. Všude je k mání podezřele levné značkové zboží a nebo ještě levnější napodobeniny. Zřejmě ti méně odvážní praktikují systém českých tržnicových Vietnamců a vesele prodávají značku Adis se čtyřmi pruhy.
V panující euforii z nepřeberného množství všeho možného zboží jsme od nakupování suvenýrů z cesty plynule přešli již na vánoční nákupy. Většinu věcí, se kterými jsme se na cestu vydali, zde budeme muset zanechat a zavazadla budou téměř plná nových věcí, převážně oblečení.
V přístavu jsme si u pokladny vyměnili lístky. Z Tobaga se chceme vrátit o den dříve oproti původnímu plánu. Jelikož zpáteční plavba je noční, neměli bychom se již kde, před cestou domů, vykoupat a navíc bychom museli s sebou táhnout všechna naše zavazadla. A přeneseně, s pytlem cementu, se rozhodně po celý poslední víkend v Karibiku nehodláme tahat. I tak toho vláčíme více než dost. Hlavně já.
Trajekt opustil přístav po druhé hodině odpolední. Útroby lodi pojmou mimo stovek cestujících i nespočet automobilů. Dohromady sedm palub nabízí kromě možnosti občerstvení či stravování v restauraci i spoustu pohodlných a klimatizovaných míst k sezení. Na polstrovaných lavicích se dá i docela pohodlně ležet a spát.
Upřímně řečeno, vůbec bych se však nezlobil, kdybychom místo na Tobago zamířili již domů. Cesta je již velice únavná a pobyt začíná být čím dál tím více o morálce než o užívání odpočinku. Doma je doma a tím spíš, když tam na vás někdo čeká.
Lehce jsme zneužili svého postavení potomků bílých kolonizátorů. Přestože jsme si koupili ty nejlevnější jízdenky, drze jsme si sedli do první třídy. Nikoho ani nenapadne, jediné dva bílé muže na palubě, podrobit možná i ponižující kontrole. To jsme ale lumpové, co? S poctivostí možná nejdál dojdeš, ovšem se špetkou drzosti se tam dostanete mnohem dřív!
Nepamatuji, kdy jsem naposledy na cestách vypil tolik tekutin jako zde. Vypiju snad deset litrů denně, a přesto skoro nemočím. Vše vypotím.
Dokonce i společnost Coca-Cola zde distribuje džus z maracuji. Překvapivě však neužívá svou značku Fanta, ale na totožných obalech svítí název Canning´s. Lokální trh zřejmě vykazuje určitá specifika, která názvu Fanta nepřejí. Z hlediska mé profese se jedná o zajímavý poznatek. Byl jsem totiž přesvědčen, že koncern Coca-Cola používá své značky globálně v jedné podobě. Není to tedy pravda. V některých oblastech používá strategii typickou například pro holanského giganta Unilever, který své zmrzliny, u nás známé pod značkou Algida, distribuje téměř v každé zemi pod jiným názvem. Koukám, že už mi začíná práce pěkně chybět, když se pouštím do podobných analýz globálních strategií prodeje.
V kabině trajektu, na křesle, o které bych se v Evropě neopovážil ani otřít, jsem rozvalen jako doma v obývacím pokoji.. Zajímavé, jak mnoho dokáže člověk ve světě slevit ze svých zásad a standardů.
Loď téměř čtyři hodiny obeplouvá pobřeží Trinidadu, aby se poté co nejkratší dráhou dostala až do přístavu Scarborough na Tobagu. Od poloviny plavby lze pozorovat na obzoru břehy obou ostrovů. Na mapě se jejich poloha zdála mnohem vzdálenější. Z paluby jsem však najednou zjistil, že je z jednoho ostrova na druhý vidět z pobřeží. Aspoň doufám, že tomu tak je. Můj odhad může klamat a zatímco z lodi vidím obě pevniny, ze severovýchodní pláže Trinidadu nemusí být jihozápadní cípy Tobaga pouhým okem k zahlédnutí. To se mi těžko posuzuje.
Z Tobaga je vidět i sousední ostrov Trinidad (Mart Eslem)
Čas se vleče a pomalu se stmívá. Dlouhou chvíli jsem si krátil zíráním do nekonečných tmavomodrých vln Karibského moře. Hlavou se mi míhaly vzpomínky na Antarktidu. Tehdy jsme také s mým bratrem Michalem stáli celé minuty na zádi ledoborce a mlčky sledovali ledově tichý západ slunce. Někdy v tuze melancholických chvílích mě až zaráží, kolik mám ve své duši již zážitků ze všech koutů planety. Jsou to dojmy, které mi již nikdy nikdo nevezme, a nejlepší na všem je, že budou stále přibývat. A jedno jestli rychleji či pomaleji, jen když budou. Nebo si to alespoň přeju.
Dlouhá a nudná plavba byla zakončena nepříjemným čekáním uprostřed dotěrného davu nedočkavých vystupujících. Své nervozitě jsme ulevovali hlasitým nadáváním v naší mateřštině. Snažili jsme se s Richardem trumfnout navzájem, a proto nadávek byla celá řada. Jen namátkou, debil s mozkovou aktivitou zmrzlého hovna bylo mou kreací. A Richard kontroval jeho oblíbeným rčením. Táta se vychcal do kopřiv a narodilo se hovado s vodotryskem na hlavě. Vodotryskem měl na mysli chuchvalec dredů sepnutý na temeni do culíku.
Podobnými “legráckami” jsme si krátili dlouhou těžkou chvíli. Hlavně s podobnými výjevy nesmíme pokračovat i po návratu domů. Ne každý by to musel pochopit. Žádná úřednice v Čechách by nepřešla bez povšimnutí poznámku typu : “Tak hni tou svojí prdelí, ať tady nejsme do večera!” Ovšem velice často by člověk měl chuť něco podobného opravdu říci a z plných plic.
Přístav Scarborough na ostrově Tobago (Mart Eslem)
V přístavu ve Scarborough vedly naše první kroky do KFC. Čím více se blíží konec cestování a návrat domů, tím více se snažím vyhledávat podobné ostrovy jistoty. Místa, kde neočekáváme žádné nepříjemné překvapení.
Taxíka jsme chytli po večeři hned za rohem a za šest TT dolarů se přesunuli na Calder Hall Road. V této ulici se na kopci nad přístavem nachází ubytovna Hope Cottage. Jedná se o sídelní budovy bývalého guvernátora Jamese Henryho Keense, který úřad zastával v polovině 19. století. Levné a relativně čisté ubytování.
Ovšem stav a interiér budovy odpovídá opravdu předminulému století. A to i navzdory televizi a elektrickému větráku na pokoji. Měli by budovu přejmenovat spíše na Hopeless Cottage, tj ze současného přístřešku naděje na bezútěšnou díru.
Každý jsme si vzali svůj vlastní pokoj, ovšem pouze v tom mém byla sprcha. Tedy sprcha, jednalo se spíš o bývalý chlívek, rozdělený příčkou na dnešní sprchovou část a část pro WC. Úžasný byl hlavně průtokový ohřívač ve sprše. Rozhodně nepřicházela v úvahu možnost opaření. Ovšem strach z probíjení elektrického proudu byl téměř na místě. Jediným pozitivem kromě sprchování bude první noc na cestě bez použití špuntů do uší.
Pokoj mi připomínal dávné doby studií v prvním ročníku střední školy. Tehdy jsem poprvé a zatím naposledy v mém životě chytil, jak se lidově říká “filcky”. Bylo to tenkrát neopakovatelné! Hlavně aerosol na jejich vyhubení, aplikovaný na mé genitálie. Skvělý zážitek, na který se nezapomíná. Pálilo mě tak hrozně přirození, až jsem si je chladil studeným vzduchem z vysoušeče na vlasy. A můj pokoj na Tobagu připomíná tehdejší přespávání v bývalém kravském chlívě vesnického JZD. Hlavně elektrické vedení na vápnem vybílených stěnách je téměř identické.
Rozkvetlý karibský ráj ostrova Tobago (Mart Eslem)
I pan hoteliér měl rozhodnost spíše honáka krav než recepčního ubytovny. Nejdříve půl hodiny váhal, zda nás ubytuje či naopak počká na nahlášené hosty, kteří nepřijeli. V průběhu rozhodování se nás neustále vyptával, na kolik nocí pokoj potřebujeme. A aby toho asi nebylo málo, když se konečně rozhodl a vyřídil všechny ubytovací formality, zeptal se nás již asi posté, kolik nocí zde hodláme strávit. K Richardovu velikému pobavení jsem si ulevil ve své mateřštině : “Jednu, ty hovado!”
Vysprchovat, lehnout si a ráno co nejdříve z téhle díry vypadnout…
