Noci jsou u jezera Atitlán poměrně chladné. Vůbec celý první týden naší cesty je ve znamení chladných nocí. Není se čemu divit, když se pohybujeme v nadmořských výškách od 1500 metrů výše. Určitě je to příjemnější než spát ve vedru a probouzet se zpocený. Naopak v chladnu a v řidším ovzduší člověk spí téměř jako neviňátko. Už několik nocí po sobě jsem se báječně vyspal, což se mi doma nepovedlo už téměř dva roky. Naše velice živá dcera Medea mi to jednoduše nedovolí.
Výhled z hotelu Playa Linda, Lago de Atitlán, Panajachel, Guatemala (Mart Eslem)
Středa 14. ledna 2009 bude ve znamení přesunu do Rio Dulce. Rio Dulce leží na břehu největšího guatemalského jezera Lago de Itzabal.
Ve tři čtvrtě na osm jsme opustili Panajachel v dalším pestrobarevném „školním“ autobuse značky Inter. Autobusy nejenom hrají všemi barvami, ale mají na bocích i různé nápisy. Nápisy jako Esmeralda, Esperanza a jiné jsou názvy dopravních společností, operujících na jednotlivých trasách. Z Panajachel nejede do Rio Dulce přímá linka. Tedy pokud nechceme zaplatit za jízdenku více jak 300 quetzalů.
Tři hodiny jsme se trmáceli prašnou horskou silnicí, která si místy opravdu zaslouží spíše název horská dráha nežli silnice. Za 30 quetzalů jsme se tentokrát nemuseli s nikým tlačit. Autobus byl nacpaný pouze na cestě z Panajachel do nedalekého Sololá. Od té doby jsme si každý užíval trojsedadlo sám pro sebe. Horská silnice se místy šplhala odhadem až do dvou a půl tisíce metrů nad mořem. To už byla výška, kdy jsme projížděli mraky a značně se ochladilo. Však také každý v autobuse se chumlal do svetrů, kožených bund nebo pestrých mayských přikrývek. Teplé oblečení však hlavně u žen ostře kontrastovalo s obutím. Chodili pouze v pantoflích a naboso.
Domorodé obyvatelstvo má v Guatemale velice zajímavé a mnohdy překrásné obličeje. Jak poznamenal Richard, etnolog by se v autobuse vyřádit. Obzvláště obličeje starších lidí působí jako popsané knihy. Z jejich vrásčitých rysů by se daly číst životní příběhy každého z nich.
Jedna věc je na potomcích Mayů jednoduše úchvatná. Mají neuvěřitelně kvalitní a krásně hustě černé vlasy. A mají vlasy i krásně čisté, jako by se jim vůbec nemastily. Ženy ze západní civilizace, s tisíckrát obarvenými prořídlými a zničenými kšticemi by zde asi popukaly vzteky. Mohly by jen tiše závidět, jaké kvalitní vlasy mohou lidé mít i bez kondicionérů, l´orealů, elsévů, žehliček, fénů a podobných hovadin.
Více než třímilionové Guate, jak se familiérně nazývá hlavní město Guatemala City, nás přivítalo okolo jedenácté hodiny poměrně hustou dopravou. Netroufnu si tuto metropoli nikterak hodnotit, protože městem pouze projíždíme.
Na první pohled je to hlučné, špinavé a nepřívětivé místo. Ulice jsou plné policistů i soukromých strážců pořádku a hlavně majetku. Chlapíci v civilu, v policejních uniformách nebo v úborech bezpečnostních agentur mají o ramena opřené shotguny, respekt budící brokovnice. S bezpečností to tedy nebude v Guate nikterak horké. Spíše naopak.
Však nám také řidič autobusu doporučil použít k přesunům po městě taxík. Procházka se zavazadly by se nám totiž nemusela vyplatit. Člověk je navíc v plné polní značně nemotorný a nemůže se účinně bránit. S velkým batohem na zádech dokáže i dítě roztočit dospělého chlapa tak, že spadne na zem. A než se stačíte odpoutat od báglu, už máte většinou nůž na krku nebo hlaveň u hlavy. A to je nezáviděníhodná výchozí pozice k vyjednávání či k obraně.
Vystoupili jsme proto, dle mého prostého odhadu kdesi v západní části města a za 40 quetzalů se bílým taxíkem přesunuli téměř přes půl města do tzv. zóny 1. Tam, na adrese 15 Calle 10-40 sídlí dopravní společnost Litegua, s.a.
Z titěrného autobusového nádraží tam odjíždějí přímé spoje do Rio Dulce. Jízdenka za šestihodinovou cestu v klimatizovaném Mercedesu stojí 60 quetzalů na osobu.
V šest hodin, tedy po setmění, jsme dorazili do Rio Dulce na břehu jezera Itzabal. Sotva jsme vystoupili z autobusu, už nás místní naháněč směřoval ke břehu jezera, odkud odjíždí čluny, kterým se říká lancha. Ubytování v Rio Dulce se dělí na dvě skupiny. Lze přespat přímo ve městě nebo tzv. na vodě.
My jsme zvolili druhou variantu. Člunem jsme se nechali odvézt do Ecolodge Nutria Marina. Ubytovací resort vede příjemná Australanka Rebecca a nocleh v dormu, což je společná místnost s 12 postelemi, vyjde na 55 quetzalů. Ubytování nemá klasickou adresu, namísto toho uvádí radiovou frekvenci UHF Canal 68. Doprava po vodě je zdarma.
Ubytování na vodě v Ecolodge Nutria Marina, Rio Dulce, Guatemala (Mart Eslem)
Člun nám zavolal majitel baru Sundog Café, Yuri. Na molu v blízkosti tohoto baru jsme se zbavili naháněče, který nám nabízel nesmyslnou cenu za ubytování v bungalovech El Tortugal. Zatímco jsme v Sundog Café dopili jedno pivo, objednal nám Yuri přepravu do Nutria Marina. Bar by se dal připodobnit k malému Babylónu, u piva jsme mohli klábosit s Angličany, Iry, Holanďany a na kytaru vyhrával Kanaďan.
A mezinárodní osádku měla i naše ubytovna. Sdíleli jsme pokoj se skupinou mladých Němců, kteří v Centrální Americe hodlají strávit téměř půl roku, z čehož téměř třetinu času věnují dobrovolnických pracím v Kostarice.
Ubytování jsme tedy našli velice příjemné a těšíme se na ráno, kdy uvidíme i okolí, které je určitě nádherné. Už se nemůžeme dočkat…
