Není vůbec jednoduché psát o Hongkongu a snažit se ho nějak obsáhnout. Je jaksi složitě uchopitelný, jelikož se nejedná o město v pravém slova smyslu, ale vlastně o malý státeček. Státeček, ve kterém žije víc obyvatel než v celé České republice. Snažit se proto detailně psát o Hongkongu jsem předem vzdal a soustředil se spíše na detaily, kterých pochopitelně také nebylo málo.
Richard si v rámci vzpomínání na doby minulé přál zajet na jižní cíp Hong Kong Islandu. Malá přístavní vesnička v bývalé pašerácké zátoce se však za dvacet let kapánek změnila a hlavně rozrostla.
Za 16 HK dolarů jsme se svezli přímou linkou číslo 973 z Kowloonu až do Stanley. Kowloon je s ostrovem spojený podmořským tunelem, ze kterého dvoupatrový autobus vyjel na pomezí čtvrti Sai Ying Sun a Sheung Wan. Jestli je něco v Hongkongu uchvacující, tak je to rozsáhlost a kvalita dopravní infrastruktury.
Nájezd do tunelu mezi Kowloonem a Hong Kong Islandem (Mart Eslem)
Různé nadjezdy a podjezdy se kříží v neuvěřitelných obrazcích tvořených prvotřídními silnicemi propletenými stejně neuvěřitelnými lávkami pro pěší. Tyto různě široké dopravní tepny se proplétají hustou spletí do nebe se deroucích výškových budov. V takové, pro Čecha naprosto ojedinělé a neznámé architektuře, lze lehce přehlédnout přirozenou členitost původního terénu. Byl jsem proto překvapen, když se autobus začal drápat do prudce se zvedajících serpentin.
Výhled z okna autobusu při cestě do Port Stanley (Mart Eslem)
Brzy jsme však opustili ulice, kde se výškové budovy snaží zvítězit nad nedostatkem místa i nad cenou každého metru čtverečního drahých stavebních parcel. Hongkong je vlastně mraveniště, kde se každý snaží získat svůj malý kousíček místa k životu na výsluní. Pochopitelně jako všude i zde někteří mají místa podstatně více na úkor těch méně dravých.
Je však úžasné sledovat, jak každý článek mraveniště bezchybně funguje. Každý z mnoha milionů lidí má své místo a svou roli, kterou plní ze všech svých sil. Všechno funguje, lidé jsou vstřícní a ochotní. Navíc je Hongkong neuvěřitelně čistý. Pořád někdo někde zametá a uklízí. Nikde na zemi není papírek či nedej bože nedopalek od cigarety. V tak přecpaném městě je to opravdu neskutečné a fascinující. Klobouk dolů před tím, jak i takové velkoměsto může bezchybně fungovat i v takových detailech.
V tom by Hongkong mohl sloužit jako vzor a příklad jiným. Obzvláště nám Čechům by mohl ukázat, že i desetimilionová různorodá komunita může navenek působit jako skvěle fungující organismus.
Hong Kong_čisté a bezvadně fungující mraveniště (Mart Eslem)
Cesta do Stanley trvala zhruba hodinu. Pořád se bylo na co dívat. Silnice kopírovala západní břeh Hong Kong Islandu, a tak jsme většinu cesty mohli pozorovat třpytivé vody Jihočínského moře.
Zátoka Stanley Bay (Mart Eslem)
Nábřeží v Port Stanley (Mart Eslem)
Když jsme vystoupili ve Stanley, Richard město vůbec nepoznával. Totálně se za dvě desetiletí změnilo a z malebného městečka se stala téměř brutální turistická atrakce. Staré tradiční trhy se razantně změnily a zmenšily. Restaurace s tradiční kuchyní ustoupily podnikům s globální předraženou stravou.
Předražená pěší zóna v Port Stanley (Mart Eslem)
Byli jsme proto rádi, když nám jeden prodavač na tržnici poradil místní lidovou jídelnu. Skvělé jídlo a pivo Tsing Tao jsme pořídili za třetinovou cenu oproti podnikům na břehu zátoky Stanley Bay.
Lidová jídelna v Port Stanley (Mart Eslem)
Po dobrém jídle jsme si trošku zalenošili ve stínu mola Blake Pier. Dřevěná střecha nás ochránila před spalujícími paprsky slunce a pozorování mořských vln tak bylo mnohem příjemnější než z betonové promenády ve zbytku zátoky.
Odpočinek ve stínu mola Blake Pier v Port Stanley (Mart Eslem)
Během naší siesty připlula z Victoria Harbouru i džunka, kterou jsme tam viděli hned náš první večer v Hongkongu. I na té bylo vidět, jak se časy a poměry změnily. Červené nařasené plachty měla už spíše jako dekoraci. O její pohon se staral dieselový motor…
Zmodernizovaná tradiční džunka u mola v Port Stanley (Mart Eslem)
