Deník 002

I když je dnes velký den, kdy poprvé stanu na pevnině Antarktického kontinentu, jsem mírně zklamán. Mou rozladěnost způsobuje mlhavé a deštivé počasí, které opět prakticky znemožňuje fotografování. Samozřejmě nám ve fotografování nic nebrání, ovšem když je špatné počasí, může se fotograf třeba stavět na hlavu, ale snímkům bude vždy něco chybět. Pořádné světlo a modrou oblohu nejde nahradit žádným filtrem a atmosféru záběru nevylepší ani ten nejlepší grafik na počítači. Slunečné a jasné počasí je základní předpoklad dobrých fotografií. Doufám, že se na nás proto slunce co nejdříve usměje.

Již od rozbřesku plujeme těsně podél pobřeží Antarktického poloostrova a naší dnešní první zastávkou bude Neko Harbour (Nekův přístav). Michal se však rozhodl dopolední výlet na Zodiacích vynechat. Jednak předpokládal nedostatečně usušené oblečení, které je naštěstí již suché a za druhé jej pobolívá v krku. Raději se vyleží, než aby venku riskoval zhoršení zdravotního stavu. Jeho škoda!

V 9 hodin a 38 minut v neděli 16. února roku 2003 jsem ve věku 29ti let a 23 dní dosáhl svého sedmého kontinentu! A splnil jsem si tím jeden velký sen. Stalo se tak na místě zvaném Neko Harbour při severozápadním pobřeží Antarktického poloostrova uprostřed pohádkového království ledu a sněhu. Ještě, než jsme přirazili ke břehu, se na několik desítek minut naskytla možnost kochat se dováděním pěti plejtváků malých.

Tyto osmitunové “rybičky” dosahují až desetimetrové délky, jsou skvělými plavci a velice často a rádi obeplouvají pomalu se pohybující či kotvící plavidla. Svou náturou a vztahem k člověku se velice podobají delfínům, ovšem jsou o poznání plašší. Člověk má až takový mrazivý pocit, když se podobný kolos blíží k nafukovacímu člunu, potopí se a podpluje pod našima nohama. V mžiku se vynoří na druhé straně a mohutným gejzírem vody, způsobeným vydechnutím vzduchu z čelního otvoru, projeví radost z blízkého setkání.

Po vzájemném nabažení odpluli plejtváci na otevřené moře a my se vylodili na břehu posetém kolonií tučňáků oslích. Na výběžku zvaném Neko Harbour.

Místo, objevené ke konci devatenáctého století belgickou výpravou v čele s Adrienem de Gerlachem, získalo své jméno díky norské velrybářské lodi Neko, které zde lovila v letech 1911 až 1924.

Na skále vedle kolonie tučňáků stojí již od roku 1949 oranžová dřevěná bouda s argentinskou vlajkou na stěně. Slouží jako útočiště lidí, kteří by se zde ocitli v nouzi. Podobných záchytných bodů pro polárníky je na Antarktidě mnoho a většinou bývají vybaveny pouze tím nejpotřebnějším k přežití a přivolání pomoci.

Procházel jsem se mezi krotkými tučňáky a fotografoval si je bez sebemenších problémů až do okamžiku, kdy přestal fungovat můj fotoaparát. Díky dešti zřejmě zvlhl a zasekl se. Byl jsem tím tak zaskočen a rozčilen, že jsem se okamžitě nechal odvézt zpět na loď. Je zajímavé, jak se nálada jednoho člověka může během okamžiku změnit jak den a noc.

 

V jeden moment jsem si pořizovat úchvatné záběry tučňáků, kochal se výhledem na tmavou mořskou hladinu posetou ledovci či vnímal nicotnost naší lodi v porovnání s obrovskou světle modrou ledovou masou, tvořící převážnou část pobřeží, tyčící se v po

zadí do výšin mnohonásobně přesahujících velikost naší lodi.

A chvilku na to, si celý zuřivý, razím cestu sněhem, zbarveným střídavě do červena a dožluta výkaly stovek přítomných tučňáků, dolů ke kotvícím Zodiakům a okolní pohádková scenérie mi může být ukradená. Jsou to ale paradoxy, že ano?

Má nálada je na bodě mrazu, nedokáže mne rozesmát ani pán důchodového věku, který přede mnou uklouzl a celý se vyválel ve zvířecích výkalech. Jak se chudák snažil vstát, obalil se v hovnech doslova jako řízek ve strouhance. Kdykoli jindy bych se tomu zlomyslně smál, až bych se za břicho popadal, o to víc, kdyby se to stalo například mému bratrovi. To bych se v té “kejdě” smíchy snad vyválel také.

Tentokrát to se mnou bohužel ani nehne, v duchu myslím pouze na svůj fotoaparát a modlím se, aby vypověděl službu pouze dočasně. Jestli ne, bude to má malá osobní tragédie, přijít o možnost obrazové archivace naší cesty již první den na Antarktidě!

Z odpoledního výletu do přírody jsme se vrátili celí prokřehlí. Ovšem, chtěli jsme na Antarktidu, tak tady ji máme a musíme něco překousnout. Můj fotoaparát se naštěstí již po obědě umoudřil. Díky tomu je má špatná nálada již dávno ta tam.

Nejprve jsme se okolo půl třetí vylodili v přístavišti argentinské výzkumné základny Almirante Brown station. Je ovšem momentálně osiřelá, nejspíš díky ekonomické krizi v Argentině, kdy vláda má plnou hlavu jiných starostí, než plýtvání financí na antarktický výzkum. Původní stanice v roce 1984 vyhořela, když vedoucí expediční skupiny zapálil hlavní budovu jenom proto, aby zde nemusel trávit další zimu a mohl se vrátit domů.

V blízkosti základny se nachází opět jedna z kolonií tučňáků oslích. Navíc vedle nádrží, ze kterých polárníci čerpali naftu, se líně povaloval tuleň Weddelův.

Cílem naší zastávky na argentinské základně bylo pouze vystoupat na skálu tyčící se nad mořem a rozhlédnout se do dálky na tisíce ledovců, plovoucích všude kolem po hladině Lemairova kanálu. Následně byl vydán pokyn, jednoduše po vlastní zadnici sklouznout zpět dolů a vrátit se do kotvících Zodiaků.

Až po opětovném nastoupení do člunů, nás čekala ta hlavní podívaná. Proplouvali jsme mezi ledovci různých velikostí i rozmanitých tvarů. Čas od času jsme měli to štěstí, znovu pozorovat dovádějící plejtváky či z blízka fotografovat Weddelova tuleně, odpočívajícího na ledové kře.

Mohutné, až čtyři sta kilogramů vážící, zvíře pouze po očku líně pozorovalo naši přítomnost, ale přitom kontrolovalo každý náš pohyb. Chvílemi se zdálo, jakoby mu přemíra pozornosti dělala dobře a snažil se natáčet do všelijakých pozic vhodných k jeho zvěčnění naší záznamovou technikou.

Hned v blízkosti základny Admirante Brown station, dalo by se říci za rohem, leží tzv. zátoka Paradise Bay. Zátoka nabídla nepřehledné množství různých ker a ledovců, mnohdy i krásně zbarvených do modra. Čím je modrá barva ledu tmavší, tím je led starší. Pobřeží celé zátoky je navíc pokryto vysokou bariérou pobřežního ledu, sklouzávajícího z okolních skalních úbočí.

Kdesi na úrovni mezi mořem a pevninou dochází praskáním ledové masy k odlupování ledových ker, které za velikého hluku, podobného utržení laviny, padají do mořských vln. Takto pracující led přináší návštěvníkům zálivu mnoho velice fotogenických míst, o to více zajímavějších, pomyslíme-li na potenciální jedinečnost každého pořízeného záběru. Pár vteřin po vyfotografování nádherné ledové scenérie může dojít k jejímu zřícení a již nikdy nikomu se takový pohled nemusí naskytnout.

Na druhou stranu však také, díky častému praskání ledu, musí být kormidelníci našich Zodiaků velice opatrní. Kdybychom postoupili obrovské riziko a zajeli příliš blízko, mohli bychom skončit pohřbeni pod mnohatunovým ledovcem, pro který by nebylo žádným problémem potopit náš gumový člun.

 

Jelikož jsme po celou dobu mohli pouze sedět, vrátili jsme se na loď, jak jsem se již zmínil, celý promrzlí. Naše projížďka mezi ledovci však rozhodně stála za více než nějakou nudli u nosu. Uprostřed ticha, rušeného pouze zvukem motorů našich člunů, jsme si všichni připadali jako v bílé pohádce.

A málem bych zapomněl, k prožitému zážitku přispělo i umoudření počasí. Po obědě se konečně roztrhala mračna, ustalo mrholení a chvílemi na nás skrze mraky pošilhávalo i slunce.

U večeře jsme si všichni pochutnali na čerstvém grilovaném mase. Na počest návštěvy sedmého kontinentu proběhla na zádi malá oslava a jak to u takových oslav již bývá, nemohlo chybět grilování.

Každý si mohl vybrat dle chuti, vepřové či hovězí plátky, klobásky či filety z lososa. Nezapomnělo se ani na vegetariány, pro ty zde byl například grilovaný lilek a paprika. No, co budu povídat, všichni jsme se oblizovali až za ušima.

Po dobré večeři jsme strávili s Michalem dobrou půlhodinku na přídi. Pozorovali jsme západ slunce a obdivovali skalnaté velikány a pobřežní ledovce při proplouváním Lemairovým kanálem.

Sledováním skal, ledu a moře člověka znenadání přepadá pocit naprosté nicotnosti lidského bytí. Všemohoucí pán světa, za kterého se člověk velice rád vydává, si stále ještě bílý kontinent nedokázal podmanit. Mráz a led se lidstvu stále ještě nepodařilo zkrotit. Zkrotit alespoň tak, jako se to podařilo u řek či jezer. Člověk zde na Antarktidě prohrává souboj s přírodou na celé čáře. Může pouze nečinně přihlížet a snažit se ze všech sil přežít kruté podmínky.

Stát na přídi, dýchat čistý a svěže studený vzduch. Pozorovat kusy ledu míjející naší loď. To je opravdu krásný a osvobozující pocit. Zde, uprostřed mlčící divoké přírody, člověk zapomene na všechny problémy, stačí jen nasát do nosních dírek ten pocit klidu… svobody… a bezmyšlenkovitě se zadívat do dáli… Všude jinde pohled do dáli nutí člověka k myšlenkám, zde nikoliv, myšlenky naopak z hlavy vyhání.

Nakloněni přes zábradlí jsme často sledovali špičku lodi, jak naráží do volně plujících ledových ker. Při srážce s Polární Hvězdou žádný led neobstál. Ostrá červená špice ledoborce plující kru rozlomí a posléze nechá zmizet v hlubině pod sebou. Mořská voda kolem zbylé ledové tříště následně zasyčí jako teplá limonáda, do které jsou nasypány kostky ledu.

Nebýt venku, hlavně díky větru, taková zima, vydržel bych tam se zrakem upřeným do dáli stát třeba i dlouho do noci.

〈 Předchozí kapitola ¦ Deník 002 ¦ Následující kapitola 〉

Je devět hodin, právě jsem se vrátil ze snídaně, lehl si na postel a četbou se snažil zahnat nudu. Již celých pětatřicet hodin vlny nepřetržitě houpou naší lodí. Díky tomu nelze ani zajít do malé posilovny, nacházející se pár kroků od naší kajuty. Začínáme se pěkně nudit, už aby se objevila na obzoru nějaká pevnina či naskytla možnost pozorovat velryby a ledové kry.

Dopoledne jsou sice na programu dvě přednášky na téma “ledovce, sníh a led” nebo “ze života tučňáků”, ovšem sedět několik hodin o patro výš ve společenské místnosti a poslouchat monotónní výklad je stejná nuda jako zůstat na pokoji.

Jedinou zábavou nakonec zůstává knížka a díky své prozřetelnosti jsem si s sebou vzal hned dvě. Obě od nejpřekládanějšího českého autora Karla Čapka. Povídky z jedné kapsy jsem již téměř přečetl, a proto již brzy sáhnu i do kapsy druhé…

Kajutu mne donutil opustit až podávaný oběd, který má každý den svůj pevný čas, a sice o půl jedné. Po obědě, těsně před půl druhou, jsem zahlédl poprvé ledovec. Pozoroval jsem jej však jen z okénka naší kajuty, navíc jen díky Michalovu upozornění. Stál totiž venku před oknem a zaklepáním mne na kru upozornil.

Ve dvě hodiny jsme povinně celé osazenstvo lodi měli sraz ve společenské místnosti ke školení o chování na Antarktickém kontinentu a popisování techniky nastupování a vystupování z motorových nafukovacích člunů, tzv. Zodiaků.

Jak jsme se dále dozvěděli Antarktida byla po dlouhá desetiletí pouze výsadním územím pro vědce a ostatní polárníky. Dlouho se vedly diskuse o povolení turistických cest do panenské přírody bílého kontinentu. První turisté tak dorazili na pobřeží Antarktického poloostrova až v šedesátých letech dvacátého století. Velký rozmach turistického ruchu nastal až počátkem let devadesátých.

Značně k tomu přispěl i pád Sovětského impéria, a tím vyvolané omezení přísunu peněz na financování polární flotily. Nedostatečných zdrojů pro sovětské ledoborce využila spousta cestovních kanceláří a pronajala si lodě k ryze turistickým účelům. Každoroční růst počtu zájemců o cestu do pobřežních vod Antarktidy vedl k založení mezinárodní asociace antarktických cestovních kanceláří (IAATO), jejíž manifest přesně vymezuje přísná pravidla chování turistů, jak na palubách lodí v antarktických vodách, tak zejména při pohybu na pobřeží.

Důležitá jsou zejména hygienická opatření k zamezení tzv. motýlího efektu, způsobujícímu zavlečení mikroorganismů na místa, kam by se jinak než pomocí lidí nikdy nemohla dostat. Tato opatření mají zamezit i přitažení organismů z jiných kontinentů na kontinent sedmý. Krom toho, že je přísně dbáno, aby se nedostalo nic sem, snad ještě přísněji se hlídá, aby se nic nedostalo odsud. Každý z nás musí být opatrný a netrousit při procházkách odpadky typu papírových kapesníků či igelitových sáčků a tašek. Ani pomyslet by nikdo neměl na utržení nějaké místní rostliny či nedej bože vybírání hnízd místní zvěřeny.

Zákazem, nic nezanechat na antarktické pevnině, je míněno i vykonávání tělesných potřeb. Pokud někdo, a dle mých zkušeností tím trpí hlavně dámy, potřebuje močit každou půl hodinku, musí také každých třicet minut absolvovat cestu člunem na loď Polar Star a zpět. Taková jsou pravidla a neexistují výjimky!

Na závěr informativního setkání byl odměněn vítěz soutěže o první zahlédnutí ledové kry. Vlastně cílem soutěže nebylo spatřit na vlastní oči plovoucí ledovec, nýbrž na papír umístěný na nástěnce písemně předpovědět čas, kdy první ledovec spatří kapitán lodi. Vítězkou se stala postarší paní dle jména odkudsi ze Skandinávie. Za odměnu obdržela láhev šumivého vína.

Na pátou hodinu bylo ohlášeno i naše první vylodění. Dalším pravidlem předepsaným asociací cestovních kanceláří je omezení počtu lidí při jednom vylodění. Nikdy nesmí být na jednom místě překročen limit jedné stovky účastníků. Naštěstí je nás dohromady i s celou posádkou pouze devadesát osm. Limit tedy bez obtíží splníme a můžeme se těšit na Livingstoneův ostrov. Čeká nás návštěva Bulharské polární stanice St. Kliment Ohridskiy.

K vylodění došlo za silného deště. Naštěstí jsme byli alespoň ušetřeni od většího vlnobití. I tak byla první plavba Zodiakem od kýlu ledoborce až k pobřeží, obklopenému širokým pásem nahromaděné ledové tříště, opravdovým dobrodružstvím. Naštěstí je možné zapůjčit si na lodi gumové holínky! Naše, sice nepromokavé trekingové boty by nám při seskakování z člunů do téměř půlmetru hluboké směsice ledu a mořské vody asi nebyly nic platné.

Bulharská polární báze se nachází, dle mých osobních pocitů, na jednom z nejnehostinnějších míst na světě. Kromě dřevěných budov bulharské základny zde není nic jiného než skalnaté útesy, kamenité pobřeží, led a voda. Depresivní atmosféru místa, kromě nízko ležících šedivých dešťových mračen, dokreslují pláže z antracitově až černo-černé směsice štěrku a hlíny.

Na pláži jsme se museli brodit mělkou řekou při stěhování zásob přenášených z lodi do skladu na základně. Za odměnu po odstěhování balíků s nápoji, potravinami a televizní technikou jsme dostali šálek teplého čaje a k tomu i jeden velice cenný suvenýr. Razítko do cestovních pasů, stvrzující naší přítomnost na ostrově Livingstone.

Aby nedošlo k nějakému fau-paux, vrátím se ještě ke zmíněné řece. Na Antarktidě řeky, jaké známe z ostatních částí světa neexistují. Veškerou tekoucí vodu způsobuje tání okolních ledovců. A proto se i zde, díky dešti a teplotě nad bodem mrazu, malý říční tok dočasně vytvořil.

Máme za sebou první dobrodružství v blízkosti polárního kruhu a již teď se nemohu dočkat těch dalších. Obzvláště při nesení zásob na základnu jsem si připadal jak na stránkách dobrodružných knih, které jsem hltal po celé své dětství. I přes velice nehostinné podmínky, obzvláště povětrnostní, bylo naše první vylodění velice romantickým zážitkem, těžko srovnatelným s jakýmkoli zážitkem z mých dosavadních cest.

Počasí se neustále zhoršuje, a proto se návrat na loď změnil v ještě větší dobrodružství než proces vylodění. V místě původního vylodění se nahromadilo veliké množství ledové tříště a znemožňovalo Zodiakům mezi krami proplout a přistát. Museli jsme se proto přesouvat až na druhou stranu pláže, kde ledová pobřežní bariéra byla snadněji překonatelná. Zatímco plavba na člunech z lodi na pláž Livingstoneova ostrova byla otázkou pár minut, zpáteční cesta se díky vysokým vlnám protáhla snad na tři čtvrtě hodiny.

Teprve až tehdy jsem díky vlnám přelévajícím se přes palubu Zodiaku mohl naplno ocenit své vybavení. Přestože se mi snad každých třicet vteřin přehnala vlna přes záda, vydržel jsem díky kvalitní bundě i kalhotám po celou dobu se suchým spodním prádlem. Totéž se rozhodně nedalo říci o ostatních, kterým se zpočátku usměvavý výraz, postupně měnil v grimasu značící pěkné prostydnutí.

Obzvláště našeho kamaráda z New Yorku, Thomase, jsem litoval. Musel být promočený až na kůži, zvláště když byl oblečen do plátěných kalhot, jaké já obvykle používám k cestám do Severní či rovníkové Afriky. Tedy do výrazněji teplejších krajin.

Představy nás všech o antarktickém létě se zatím ukazují jako zcestné. Ovšem, jak se říká, nechval dne před večerem. Je možné, že zítra vyleze slunce a po zbytek našeho pobytu bude opravdu panovat počasí, mnohem podobnější tomu letnímu.

Odměnou za vytrpěné chvilky spojené s návštěvou ostrova nám byly krásné snímky, při kterých jsme mohli zblízka zachytit členy malé skupinky tučňáků uzdičkových. Jedná se o jeden z nejatraktivnějších a nejkrásnějších druhů tučňáků. Je poměrně početný a hnízdí, jak na ostrovech kolem Antarktidy, tak i na Antarktickém poloostrově, kam s naší lodí míříme. Nevidíme se s nimi proto jistě naposledy.

Livinstoneův ostrov je součástí souostroví Jižní Shetlandy (neplést si s Shetlandami ležícími severovýchodně od pobřeží Skotska) a patří k britské části antarktického území. Jižní Shetlandy byly objeveny roku 1819 a patří, díky své poloze pouhých tisíc kilometrů od Ohňové země a blízkosti Antarktického poloostrova, k nejvíce navštěvovaným oblastem ledového kontinentu.

Souostroví, 540 kilometrů dlouhé, je tvořeno čtyřmi hlavními skupinami ostrovů. Od severovýchodu k jihozápadu to jsou ostrovy Clarence a Elephant, ostrov krále Jiřího a Nelsonův ostrov, ostrovy Robert, Greenwich, Livingstone, Show a Deception a konečně ostrovy Smith a Low. Kromě těchto hlavních ostrovů by se dalo pokračovat výčtem více než dalších sto padesáti ostrůvků a útesů, taktéž tvořících součást Jižních Shetland.

V 19. století byly ostrovy rájem velrybářů. Ovšem poté co došlo k téměř úplnému vyhubení zdejší populace tuleňů, rypoušů a lachtanů, zájem opadl. Výpravy se totiž stávaly čím dál tím více nerentabilními.

Dnes se na ostrovech nachází spousta výzkumných stanic. Jen namátkou ruská, argentinská, chilská, ale i čínská a jihokorejská. Na ostrově Nelson je dokonce i jakási bašta českých polárníků.

Tak jsme tedy vstřebali první zkušenost z oblasti Antarktidy. Přestože Jižní Shetlandy již jsou považovány za součást Antarktidy, já si počkám až na okamžik, kdy poprvé vstoupím na půdu kontinentu. Až poté v duchu oslavím dovršení sbírky na konečných sedm.

Bratr po večeři okamžitě usnul, aby ne, když byl z cesty Zodiakem, jako většina lidí úplně promočen. Celý promrzlý, dokonce i prohlašoval, jak lituje své účasti na této cestě a že jej již nikdo z teplé a suché lodi do takového polárního pekla nedostane.

Chybí mu zřejmě můj cestovatelský duch. Já bych ani v jeho promočené kůži ani na okamžik nelitoval své přítomnosti. Zážitek v polárních končinách je spojen i s podobnými situacemi, člověk může maximálně zpytovat své svědomí a nedostatečné vybavení. Však i Michal, až se prospí a zahřeje, změní svůj názor.

Podmínkou však bude, aby mu do rána stihly uschnout věci, jinak bude muset ranní vylodění opravdu oželet. Já si však nenechám ujít nic, snad i kdybych měl zmrznout. Pro mne bylo dnešní vylodění na Shetlandách nezpochybnitelným zážitkem, a to i navzdory nepřízni počasí. Déšť a vítr naopak prožité zážitky znásobil. Vždyť jaká by to byla Antarktida, kdybychom zde chodili v pantoflích a plavkách!??

Jediné, co mě na počasí vadilo, bylo znemožnění pořádného fotografování, doufám proto, že zítra přestane pršet a usměje se na nás z modrého nebe i kousek slunce…

〈 Předchozí kapitola ¦ Deník 002 ¦ Následující kapitola 〉

Jestli jsme dohromady naspali za celou noc šedesát minut, tak to bude hodně. Krátce po půlnoci jsme totiž konečně vpluli na volné moře Drakeova průlivu. Duch sira Francise Drakea zřejmě není dnes nejlépe naladěn, a proto nám k svátku všech zamilovaných připravil dárek v podobě velkých vln a silného větru.

Francis Drake, anglický pirát a světový mořeplavec ve službách královny Alžběty I. dokázal jako první Angličan a druhý člověk vůbec obeplout kolem dokola svět, a sice v letech 1577 až 1580. Průliv mezi Jižní Amerikou a Jižními Shetlandami, stíhaný častými bouřemi a místy hluboký až čtyři tisíce metrů, nese jeho jméno.

Přestože černá hladina moře působí z okénka kajuty klidným dojmem, po celé lodi práskají otevírající a zavírající se dveře pokojů, koupelen a skříní. Navíc do stěn narážejí věci, zanechané jen tak volně na nočních stolcích. O spánku nemůže být ani řeči. Pokud si zvykneme na strašný randál lodních motorů, nedokážeme se vyrovnat s neustálými změnami polohy při pokusech o spánek. Zatímco v jeden okamžik skoro téměř stojím ve vertikální pozici, ovšem kolmo ke stěně s oknem, v další vteřině si div nerozrazím hlavu o psací stůl na opačné straně mé postele. Častokrát nemám daleko ani k pádu dolů do uličky mezi mé a bratrovo lůžko.

V osm hodin jsme se oblékli a vyrazili na snídani. I oblékání je díky vlnobití nebezpečnou činností, u které je potřeba neustále se jednou rukou něčeho přidržovat. Pouze na chviličku, při natahování kalhot, jsem se ničeho nepřidržoval a okamžitě jsem, po zhoupnutí celé lodi, přeběhl napříč celou kajutou a skočil šipku do rohu místnosti. Díky bohu jsem spadl zrovna do rohu, kde byla i má postel, takže náraz mé hlavy zastavil místo stěny pouze polštář.

Cesta po chodbě do restaurace vyžadovala již přidržování oběma rukama a s přibývajícím časem i dobrý žaludek. Kromě nebezpečí pádu hrozí při pohybu chodbami úraz od dveří, které by mohly skřípnout prsty či procházejícího omráčit nečekaným zavřením či otevřením. Dveře létají s takovou razancí, že by nebyl problém, aby někomu prsty doslova amputovaly.

Počet účastníků snídaně byl v porovnání se včerejší večeří poněkud prořídlejší. Mnohahodinové houpání již zřejmě na většině pasažérů vykonalo své. Neustále se jednou rukou něčeho přidržujíc jsem postupně k našemu stolu donesl toastový chléb se sýrem a překvapivě i sklenku džusu. Konvice, hrnečky, sklenice a vůbec všechno nádobí stojí na všech stolech bez problémů, kamkoliv je postavíte. Povrch stolů je totiž vybaven speciální protiskluzovou gumotextilií. Z dálky připomíná obyčejné pletené dečky, zabraňuje však všem položeným věcem v pohybu. Nádobí působí, jako by bylo ke stolům přilepené.

Brzy se náročný způsob pohybu po lodi a po restaurační místnosti začal podepisovat i na stavu mého žaludku. Tím spíše, když byla v restauraci zabedněná okna a každý stůl byl vybaven papírovými pytlíky. Při představě spatřit kohokoliv zvracet během konzumace mé snídaně jsem se raději i s jídlem odebral zpět do kajuty. Jakmile jsem si na okamžik lehl a mohl se dívat ven z okna na vlny, můj žaludek se opět uklidnil a mohl jsem svou snídani dokončit.

Po chvíli se vrátil na pokoj i Michal. Neměl ovšem takové štěstí jako já. Na chodbě potkal paní, která se musela podívat až na samé dno doširoka rozevřeného papírového sáčku. Tento zážitek s ním tak otřásl, že svou snídani rovnou zahodil a musel jít okamžitě nahoru na pátou palubu nadýchat se čerstvého vzduchu a hlavně uklidnit emoce svých vnitřností.

Po zkušenostech se snídaní jsme raději vypustili oběd úplně a zůstali až do tří hodin odpoledne ležet. Doháněli jsme spánkový deficit a nechtěli navíc riskovat žaludeční potíže. Uzavřeli jsme sázku, kdo z nás dvou si jako první “zařve” do pytlíku. Oba bychom nejraději brali remízu.

Pokoj jsme opustili až kolem třetí hodiny. To začínala ve společenské místnosti přednáška o historii objevování Antarktického poloostrova. Čas přednášky jsme využili také k občerstvení u malého baru v rohu místnosti. Každý se u baru, dle své chuti, může posílit pečivem na bázi müsli či zahnat žízeň sklenicí vody a ledového čaje. Před koncem zdlouhavého výkladu jsme přednáškový sál opustili a prošli se po venkovních palubách.

Loď se divoce nakláněla ve vlnách způsobených silným větrem. Díky jasnému nebi a zářícímu slunci nám Drakeův průliv, jak předpokládám, nastavuje svou příznivější tvář, nazývanou “Drake Lake” (Drakeovo jezero). Klidnou jezerní hladinu si ovšem představuji úplně jinak. Neumím si představit variantu počasí označovanou za “Drake Shake” (volně přeloženo Drakeova ždímačka).

Při akčnější variantě počasí by sázku zcela jistě jeden z nás vyhrál. Zajisté by si vítězství ani dlouho nevychutnával a brzy by se s poraženým v předklonu “překřikoval”. Na naši první pořádnou plavbu na moři jsme si zřejmě nemohli vybrat lepší oblast. Jsme opravdoví fajnšmekři, hned napoprvé vyzkoušet údajně nejdivočejší vody světa!

Každý večer před večeří se koná jakýsi “briefing”, kde si společně s posádkou zrekapitulujeme zážitky končícího dne a dozvíme se program dne následujícího. Na zítřek byla vypsána soutěž s odměnou pro osobu, která spatří jako první ledovec. Kromě prvních ledovců na nás čeká i první pevnina.

Na palubě lodi je totiž bulharský televizní štáb, který zítra vysadíme na Livingstoneově ostrově. Chystá se tam točit dokumentární film o životě na bulharské antarktické základně St. Kliment Ohridskiy. Tato polární základna na ostrově patřícímu do souostroví Jižní Shetlandy byla založena roku 1988 a pojme zhruba 15 osob. Za pár dní bychom zde měli “televizáky” opět vyzvednout a odvézt zpět do Jižní Ameriky.

〈 Předchozí kapitola ¦ Deník 002 ¦ Následující kapitola 〉

Třebaže jsme zalehli až pozdě po půlnoci, probudil jsem se již krátce po sedmé hodině ranní. Přestože nás spalo šest na jednom pokoji, kupodivu nikdo v noci nechrápal. Maximálně vyloudil pár ostřejších tónů, ale poté se okamžitě na dlouhou dobu odmlčel a pravidelně tiše oddechoval.

Důvodem krátkého spánku byla krátká, hrozně měkká a strašlivě rozvrzaná postel. Přestože jsem se během noci každou chvilku probouzel, ráno jsem kupodivu nebyl ani trochu unavený. Předchozí nocleh v Buenos Aires, kdy jsem se vyspal doslova, jak se říká, dorůžova, mne nabil energií na několik dní dopředu. Tak krásně jako v hotelu Cambremon jsem se již celé roky nevyspinkal. Takový spánek bych si nechal líbit nejen o dovolené.

Byl jsem tedy první, kdo ráno opustil náš vydýchaný pokoj. Čistý studený vzduch a báječná ledová sprcha se stala ideálním startem nového dne. U snídaně ve společné jídelně jsme se seznámili s prvními souputníky na antarktický kontinent.

Ovšem Thomas a Andy, oba pocházející z New Yorku, jsou na výlet zcela nedostatečně vybaveni. Přiznali se nám, že nemají vhodné oblečení a pojedou k polárnímu kruhu se stejným vybavením, s jakým se před časem vydali do Peruánských And na pochody stezkami Inků.

Ubytovna Los Cormoranes má momentálně velice kosmopolitní osazenstvo, kromě nás a několika Argentinců, Kanaďanů a Izraelců je zde dokonce i jedna žena z Nového Zélandu. Je krásné, jak všechny tyto lidi ze všech koutů planety spojuje jediné, a sice touha po cestování a dobrodružství. V tom je skryté kouzlo podobných turistických nocleháren, v hotelu k podobnému těsnému kontaktu sotva kdy dochází.

Před polednem jsme zaplatili útratu a přivolaným taxíkem sjeli do přístavu. V budově informačního střediska jsme s laskavým svolením personálu zanechali zavazadla a vyrazili na pěší obhlídku městského centra. Procházka na čerstvém vzduchu, uprostřed nádherného dne, nám pomůže přečkat čas zbývající do nalodění.

Ushuaia, hlavní středisko a přístav argentinské části Ohňové země. Sídlo na břehu průlivu Canal de Beagle je hlavně v posledních dvou desetiletích rychle se rozvíjejícím městem, momentálně čítajícím 42 tisíc obyvatel. Jedná se o nejjižnější město světa, pokud pomineme Chilské Puerto Williams, které je spíše vesnicí než městem. Toto vůbec nejjižnější sídlo světa obývá zhruba dva tisíce převážně námořníků a jejich rodin. Ushuaia byla založena v roce 1868 jako sídlo protestantské misie. V letech 1886 až 1947 se jednalo o argentinskou trestaneckou kolonii, ve které byli vězněni těžcí kriminálníci společně s politickými nepřáteli státu.

Pomyslným městským centrem je oblast okolo Avenida San Martín. Ulice nesoucí jméno největšího hrdiny argentinských dějin nechybí snad v žádném městě. Kdo by si snad představoval, že v tak izolovaném místě lidově řečeno “chcípl pes”, by byl příjemně překvapen rušným centrem. Člověk se musí ulicí, lemovanou obchůdky se suvenýry, polárním oblečením a restauracemi či kavárnami, prodírat spletí pěších i automobilů. Co se architektury, budov i atmosféry na ulicích týče, mohl bych město Ushuaia bez problémů přirovnat k jakémukoli horskému středisku kdekoli v Evropě.

Sympatické je, stejně jako tomu bylo překvapivě i v Buenos Aires, jaký klid a naprostá bezpečnost panuje v ulicích i po setmění. Kéž by se něco podobného dalo říci o ostatních městech, ať již doma v Čechách či jinde ve světě.

V obchůdcích se suvenýry jsme si zakoupili argentinské vlajky spolu s mapou Antarktického poloostrova. Na úplný závěr procházky jsme skončili u oběda ve stejné restauraci jako včera večer, pouze pizzu jsme vyměnili za sendvič.

Ke vstupu na palubu našeho ledoborce Polar Star, došlo okolo půl třetí. Zavazadla byla odnesena do kajuty 415 na čtvrtou palubu, zatímco jsme se přihlašovali v provizorní recepci o palubu níže. Loď byla vyrobena ve finských Helsinkách již v roce 1969. Po dlouhá následující léta patřila do švédské polární flotily. Jméno Polar Star loď získala až roku 2000, kdy byla zakoupena norskou společností Karlsen Shipping Norway AS a zmodernizována na čistě expediční plavidlo. Ve švédských službách brázdila vody Baltického moře pod jménem Njord.

Přes osmdesát metrů dlouhé a téměř pět tisíc tun vážící plavidlo pojme okolo jednoho sta pasažérů, kteří se mohou ubytovat v celkem 46 kajutách. Ty jsou, v závislosti na ceně, děleny na dva apartmány, pět mini apartmánů, čtyři dvoulůžkové kabiny s možností přistýlky, jednatřicet dvoulůžkových a čtyři trojlůžkové. Všechny uvedené kajuty jsou vybaveny sociálním zařízením a působí velice hezkým a moderním dojmem.

Na třech palubách, po kterých je umožněn volný pohyb všem cestujícím, lze najít kromě obytných kabin i restauraci, konkrétně na třetí palubě, fitcentrum a bar na čtvrté, tedy naší palubě, a konečně knihovnu či společenskou místnost na palubě pět. Ve společenské místnosti s honosným názvem Observation Lounge, sloužící k pozorování moře nerušenému větrem či kapkami slané vody, dojde přesně v šest hodin večer i k seznámení s celou posádkou lodi.

Až u této příležitosti poznáme zbylé dobrodruhy, se kterými strávíme příštích několik dní.

V půl šesté byli zažehnuty lodní motory a po jejich rozběhnutí jsme okolo tři čtvrtě na šest odrazili od přístavního mola na konci světa. Dlouhou chvíli před vyplutím jsem si krátil v naší kajutě četbou Čapkových Povídek z jedné kapsy. Michal mi neustále vyčítal, že si v jednom kuse něco píšu a vůbec si s ním nepovídám. Byl před vyplutím tak nervózní, až vyčítal i můj naprostý předodjezdový klid. Před námi je cesta, ze které nebude návratu dříve než za devět dní. Pokud pominu všechny dosavadní cesty trajekty, jedná se teprve o druhou pořádnou plavbu na moři v celém mém dosavadním životě. Poprvé jsem se plavil při dovolené v Bulharsku ve vodách Černého moře. Od té doby však uplynulo již téměř pětadvacet let.

Po šesté hodině začalo s lehkým zpožděním ve společenské místnosti na páté palubě představování jednotlivých členů posádky a seznamování s bezpečnostními předpisy. Jednalo se doslova o kosmopolitní party, jelikož posádka se skládá z členů pocházejících ze Spojených států amerických, Velké Británie, Nového Zélandu, Norska, Dánska, Polska či Švýcarska a jejich slova pozorně sleduje osmdesát až devadesát dobrodruhů z patnácti až šestnácti zemí světa.

Pro mne a Michala se celý uvítací ceremoniál proměnil ve slušnou poslechovou lekci anglického jazyka. To vše díky rozdílným přízvukům každého člena posádky. Kapitánovo závěrečné bezpečnostní školení mělo pokračování v praktickém nácviku falešného poplachu, kdy jsme se všichni povinně odebrali do kajut a vyčkávali varovného signálu spočívajícího v sedmi krátkých a jednom dlouhém tónu. Následně jsme museli velice rychle, oblečeni do záchranných vest, vyběhnout na venkovní vrchní paluby do prostorů se záchrannými čluny.

V půl osmé jsme zašli na večeři do restaurace na třetí palubě. Místnost, kde budeme každý den snídat, obědvat i večeřet, působí velice stísněným dojmem. Hlavně díky malým kulatým okénkům a dlouhému úzkému půdorysu. Jedná se o naprostý opak společenské místnosti, s okny připomínajícími výlohy obchodů a nabízejícími velkorysý prostor téměř celé šíře lodi v délce jedné třetiny páté paluby.

Rychle jsme přežvýkali polosyrový biftek a vylezli na palubu šest, kde se nachází kapitánský můstek. Od kapitána jsme se dozvěděli, že na širé moře dorazíme okolo půlnoci. Ovšem nepoplujeme okolo slavného Hornova mysu, nýbrž co nejkratší cestou nabereme směr na Antarktický poloostrov.

Po celý zítřek poplujeme bouřlivými vodami Drakeova průlivu a dle předpovědi nás očekává velice průměrné počasí. Zatím ještě několik hodin poplujeme v klidu, chráněni pobřežím Ohňové země a přilehlých ostrovů v průlivu Canal de Beagle.

Na několik dní se následně vzdálíme chilsko-argentinské Ohňové zemi, objevené roku 1520 portugalským mořeplavcem Fernando de Magalhaesem. Toto souostroví na jihu Jižní Ameriky je ohraničeno jak Drakeovým, tak i Magalhaesovým průlivem. Průliv “Estrecho de Magallanes”, jaký je jeho španělský název, je 583 kilometry dlouhý a jeho šířka se pohybuje v rozmezí tří až padesáti kilometrů. Od roku 1881 je průlivem umožněna, na základě dohody mezi Chile a Argentinou, volná plavba. Je v něm však velice obtížná navigace díky vysokému, rychlému přílivu a vysokému příboji.

Ohňová země vděčí za své jméno kouřovým signálům z ohňů původních obyvatel, které měl možnost Magalhaes při objevení ostrova pozorovat. Prapůvodní obyvatele, tzv. Ohňozemci, již všichni pravděpodobně vyhynuli. Před příchodem Evropanů jich zde žilo asi deset tisíc, většina však byla vybita ještě před začátkem dvacátého století. Vyhubili je tzv. lovci lidí, pracující pro místní dobytkáře, a co nezmohli oni, to dokončili nemoci a epidemie zavlečené z Evropy. Dle některých badatelů však několik potomků původních obyvatel na Ohňové zemi žije dodnes.

Vzhledem ke vzdálenosti od ostatní civilizace a nepříznivému klimatu, bylo uzemí osídlováno velmi pomalu. Zpočátku převážně misionáři. Dnes je na Ohňové zemi zhruba padesát tisíc stálých sídel a hlavním hospodářským odvětvím je chov ovcí na velikých farmách, čítajících i statisícová stáda. Ovčí vlna a maso se převážně exportuje. Kromě chovu ovcí je rozvinutý i rybolov, lov tuleňů a poslední dobou nabývá na významu i těžba ropy. A samozřejmě, málem bych zapomněl, stále více se rozvíjí i cestovní ruch, díky čemuž jsme sem měli možnost zavítat i my…

〈 Předchozí kapitola ¦ Deník 002 ¦ Následující kapitola 〉

Kolem osmé hodiny jsme se probudili do krásného slunečného rána. Spakovali jsme zavazadla a zašli do přízemí na kontinentální snídani.

Po vydatné snídani jsme naposledy vyšli do ulic Buenos Aires. Procházka po Avenida 9 de Julio a Avenida Florida se změnila v náročný pochod mezi malebnými, i když lehce zašlými budovami, ze kterých sálá takové teplo, až si člověk připadá a někdy i vypadá jako v sauně.

Horko je opravdu veliké, není se však čemu divit, vždyť únor je po lednu druhým nejteplejším měsícem v roce. Od listopadu do března je v Buenos Aires nejtepleji a teploty se pohybují mezi 30 až 40 stupni Celsia. Únor je bohužel také jeden z nejdeštivějších měsíců v roce, čehož jsme byli svědky pro změnu včera.

Naše kroky nás zavedly až do oblasti Avenida Santa Fé a přilehlého zalesněného náměstí Plaza Libertador General San Martin. Náměstí, jež v minulosti sloužilo jako trh s otroky či býčí aréna, je nyní jeden krásný a udržovaný zelený park.

Samozřejmě v parku nechybí socha osvoboditele, generála José de San Martina, který se podílel největší měrou na vyhlášení nezávislosti Spojené provincie Rio de La Plata a na odtržení od Španělska, ke kterému došlo 9. července 1816. Tehdejší vicekrálovství Rio de La Platy zabíralo kromě území Argentiny i území dnešní Paraguaye a Bolívie.

V jihozápadním okraji parku právě probíhala jakási vojenská slavnost, připomínající přísahu hradní stráže tak, jak ji známe od nás z domova z hlavního města Prahy. Vojenská přehlídka branců oblečených do parádních uniforem, spojená s pochodem doprovázeným hudbou vojenské kapely, se odehrávala v místech, kde Avenida Santa Fé navazuje na vojenský palác Circulo Militar.

Budova, hostící ve svých útrobách i muzeum zbraní, se honosí díky svým dvanácti tisícům metrů čtverečních užitných ploch titulem největší soukromé rezidence v Argentině. Palác byl postaven v roce 1909, ovšem nedozvěděl jsem se nebo lépe řečeno nerozuměl, kdo si ji tehdy nechal vybudovat.

Od kamenného zábradlí na severovýchodním konci parku jsme si vyfotografovali Plaza Fuerza Aérea Argentina. Prostranství, ležící o úroveň dlouhých širokých a majestátních schodů níže, začíná za Avenidou del Libertador.

Do kompozice našich snímků se podařilo zachytit jak památník mladých vojáků, padlých během několikadenní britsko-argentinské války o Falklandské ostrovy v dubnu 1982, tak i cihlovou věž Torre de los Inglesas, tyčící se v pozadí.

Sedmdesát šest metrů vysoká věž byla postavena roku 1916 jako dar britské komunity městu Buenos Aires. Ironií osudu tak bylo její bombardování britskými letadly, opět během smutné války o Falklandy. Falklandy Argentinci nazývají ostrovy Malvíny, ovšem jejich území patří Velké Británii již od roku 1833. Právě díky leteckému útoku v roce 1982 získalo přilehlé náměstí své dnešní jméno.

Město mě každým dalším okamžikem více a více překvapuje a oslňuje. Díky kosmopolitnímu nádechu si zde připadám mnohem více jako v Evropě než v Jižní Americe. I mezi lidmi potkávanými na ulicích nikterak razantně nepřevládají tmavovlasí opálení jedinci, ba právě naopak, je zde naprosto běžné zahlédnout spousty neopálených blonďáků.

Ovšem má dcera Madalena, které pozítří budou teprve dva měsíce, by sem, se svými černými vlásky a tmavě hnědýma očima (je totiž celá po otci), zapadla rozhodně více než kdejaké jiné dítě z Čech. Madalena je takové malé cikáně, i když já byl v jejím věku ještě mnohem tmavší. Na dálku ji k malému výročí posílám pusinku.

Jelikož se čas již přiblížil poledni, nastala doba návratu zpět k vyklizení pokoje. Končí tak pobyt v čtyřhvězdičkovém, velice příjemném a dobře vybaveném i zároveň levném hotelu Cambremon.

Odnesli jsme svá zavazadla do recepce a zaplatili útratu. Po několika minutách čekání, kolem půl jedné hodiny odpolední, jsme již seděli v taxíku směřujícím na letiště Aeroparque Jorge Newberyho.

Tmavě šedivý Peugeot, šoférovaný elegantním pánem středních let, nás opět vezl skrze síť nádherných ulic městské části Palerma. Tato “barrio”, což je místní název každé ze čtyřiceti osmi částí Buenos Aires, je velice přitažlivá díky svým parkům a zoologické zahradě.

Ovšem i samotné ulice Palerma působí uklidňujícím dojmem, díky vysokým stromům, jejichž husté navzájem do sebe pronikající koruny, vytvářejí pocit průjezdu velikými listnatými tunely. Doprava je v Palermu, samozřejmě mimo hlavních ulic, mnohem klidnější než v Microcentru, kde jsme byli ubytováni.

I přesto však obdivuji řidičské umění našeho taxikáře. Bravurně pluje řekou automobilů, zcela náhodně a zcela nepravidelně měnících pozice v jízdních pruzích či odbočujících a předjíždějících bez používání směrových světel. O blinkrech se ve zdejších autoškolách zřejmě ani neučí, proč by také měli, vždyť při jízdě městem Buenos Aires je ze všeho nejdůležitější klakson!

Letiště Jorge Newberyho slouží kromě několika spojů do sousední Uruguaye, převážně vnitrostátní letecké dopravě. Letištní prostory i jejich vybavení působí příjemným dojmem moderní nové stavby. Není zde samozřejmě takové množství obchůdků, kaváren či možností rychlého občerstvení, nicméně to je to nejmenší, co by nám vadilo.

Právě naopak, vyhovuje nám i menší počet lidí a tím pádem větší klid na odbavení a přípravu k odletu. Po téměř dvoudenním poflakování v argentinské metropoli nám teprve nyní začíná to pravé dobrodružství!

Na palubě letadla Mc Donnell Douglas MD-88, letecké společnosti Aerolineas Argentinas, jsme se ve 14 hodin a 27 minut místního času odlepili k letu na konec světa. Myšlenkami stále ještě v ulicích Buenos Aires jsem se unavil do té míry, až na mne přišlo krátké spaní.

Probudil jsem se zimou, jelikož nouzový východ z letadla, vedle kterého sedíme, nikterak netěsní a na mnoha místech profukuje venkovní mráz. Dokonce i šrouby na povrchu dveří nouzového východu jsou pokryté jinovatkou.

Před mezipřistáním v Rio Gallegos jsem z okénka pozoroval rozlehlé pláně jižní Patagónie. Na plochu letiště Aeropuerto Internacional Rio Gallegos jsme se snesli v 17 hodin a 27 minut, tedy přesně po třech hodinách na obloze.

Dle slov kapitána, linoucích se kabinou ve španělštině i angličtině, čeká na pasažéry pokračující do přístavu Ushuaia v Ohňové zemi zhruba dvaceti pěti minutová pauza. Bylo nám proto doporučeno, abychom zůstali po celou dobu raději na palubě letadla. Jsem pouze zvědavý, na kolik minut se avizovaných pětadvacet minut ve finále protáhne.

Naprosté většině turistů většinou sedmdesáti tisícové město Rio Gallegos slouží ke krátké zastávce na cestě do Ohňové země nebo do chilského Punta Arenas. Městu dominuje průmysl zpracovávající ovčí vlnu a dále je z přístavních doků přepravováno uhlí a ropa do severnějších oblastí Argentiny.

Při pohledu z okénka si již zde připadáme jak ztraceni kdesi na konci civilizace. A přesto nás čeká ještě téměř dvouhodinový let až k jižním břehům Ohňové země. Tam, ve městě Ushuaia končí svět a civilizace již definitivně.

Má předpověď se naplnila, přestávka se protáhla na necelou hodinu a v letu jsme pokračovali až v 18 hodin a 18 minut. Od Ushuaia nás dělí již jen čtyřicet minut letu.

Na dráhu Aeropuerto Internacional Malvinas Argentinas jsme dosedli pět minut před devatenáctou hodinou. Letištní budova, mimochodem ta nejmenší v jaké jsem se kdy na cestách ocitl, stěží pojme dva dopravní pásy pro zavazadla. Však jsme se také na ta naše pěkně dlouho načekali.

V Lonely Planet jsem si ještě v letadle vyhledal název a adresu doporučovaného ubytování. Stejně jsem se však nakonec nechal přemluvit místním agitátorem k odvozu do ubytovny Los Cormoranes Albergue. Dopustil jsem se veliké chyby, raději jsem měl odmítnout a trvat na původním plánovaném noclehu v El Refugio del Mochilero.

Ubytovna nepůsobí sice nikterak odpudivým dojmem, ovšem nachází se zbytečně daleko od doků přístavu, ze kterého zítra odplouváme. Jedinou odměnou nám může být nádherný výhled na celý záliv přístavu Ushuaia. Díky poloze ubytovny vysoko ve stráni, prudce se zvedající již od samých břehů moře, jsme měli záliv i město jako na dlani.

Doslova jako studená sprcha na nás zapůsobilo sdílení pokoje s místním mladíkem. Nadšeni jsem nebyli ani ze skříní, opatřených petlicemi a visacími zámky. Vrcholem byl ovšem zmíněný mladík indiánských rysů.

Musí mi to prominout, ale puch, linoucí se z jeho bot a zpocených šatů pohozených na posteli, byl opravdu strašný. Jako sportovně založený člověk, zvyklý z různých pánských šaten na ledascos, jsem si myslel, jak mne již žádný smrad nemůže vyvést z míry. Právě jsem zjistil, že možné to je!

Přirovnal bych to k odéru sportovních věcí po dvou týdnech každodenního dvoufázového běžeckého tréninku. Sám si vybavuji, jak mé ponožky stály hezky opřené v rohu a každé ráno jsem je musel doslova lámat, abych je při oblékání ohnul v kotníku. Však se mi také mamka zanadávala do prasáků a vyhrožovala přestat takové věci prát. Ovšem i tak mé věci tehdy v porovnání s naším indiánem voněly!

Vzali jsme si pro jistotu veškerou foto i video techniku s sebou na procházku do přístavu. Bratr Michal mne se smíchem přirovnal k fotografickému maniakovi, trpícím fetišistickou úchylkou na množství a pestrost fotoaparátů. Kolem krku jsem měl totiž aparáty zavěšeny hned tři. A když jsem navíc ještě vytáhl z kabely zavěšené u pasu i videokameru, musel jsem působit věru jako šílenec.

Není divu, jestli jsem přitahoval i zmatené pohledy projíždějících policejních hlídek. Museli mne považovat, v lepším případě za pouličního prodejce, či v horším, za zloděje záznamové techniky.

Cílem naší procházky byl přístav, kde jsme se pokoušeli najít loď Polar Star, na kterou se máme zítra nalodit. Vzhledem ke kvalitě stávajícího ubytování jsme se chtěli pochopitelně pokusit o domluvení noclehu na lodi již pro dnešní noc.

Plavidlo jsme našli bez větších obtíží, nicméně přespat na její palubě nebylo možné. Proto jsme si a podotýkám docela zklamáni, alespoň skočili na večeři do pseudorestaurace Burger Ushuaia ležící na Avenida Maipú, která lemuje mořské pobřeží.

U lodního manažéra jsme si ověřili čas zítřejšího nalodění, stanoveného na čtvrtou hodinu odpolední. S bratrem jsme se ovšem pro jistotu domluvili na opuštění ubytovny okamžitě po probuzení.

Nepředloženě jsem prohlásil, že ráno vstaneme, sbalíme si kufry a přemístíme se do přístavu. Nahrál jsem tím Michalovi doslova na smeč. Okamžitě totiž sekundoval : “Ty vole, já si v tom smradu ani nevybalím! Budu spát v botách a bundě.”

Kvůli tchořovi, jak jsme během večera pojmenovali našeho spolunocležníka, uvažujeme o spánku s oknem a dveřmi dokořán otevřenými.

Po večeři, zaskočeni pokročilou večerní či noční dobou, je již po desáté hodině, se chystáme potmě najít naší ubytovnu. Může se jednat o docela zajímavou operaci, jelikož neznáme zpaměti ani jméno ubytovny, natož název ulice, ve které se nachází. Jediné víme určitě. Čeká nás pěší výstup do pořádného kopce.

Návrat naštěstí proběhl vcelku bez problémů a po návratu na pokoj nás čekalo další překvapení. Tři mladíci z Izraele. Chlapci během naší nepřítomnosti rozšířili počet sounocležníků na šest lidí. To je i maximální kapacita pokoje, čítajícího tři palandy.

Snad poprvé v životě jsem měl radost z místnosti sdílené s kuřáky. Kouř z jejich cigaret totiž zcela zahnal puch smradlavých svršků našeho indiánského kolegy. Možná i proto kouřili přímo v pokoji, zatímco by bývalo vhodnější, zapálit si na čerstvém vzduchu před vchodem do pokoje.

Vzduch zde v Ushuaia je opravdu úžasný, člověk si připadá málem jako někde v lázních či na horách. Na čistotě svěžího vzduchu se jistě podílí i velmi častý silný nárazový vítr. Podobný, jaký nás přepadl i během cesty z večeře na ubytovnu. Měli jsme díky tomu možnost poprvé vyzkoušet svrchníky z naší polární výbavy. A nutno dodat, testem naše bundy prošly, jak se říká beze ztráty kytičky.

Chlapci ze Svaté země strávili v Jižní Americe již několik měsíců. Nejdéle z nich je zde třiadvacetiletý tmavovlasý Erez, který putuje po jihoamerických zemích dlouhých sedm měsíců. A dle jeho slov má ještě dva před sebou.

Po absolvování povinné vojenské služby, trvající v Izraeli tři roky, nastoupil na jeden rok do práce, aby si na cestu vydělal. Po návratu z toulačky hodlá zkusit studium na vysoké škole s cílem v budoucnu pracovat u filmu a uplatnit se jako filmový režisér.

Nezbývá než mu popřát hodně štěstí a trochu mu závidět poměry v jeho rodné zemi, kde je umožněno i velice mladým lidem vydělat si v tak krátké době na téměř roční putování po světě. A kdoví, třeba se jednou budu moci pochlubit, jak jsem se v přístavu na konci světa setkal s budoucím Stevenem Spielbergem či Federico Fellinim.

〈 Předchozí kapitola ¦ Deník 002 ¦ Následující kapitola 〉

I přes časté turbulence se nám překvapivě dobře spalo a dlouhý let utíkal doslova jako voda. Pořádně jsme procitli až okolo půl desáté a do přistání nám zbývaly již pouze necelé dvě hodiny. Vzbudili jsme se akorát včas, podávala se snídaně.

Snad poprvé v životě jsem vůbec nepocítil strach, i když si vítr s naším Boeingem pohrával jak s dřevěným letadýlkem na dálkové ovládání. Vnitřně jsem totiž dospěl k přesvědčení o zbytečnosti strachu z pádu letadla či z potopené lodi. Každý máme svůj osud již předem daný a ať se snažíme jak chceme, stejně mu nikdo neunikneme.

A já věřím, i díky mé nedávno narozené dcerušce, že mým osudem není nevrátit se zrovna z této cesty. Třeba se můj osud naplní na nějaké cestě v daleké budoucnosti, ale teď ještě ne.

Poté, co jsem díky těmto úvahám dokázal uklidnit své vnitřní já, zhostil se mne naprostý klid. Houpání a otřesy kabiny letadla jsem považoval za naprosto banální záležitost, srovnatelnou s drncáním vlakové soupravy, a celkem bez problémů jsem opět usnul.

Po 13 hodinách a 5 minutách jsme přistáli na půdě Argentinské republiky, na dráze letiště Aeropuerto Internacional Ministro Pistarini, všeobecně známé jednoduše jako Ezeiza.

V Argentině je teprve čtvrt na osm ráno. Uvítalo nás překvapivě zamračené a deštivé počasí. Své první kroky v zemi, která má pro mne již od dětství zvláštní kouzlo, jsem si vždy představoval zcela jinak. Hlavně mnohem více sluncem prosvícenější.

Od okamžiku, kdy jsem poprvé četl o Argentině, jsem se po celý život nemohl zbavit dojmu, jako by mne k této zemi cosi přitahovalo, cosi silného a tajemného. Snad jsem zde prožil některý ze svých předešlých životů. Docela věřím v převtělování duší, které jsou nesmrtelné a po smrti jedné tělesné schránky si rychle najdou obydlí nové, kdekoli jinde na světě.

Má náklonnost k zemi s bílosvětle modrou vlajkou se projevuje velice silně i ve sportu. Již spoustu let například fandím argentinské fotbalové reprezentaci. Naštěstí po celý můj dosavadní život nenastala situace, kdy se Argentinci utkali s českými fotbalisty. Opravdu nevím, komu bych přál více. Je i dosti pravděpodobné, že by mé sympatie převážily na stranu Jihoameričanů.

Hráči jako Maradona nebo Batistuta, to jsou fotbalisté, kvůli kterým jsem si nikdy neváhal zapnout televizi, což s politováním nemohu říci o žádném reprezentantovi České republiky nebo dřívějšího Československa.

Mým největším fotbalovým zážitkem u televize bylo Mistrovství světa v Mexiku 1986. Argentinský národní tým v čele s famózním vůdcem Diego Armando Maradonou tehdy v nádherném finálovém utkání s Německou spolkovou republikou získal druhý a bohužel doposud poslední titul mistrů světa ve fotbale. Tak krásný fotbal, jaký poskytlo celé mexické mistrovství světa, od té doby již nebyl nikdy k vidění.

Společně s Brazilcem Pelém je pro mne Diego, mistr světa 1986 a vicemistr světa 1990, nejlepším šutérem světové historie. Velice lituji, že od 30. října 1960, kdy se narodil, uteklo již tak příliš mnoho času a brání, aby mohl předvádět na zelených trávnících své umění i dnešním generacím.

Na letišti Ezeiza jsme si vzali taxíka, který nás má dopravit do hotelu Dazzler, kde strávíme dnešní noc před pokračováním cesty dále k jihu do města Ushuaia. Na jihu Argentiny nás čeká nalodění na ledoborec, který bude naším útočištěm při plavbě ke břehům Antarktidy.

Mrzí mě, jak nás Paříž jižní polokoule vítá. Hustý déšť zřejmě udělá silnou čáru přes rozpočet, respektive plánovanou prohlídku města.

Taxikář Carlos, řidič fialového Renaultu bohužel kromě španělštiny, která je v Argentině úřední řečí, neovládá angličtinu ani italštinu, díky čemuž z něj je těžké získat nějaké bližší informace o městě. Jediné, co jsme se dozvěděli, pokud jsem ovšem jeho španělštině rozuměl, se týkalo deště. Carlos nás ujišťoval, jak v Buenos Aires nikdy neprší příliš dlouho a zcela určitě se dočkáme lepšího počasí již dnes odpoledne.

Namísto v hotelu Dazzler jsme se po konzultaci s Carlosem ubytovali v hotelu Cambremon v ulici Suipacha číslo 30, který leží blíže centru města. Čtyřhvězdičkový hotel nám nabídl na dvoulůžkovém pokoji 304 veškerý komfort, včetně báječné sprchy. A to vše za 55 amerických dolarů, včetně zítřejší snídaně.

Na pokoji jsme se zdrželi nanejvýše čtyřicet minut a následovala procházka městem, jehož krásy a zajímavosti se pomalu vymaňovaly z ustupujících dešťových mračen.

První naše kroky po opuštění hotelu vedly na Avenida 9 de Julio. Tato údajně nejširší ulice světa musí přivádět zejména chodce bezmála k šílenství. Místy až dvacet jízdních pruhů a více než stometrové přechody pro chodce vyžadují od pěších účastníků neumdlévajícího dopravního mumraje velikou ostražitost a mnohdy i běžeckou zdatnost.

Ovšem i pro zdatného běžce je téměř nemožné překonat ulici napříč na jeden jediný pokus. Dokonce ani nastavení semaforů s takovou možností nepočítá. Běžné překonání široké silnice z jedné strany na druhou vyžaduje vyčkávání u dvou až čtyř světelných signalizátorů.

Uprostřed Avenidy 9 de Julio, přesněji na dopravou nejvíce zavaleném Plaza de la República, se nachází velký bílý obelisk. Stojí od roku 1936 přesně na místě, kde byla poprvé vztyčena vlajka svobodné a nezávislé Argentiny. I název nejširší ulice světa je spojen s významnou událostí argentinských dějin.

9. července 1816 Argentina vyhlásila svou nezávislost na Španělském království. Obelisk byl zbudován na oslavu 400. výročí prvního založení Buenos Aires. V roce 1536 se zde přechodně usadila skupina Španělů. Vydrželi však pouze několik let, než je roku 1541 donutili k odchodu nepřátelští domorodí indiáni.

Obelisk se v průběhu let stal pro hlavní město Argentiny podobným symbolem, jako je třeba Eiffelova věž pro Paříž. K té také bývá Buenos Aires, díky širokým bulvárům, množství kaváren a restaurací či výborným divadlům a uměleckým galeriím mnohdy přirovnáváno.

Hned v bezprostřední blízkosti Plaza de la República se jedno divadlo nachází. A není to divadlo ledajaké. Teatro Colón bývalo považováno za jednu z nejkrásnějších budov na světě a je nejslavnějším operním stánkem v celé zemi.

Stavba budovy byla zahájena v roce 1890 a pojí v sobě různé evropské slohové prvky v nový jedinečný výsledek. Je nazývána dědictvím kulturního imperialismu, přeneseného z evropského kontinentu do tzv. Nového světa.

Díky byrokratickým průtahům byla ovšem budova dokončena a otevřena až 25. května 1908, tedy plných 18 let od položení základního kamene. Slavnostní otevření ve velkém stylu podtrhlo uvedení Verdiho opery Aida.

Vnější fasáda budovy zřejmě od otevření jen málokdy pocítila zvelebující dotek zednických rukou a působí dnes, alespoň na mne ano, velice zašlým dojmem. Vnější dojem tedy vylepšuje až nádherný interiér plný klasických sloupů, mramorových schodišť, zlatých oblouků či sochařských děl. Omračujícím dojmem musí působit velkolepý Zlatý salón zářící zlatem a křišťálovými lustry.

Bohužel jsme vnitřek operní budovy měli možnost obdivovat pouze z fotografií zveřejněných v propagačním prospektu, ležícím v recepci našeho hotelu. Osobně jsme si útroby budovy prohlédnout nešli, mezi horlivé fanoušky operních představení totiž, a možná i ke své vlastní škodě, v žádném případě nepatříme.

Od divadla Teatro Colón jsme se vydali ulicí Viamonte směrem na západ, myslel jsem totiž, že, vydáme-li se tímto směrem, dorazíme ke břehům Rio de la Plata. Ve skutečnosti jsme se vydali přesně opačným směrem, a proto jsme se u budovy Palacio de las Aguas Corrientes otočili a po Avenida Cordoba vraceli zpět.

Omračující stavba z dílny švédského architekta Karla Nystromera je ve městě známější pod názvem “Obras Sanitarias”. Sídlo městských vodovodů a kanalizací bylo postaveno roku 1894 a zabírá celý jeden městský blok. Sedlová středa, zdobená ve francouzském stylu společně s fasádou sestávající z 170.000 kusů barevných glazovaných dlaždic a 130.000 smaltovaných cihel, musí nově kolemjdoucím vyrážet dech. Jeden z poskytovatelů obyčejných technických služeb města Buenos Aires má to nejneobyčejnější sídlo, jaké si umíte představit.

Jelikož jsme byli již docela ušlapaní, stopli jsme si taxíka a nechali se odvézt do části Buenos Aires, které se říká Palermo. Na Plaza Italia jsme vystoupili a vydali se na zhruba hodinovou prohlídku zoologické zahrady Jardín Zoológico de la Ciudad de Buenos Aires.

Prohlídka byla příjemným zpestřením dne a poskytla i trochu potřebného odpočinku. Hlavně Michal byl nadšený, když si mohl zblízka fotografovat lvy, tygry, medvědy či slony a nosorožce. Překvapilo mne, že je v zoo povoleno krmení vybraných druhů zvířat. K těmto účelům nabízí personál zahrady hned u vchodu, za pár argentinských pesos, kyblíček plný granulí, kterými zvěř krmí i její ošetřovatelé.

Po opuštění areálu zahrady jsme pěšky pokračovali po Avenida Sarmiento směrem k letišti Aeropuerto Jorge Newbery, odkud zítra odlétáme na jih do Ohňové země.

Brzy jsme však uhnuli na cestičky Parque 3 de Febrero, abychom se vyhnuli zatopeným úsekům silnice. Půl dne trvající déšť totiž postihl tuto oblast ze všeho nejvíce. Obzvláště v okolí Planetaria Galilea Galilei a přilehlého jezírka jsme měli problémy překonat rozsáhlé mokřiny uprostřed parku, způsobené ucpanými kanály a rozlitím vody zmíněné vodní nádrže.

Naším cílem, jak by se mohlo zdát, nebylo studium cesty na letiště, nýbrž dosažení břehů Rio de La Plata, nálevkovitého ústí řek Paraná a Uruguay do Atlantického oceánu. Z okraje Parque 3 de Febrero to bylo pěšky, okolo základny vojenské vzdušné obrany a dále podél plotu areálu letiště Jorge Newberyho, již jen pár minut.

Kolem čtvrté hodiny jsme konečně dorazili na Avenida Costanera R Obligado a spatřili světlé hnědé kalné vody tzv. stříbrné řeky Rio de La Plata. Hlavním přítokem čtyřicet až dvě stě kilometrů širokého pobřežního systému La Platy je řeka Paraná. Množstvím přepravovaných nákladů patří Paraná na svém dolním toku k nejvíce využívaným řekám světa.

V povodí řeky se nachází i veliké množství přehradních nádrží. Díky tomu se ještě podstatně zvýšila splavnost řeky a vytvořil se zde druhý největší vodní energetický komplex světa, hned po ruské řece Angaře.

Druhou řekou, vytvářející společným ústím mělkou nálevku Rio de La Plata, je řeka Uruguay. Více jak jeden tisíc a šest set kilometrů dlouhý tok, vznikající soutokem řek Canoas a Pelotas, tvoří jak část hranic mezi Brazílií a Argentinou, tak i mezi Uruguayí a Argentinou.

Vody širokého estuária La Platy jsou velice zkaleny jistě i díky umělému prohlubování plavebních drah k přístavům, jak zde v Buenos Aires, tak i v uruguayském hlavním městě Montevideu a v přístavním městě La Plata. Tyto úpravy koryta umožňují námořním lodím s ponorem okolo sedmi metrů doplout hluboko do vnitrozemí.

Před vchodem do letištní budovy, nalézající se taktéž na břehu Rio de La Platy, jsme si vzali taxíka na zpáteční cestu do hotelu Cambremon. Pohodlnou drožku značky Peugeot jsme ocenili jednak díky nohám, unaveným po několikahodinovém pochodování, a také kvůli počínajícímu dešti.

Téměř jako bychom zabouchnutím dveří automobilu dali příkaz k opětovnému spuštění stavidel dopoledního lijáku, proměňujícího široké ulice Buenos Aires na mnoha místech v mělké řečiště.

Po krátkém odpočinku, spojeném se sprchou, jsme se vrátili opět do ulic za jídlem a nákupy dárků či suvenýrů. Původně jsme zamýšleli dojít až na Avenida Santa Fé, kterou nám v letadle doporučil Aldo. Díky únavě a vzdálenosti ulice od našeho hotelu jsme nakonec zašli pouze do nedaleké ulice Florida, hemžící se všelijakými obchůdky, stánky rychlého občerstvení a kavárnami.

Naneštěstí se po několika minutách opět spustil déšť, a tak jsme si dopřáli pouze malou večeři v podobě sendviče u King Burgera a celí zmáčení se vrátili na pokoj. Jediné, co jsem si stihl koupit v jednom z obchůdků, byl dres argentinského národního fotbalového týmu.

Jelikož nemáme náhradní oblečení, hodící se do civilizované společnosti, budeme muset oželet i plánované tango. Kromě míst vhodných k nákupu nám Aldo doporučil i místo k večerní zábavě eventuálně spojené i s večeří v podobě vyhlášeného argentinského steaku.

Bohužel se o návštěvu bohémské čtvrti San Telmo, kde bývá ke zhlédnutí to neopravdovější a nejžhavější tango na světě, necháme ochudit a raději se před zítřejším odletem na jih pořádně vyspíme. Tango přijde na řadu snad někdy příště, kdoví? Navíc si možná pěkný tanec užijeme i na palubě lodi při plavbě Drakeovým průlivem.

Jsem naprosto přesvědčen vrátit se do Argentiny i do Buenos Aires v budoucnu aspoň ještě jednou, a to navzdory mému pravidlu nevstoupit dvakrát do téže řeky a nenavštěvovat vícekrát jednu zemi. Podobné porušení nebude myslím ani trochu zbytečné, Buenos Aires za to rozhodně stojí.

Různé komentáře, vychvalující krásu města až do nebes, samozřejmě trochu přehánějí, ale i navzdory tomu jsem si během pár hodin dokázal argentinskou metropoli oblíbit a stačil jsem si navíc uvědomit, jak nedostatečný je k její prohlídce pouhý jednodenní pobyt.

Trochu odvážně si i dovolím prohlásit, že jestliže bych dokázal žít na světě někde jinde než v rodných Čechách, bylo by to v Buenos Aires.

Jak jsem se již zmínil, nynější zhruba třímilionové hlavní město Argentiny bylo založeno kolem roku 1536 španělskými dobyvateli v čele s Pedro de Mendozou. Hlavním městem Argentinské republiky se stalo v roce 1880, ovšem ještě předtím, přesněji od roku 1862, se pyšnilo titulem hlavního města Argentinské konfederace.

Přestože ještě v roce 1882 obývalo město zhruba čtyřicet tisíc lidí, během dalších dvou dekád se jejich počet, hlavně díky imigračním vlnám z Evropy, rozrůstal doslova geometrickou řadou. Proto také již v roce 1905 místní populace přesáhla počet jednoho milionu.

Pro Evropany hovoří v Buenos Aires zejména příhodné mírné klimatické podmínky. Mezi imigranty konce 19. století z toho důvodu převládali Italové a Španělé, následováni Poláky, Němci, Židy, ale i Čechoslováky z tehdejší rakousko-uherské monarchie.

Město si od založení zachovalo svůj šachovnicový půdorys a dále se rozrůstalo z jednotlivých městských jader. Díky této více méně pravidelné čtvercové skladbě ulic mi Buenos Aires lehce připomínalo New York a mé šestidenní putování Manhattanem.

Podobným uspořádáním usnadňuje svým obyvatelům, ale hlavně návštěvníkům či turistům orientaci spletí širokých i užších ulic. Jen pro zajímavost, čtvercový blok budov, ohraničený čtyřmi ulicemi, se nazývá “mela”. Strana takto vytvořeného čtverce se pro změnu jmenuje “quadra” a většinou měří sto metrů.

Díky tomuto pravidlu se s pomocí mapy dají celkem přesně odhadnout jednotlivé vzdálenosti a rozhodnout se mezi procházkou a jízdou taxíkem. Veliké výškové budovy však ztěžují orientaci. Zabraňují pořádnému rozhlédnutí, a proto jsem kolikrát sice přesně věděl, jak daleko je dle mapy cíl našeho pochodu, nicméně vydali jsme se opačným směrem.

Nebudeme se pouštět do hodnocení, jestli jsme již navštívili hezčí či ošklivější města než je Buenos Aires, a pouze prohlásíme, že na nás oba udělalo výborný dojem.

Toto politické, duchovní, dopravní, hospodářské a kdovíjaké ještě další centrum Argentiny je i jedním z nejdůležitějších průmyslových měst na celé jižní polokouli.

Pokud budeme hovořit o městě jako o aglomeraci Velké Buenos Aires, dojdeme při zjišťování počtu obyvatel k číslu přesahujícímu dvanáct milionů. V přilehlé oblasti kolem města totiž žije zhruba čtyřicet procent obyvatelstva celé Argentiny.

Po brazilském Sao Paulu je Buenos Aires druhé největší město celé Jižní Ameriky a jeho název ve španělštině znamená dobrý vzduch. A já se pro úterní podvečer odmlčím a ve španělštině všem popřeji dobrou noc: “Buenas noches!”

〈 Předchozí kapitola ¦ Deník 002 ¦ Následující kapitola 〉

Sedím u oběda a již jen asi hodina mne dělí od odjezdu na další cestu. Nadcházející cestou téměř na konec světa doplním svou vzácnou sbírku navštívených kontinentů tím nejblyštivějším a posledním zbývajícím drahokamem. Magické sedmičky se mi podaří dosáhnout, jak jsem se již zmiňoval, ještě před třicítkou, což bylo jakýmsi osobním cílem a přáním.

Ještě nikdy jsem před odjezdem nebyl tak nervózní jako tentokrát. Snad je to způsobeno očekáváním nevšedního okamžiku, který neprožíváme každý den, ale naopak pouze jedinkrát za život. A ke všemu se něco podobného nepoštěstí zdaleka každému. Docela by mne zajímalo, kolikátým členem pomyslného klubu sedmi kontinentů se stanu. Jedno však vím jistě, budu první z našeho rodu a první z okruhu všech lidí, které znám.

Doposud jsem se nesetkal s nikým jiným, kdo by dokázat sbírku kontinentů zkompletovat. Na klidu mi jistě nepřidává ani vrcholící nervozita na pracovišti, kterou prožívám, díky kumulaci úkolů nutných zvládnout před odjezdem, bohužel pokaždé. Ovšem na to jsem již tak trochu zvyklý a již dopředu s podobným tlakem počítám.

Největší problém mívám s přípravou a předběžným studiem míst hodlaných navštívit, obzvláště pokud si vše nechám až na poslední chvíli a studuji v noci před odletem.

A do třetice, nervozitu způsobuje můj bratr, se kterým se vydávám do světa poprvé. Vlastně mám-li být úplně upřímný, vyrážíme spolu sami dva již podruhé. Poprvé jsme byli v roce 1996 v Dánsku na dvoudenním autobusovém výletě do Legolandu.

Tehdy bratrovi bylo deset let a celé týdny před odjezdem trpěl záchvaty pláče, vznikajících na základě obavy, zdali jej v Dánském království nenechám samotného a vrátím se domů bez něj.

Již od malinka býval z každé cesty vykulený a týdny před odjezdem se několikrát za hodinu vyptával, zda-li ho tam nenecháme samotného. Přestože je mu dnes již téměř sedmnáct, připadám si jako by se mnoho nezměnilo.

Opět vyslovuje před mamkou obavy, jak ho klidně nechám utopit v antarktických vodách nebo se o něj nepostarám na letištích a naschvál se mu ztratím. Na jeho vykulenosti a nervozitě před cestou do neznáma se během uplynulých let zřejmě nic nezměnilo. Ne nadarmo si v rodinném kruhu vysloužil přezdívku katastrofínek, jelikož bývá doslova na prášky před každou leteckou cestou a neustále přemýšlí o vzdušných neštěstích či zvracení při turbulencích.

Navíc střídavě bratr s mamkou citují informace o síle a velikosti vln v Drakeově průlivu či reprodukují pochybnosti kdejakých známých, kteří při zmínce o cíli naší cesty pochybují o mém zdravém rozumu a přejí nám, abychom hlavně nezmrzli. I když takové úsudky vycházejí z lidí, pro které je stresující již pouhá cesta k Jadranu nebo kteří nejdál byli ve Vysokých Tatrách na Slovensku, na předodletovém klidu nám to nepřidává.

Velice málo lidí zřejmě i jen tuší, jak se to na Antarktidě právě v tomto období hemží loděmi nabitými turisty z celého světa díky probíhajícímu antarktickému létu, kdy teploty zřídkakdy vůbec klesnou pod bod mrazu. Je tedy docela dost možné, že počasí během našeho pobytu na ledovém kontinentu bude, co se teplot týče, příznivější než ve stejnou dobu u nás doma v Čechách.

Ke všemu, snad aby předodjezdových komplikací nebylo málo, můj bratr Michal zhruba dva týdny před odjezdem onemocněl. Díky nemoci hrozilo propadnutí jeho cesty a já zkoušel přemluvit k cestě jiného společníka z řad svých kamarádů. Přepsání cestovních dokumentů na jinou osobu však nepřicházelo v úvahu a Michalův zdravotní stav se rapidně zlepšoval, až se nakonec rozhodl, se svolením naší mamky a lékaře, přece jen odcestovat.

Do Prahy na letiště nás odvezl kamarád Martin a doprovázela nás i naše Dominika. Do odletové haly jsme vstoupili se zhruba dvouhodinovým předstihem a v klidu odbavili svá zavazadla. Absolvovali jsme i povinný pohovor s pracovníky britského konzulátu, kontrolujícími všechny cestující směřující na území Spojeného království. Díky transferovému letu do Argentiny jsme s obdržením razítka, povolujícího odlet do Londýna, neměli sebemenší problém.

Další asi půl hodinku jsme strávili v kavárně u zmrzlinového poháru, klábosením s dalším naším kamarádem Patrikem, který se s námi přijel rozloučit z nedalekého Berouna. Svými narážkami a připomínkami týkajícími se okolí jižního pólu opět velmi vylepšoval psychický předodletový stav mého bratra.

Z Prahy jsme odlétali s téměř půlhodinovým zpožděním kolem půl sedmé večer. Na palubě Boeingu 757 britské společnosti British Airways začíná první etapa naší cesty, z Prahy do Londýna. Z důvodu zachování jistého momentu překvapení tentokrát budu ohlašovat jednotlivé úseky naší cesty postupně a nevyzradím předem celou trasu našeho šestnáctidenního putování, jak jsem to praktikoval při popisování cest minulých. Dovolím si na chvíli se nyní odmlčet a dopřeji si v letadle malého šlofíka. Nashledanou v Londýně.

Přes pozdní odlet z Prahy jsme přistáli v Londýně překvapivě načas, tedy v plánovaných čtvrt na osm londýnského času. Na vybavení nových palubních lístků a přesun na terminál číslo čtyři máme hodinu a čtyřicet minut.

Bez problémů jsme všechny úkony vyvolané přestupem na letišti Heathrow překonali a s třiceti minutovým předstihem se zařadili do fronty u odletové brány číslo 4, odkud naše cesta bude pokračovat přímým letem Londýn-Buenos Aires. Letecký přesun do Argentiny dle informací vyčtených z letového řádu naší cesty potrvá zhruba čtrnáct hodin.

Svou časovou náročností se tak zařadí na první místo v listině mých nejdelších letů. Zhruba o hodinu méně trval let z Londýna do Singapuru, absolvovaný s přítelkyní Lenkou v září olympijského roku 2000.

V devět hodin a deset minut jsme, opět se zpožděním, i když pouze patnácti minutovým, opustili Londýn a Evropu. Sedíme na sedadlech 37 A a B, zatímco sedadlo C, u okénka, obsadil muž středního věku.

Chvíli po odletu již náš soused nebyl pouze anonymním mužem středního věku, nýbrž se z něj vyklubal sympatický a velice sdílný Argentinec Aldo. Okamžitě jsme zjistili, přestože jsme byli schopni domluvit se i anglicky, že nejjednodušší komunikace bude v italštině, kterou mluvíme plynně oba dva. Můj bratr byl bohužel tímto rozhodnutím prakticky vyloučen z konverzace, ovšem Aldo si povídání v italštině pochvaloval, jelikož v angličtině nepůsobil nikterak jistě.

V kostce jsem mu nastínil trasu naší cesty a on byl na oplátku tak zdvořilý a namaloval nám hrubý orientační plánek hlavního města Argentiny. Navíc nám doporučil, kde je nevhodnější nakupovat, kde se ubytovat a na závěr přidal i doporučení o restauracích s doprovodným programem. Zmíněným programem měl na mysli taneční vystoupení jihoamerického tanga. V Argentině a v Buenos Aires obzvlášť je údajně ke shlédnutí to nejžhavější a nejlepší tango na světě.

Aldo nezůstal nic dlužen pověstné pohostinnosti a otevřenosti jižních národů a kromě své adresy a telefonu nám pro jistotu dal i telefonní spojení na svou dceru Marianu, bydlící na rozdíl od něj přímo v centru Buenos Aires. Mariana navíc ještě pracuje pro cestovní kancelář, takže by mohla být v případě našich problémů osobou z nejpovolanějších, kterou bychom mohli v nouzi požádat o pomoc.

〈 Předchozí kapitola ¦ Deník 002 ¦ Následující kapitola 〉

Jistě se najde spousta pozorných čtenářů, kterým neunikl můj slib, vyřčený během cesty do Peru a Bolívie. Povídání o této cestě uzavíralo mou knihu “Již zbývá jen Antarktida”. Tehdy jsem, na palubě letadla vysoko nad jihoamerickými Andami, slíbil doplnit svou sbírku kontinentů i o ten poslední díl. Nejhůře dostupné Antarktické království sněhu a ledu. A sliby se mají plnit. Tím spíš, když je vysloví Mart Eslem.

Zcela souhlasím s všeobecným názorem i se svou vnitřní předtuchou, předpokládající pořádnou a doposud nejdůslednější přípravu na možná nejtěžší cestu mého života. Kromě krušného dobrodružství se především pojedná o splnění snu snad každého cestovatele. Ještě před dovršením svých třiceti let se stanu členem výjimečného klubu cestovatelů, jejichž noha zanechala svůj otisk na všech sedmi dílech naší matičky Země. Nic většího si snad cestovatel ani nemůže přát, snad vyjma touhy navštívit během jednoho lidského života všechny země světa.

V dnešní hektické době se navíc kromě těchto dvou cílů cestovatelských maniaků, jako jsem i já, otevírá další lákavá možnost a sice cesta do vesmíru či v blízké nebo vzdálenější budoucnosti i na jiné planety.

Mou plánovanou výpravu do blízkosti jižního polárního kruhu lze, drsností podmínek tamějších končin, považovat za malý trénink pobytu mimo modrou planetu. Bylo by mi ctí, kdybych mohl jako první člověk popsat v přímém přenosu zážitky i z takovéto cesty. Samozřejmě pokud by to bylo fyzicky vůbec možné. Spatřit planetu z okénka kosmické lodi musí být neopakovatelné!

Jsou Vánoce roku 2002, a proto vzhůru do studia Antarktidy a do příprav cesty naplánované na únor 2003. Informace budu čerpat opět z průvodce Lonely Planet, ale také z dostupných knih, ať již mých vlastních či z literatury vypůjčené ve veřejné knihovně. Nikdo mne na této cestě nechce doprovázet, a proto se na jih zřejmě budu muset vydat sám na vlastní pěst.

Oblast okolo jižního pólu očividně neodpouští nepřipraveným návštěvníkům ani tu nejmenší chybičku. Musím se tedy svědomitě připravit, pokud nechci, aby tato cesta byla i mou cestou poslední.

* * *

Od Vánoc uběhla do února spousta času, během kterého se mi podařilo přesvědčit ke společné cestě mého bratra Michala. Jeho odjezd ovšem byl podmíněn schválením ze strany naší mamky, která kupodivu nebyla proti.

Je ovšem pravda, že s postupem času asi trochu svého svolení litovala. Poprvé také odlétám v úplně nové roli. V roli otce. V polovině prosince 2002, přesněji čtrnáctého, se nám narodila dcera Madalena. V relaci k mé nové cestě je datum jejího narození velice symbolické, ve stejný den tomu bylo přesně 91 rok od doby, kdy noha prvního člověka stanula na jižním pólu.

Doma tedy již budu zanechávat nadále pět členů rodiny. Mám na mysli přítelkyni Lenku, naše malé dcery Dominiku s Madalenou a dva psí výrostky Caira a Alexe.

V ústecké restauraci “V Prostoru” si dopřávám poslední oběd v Čechách. Malebnost této hospůdky, jejíž okna, začínající na úrovni venkovního chodníku, stěží dopřávající výhled sahající ke kolenům kolemjdoucích, mi poskytuje chvíli klidu. Naskýtá se tím možnost spuštění stavidel myšlenek, zabraňující slovům a pocitům hromadících se s okamžikem odjezdu stále více a stále rychleji. Nechme tedy slova plouti řekou událostí a vzpomínek, na jejíž mělčinách představovaných stránkami mého bloku, se budou usazovat v podobě fragmentů skládajících mozaiku mého nového cestopisu…

〈 Deník 02 ¦ Následující kapitola 〉