Category

Deník 001

Kapitola 13 – Svazijsko a nocleh v Mosambiku

By | Deník 001

Jedenáctý den na jihu Afriky. Náš pobyt se přehoupl do své druhé poloviny, ale přesto máme ještě, jak všichni doufáme, to nejlepší teprve před sebou. Mám na mysli Krugerův park a hlavně vrchol celého snažení a pro mnohé hlavní důvod podniknutí této cesty – Viktroriiny vodopády.

V půl sedmé jsme posnídali ze švédských stolů umístěných poblíž hotelového bazénu. Následně jsme se přesunuli k autu a spolu s ostatními se vydali na další cestu. V Mkuze jsme raději dotankovali palivo do nádrže a zastávky u čerpací stanice využili k posnídání i ostatní. Kolem půl osmé jsme již opět seděli v mikrobusu. Do Svazijska nám zbývá kolem šedesáti kilometrů.

Na hranice jsme dorazili před půl devátou a protrpěli si obvyklé procedury. Nejdříve vystát frontu na výstupní razítka z Jihoafrické republiky, poté vyplnit vstupní formuláře do Svazijského království a ještě k tomu zaplatit 5 Randů za naše vozidlo. Vše naštěstí proběhlo celkem rychle a v pohodě, strážci hranic jsou zde, na hraničním přechodu Lavumisa, velmi příjemní a vstřícní, kam se na ně hrabou celníci v Čechách a vůbec v celé Evropě.

Jak to tak vypadá, v zemi krále Mswatiho III. budu bez signálu na mobilním telefonu. Nakonec však proti všem předpokladům, tomu tak není, signál se objevil, i když velice slabý. To značí, že se budu moci spojit s domovem a oznámit, jak jsem v pořádku překročil hranice své 38. země světa. Doufám jen, že síť mobilního operátora VodaCom pokrývá celé území Svazijska.

Kromě dvou velkých měst, Mbabane a Manzini, je území státu většinou pokryto, z hlíny a trávy uplácanými chatrčemi či velice prostými zděnými domky. Lidé zde používají, alespoň dle oficiálních údajů, k dorozumívání buď angličtinu nebo svazijštinu. Přestože království patří do tzv. randové měnové unie, používá se zde i místní měna zvaná lilangeni.

Mbabane je sice hlavním městem země, ale Manzini je mnohem větší a v jeho blízkosti je i jediné letiště v celém království. Manzini bylo hlavním městem dříve, za britské nadvlády. Ovšem již v roce 1902, Angličané své administrativní centrum přesunuli do Mbabane, kde je chladnější a pro Evropany příjemnější podnebí.

Místní král je zde velice oblíben a říká se, že během studií v Anglii platil za velikého playboye. Z toho důvodu ho jistě ani nenapadlo, měnit dávný zvyk, kdy si král každoročně vybírá svou novou manželku z několika set čerstvě osmnáctiletých dívek, které se v tradičních krojích, tedy zřejmě nahoře bez, přijdou předvést do královského paláce. Ovšem ať by dělal, co by dělal, jen těžko bude dohánět svého již zesnulého otce a předchůdce na svazijském trůnu. Jeho královský otec, Sobguza II., vládnoucí více jak 60 let, stihl za svého života zplodit údajně více jak osm set potomků.

Na programu naší návštěvy Svazijska je prohlídka královského národního parku Hlane, ležícího na severu země, blízko hranic s Mosambikem. Do Maputa je to z parku již jen něco málo přes sto kilometrů, což značí, že ve Svazijsku nepřespíme ani dnes a přejedeme rovnou do Mosambické republiky.

Park je největším chráněným územím v celém Svazijsku a je domovem bílého nosorožce a mnoha druhů antilop. Byla zde také úspěšně obnovena populace slonů, lvů, gepardů a leopardů. Je možno zvolit mezi pěší túrou nebo vyjížďkou džípem. Sice toužím po fotografii slona či lva, ovšem rozhodně chci mít i tu možnost, schovat se před nimi do auta. A to pomíjím skutečnost, kdy autem máme možnost vidět podstatně větší část parku než v případě procházky.

Gekon, JAR [Mart Eslem]

Gekon

Po parku jsme nakonec jezdili naším mikrobusem, do kterého jsme přibrali místního zálesáka, aby nás po něm provedl. Chvílemi jsem si připadal jako v Jurském parku, díky vyhrazeným sektorům s elektrickými ohradníky. Asi dvě hodiny trvající projížďka parkem nám připravila zážitky v podobě sledování antilop, nosorožců a slonů. Viděli jsme i pár divokých prasat a dokonce jednu lvici. Nepodařilo se nám zahlédnout však ani jednu žirafu, přestože zde měli také být. Lvici jsme si vyfotografovali hlavně díky zkušenému oku našeho domorodého průvodce. Splývala totiž úžasně s okolní buší a i když nám ukázal, kde leží, chvíli trvalo než jsme ji zpozorovali. Nejvíce jsme si užili nosorožců. Opět jsme měli možnost, stejně jako včera u hrochů, přiblížit se k nim na pár kroků. A to dokonce i k samici s mládětem, což byl husarský kousek, při kterém jsme všichni trnuli, zda své mladé nezačne bránit a nezaboří svůj mohutný roh do dveří našeho Wolfswagenu.

Vyhřívající se lvice, JAR [Mart Eslem]

Vyhřívající se lvice

Slony jsme sice zpozorovali pouze tři a to ještě skoro celé ukryté za větvemi a křovím, zato všude bylo možno sledovat doslova spoušť, kterou za sebou zanechávají. Samé polámané, vyvrácené a ohlodané stromy, jejichž větvemi, listy a kůrou se sloni živí. Čeho jsem si však během cesty všímal nejvíce, a bylo jich plno doslova na každém kroku, to byla obrovská sloní a nosorožčí lejna. Byli to opravdu kupy trusu, mnohdy větší, než třeba mraveniště, která je možno vídat v lesích u nás doma. Nebyly však tak jednolité, jednalo se o hromady obrovských koblih. Obrovské spousty recyklovaného bio-odpadu nebo zásob potenciálního domácího paliva.

Kromě zmíněných savců se v parku vyskytují i plazi. Žije zde například krajta. Je však obtížné nějakého hada najít, což je moc dobře. Nedokážu si představit, jak by vypadala taková pěší procházka parkem.

Matka a mládě nosorožce, JAR [Mart Eslem]

Matka a mládě nosorožce

Za prvé bychom asi jen ztěží něco viděli a když už bychom měli to štěstí, rozhodně nevím, co bychom si počali, kdyby se na nás rozeběhl nosorožec nebo lev. Mnoho stromů, na které by se dalo vylézt tu totiž není a pro nosorožce není problém strom vyvrátit i s kořeny.

A za druhé, kdybychom přežili všechna blízká setkání, dodělalo by nás zcela určitě slunce, zostra žhnoucí na prašné cesty národního parku. Džípy nabízené k projížďce překvapivě neměli střechy, takže nakonec jsme udělali nejlépe, když jsme použili vozidlo vlastní.

Z parku jsme po skončení prohlídky, putovali směrem na hraniční přechod Lomahasha. Během dnešního dne vstoupíme na hranice již třetího jihoafrického státu a já si zvýším skóre na devětatřicet zemí. V Zimbabwe tedy oslavím kulaté jubileum.

Na půdu bývalé portugalské kolonie jsme vstoupili kolem půl třetí odpoledne. Čekali na nás zatím nejdelší úřední obstrukce na celé cestě. Místní černí hoši po nás chtěli vyplňovat nesmírně důležitý formulář nutný k překročení hranice ve vozidle označeném státní poznávací značkou Jihoafrické republiky. Jelikož nám tento formulář na Svazijské straně hranic nikdo nedal, museli jsme se pro něj vracet a vyplnit ho. Čeká nás zřejmě i připojištění vozidla na dobu mosambického pobytu. Zajímavé je, že jeden a ten samý hraniční přechod se jmenuje na mosambické straně jinak – Namaacha. A označení městečka na mapě bylo také jako Namaacha, což mne při navigaci zmátlo a byl jsem tedy překvapen, když se před námi najednou závora hraničního přechodu objevila.

Operaci přejezdu hranic jsme dokončili asi patnáct minut po třetí hodině. Jakoby mávnutím kouzelného proutku se razantně změnila okolní krajina. Najednou téměř převládali jehličnaté stromy. Budovy jsou stejné jako v již navštívených oblastech, ovšem na některých jsou stále patrné pozůstatky občanské války, skončené teprve před deseti lety.

Ve stejné době také skončila i marxistická politická orientace Mosambické republiky, která získala nezávislost na Portugalsku teprve v polovině sedmdesátých let dvacátého století. Zažívali tady zřejmě podobné vymývání mozků jako i my v Čechách. Naštěstí téměř o třicet let kratší. I patnáct stačilo, aby po rozpadu Sovětského svazu hnali bolševiky pryč se zbraní v ruce. Do Maputa, od hranic asi osmdesát kilometrů vzdáleného hlavního a suverénně i nejvyspělejšího města v celém dvacetimilionovém Mosambiku, vede pěkná asfaltová silnice. Sice nejí úplně nejnovější, ale zato v ní nejsou téměř žádné díry. Dle toho, co bylo možno během cesty pozorovat, působí na mne Mosambik jako velice chudá země. Ovšem funguje zde můj mobilní telefon! V síti operátora mCel mám dokonce chvílemi i plný signál!

Před pátou hodinou jsme dorazili do Maputa a na Avenida Mao Tse Tung jsme hledali ubytování pro dnešní noc. Ulice hlavního města nám připomínají doby nedávno minulé, jsou zde k vidění jmenovky ulic jako Avenida Vladimir Lenine, Karl Marx či Ho Chi Min. Vyslali jsme Hanku jako rychlou spojku, aby zhodnotila úroveň ubytování a čekáme v autě, jaké přinese zprávy o nabízeném Fatima´s Backpackers. Vzhledem k podivnému špinavému a šikmookému individuu, které jsme viděli vycházet ze dveří ubytovny, předem tipujeme, že budeme hledat něco lepšího. Ale nechme se překvapit.

Jaksi dlouho se nikdo nevrací, aby to tak s Hankou seklo? Kdybych se vsadil, vyhrál bych, zde spát nebudeme, a zdaleka to není jen díky plnému obsazení všech pokojů ubytovny. Pokračovali jsme tedy v hledání dále a dostali se až na pobřeží. Jeli jsem podél Indického oceánu, jehož pláže byly překvapivě lemovány jehličnany namísto očekávaných palem. Pravda palmy na pobřeží také rostou, ale jehličnaté stromy je svým počtem převyšují a připomínají mnohdy svou výškou spíše topoly.

Pobřeží Indického oceánu v Mosambiku, JAR [Mart Eslem]

Pobřeží Indického oceánu v Mosambiku

Stále jedeme podél pobřeží, silnici vystřídala písčitá cesta, ale nic k ubytování stále nevidíme. Okolí se jeví docela hrozivě, doufáme v brzké otočení a návrat do civilizovanějších částí hlavního města. K otočení mikrobusu však nedošlo, náhle jsme narazili na hotel Vila dos Pescadores a opět vyslali své průzkumníky na obhlídku. Vypadá to tady slušně a jak předpokládám, zde již najisto pro dnešek zakotvíme. Tím spíše, když hotel má i vlastní bar a restauraci.

Ubytovali jsem se a ihned po vynesení věcí do pokojů v prvním patře, řešíme problém málo či vůbec netekoucí vody v koupelně. Funkční sprcha bude alfou a omegou našeho bytí či nebytí v tomto, kdysi dávno zajisté nádherném, ale dnes velice zašlém komplexu. Problém vody by se měl vyřešit co nejdříve, jelikož se velice rychle stmívá a chci vidět, jak budeme hledat náhradní řešení k přespání po tmě.

Jelikož se nacházíme v malarické oblasti, narovnal jsem si ohrnuté rukávy a namazal se repelentem, abych se chránil proti komárům, kteří se brzy začnou rojit.

Po dalším úmorném hledání náhradního ubytování, společně s Honzou a Hankou, jsme se vrátili zpět do Vila dos Pescadores, abychom vyzvedli ostatní. Během naší nepřítomnosti však byl problém se sprchováním vyřešen. Laskavá majitelka hotelu nás nechá umýt u sebe doma.

Nabídku rádi přijímáme, ale ještě předtím si někam zajedeme na večeři. Po zkušenosti s vodou jsme jaksi nedůvěřovali ani místní restauraci. Podél pobřeží jsme se vydali hledat nějaké jiné místo k ukojení našeho narůstajícího hladu. Nakonec jsme se navečeřeli ve slušně vypadající restauraci Bicafé. Byli jsme s Honzou tak hladoví, že jsme si objednali dvojitou porci čehosi kuřecího. Přinesli nám každému barevnou porcelánovou mísu s naběračkou. Honzovo kuře celé plavalo v omáčce připomínající velice silné polévkové koření Maggi. Vůbec se toho nedotkl a tak jsme si rozdělili mou porci. Jediné, co nemáme rádi je vařená kůže z kuřete. Samozřejmě mé kuře byla jakási hustá polévka z vařené slepice. Rozdělili jsme si proto rýži s omáčkou a fazolemi, tedy přílohu mé vařené slepice, a aby to nevypadalo špatně, Honzovu porci jsme nechali zabalit s sebou. Po cestě ji někde vyhodíme nebo si vystřelíme z ostatních, jakou jsme jim to přivezli chutnou večeři. Večeři za dvě stě tisíc meticalů. Meticali jsou mosambickým platidlem. Celková naše útrata ve čtyřech lidech byla osm set osmdesát tisíc, tak jsme se rozšoupli!

Po návratu do hotelu jsme akorát mohli sledovat, jak se naplňuje hotelová nádrž s vodou. Cisterna na nás však působila spíše dojmem vozu na fekálie. Přesto se vykoupat všichni nutně potřebujeme. Hadice, načerpávající vodu do hotelového vodního reservoáru, se každou chvíli rozpojila a více vody než do nádrží, teklo po střeše a po zdech. Asi se stejně nakonec půjdeme vykoupat do bytu k majitelce areálu. Jedná se o mladou černošku jmémem Susie, tak by to nemuselo být tak špatné!

Vzhledem k nešikovnosti vodních zásobovačů a naší pokročilé únavě jsme se nakonec u Susie vykoupali opravdu téměř všichni. Samozřejmě jsme ji za to řádně poděkovali, neumím si totiž dosti dobře představit, jak by u nás doma někdo ochotně nechal vykoupat tolik cizích lidí ve své koupelně. Sprcha byla opravdu lahodná a ihned po ní jsem si šel lehnout. Ustlal jsem si rovnou na zemi na chodbě, jelikož se chci vyspat a nehodlám riskovat další bezesnou noc vedle Honzy. Tím spíš ne, když dnes celý den kýchal a smrkal, takže v noci jistě zase bude koncertovat.

Kapitola 12 – Jezero St. Lucia a nocleh v Mkuze

By | Deník 001

Vstávali jsme v sedm hodin a ještě než opustíme Durban, si musíme zajistit letenky z Jo´burgu do Victoria Falls. Včerejší večerní valná hromada členů naší výpravy totiž rozhodla, že všichni do Zimbabwe poletíme. Veřejnou dopravu tedy nikdo z nás neokusí. Vzhledem k počtu a váze našich zavazadel jsme jistě o nic zajímavého nepřišli.

Nyní sedíme s Honzou v autě a čekáme na ostatní, kteří si šli vyměnit do banky další randy, aby mohli zaplatit letenku. Samozřejmě nebudeme platit celou sumu ze svého, část, která by bývala byla použita na autobus či vlak, nám Martin refunduje z finančních zdrojů cestovní kanceláře. Připlatíme si tedy maximálně patnáct set korun. Letenka z Jihoafrické republiky do Zimbabwe přijde v přepočtu dohromady na necelé čtyři tisíce korun.

Pro dnešek máme v plánu přesun do dalšího malého království, tentokrát do Svazijska. Malý státeček, čítající okolo jednoho milionu obyvatel, hraničí s Jihoafrickou republikou a Mosambikem, který je také na trase naší cesty. Počtu obyvatel Svazijska odpovídá i velikost hlavního města Mbabane, kterých zde žije pouze něco málo přes padesát tisíc. Stejně jako tomu bylo v Lesothu, i Svazijsko je konstituční monarchií a stejně tak i členem Britského společenství národů. Král je nejvyšším představitelem exekutivy a legislativy, přičemž využívá jako poradní sbory tradiční kmenové instituce.

Pro letenky jsme si museli dojet do budovy BP Center, kde v sedmém patře tzv. Jižní věže sídlí cestovní kancelář Connex Travel. Je zde možno zamluvit taktéž ubytování ve Victoria Falls či jiné aktivity, jako např. let vrtulníkem nad Viktoriinými vodopády, což bych si rozhodně nechtěl nechat ujít. V pohodě jsme sehnali letenky pro celou skupinu na čtyřiadvacátého září.

Pobavila nás zaměstnankyně cestovní kanceláře, paní či slečna Lazarus, která si zvláštně povzdychla, když se dozvěděla o místě našeho Durbanského nocležiště, hotelu nalézajícím se na ulice West Street. Nebylo divu, přestože byl hotel vcelku slušný, ulice ve které se nachází je lemována samými nevěstinci a sexshopy. Nelze se tedy divit, pokusu neznámých mladíků, přepadnout a okrást Martina s Pavlem. Určitě se ulice po setmění hemžila pasáky, drogovými dealery a jinými podivnými individui.

Během vyřizování letenek nás i ujistila, že u vodopádů není s pronájmem auta žádný problém. Pokud bychom měli zájem, lze nám vozidlo zajistit i odsud z Durbanu. A zajistit dopředu ubytování je již ten nejmenší problém. Měla však na mysli ubytování a ne žádné batožárny, které jistě zase Martin, pokud jej včas nezastavíme, bude přednostně vyhledávat. Ale abych mu nekřivdil, již mu snad došlo, že nejsme ochotni nocovat v čemkoli.

Do určitých místních ubytoven bych se bál na delší dobu umístit i své dva psy. Pokud bych je tam zanechal, bylo by to v rovině, kdo z koho. Buď by nepřežili oni dva nebo ubytovna. Vzhledem k převládajícímu materiálu, dřevu, by stačilo mému většímu psu Cairovi, pár dní, aby celou dřevěnou budovu zdemoloval, protože jestli něco miluje, tak kousat a ničit vše dřevěné. No a menší Alex se k němu vždy rád přidá, zvláště když se jedná o lumpárny. Natolik je však mám rád, že bych jim to chudákům neudělal. Jak předpokládám, asi by se mnou dost dlouho nemluvili. A když by se naštvali němé tváře, tak je asi každému jasné, jak se cítíme, když v podobném prostředí hodlá někdo ubytovat i nás.

Pokud budu mluvit za sebe, nevyžaduji žádný přehnaný luxus, ale abych se bál, že se ráno probudím a budou na mě růst houby, tak to je trochu silná káva.

Nicméně vraťme se zpět do reality, spolu se zajištěním letenek jsme zamluvili také mikrobus na celou dobu pobytu v Zimbabwe, tj. od příletu do Victoria Falls až po odlet z hlavního města Harare.

Musím se opravit, auto jsme nakonec nezamluvili, jelikož nabízená cena se zdála, jako ostatně vše co nám kdy kde bylo na Jihu Afriky nabízeno, našemu průvodci Martinovi příliš vysoká. Je to takový divný patron, velice nekomunikativní člověk a ke všemu ještě obrovský šetřílek, ochotný spát i na hnoji, jen aby ušetřil pár korun. A to i přesto, že zdejší ceny jsou na úrovni a mnohdy i pod úrovní cen v České republice. Většině naší skupiny svým chováním a podivnými postoji velice leze na nervy. Dopravu po území Zimbabwe tedy budeme řešit až na místě.

Durban se nám podařilo opustit s více než dvouhodinovým zpožděním oproti plánu a vydáváme se podél pobřeží na severovýchod. Kousek za Durbanem jsme v městečku Tongaat museli doplnit palivo do našeho přibližovadla. Potřebujeme si zakoupit také něco k pití, je totiž čím dál tím větší horko a čím víc budeme postupovat na sever, tím větší nás čeká. Společně s růstem teploty se zvyšuje i bohatost okolní zeleně. Krajina je zde místy jakousi tropickou zahradou, oproti rozsáhlým téměř pustým pláním na jihu či v horách Lesotha. Na čerpací stanici jsme si kromě pití nakoupili i nějaké sladkosti a já si dopřál nanuk. Nepříjemným zážitkem byla návštěva sociálního zařízení, kde jsem se štítil čehokoli dotknout, a proto jsem vše otevíral a zvedal převážně nohama.

Z Tongaatu jsme pokračovali dál již po dálnici N2, za kterou se, jako za většinu dálnic použitých po cestě, platí mýtné. Kromě horka jsme zápasili i s velice silným nárazovým větrem, který s naším mikrobusem pěkně mával.

Hroší rodinka, JAR [Mart Eslem]

Hroší rodinka

Abychom neztratili celý den v autě na dálnici, rozhodli jsme se zastavit v přírodní rezervaci St. Lucia. V rezervaci je možné třikrát denně sednout na loď a sledovat zblízka, podél břehu místního jezera žijící, hrochy a krokodýli. Mohla by to být zajímavá příležitost k unikátním záběrům volně žijící divoké zvěře.

Plavbu za pětašedesát randů, lze rozhodně bez rozmyslu zařadit hodně vysoko na seznamu nejen mých vlastních cestovních zážitků. Musela, myslím, nadchnout každého na palubě lodi Advantage Cruiser. Během asi hodinu a půl trvající plavby jsme měli možnost sledovat velké množství všelijakého ptactva, ale hlavně několik hroších skupinek a zdánlivě líně se povalujících krokodýlů. Ještě nikdy v životě jsem hrocha nebo krokodýla neviděl ve volné přírodě. A ani v zoologické zahradě jsem nestál tak blízko u nich. Dva až tři metry jsem stál od krokodýla a ze čtyř nebo pěti metrů si fotografoval hrocha.

Krokodýl, JAR [Mart Eslem]

Krokodýl

Doufám, že z ještě větší blízkosti ani jedno ze zmíněných zvířat nikdy neuvidím, mohlo by to totiž být to poslední, co bych v životě viděl. Obě zvířata jsou pro člověka smrtelně nebezpečná, zvláště pro středoevropany, jakými jsme i my. Byl jsem pár metrů od skupinky asi deseti hrochů vyhřívajících se u břehu a kdyby mi to ostatní neřekli, dodnes bych si myslel, jak jsem místo hroší rodinky, fotografoval shluk velice zvláštních a zajímavých kamenů.

Hroší kameny, JAR [Mart Eslem]

Hroší kameny

Ještě zkušenějším bushmanem se ukázala Hanka. Kdyby se zde procházela podél břehu jezera pěšky, byla by schopná vpochodovat krokodýlovi až do tlamy. Přehlédla totiž tři metry před námi v křoví ležícího několika metrového drobečka. Na její obranu však musím poznamenat, že byl opravdu, díky svému zbarvení splývajícím s okolím, téměř neviditelný a nebyla sama, kdo si jej vůbec nevšiml. Všichni totiž obdivovali opodál stojícího, velikého a do modra zbarveného ptáka. Teprve když někdo zvolal obdivné : “Ten ale je!” snad jen já sám jsem tím myslel krokodýla, nehybně ležícího hned vedle.

Dokonalé maskování, JAR [Mart Eslem]

Dokonalé maskování

Co dál budu povídat, byl to skutečně úchvatný zážitek. Všichni si nyní představujeme, jestli budeme mít stejné štěstí v Krugerově parku, kde máme strávit dva dny v revíru Velké pětky, tj. leoparda, slona, nosorožce, bůvola a krále žvířat – lva. Zde v rezervaci St. Lucia jsme sledovali bez problémů oba druhy, všude v okolí na plakátech avizovaných zvířat. Proto do Krugerova parku přijedeme pěkně namlsaní. Raději tedy ani nechci pomyslet na známé pořekadlo -“po posvícení přichází půst”!

Ve vodě je lepší potkat krokodýla než hrocha, JAR [Mart Eslem]

Ve vodě je lepší potkat krokodýla než hrocha

Jelikož se přiblížila pátá hodina a od snídaně už jsme pořádně nic nejedli, naše první motorizované kroky vedli do rychlého občerstvení Wimpy. Většina skupiny sice již nemůže Wimpy a podobné rychlé občerstvení ani vidět, nicméně všichni se museli podřídit. Chceme totiž jídlem ztratit co nejméně času a dojet dnes pokud možno co nejblíže k hranicím Svazijského království. Tu menšinu, které Wimpy nevadí, představujeme Honza a já. Honza má teď ke všemu i o důvod víc, tento “fast food” dále vyhledávat. Jako řidič, který přivezl skupinu zákazníků, měl totiž vše zdarma. No nekup to!

Blíží se šestá hodina, slunce pomalu zapadá a nám všem se kromě hrochů a krokodýlů, honí hlavou také myšlenka, kdepak nás zase pro dnešní noc bude chtít náš expediční šéf Martin ubytovat. Ale však mi už ho nějak zpracujeme!

Již za úplné tmy jsme dojeli do městečka Mkuze a hledali ubytování. Zprvu nabízenou možnost přespání v Tribe Africa Backpackers, jsme s Honzou odmítli a jelikož hned vedle byl hotel Ghost Mountain Inn, ani chvíli jsme neváhali a rozhodli se přespat v něm. A to i přes nutnost, zaplatit si nocleh sami ze svých peněz. Rychlím jednáním jsme si pro sebe zajistili poslední volný pokoj v celém hotelu. Tím jsme velice naštvali Hanku s Lenkou, které museli zůstat v ubytovně. Sice jsme se nezachovali ani trochu jako praví gentlemani, ale vzhledem k nepříjemným opruzeninám, kterými oba dva trpíme v oblasti třísel, jsme potřebovali pořádnou koupelnu jako sůl, ať to stojí, co to stojí!

Díky pozdní návštěvě u Wimpy, jsme neměli ani hlad, a tak jsme si s Václavem a Marií alespoň na chvíli sedli do hotelového baru. Úplně jsme zapomněli, že si dnes opět musíme dát tabletku Lariamu proti malárii a objednali si whisky s coca-colou, čímž jsme užití léku nechtíc odsunuli až na zítřejší ráno. Škoda brzkého zítřejšího vstávání, jelikož v areálu hotelu je spousta možností k příjemnému posezení. Kromě restaurace jsou tu dva bary, společenská a konferenční místnost s krby, venkovní bazén a dokonce jsem cestou na pánské záchodky narazil i na saunu a malou tělocvičnu. Určitě bychom tu pár dní vydrželi, bohužel program je našlapaný a ráno v šest hodin musíme vstávat a pokračovat v cestě.

Celé Mkuze je obklopeno divokou přírodou, ve které je možné dokonce i lovit divokou zvěř. Sice nepatřím k těm, kteří si potřebují složit svého lva či buvola, ale zcela určitě by bylo zajímavé podniknout po okolí nějaký výlet.

Většina hotelových pokojů je přístupna pouze ze zahrady, a proto se stříšky a cestičky před jednotlivými vchody, doslova hemží malinkatými ještěrkami. Modlím se, aby nějaká nezavítala na návštěvu i do našeho pokoje 18. Přestože mají pouze pár centimetrů, rozhodně bych nedokázal ležet a nevšímat si jich, jako to zkoušel nedávno zmiňovaný Rakouský turista vedle leguána. A to již nemluvím o tom, kdyby se nám do pokoje dostal nějaký had. Přes den v autě, Václav cosi povídal o černé mambě. Raději ani nepomyslet!

Teď již zbývá jen skočit pod sprchu a plácnout s sebou na postel. Dobrou noc!

Kapitola 11 – Durban

By | Deník 001

Přežil jsem chrápání, dokonce jsem oplácel Honzovi stejnou mincí a nebyla mi ani zima. Na jednu noc až přespříliš pozitiv. Ani spací pytel jsme neměli zapnutý, takové je tady v Durbanu teplo. A to i přes noc.

V klidu jsme se nasnídali, odnesli do recepce špinavé prádlo k vyprání a před devátou vyrazíme na Mosambickou ambasádu zajistit si vstupní víza nutná k návštěvě hlavního města Maputa, které je také na programu naší cesty.

Doufám, že nás dnes opět nebudou obtěžovat žebrající děti. Včera večer se jich kolem nás motala celé skupinka, pořád na nás sahali, člověk měl strach o své věci a vůbec celkově to nebylo nic příjemného, zvláště, když většinou ukrutně zapáchali. Jsou horší než štěnice!

Při srazu v recepci jsme se dozvěděli šokující zprávu. Martina s Pavlem včera večer asi sto metrů od hotelu přepadlo pět mladíků. Pavel bohužel vyvázl s lehce pobodanými zády. Ovšem noční přepadení jsou běžná i v mnoha vyspělejších zemích, takže by každý měl raději večer trávit v hotelu a procházet se po ulicích raději za denního světla. To je pravidlo, které platí ve velkých městech všude na světě! Tuto skutečnost já osobně nikdy nepodceňuji, i v New Yorku jsem po osmé hodině nevytáhl paty z hotelu na Manhattanu. Tím spíše netoužím po nočních procházkách Durbanem.

Rušné ulice Durbanu mohou být i nebezpečné, JAR [Mart Eslem]

Rušné ulice Durbanu mohou být i nebezpečné

Po krátkém bloudění jsme konečně našli Mosambický konzulát, vyplnili žádosti o vstupní dokumenty, zaplatili 85 randů a dostali papírky, se kterými si své cestovní pasy odpoledne či zítra ráno vyzvedneme zpět. Kromě peněz jsme museli připojit k požadovaným formalitám i fotografii. S tím jsme však již počítali předem a každý si v Čechách jednu přibalil na cestu.

Z konzulátu, nacházejícího se v jedné z mnoha Durbanských výškových budov, jsme se přesunuli do First National Bank, abychom si směnili další americké dolary. Randy nám již většinou docházejí. K bankovním přepážkách jsme se dostávali po jezdících eskalátorech a všichni jsme se samozřejmě vrhli na ten vpravo. Jaké bylo překvapení, když ten pravý jezdil směrem dolů. I jezdící schody jsou tu umístněny v opačném gardu, stejně jako jízdní pruhy na ulicích.

Honza na cestě z konzulátu, JAR [Mart Eslem]

Honza na cestě z konzulátu

Na přepážce mně k mému překvapení sdělili, jak litují, ale nemohou mé dolary směnit, pokud nepředložím svůj cestovní pas či jiný doklad s fotografií a jménem. Zachránil mne nakonec Honza, který vyměnil potřebné peníze pro nás oba na svůj mezinárodní řidičský průkaz. Ach ti úředníci, vždy musí najít v něčem problém. Ostatní si směňovali dolary na všelijaké jiné průkazy či dokonce na své zpáteční letenky, jen aby úřední šiml byl spokojený!

Martin s Pavlem se nám ztratili. Při vyřizování mosambických víz prohlásili, jak na nás raději počkají přede dveřmi, aby si mohli dopřát cigaretku. Od té doby jsme je nespatřili. Zkoušeli jsme i volat na Martinův mobilní telefon, ale nebere to. Zašli jsme tedy do informačního střediska, abychom se dozvěděli, kde leží botanická zahrada, kterou hodláme navštívit. Získali jsme tam malý plánek města a vydali se zpět k hotelu. Cestou jsme narazili na cestovní kancelář, sídlící v obrovské moderní budově, pár kroků od našeho hotelu. Optali jsme se na ceny letenek do Victoria Falls, kam hodláme z Jo´burgu letět. Nikomu se totiž nechce trmácet autem či autobusem po Zimbabwe.

V recepci jsme zanechali vzkaz pro oba kluky a vydali se směrem k mořskému akváriu. Někde na pobřeží se hodláme i naobědvat. Stále je mi nějak divně, a proto jsem si raději cvaknul trocha whisky, aby mne, jak se říká postavila na nohy. Nevím proč, ale najednou si připadám, jako doma v Čechách. Celý den se honíme, chvíli si neodpočinu a již začínám být pěkně podrážděný a naštvaný. Nejraději bych šel na pokoj, vykašlal se na celý Durban a pořádně se vyspal. Vždyť jsem si sem jel odpočinout a uklidnit se. Místo toho teď již několik hodin nemůžeme najít našeho průvodce a jelikož si musíme opět vyzvednout své cestovní pasy na Mosambickém konzulátu, zbývá nám málo času na návštěvu a prohlídku botanické zahrady, kam jsme se všichni těšili.

Zašli jsme se najíst do KFC a prohlédli si mořské akvárium na pláži. Nijak úchvatně na nás však nezapůsobilo. Kdybychom jej vynechali, asi bychom ani o moc nepřišli. Je ovšem pravda, nutno říci na obranu akvária, přišli jsme zrovna v době, kdy neprobíhala žádná z nabízených atrakcí, jako krmení žraloků či vystoupení delfínů. V okolí akvária jsme si koupili pár suvenýrů a já dlouhou dřevěnou hůl. Je z hezkého masivního dřeva a poslouží mi k odrážení eventuálních násilníků či zlodějů. Možná, kdybych tou holí někoho sflákal, tak bych ze sebe vybil zlost a zklidnil své nervy. Raději zůstanu u varianty možná.

Je to až k nevíře, jak špatnou mám náladu. Je to i důsledek nepříjemné zprávy ze včerejšího večera, která mne tak rozčílila, že mi adrenalin trhal žíly ještě dnes ráno. Jeden “týpek” doma v Čechách ublížil slovně mé těhotné přítelkyni Lence a když jsem se to dozvěděl, bylo mi vedro i pod ledovou sprchou. Tak moc se mnou lomcoval vztek!

S Pavlem a Martinem jsme se ještě stále nepotkali, do hotelu se totiž ještě nevrátili a nemohli tak dostat námi zanechaný vzkaz. Museli jsme si jít vyzvednout naše pasy bez nich, pokud chceme ještě za denního světla v poklidu projít botanickou zahradu.

Víza bohužel ještě nebyla připravena, a tak jsme museli půl hodiny počkat v baru, čehož jsme využili k malému občerstvení. Ve vedru, jaké zde panuje, je velice důležité dodržovat pitný režim. Nedostatek tekutin je možným důvodem mých problémů s motající se hlavou. V baru jsem si povídal s Václavem a zjistil, jak je ten svět malý. Vašek pochází ze stejného města, v jakém vyrůstal i můj otec, se kterým se zná, stejně jako s mou babičkou.

Kolem třetí hodiny jsme již byli opět v prostorách konzulátu a zde se konečně potkali i s Martinem. Pavel prý leží na pokoji a po nepříjemném zážitku včerejší noci odpočívá. Přestože nám bylo řečeno před půl hodinou, abychom ve tři hodiny přišli pro cestovní pasy, byli jsme opět vyzváni, abychom posečkali ještě dalších minimálně patnáct minut. Ani Mosambický úředník se zřejmě v práci nepřetrhne. Jako by se vše dnes spiklo proti nám a nějaká vyšší moc měla zájem, abychom nestihli návštěvu botanické zahrady. Zahrada by měla být řešena podobně jako ta v Sydney, tedy pod otevřeným nebem. Zahrada v Sydney byla opravdu nádherná, a tak bych si tu durbanskou nerad nechal ujít.

Do zahrady jsme dorazili ve čtyři hodiny, ale i přesto již bylo na fotografování málo světla. Park založený již někdy v polovině 19. století, sice není nikterak úchvatný, ale pro krásnou procházku spojenou s odpočinkem je to v rušném Durbanu ideální místo. Nachází se zde spousta malebných zákoutí, ale celková koncepce mne i tak trochu zklamala. Rozhodně jsem viděl již hezčí. Chyběla mi větší volná prostranství a vyvýšená místa pro lepší fotografování místní flóry i pro celkovou možnost snadnějšího rozhledu a orientace.

Botanická zahrada v Durbanu, JAR [Mart Eslem]

Botanická zahrada v Durbanu

A co teď? Jelikož náš průvodce, kterého jsme díky jeho nasazení při výkonu své funkce překřtili na výletníka, s námi není, dohodujeme se na dalším dnešním programu sami. Nejvíce nás žere, že jeho výlet je sponzorován námi všemi.

Pokročilá odpolední doba nám již brání něco kloudného vymyslet, a proto se půjdeme maximálně někam najíst a následně lehnout do hotelu. Pomýšleli jsme i na opětovnou návštěvu nákupního centra Pavilion Nestville, ale bohužel než bychom tam dojeli, akorát by zavírali. Tato možnost tedy odpadá.

Na večeři jsem si nakonec zajeli mikrobusem rovnou z botanické zahrady. Opět na pláži, jsme tentokrát zavítali do restaurace Joe Kool´s, která nás zaujala sloganem “Undeniably the world´s worst restaurant” (nepopiratelně ta nejhorší restaurace na světě). Závěr dnešního pekelného dne tedy snad již dopadne dobře, a to bez nějakých dalších překvapení či nepříjemností. Doufám, že to nezakřiknu!

Z terasy restaurace je krásný výhled na Indický oceán. Na plážích zde jsou veliké modrožluté cedule varující a upozorňující na zákaz nočního koupání. Každoročně jsou totiž v okolí Durbanu odchyceny desítky žraloků. Stovky sítí chrání pláže před těmito mořskými predátory. I přesto jsou pláže několik dní v roce zcela uzavřeny, jelikož veliké množství žraloků sítě ucpává a ty se začnou následně trhat. Podobné nápisy, informující o zákazu plavání tedy nelze podceňovat. A já rozhodně k lidem, kteří něco takového berou na lehkou váhu nepatřím.

Po večeři jsme se ještě přídavkem stavili v cukrárně na zmrzlině. Dopřál jsem si veliký pohár, a přestože byl vynikající, nedojedl jsem ho. Byl prostě moc veliký. Koupili jsme s Hankou zmrzlinu i třem žebrajícím malým klukům a poté jsem nás všechny odvezl do hotelu. Honza si totiž dal pivo a nechtěl riskovat nějakou nepříjemnost s místními autoritami. Navíc si aspoň po týdnu zase vyzkouším jízdu vlevo….. Nezapomněl jsem to!

Na recepci jsme si vyzvedli za pár randů vyprané a vyžehlené či vymandlované prádlo a před spaním můžeme přemýšlet, jaké další zážitky nám naše Africké dobrodružství ještě přichystá.

Kapitola 10 – KwaZulu-Natal

By | Deník 001

Konečně jsem se vyspal!
A tentokrát doslova jako nemluvně.

Paní Mentzová nám připravila skvělou snídani za 15 randů na hlavu, takže lépe ani druhý týden v Africe nemohl začít. Po snídani šel Honza pro auto, aby najel před vchod a mohli jsme si naložit věci. Jaké však bylo jeho překvapení, když mikrobus nešel pomocí dálkového ovládání otevřít. Otevřel alespoň klíčem, ale jelikož autoalarm šíleně kvílel, opět vozidlo zamkl a šel nám sdělit tuto příjemnou novinu. Během pár minut se nám podařilo závadu odstranit, ovladač měl totiž vybité baterie. Zašli jsme do nedalekého obchodu s hodinami a tam nám za 50 randů dali baterii novou. Vše se tedy vyřešilo a naší procházky po městě jsem využil i k zakoupení balzámu po holení a tyčinky na suché popraskané rty.

V půl deváté jsme již byli na cestě do tří set kilometrů vzdáleného Durbanu, kam většina cesty vede po dálnici. Cestování je opět díky vedru úmorné, tím spíš, když náš mikrobus není vybaven klimatizací, a proto se všichni doslova koupeme ve vlastní šťávě. Honza načal za volantem již svou třetí tisícovku kilometrů a já se blížím polovině druhé stovky popsaných listů svého bloku. Dnes však stránky přibývají nějak pomaleji než jindy, jako by mi ostré slunce sebralo inspiraci. Tak či onak se budu muset v Durbanu porozhlédnout po novém bloku, jelikož ten přivezený z domova mi zajisté nebude stačit a zhruba tak do týdne bude celý popsaný.

Monotónní cestu nám zpestřil Martin, výkladem o dějinách Jižní Afriky, jelikož se však v místní historii přespříliš neorientuji, nebudu se raději do něčeho konkrétního pouštět. Správní oblast Jihoafrické republiky, ve které leží Durban se nazývá KwaZulu-Natal. Je to bývalé území, dodnes asi nejpočetnějšího místního černošského kmene Zuluů. V počátcích bílého osidlování v této oblasti docházelo ke krvavým srážkám právě mezi Zuluy a Búry, kteří sem postupovali z oblasti Kapského města, odkud utíkali z područí britského impéria.

Přestože je Durban třetím největším městem Jihoafrické republiky a vůbec největším přístavem celého afrického kontinentu, hlavním městem provincie KwaZulu-Natal je Pietermaritzburg, ve kterém se také hodláme cestou zastavit na oběd. Zhruba dvousettisícové město je pojmenované po dvou búrských průkopnících, tzv. Voortrekkerech, Pieta Retiefa a Gerita Maritze.

Socha Gándhího v Pietermaritzburgu, JAR [Mart Eslem]

Socha Gándhího v Pietermaritzburgu

Zaparkovali jsme blízko krásné viktoriánské městské radnice, honosící se titulem největší cihlové stavby na jižní polokouli. Podobnými tituly se během naší cesty vychloubalo nějak mnoho míst, proto nevím, do jaké míry lze tyto údaje brát vážně. Prošli jsme se po jedné z hlavních tříd, kde jsme měli možnost si vyfotografovat sochu Móhándáse K. Gándhího, ale překvapivě jsme se zde nenaobědvali. Ne snad, že by nebylo kde, ale vedoucí Martin rozhodl, najíst se až později po cestě. Ani netuším, proč jsme ho vlastně poslechli. Ve městě byl takový šrumec, až jsem si připadal jako by zde žili dva miliony obyvatel místo uváděných dvou set tisíc. Zdejší lidé mají jakési zvláštní nadání, rojit se podél hlavních ulic doslova jako včely. Jakmile však člověk zabočil do postranních ulic, ty byly skoro liduprázdné a tento nepoměr způsoboval můj dojem miliónové metropole.

Radnice v Pietermaritzburgu, JAR [Mart Eslem]

Radnice v Pietermaritzburgu

Před námi je tedy posledních sto kilometrů cesty do Durbanu, kde se již najíme zcela určitě. Podél silnice je možno každou chvíli uvidět bezpečnostní cedule určené pro řidiče. Různá hesla, jako “Dojeď živý”, “Neblázni a nespěchej” či “rychlost zabíjí” mají zřejmě předejít dopravním nehodám. Pár kilometrů před Durbanem, těsně u dálnice, leží obrovské nákupní středisko Pavilion Nestville. Jedná se o několika patrový komplex s parkovištěm na střeše. Celá stavba je laděna do stylu indických paláců, jedná se o takový malý nákupní Tádž Mahal. Jak je mým zvykem, rozhodně neexperimentuji a objednávám si k obědu pizzu, cappucino a ledový čaj.

 

V útrobách budovy lze najít restaurace, banky, kinosály a dlouhé chodby lemované obchůdky se vším možným. Nejvíce mně zaujala chodba, ve které se architekti pokusili ztvárnit atmosféru večerní promenádní ulice, a to včetně hvězdné oblohy, pouličních luceren a palem. Uvnitř komplexu byly i tropické zahrady a fontány s vodotryskem. Většina z nás se shodla na prožití jednoho ze zatím největších zážitků naší cesty. Člověk by se v areálu Pavilionu vydržel procházet možná i celý den. Nicméně asi hodinu po spořádání oběda jsme se po lehkém bloudění všichni opět sešli na parkovišti u našeho mikrobusu a po čtyřproudé dálnici pokračovali do centra Durbanu.

I přes hustý provoz jsme celkem v pohodě našli plánovanou ubytovnu Banana Backpackers, položenou jak blízko městského centra, tak i blízko pobřeží oceánu. Honza, poté co spatřil, do jakého mumraje se blížíme, se zeptal, zda jej někdo nechce raději vystřídat v řízení. Ve větším městě prý ještě nejel.

Polovina naší skupiny si šla prohlédnout Martinem nabízenou ubytovnu a všichni přišli zpět téměř nepříčetní. Byla to učiněná hrůza. Pokoje po šesti či osmi postelích a všude zatuchlo. Naštěstí hned za rohem byla další noclehárna i hotel. Hodnotící komise tedy opět vyrazila na obhlídku, zatímco Lenka, Pavel a já jsme čekali v autě a hlídali ostatním věci. Nakonec zvítězil Bayside Hotel, kde jsme měli každý sprchu i televizi na pokoji a budeme si tak moci konečně i vyprat. Poprvé na naší cestě strávíme dvě noci na jednom místě. Hodíme si věci na pokoj a v půl šesté se půjdeme trochu projít městem.

Durban, pokud pomineme, že se jedná o přístavní město, je také populárním přímořským letoviskem. Zdejší tzv. severní pláž je vyhledávaným útočištěm surfařů. Ve městě žije silná několika set tisícová komunita Indů. Spolu se směsicí bělochů a Zuluů tato skutečnost dodává Durbanu jakýsi kosmopolitní nádech. Jelikož zde člověk Indy potkává na každém rohu, jistě nemůže být překvapen, když se dozví, jak zde strávil s přestávkami více jak dvacet let slavný bojovník za nezávislost Indie – Móhándás Karamčand Gándhí. Do Durbanu přišel po studiích v Anglii jako mladý právník na konci devatenáctého století. Zažil zde však díky svému původu spoustu pokořování, proto není divu, když právě zde stvořil svou filosofii nenásilného odporu a vedl masové protestní akce proti diskriminačním zákonům.

Ve městě je také úplně jiné klima, než jaké jsme registrovali doposud, člověk si zde připadá doslova jako v prádelně, oblečení se na nás lepí a tato skutečnost mi připomíná, jak se opět blíží den, kdy si musíme vzít léky proti malárii.

Šli jsme se projít raději všichni pohromadě, abychom co nejvíce snížili riziko nějakých nepříjemností typu přepadení a okradení. V hotelu nás na toto hrozící nebezpečí několikrát upozorňovali. Máme prý být velmi ostražití, jelikož je zde běžné, že mladí rychlí běžci turistům něco vytrhnou z rukou a zmizí v davu.

Po pár stech metrech jsme dorazili na již zmiňovanou severní pláž a pokračovali dále podél mořského pobřeží. Již po setmění jsme si sedli na terasu restaurace The Deck a dopřáli si každý malé občerstvení. Ještě předtím, u mořského Akvária, kam se zítra chystáme jít na krmení žraloků, k nám přistoupil jakýsi bílý muž a žádal o finanční pomoc. Tvrdil, jak pochází ze Severního Irska a byl násilně okraden, přičemž strávil několik dní v nemocnici. Ambasáda jeho země je údajně zavřená a tudíž tam nestihl požádal o pomoc, přičemž se neodvažuje strávit noc sám na ulici. Několik z nás mu dalo pár randů. I kdyby to bylo celé smyšlené, čert ať to vezme, jednalo se o pár korun, které, když nic víc, mohli alespoň naplnit prázdný žaludek.

Pláž v Durbanu, JAR [Mart Eslem]

Pláž v Durbanu

Cestou z pláže na hotel jsem z ničeho nic pociťoval jakési závratě, zřejmě důsledek rychlého přesunu z hor do nulové nadmořské výšky. Byl jsem tedy rád, když jsme se konečně vrátili na hotel. Dali jsme si večeři v hotelové restauraci, kde sice nic neměli, ale byli úžasně milý a vstřícní. Servírka skoro nerozuměla anglicky, ale neustále se kouzelně usmívala a kuchař nám donesl jídelní lístek, kde bylo na výběr ze dvou možností a sice steak nebo sendvič. Neustále však opakoval, jak nám uvaří cokoli, to prý není problém, stačí říct na co máme chuť. Poté však dodal, až zítra, jelikož by si musel někam nechat poslat pro jednotlivé ingredience a na to je dnes již pozdě.

Večer jsem tedy zakončil báječnou sprchou následovanou hladkým oholením, vousy mne již začínaly pěkně svědit. A nyní je na řadě zasloužený odpočinek, dobrou noc!

Kapitola 9 – Malá změna plánu

By | Deník 001

Popadají mně choutky spáchat vraždu, jen proto, abych se mohl konečně vyspat. Celý rok se skoro nevyspím, těším se kvůli tomu na dovolenou a “to”, co se mnou sdílí pokoj, chrápe jako by vedle mě celou noc běžela zapnutá vrtačka.

Zcela vážně přemýšlím o tom, jak zítra přes den budu spát v autě a když to nepůjde, klidně si zaplatím zvláštní pokoj, jen abych se konečně mohl v klidu prospat. Zkusil jsem i zlepšovák v podobě zapnuté televize po celou noc. Zvuk televize sice anuloval Honzovo noční představení, ovšem rušil mně ze spaní také. Samozřejmě je lepší nespát a poslouchat písničky z televize než nespát a poslouchat pilu. K ránu jsem již chtěl televizní přijímač i vypnout, v pokoji však panovala taková zima, že mi brala odvahu vylézt ze spacího pytle. Tetelil jsem se zimou ve spacím pytli, který je údajně k použití až do tří stupňů pod nulou. Ovšem mně nedokázal ochránit ani při teplotě přinejmenším o deset stupňů Celsia vyšší. Celý prokřehlí jsme kolem sedmé ranní vstali, rychle naházeli věci do batohů a tašek, a dopřáli si snídani za třicet randů.

Je právě za pět minut půl deváté a my si to již opět drnčíme směrem k přehradě Katse Dam. Cestou jsme stavěli v několika vesničkách a rozdávali co se dalo, bonbóny, tužky, sušenky, zkrátka vše co jsme mohli oželet. Lidé jsou tu velmi přátelští a vděčně reagují i na pouhé zamávání z okénka, kdy na oplátku předvedou své krásně bílé zuby v doširoka rozesmátých ústech. Jsou to prostě pohodáři. Nic je nehoní, nic je netlačí, mají to, co potřebují a jsou šťastní. Co víc si lze přát!

Malí pohodáři, JAR [Mart Eslem]

Malí pohodáři

V jedné z mnoha zatáček, podél cesty stopovala matka se svým malým synkem, a protože chtěla do vesnice Katse, ležící u přehrady, vzali jsme je s sebou. Matka si sedla k ženám dozadu a malého černouška jsem vzal dopředu a posadil si ho na klín. Byl úžasně roztomilý. Sice se na mně skoro po celou dobu ani jednou nepodíval, asi se styděl, ale na druhou stranu to nesl statečně a nerozbrečel se, i když byl daleko od své matky. Dali jsme mu bonbón, který držel v ruce a olizoval ho, díky čemuž byl za chvíli pořádně upatlaný.

Na mou snahu ukázat mu, že má pamlsek celý strčit do pusy vůbec nereagoval, jako bych byl snad neviditelný. Mluvil jsem na něj dokonce i místním nářečím, jelikož jsem si v Lonely Planet přečetl pár frází. Reakce opět nulová. Mával jsem mu rukou před očima. A přesto zůstával stále netečný. Kdyby neměl čokoládově tmavou kůži, vypadal by jako běžné dítě z Evropy. Na nohách měl pěkné tenisky, byl oblečen do světle béžových manžestrových kalhot, pestrobarevné fleezové mikiny a na hlavě pletenou čepičku.

Kousek od přehrady jsme naše černé pasažéry vyložili a z jednoho z okolních kopců obdivovali mohutnou hráz přehrady Katse Dam. Přehrada zadržuje vody řeky Malibamatso a její stavba byla dokončena v roce 1997. Údajně je to druhé největší vodní dílo na celém kontinentu, to největší by se mělo nalézat v Ghaně. Stěna 710 metrů široké obloukovité hráze, dosahuje výšky 185 metrů. Na její stavbu bylo spotřebováno přes 2 miliony metrů krychlových betonu, při tloušťce šedesát metrů u paty a devíti u koruny hráze.

Přehrada má v rámci projektu Lesotho Highlands Water Project, dodávat vodu díky podzemním až 4 metry širokým vodním tunelům, nejenom místním lidem, ale i části Jihoafrické republiky a tím přinést finanční prospěch z asi jediného přírodního bohatství Lesothského království – vody. Kromě zadržování vody slouží mamutí stavba i jako vodní elektrárna a elektrický proud taktéž dodává do sousední Jihoafrické republiky.

Přehrada Katse, JAR [Mart Eslem]

Přehrada Katse

Od přehrady jsme pokračovali již po asfaltové silnici směrem na Seshote a Lejone. Přestože je Lejone vzdáleno od hráze zhruba padesát kilometrů, stále ještě leží na březích gigantické vodní přehrady. Je dobře, že cesta vede po asfaltu, jelikož nás tlačí čas. Hraniční přechod v horském průsmyku Sani Pass, kam směřujeme, se totiž uzavírá ve čtyři hodiny odpoledne. Na odhadem tři sta kilometrů máme čtyři hodiny času, pokud chceme již dnes nocovat opět v Jihoafrické republice.

V Lejone jsme se dozvěděli od řidiče velikého off-road vozidla, že námi zamýšlená cesta do Mapholanengu je i s džípem skoro nesjízdná. Na průsmyk Sani Pass tedy můžeme zapomenout a musíme pokračovat směrem na Hlotse(Leribe). Vede tam sice přes další větší města Pitseng a Mahobong asfaltová silnice, nicméně je to přímo opačným směrem, než jsme chtěli jet původně. Budeme tedy muset opustit Lesotho na jednom ze severních hraničních přechodů a poté již na území JAR po dálnici dojet až do Durbanu. V Durbanu si musíme zajistit vstupní víza do Mosambiku a také kvůli nutnosti přeprání ztenčující se zásoby čistého oblečení, hodláme strávit v tomto přístavním městě na břehu Indického oceánu minimálně dvě noci.

Otázkou je, jak naplánovat cestu. Nabízejí se totiž opět dvě možnosti. Buď přespat někde po cestě a nebo jet přes noc, vystřídal bych se s Honzou za volantem, a dorazit do Durbanu v pondělí za svítání. Uvidíme.

Pár kilometrů od Lejone v místě s nadmořskou výškou kolem tří kilometrů, jsme na skále měli možnost obdivovat obrovské ledové rampouchy. Zastavili jsme na malou fotografickou pauzu a Honza zjistil, že má na svém telefonu signál. Jeho českým operátorem je T-Mobile, můj Eurotel bohužel stále zarytě mlčí. Ovšem je to divné, jelikož Hanka je také u Eurotelu a má tu signál bez problémů. Tak to již opravdu nevím.

Ledové rampouchy, JAR [Mart Eslem]

Ledové rampouchy

Čím víc na sever, tím více se mění tvář a charakter okolní krajiny. Silnice se pomalu, místo neustálých zatáček v horách, narovnává a prudké sjezdy a stoupání vystřídali dlouhé rovinaté úseky. Také okolní vegetace je mnohem bohatší a zelenější.

Kolem půl třetí jsme dorazili do Hlotse a okolo Leribe pokračujeme do Butha-Buthe, kde musíme natankovat benzín a kde se také doufejme naobědváme. Z Butha-Buthe to je již jen pár kilometrů na hraniční přechod Caledonspoort, který je v provozu od šesté ranní do desáté hodiny večerní. Zřejmě kvůli bezpečnosti.

Kromě přírody se zde v příhraniční oblasti oproti té horské změnila i architektura obytných domů. V hornatém středu země převažovali rotundovité kamenné chýše se špičatými doškovými střechami, kdežto zde již používanému materiálu dominuje klasická tvárnice nebo cihly a ploché či lehce sedlové plechové střechy.

Konečně se probudil i můj telefon a napojuje se do sítě VodaCom. Jen jsem se však o tom stačil zmínit, již byl zase hluchý. Pěkně mně rozčiluje, stejně tak jako skutečnost, že už mám hlad jako vlk. Honza má však na rozdíl ode mě, překvapivě dobrou náladu a honí se s jedním nákladním autem, kterého právě předjíždí a hecuje řidiče za jeho volantem hlasitým troubením.

Klakson je však zde na silnici naprosto normální a nikoho ani nenapadne, rozlobit se či dokonce dostat chuť inzultovat řidiče, který na něj zatroubí. To samé se bohužel nedá říci o stejné věci u nás doma. Já sám jsem již několikrát vyběhl z auta a troubícího řidiče zachránilo jen zamčení dveří vozidla. A někdy pouze má nedostatečná zuřivost zabránila vykopnutí okénka a ručnímu pohovoru s dotyčným účastníkem silničního provozu.

Kdežto zde to člověku ani nepřijde a klidně jede pomalu i za vedle sebe jedoucími cyklisty. To víte, stres, který se na každého v Evropě valí ze všech stran, dokáže s člověkem divy, kdežto zde jsme na dovolené a takové maličkosti jsou přijímány v pohodě a s klidem.

Na hraničním přechodu v Caledonspoortu jsme měli opět veselou příhodu, tentokrát s lesothským celníkem. Řešil obrovský problém s chybějícím vstupním razítkem do Lesotha v našich cestovních pasech. Nemůže nám tedy ani za nic otisknout do pasů ani razítko výstupní. Chvílemi to vypadalo, že nás snad pošle zpět do Maseru, abychom si zmíněné razítko opatřili. Nepřijímal ani návrhy na oběhnutí celní budovy z druhé strany a tamního opatření požadovaného razítka. Ze zpočátku obrovského průšvihu se vyklubaly pouze úředníkovi obavy, potvrdit náš odjezd z jeho země, když nikde není zaevidován náš vstup. Opravdu hrozný problém. Ať si to razítko strčí někam, je to snad ještě větší boží hovádko, než někteří úředníci v České republice a to už je co říct!

V půl čtvrté jsme se po dvoudenním trmácení opět vrátili do Jihoafrické republiky a nabrali směr na město Bethlehem. Najíme se tedy v Betlémě, konečně se spojím po několikadenní pauze i s domovem a rozmyslíme si, co podniknout dále. V Betlémě jsme zastavili u Chicken Licken, prvního spatřeného rychlého občerstvení. Ještě dříve jsme projížděli kolem restaurace, ovšem nikdo z nás nehodlá ztrácet ještě další minuty čekáním na objednané jídlo. Za necelých čtyřicet randů jsme se s Honzou najedli oba.

Jihoafrický Betlém, JAR [Mart Eslem]

Jihoafrický Betlém

Lehce před pátou hodinou jsme, již s plnými žaludky, pokračovali ve směru na Kestell a Harrismith. Dnešní nocleh se velice reálně rýsuje na jedno z těchto dvou měst. Každopádně to bude o stovky kilometrů někde jinde než jsme ještě dnes dopoledne plánovali. Přišli jsme tak o možnost občerstvení v nejvýše položené hospodě Afriky, která se prý v průsmyku Sani Pass nachází. Možná to však nakonec bude lepší než hledat další místo k přespání někde v horách Lesotha.

Po cestě jsem si listoval v Lonely Planet a narazil na humornou historku, která se přihodila jednomu turistovi z Rakouska, kdesi v oblasti, kterou právě projíždíme. Byl ubytován na samotě uprostřed buše a poté, co se po večeři odebral na pokoj, na posteli ležel ještěr a zle na něj dorážel. Šel tedy do recepce, nahlásil na svém pokoji přítomnost ještěra a požadoval, aby jej někdo vyhnal. Recepční Rakušana v poklidu ujistil, že výskyt takovýchto živočichů je zde naprosto běžný a doporučil mu vrátit se na pokoj, lehnout si na postel a zvířete si prostě nevšímat. Za chvíli prý odejde samo. Domorodý recepční svou nedokonalou angličtinou totiž správně nepochopil, že se jedná o ještěra, nýbrž se podivoval nad tím, jak se host štítí ještěrky, dorůstající sotva pár centimetrů a živící se drobným hmyzem. Statečný Rakušan se tedy vrátil na pokoj a řídil se jeho radou. Za půl hodiny však byl již opět v recepci a stěžoval si, jak je “ještěrka” stále uvelebená na jeho posteli a syčí čím dál tím hrozivěji. Tentokrát již donutil personál ubytovny, aby se šel podívat na pokoj společně s ním. Několik dospělých mužů nakonec “ještěrku” z pokoje vyhnalo ven. Ukázalo se, že hrdinný turista vydržel třicet minut netečně ležet na posteli vedle více jak metrového zuřícího leguána! Klobouk dolů, já bych to nevydržel ani chvíli i kdyby se jednalo opravdu o ještěrku.

Před setměním jsme dorazili do Harrismithu a rozhodli se strávit dnešní noc zde. Ubytovali jsme se v Harrismith Backpackers, kde nás přivítala majitelka paní Mentzová z rodiny pocházející z Polska. Do Jižní Afriky přišla po druhé světové válce. Na ubytovnu typu B&B, což je zkratka značící levné možnosti přespání, je to tu, řekl bych až přepychové. Dvě “bé” znamenají bed and breakfast, tedy postel a snídaně. Příjemnou pohostinnou atmosféru místa dotvářela i velice přátelská a o pohlazení věčně žadonící devítiletá fena Ciska.

Po odnesení věcí na pokoje jsme se šli všichni společně projít po městečku. Při procházce jsme prošli asi kolem tří kostelů a ulice byli doslova posety krámky a obchůdky se vším možným. Po včerejším nocování v Lesothu jsme si připadali jak v jiné době a na jiné planetě. Co nás však překvapilo, na ulicích jsme byli úplně sami, během hodinové procházky jsme potkali sotva deset lidí.

Příjemně unavení jsme se vrátili na ubytovnu a odměnou nám byla po několika dnech konečně bezproblémová koupel ve sprše. Nejdříve jsem se pořádně prohřál a poté vše spláchl osvěžující studenou vodou. Na mne a Honzu opět vyšel čtyřlůžkový pokoj, sdílený s Pavlem a Martinem. Nakonec však na pokoji zůstali Honza s Martinem sami, jelikož Pavel si chtěl vychutnat Afriku také pod širým nebem plným hvězd a já, velice toužící po ničím nerušeném spánku, jsem využil nabídky strávit dnešní noc na pokoji s Hankou a Lenkou.

Po vykoupání jsem se tedy oblékl do teplého oblečení, abych předešel mrznutí, jako během včerejší noci a se spacím pytlem a nafukovací skládací matrací jsem odešel za vytouženým bezproblémovým odpočinkem. Doufám jenom, aby holky za svou dobrotu nepykaly a pro změnu se zase nevyspaly ony, když tentokrát budu chrápat já….:-)

Kapitola 8 – Horské království Lesotho

By | Deník 001

Mé černé myšlenky došly naplnění a já jsem opět větší část předešlé noci probděl. V koncertu se střídavě předháněli Honza s Pavlem. Já se jen vztekle převaloval a myslel jen na jedno, abych konečně usnul, strašlivě chrápal a oba je vzbudil.

Teď je krátce po osmé hodině ranní, my jsme již se všemi zavazadly na palubě mikrobusu a míříme do centra na snídani, zřejmě do KFC na proklatě dobré kuře.

KFC bylo zavřeno, a tak jsme si pouze skočili do marketu a koupili si sušenky a pití. Zatímco jsme nakupovali, dva místní, asi tak patnáctiletí hoši, nám hlídali a dokonce i umyli auto. Oběma jsem dal deset randů. Jihoafrické randy tu totiž lze běžně používat. Pokud jsem požadoval místní měnu loti, musel jsem si o ni požádat, jinak by mi automaticky vrátili nazpátek rozměněné randy.

Po snídani jsme museli ještě v Maseru pro jistotu dotankovat palivo, abychom měli plnou nádrž a vyrazili do horského průsmyku God Help Me Pass, kde nás čeká výlet na basotských ponících.

Z Maseru jsme nabrali směr na Mafeteng a po pár kilometrech tímto směrem zabočili na Marakabei. Cestou vedoucí krásnou horskou krajinou jsme míjeli dvě vesnice se zajímavými názvy. Jedna se jmenovala Roma (Řím) a druhá Nazareth.

Vnitrozemí Lesotha je již o poznání chudší než hlavní město, ale i tak mi obydlí zdejších lidí připadá mnohem hezčí a komfortnější než obydlí chudších lidí v severní Africe, která by údajně měla být vyspělejší. Černoši si zřejmě potrpí na čistotu mnohem více než koránem pobláznění Arabové, kteří pro samé “svaté válčení” nemají čas si uklidit ani před vlastním domem.

Typická lesothská, JAR [Mart Eslem]

Typická lesothská

V jedné z vesnic jsme i krátce zastavili a rozdali pár bonbónů i propisovacích tužek malým černouškům. Já si za pár drobných pořídil velmi hezké záběry do své sbírky fotografií.

Silnice se klikatí uprostřed hor a prudká stoupání střídají prudké sjezdy, při nichž se modlíme, aby nám neselhali brzdy. Ale Honza, který jak to tak vypadá si za odměnu odšoféruje celou dovolenou, si vede dobře a brzdí převážně motorem.

Každá zastávka na fotografování se mění v odrážení hromadného útoku místních dětí, kteří berou vše co je kdo ochoten dát. Rozdal jsem i své sušenky, které mi zbyly od snídaně.

Věčně usměvavé děti, JAR [Mart Eslem]

Věčně usměvavé děti

Z avizovaných poníků se vyklubali koně skoro normálních rozměrů, takže vzhledem ke čtyřem hodinám v sedle máme před sebou asi opravdový zážitek. Zvolili jsme čtyřhodinový trek na koních, jelikož chceme navštívit nedaleké vodopády Quiloane Falls. Vše, co jsem potřeboval, tedy fotoaparát, videokameru a láhev s pitím jsem si přivázal k opasku. Jsem sice jako vánoční stromeček, ale hlavně jsem si tím osvobodil ruce a mám je obě dvě volné, což se mi v sedle bude sakramentsky hodit. Ovšem, jak budu psát v koňském sedle své zápisky, to opravdu netuším. Ovšem, kdyby šli poníci pomalu, mohlo by to jít, jelikož na velbloudu jsem již jel i bez držení a bylo to v naprosté pohodě.

Výlet na koních mohu každému doporučit, přestože v lesothských horách se místy může jednat i o dosti adrenalinovou záležitost. Na hřbetech koní jsme pochodovali po vrstevnicích kopců, kamenitou a místy i zablácenou cestou, sotva metr širokou. Na jejímž okraji byl většinou příkrý sráz dolů do koryta řeky Makhaleng (nejsem si jistý názvem řeky, původně mi naši průvodci odkývali, že se jedná o řeku Orange, ovšem s pomocí mapy jsem později vydedukoval název Makhaleng).

Odměnou za prožité krušné a nepohodlné chvíle v koňském sedle nám bylo, kromě nádherného pohledu na vodopád, i úžasné ticho, vyrušované pouze šuměním řeky a cvakáním koňským kopyt. Ten klid a nebe bez jediného mráčku, zastřené pouze mírným oparem, to byl opravdový balzám na nervy.

Nebyl bych to já, kdyby mně nepotkala po cestě veselá příhoda z natáčení. Na jednom rozcestí, přestože jsem jel uprostřed celé skupiny a ve předu i na konci karavany byl horský průvodce, se můj kůň náhle vydal jinou cestou. Zkoušel jsem otočit jej zpět, tvrdohlavě však mé pokyny odmítal a šel stále pryč od ostatních. Vzhledem k šíři cesty jsem se neodvažoval silněji zatáhnout za uzdu, měl jsem totiž strach se otočit a smiřoval se pomalu s jinou trasou mého soukromého výletu. Ovšem černý jezdec, uzavírající startovní pole, slezl ze svého oře a přispěchal mi pěšky na pomoc. V první moment jsem však měl dojem, že chce situaci spíše zhoršit, to když koně šlehl větví a ten se mírně vzepjal a poté se začal točit doprava. Po sérii dalších ran, kdy ve mne byla strachy jen úplně malinkatá dušička, se na úzké cestě na pokraji srázu otočil úplně a poslušně se vrátil zpět k ostatním. A světe div se, od té doby jsem s ním začal vycházet. Dokonce i na mé požádání zastavil, kdykoliv jsem se rozhodl něco fotografovat.

Ovšem příhodu ze sedla jsem nezažil pouze já. Třeba náš průvodce Martin se cestou také znenadání odpojil, vyjel mimo cestu a vydal se přímo na nejbližší vrchol kopce. Vzhledem k obratnosti a ladnosti s jakou seděl v sedle, jsme si všichni pomysleli, jaký je to dobrý jezdec, když si dovolí vyjet ze lepším výhledem na tak krkolomný vrcholek. Po návratu nás však ujistil, že to pouze na jeho koně přišli horolezecké choutky a jelikož byl lehce nedotáčivý, musel s ním udělat zmíněný okruh, než se mu podařilo vrátit zpět na cestu.

Vrcholné číslo však předvedl Honza, který slézal z koně, aby si vyfotografoval jedno z mnoha údolí. Seskočil, ovšem jeho levá noha uvízla ve třmenu, načež kůň popošel dopředu a poslal Honzu na záda. Navíc se při pádu utrhla přezka na Honzovým sandálech. Krom toho, jak obtížné bylo pokračovat v jízdě s botou, která mu nestále sklouzávala, se Honzovi naštěstí nic jiného nestalo. To byl také nápad, vyjet si na koně v sandálech, bohužel tak byla obuta většina skupiny, pouze já měl vhodnou pevnou obuv.

Uvítali jsme další přestávku u vodopádu, kde se plně projevil rozdíl mezi dvěma částmi naší skupiny. Pavel s Martinem se totiž svlékli a oba dva hupli do vody pod vodopádem, přestože voda mohla mít tak kolem pěti až osmi stupni Celsia. Oni jsou vůbec oba dva mnohem přírodnější typy lidí než je lehce zhýčkaný zbytek skupiny, nechající si s lehkým srdcem příležitost k osvěžení ujít. Na stejné dvě skupiny jsme rozděleni i co se týče názoru, zda k jiným, tentokrát Viktoriiným vodopádům letět nebo jet veřejnou dopravou.

Na koni k vodopádu, JAR [Mart Eslem]

Na koni k vodopádu

Cesta stejnou trasou zpět již byla naprostou pohodou a cítili jsme se již jako zkušení horští jezdci. Vůbec celý tento výlet do skoro opuštěné pustiny, vzdáleně mi připomínající peruánské Andy v okolí Cuzca, byl příjemným zpestřením celého dosavadního pobytu, trávenému převážně na sedadlech mikrobusu.

Před třetí hodinou jsme však již opět na zmíněných sedadlech seděli a pokračovali směrem k přehradě Katse Dam u jejíž hráze plánujeme dnešní nocleh. Před městečkem Marakabei jsme si užili malý úsek cesty bez asfaltu. O to těžší bylo v takovém terénu psát mé poznámky, ale během svých předešlých cest jsem si na psaní za drncání autobusu již zvykl. Spousta zážitků by totiž přišla o svou autentičnost.

V okolí Marakabei, má dle mapy opět být na cestě asfaltový koberec, ale pak až k přehradě povede kamenitá horská cesta, a to na zhruba stokilometrovém úseku. Během cesty z Maseru jsme již projeli kolem několika strážných budek, u kterých byla i závora přes cestu. Nejedná se však o žádný nepříjemný zážitek z probíhající kontroly či o vymáhání horských poplatků, ale o evidenci projíždějících vozidel, čímž se kontroluje, zda každé, které do hor Maluti Mountains vjede, z nich také v pořádku vyjíždí. Museli jsme tedy vyplnit zelený formulář, kde po nás chtěli údaje jako jméno řidiče, počet spolucestujících a číslo nějakého osobního dokladu vedoucího naší skupiny. Po vyplnění a podepsání tiskopisu nám otevřeli závoru a s úsměvem zamávali na další cestu.

Podle výškoměru, který má Martin na svých hodinkách, se pohybujeme v nadmořských výškách kolem dvou a půl tisíce metrů. Lesotho je údajně jedinou zemí na světě, kde ani metr čtvereční celkové rozlohy není položen pod úrovní jednoho tisíce metrů nad hladinou moře.

Pár kilometrů za Marakabei opět skončila asfaltová silnice. Ovšem nebylo to ani moc poznat, jelikož byla samý hrbol a výtluk. Cesta místy vedla téměř po hřebenech jednotlivých hor a vzhledem k maximální možné rychlosti jízdy nám brzy bylo jasné, že k přehradě rozhodně nedorazíme za světla. Jestli k ní ovšem dnes dorazíme vůbec.

Horská silnice, JAR [Mart Eslem]

Horská silnice

Jelikož jsem naposledy jedli sušenky k snídani, je dost aktuální z důvodu hladu, zastavit v prvním městě, kde bude možné, k snědku něco sehnat a možná tam rovnou i vyhledáme místo k noclehu. Všichni jsme po projížďce na koních a několika hodinovém kodrcání v mikrobusu po prašných cestách docela dost špinaví, zasmrdění od kobyl, ale hlavně utahaní a hladoví.

Již za úplné tmy jsme dorazili do městečka Thaba-Tseka a bez váhání se tam ubytovali v první spatřené ubytovně Mountain Star Lodge. Na to, o jaký zapadákov se jedná, nám zdejší slušně zařízené pokoje s vlastní sociálkou a televizí připadali jako osmý div světa. Po dlouhém čekání na jídlo jsme se dobře navečeřeli v již nepříliš vzhledně vypadající restaurační místnosti v komplexu ubytovny a rozprchli se na pokoje. Skočím do sprchy a hurá na kutě!

V koupelně jsem však opět zažil malé dobrodružství. Na oddělené kohoutky jsem tentokrát vyzrál pomocí skleničky. Vždy jsem si napustil polovinu horkou vodou a dolil ji studenou, načež jsem její obsah na sebe vylil. Opět se z koupele stala pořádná fuška. Doporučuji však všem, kdo tento můj zlepšovák použije, aby vždy prstem okusil teplotu vody před jejím vylitím na holé tělo. Já to totiž nedělal a poté, co jsem si nalil, jednu takto smíchanou sklenku vody na přirození, jsem zařval a vypadl z vany ven. Horké vody je tedy lépe méně než více, protože, když ji dáte málo, hrozí maximálně …… každý pán si tu velikost jistě umí představit!

Kapitola 7 – Do Maseru

By | Deník 001

Předzvěstí dneška, tedy pátku třináctého, bylo opět hrozivé Honzovo chrápání. Opět jsem se snažil zalézt kamsi mimo akční rádius mých uší. Zkusil jsem zalézt do koupelny a zavřel za sebou i dveře. Bohužel tam jeho chrápání rezonovalo ještě více než v pokoji, díky čemuž jsem se za pár minut opět vrátil na postel. Papírové zátky v uších a polštář omotaný kolem hlavy opět ani trochu nepomáhal. Usnul jsem až k ránu.

Po probuzení se Honza snažil zlepšit mou náladu a udobřoval si mne vyprávěním vtipů. Povedlo se mu to, jedním mně opravdu dostal. Pokusím se jej reprodukovat.

Paní učitelka ve škole zadá dětem úkol vytvořit větu a zakomponovat do ní slovo Yetti. Přihlásí se Anička a chrlí ze sebe: “Prosím, sněžný muž Yetti žije v horách!”

“Ano, výborně” chválí učitelka Aničku. Po Aničce se přihlásí Jaroušek: “Yetti je chlupatý a žije v horách.” Sotva Jaroušek domluví, už se hlásí malý Dežo: “Pani učitelko, my sme si něco připravili dohromady s Eržíkou!” A oba dva spustí: “Je ty zimá?” ” Je ty pičo!”

Hned po snídani se naplno projevilo, co je dnes za den. Nakládali jsem si věci do auta, když přiběhl Martin celý rozrušený tím, jak Pavel před chvílí dostal záchvat, několikrát omdlel a při tom s sebou seknul o zem. Prozradil nám, že Pavel údajně užívá prášky na nervy, ovšem neví z jakého důvodu. Včera večer si vzal jako každý den svůj lék, spolu s ním spolkl i pilulku Lariamu proti malárii a vše zapil panákem whisky. Ani se proto nedivím jeho nenadálé nevolnosti, jedná se o kombinaci, která by porazila i slona!

V devět hodin jsme s malým zpožděním tedy konečně opustili Cradock, ležící na břehu řeky Great Fish, a namísto do Middelburgu jsem se vydali do Hofmeyru. Změnou trasy vedoucí do Maseru, hlavního města Lesothského království, bychom měli ušetřit kolem jednoho sta kilometrů. Přesunout se do horského království Lesotha, konkrétně právě do jeho tří set tisícového hlavního města, je naším cílem pro dnešní den.

Celé království, jehož území je zcela obklopeno územím Jihoafrické republiky má více jak dva miliony obyvatel a v jeho čele stojí král, který jmenuje vládu. Kromě této plní však převážně reprezentační povinnosti. Konstituční monarchie v rámci Commonnealthu má svou vlastní měnu – loti. Úředními jazyky jsou angličtina a jižní sothština. Království, dříve známé jako Basutsko získalo nezávislost již v roce 1966.

Když již držím tužku v ruce a píšu, vrátím se ještě k několika informacím o Jihoafrické republice, jejíž území dočasně opouštíme. V Jihoafrické republice se lze setkat kromě angličtiny ještě s afrikánštinou a s devíti bantuskými jazyky. A v každém z těchto případů se jedná o úřední řeč. Afrikánsky zní i většina nápisů a tento způsob mluvy je rozšířen převážně mezi Búry. Búrové tvoří přes dvě třetiny současného bílého obyvatelstva a původně se jedná o potomky Holanďanů, Dolnoněmců a později i přistěhovalých Hugenotů, kteří přišli v polovině 17. století do Kapska.

Cesta příjemnou i když monotónní krajinou ubíhá jako voda a z Hofmeyru jsem pokračovali v cestě dál směrem na Steynsburg. Jedná se o malé poklidné městečko uprostřed ničeho, odkud naše cesta vedla dále do Moltena.

Na půli cesty však musíme odbočit doleva na Burgersdorp a pak dále na Aliwal North a Rouxville. Z těchto všech vyjmenovaných míst či měst, ležících na naší dnešní trase, však pouze Aliwal North stálo za zmínku reportérům z Lonely Planet a lze se o něm dočíst pár strohých informací v jejich knižním průvodci. Jedná se o město na břehu řeky Orange a zároveň na hranici mezi provincií Eastern Cape a Free State. Místo je známé svými léčivými minerálními koupelemi a horkými prameny. Jelikož je ještě brzy na oběd, v Aliwal North jsme ani nestavěli a kdybychom nepotřebovali tankovat, projeli bychom i Rouxville. Na Rouxvillské čerpací stanici Shell jsme doplnili svou nádrž o dalších šedesát litrů benzínu a použili místní nevábné záchodky.

Na silnici za Rouxville jsem uhnuli doprava na Zastron a přestože není ještě ani půl jedné, máme za sebou již dvě třetiny dnešní trasy. Čím se dostáváme více a více na sever, tím větší je vedro, díky pobytu na jižní polokouli je vše obráceně. Naštěstí se nemusí chodit po rukou. Až na nepříjemné horko, navíc umocněné pobytem v mikrobusu, ubíhá dnešní den v naprosté pohodě. Dokonce i Pavlovi se již vrátila barva.

Ve dvanáct hodin a čtyřicet minut jsme minuli Zastron a směřujeme na Wepener, z kterého by to do hlavního města Lesotha nemělo být již více než sto kilometrů. Vzdálenosti zde v Jižní Africe jsou zcela jiné než na jaké jsme zvyklý z domova. Pět set šest set kilometrů tady nic neznamená, přestože u nás doma bychom po ujetí takové vzdálenosti již mnohdy byli mimo území České republiky. Jednotlivá městečka jsou od sebe vzdálena desítky kilometrů a mezi nimi člověk projíždí jen nekonečné pláně a pastviny, uprostřed nichž se sem tam mihne nějaká farma, velmi často nabízející i možnost ubytování.

Zatímco se zmiňuji o pohledu obyvatel velkých zemí na vzdálenosti, vybavuje se mi jedna historka, kterou jsem zažil s kolegou Matthewem. Je to tentýž rodilý Američan, o kterém se zmiňuji již ve svých záznamech z cesty do Polské Osvětimi. Bude tomu více než rok, co jsem se rozhodoval, jak využiji volnou letenku od British Airways a tehdy jsem přemýšlel i o návštěvě Las Vegas. Nakonec však došlo na New York, jelikož britská společnost do města zábavy a hazardu nelétá. Ptal jsem se onehdy Matthewa, jak bych se mohl přeci jen dostat do Las Vegas a on mi, jako by se nechumelilo odpověděl, abych letěl do Denveru, že je to odtamtud kousek. Jaký byl můj šok, poté co jsem s pomocí mapy zjistil vzájemnou vzdálenost přesahující jeden tisíc kilometrů!

Lidé pocházející z rozlehlých zemí prostě smýšlí jinak, ale mne tehdy taková vzdálenost od mých úmyslů odradila. Optal jsem se jej tedy, jestli se nezbláznil, chtít po mně přesun srovnatelný s cestou přes polovinu Evropy, takovou dálku jsem se trmácet nehodlal. Po zážitcích zde v Jižní Africe mám však již na věc jiný názor. Měl jsem tehdy jet, pokud chce člověk něco vidět, nesmí se nechat ničím odradit. Ovšem díky své váhavosti jsem mohl spatřit a navštívit, tehdy ještě stojící věže Newyorského Obchodního Centra, zatímco Las Vegas je stále celé a nikam mi neuteče.

Ve čtvrt na dvě jsme dorazili do Wepeneru, který jsem však také pouze minuli z levé strany a nabrali směr na Dewetsdorp. Nedojedeme ovšem až do Dewetsdorpu, nýbrž za Wepenerem zabočíme doprava na Hobhouse. Celý úsek cesty z Wepeneru do Hobhousu kopíruje již hranice Lesotha.

Za Hobhousem je dalším městem při cestě Ladybrand, ze kterého je to do Maseru již jen co by kamenem dohodil. Poslední etapu cesty jsme si zpestřili puštěním autorádia, kde nás zaujala místní hudba, připomínající ruské harmonikové melodie v kozáčkovém rytmu.

Oživujeme si tak dlouhou chvíli každodenních několika hodin trávených v kabině auta. Včera jsme například poslouchali audiokazetu s Járou Cimrmanem a váleli se smíchy z toho, co dokáže soubor okolo pánů Smoljaka a Svěráka vymyslet za ptákoviny.

Již zmiňovanou první skladbu v rádiu vystřídala píseň znějící pro změnu jako sbor ruských mužíků. Zřejmě dny na počest zániku Sovětského svazu na vlnách místního rádia?! Za dalším kopcem jsme již bohužel ztratili signál této zajímavé rádiové stanice na frequenci 98.2 FM a museli přeladit na jinou.

Kolem půl třetí jsme překročili hranice Lesotha na přechodu Maseru Bridge. Po mostě přes řeku Caledon jsem vstoupil do svého 37. státu, ovšem do teprve prvního ryze černošského. Bílí lidé zde jsou pouze turisté nebo zahraniční experti pracující pro vládu. Na hraničním přechodu jsme se trochu zdrželi díky čekání ve frontě na výstupní razítka z Jihoafrické republiky a poté ještě při placení mýtného za přejezd mostu Maseru Bridge. Nejbližšími dvěma úkoly bude najít ubytování a někde se najíst, máme totiž již všichni veliký hlad.

Ubytovali jsme se v Anglican Training Centre, o čemž nevím jestli mám mluvit jako o ubytovně. Jestli jsem to dobře pochopil, jedná se o jakési centrum boje proti onemocnění AIDS a pokoje se nachází v areálu křesťanské církve. Dnešní nocleh kompenzuje zřejmě včerejší úlet v podobě čtyřhvězdičkového ubytování. Ubytovna je jeden velký hnus, na hranici mezi ubytováním a spánkem pod širým nebem.

Hodili jsme zavazadla na cimry a vyrazili do centra na pozdní, nicméně zasloužený a toužebně očekávaný oběd. Musíme s sebou hodit, jelikož údajně brány našeho dnešního útočiště zavírají v sedm hodin večer, tedy těsně po setmění. Domníváme se, že je to z bezpečnostních důvodů, jelikož není snad většího zážitku, než potkat černocha ve tmě.

Nejedná se o žádný rasistický vtip, ale oni opravdu jsou potmě téměř neviditelní a když nic horšího, mohou způsobit přinejmenším leknutí. Proto je i nepříjemné jezdit autem po tmě, jelikož zde každou chvíli nějaké černé dítě přebíhá silnici a téměř vždy si k tomu vybere neosvětlené místo. Po setmění panuje tedy veliké nebezpečí dopravní nehody, tj. srážky s černochem.

V noci nejsou děti vidět, ale ve dne jsou krásné, JAR [Mart ESLEM]

V noci nejsou děti vidět, ale ve dne jsou krásné

V půl páté jsem se konečně s chutí pustili do jídla ve Steers Fast Foods, které jsme objevili na jedné z hlavních ulic, hned naproti hlavní a údajně jediné budovy pošty v celém království. Po jídle jsme si šli prohlédnout ulice Maseru. Je až s podivem, jak moderní a čisté budovy se zde v údajně zaostalé zemi třetího světa nacházejí. I lidé na ulicích jsou velice slušně oblečeni a mnohé mladé dívky jsou dokonce převelikými parádnicemi. Za místní obchodní centrum by se nemusela stydět mnohá města u nás v Čechách, ba co víc, většina si může o takovém nechat i zdát.

Centrum Maseru, JAR [Mart ESLEM]

Centrum Maseru

Velmi zajímavé je i sledování místních žen, nosících nákupy či jiná břemena na hlavách. Představoval jsem si, jak se u nás člověk se vším táhne v rukách a bolí ho pak z toho záda. Zde si s nákupem ještě vyjdou na procházku po městě, jako by se nechumelilo a o nějakých bolestech zad či jiných ortopedických problémech snad ani nemají potuchy.

Prodejna? JAR [Mart ESLEM]

Prodejna?

Po návratu z města podniknuvšího již za úplné tmy, kdy protijdoucí černoši nás každou chvíli vylekali jako duchové vystoupivší z mlhy, jsme konečně vedoucímu expedice Martinovi, nastínili úmysl upravit itinerář posledního týdne našeho pobytu v zemích jižní Afriky.

Z počátečního neformálního rozhovoru se vyvinula dlouhá vzrušená debata na jejímž konci jsme se všichni shodli, že změna nebude úplně od věci. O všem se rozhodne, až se dozvíme cenu letenek z Johannesburgu k Viktoriiným vodopádům. Jakmile se dozvíme, na kolik by nás tento neplánovaný let finančně vyšel, nastane rozhodný okamžik celé expedice – zda zůstaneme všichni pohromadě nebo zda se rozdělíme na dvě skupiny a setkáme se až poslední den na letišti v Harare, hlavním městě Zimbabwe.

Většině z nás se totiž nechce plahočit přes celé neklidné zimbabské území se všemi našimi zavazadly, bůhvíjakými prostředky veřejně dopravy. Máme ještě týden na rozmyšlenou, jakou variantu zvolíme.

Před spaním jsem chtěl zavolat domů, abych se opět ohlásit a ujistil všechny, že jsem v naprostém pořádku. Můj telefon, bohužel, nebyl schopen napojit se do sítě žádného z místních mobilních operátorů. A to i přestože, při ručním vyhledávání ukázat dvě možnosti. Snad tedy o mně doma nebudou mít starost.

Posledním dnešním zážitkem bylo prosté večerní koupání. Jelikož jsem nenašel odvahu a neměl ani žaludek vhodně naladěn ke vstupu do pánských sprch, a to dokonce ani v botách, zvolil jsem jako náhradní řešení dámskou koupelnu. Na “dámách” ovšem nebyly sprchy, pouze vany. A tyto vany si rozhodně s Mr. Propperem netykaly.

Což o to, nebyl problém, nesedat si na dno a zůstat pouze v podřepu, největší starost mi činili dva od sebe vzdálené vodovodní kohoutky, z jednoho tekla ledová a z druhého téměř vařící voda. Zajímalo by mne, který koumák tenhle systém vymyslel. V čisté vaně se logicky voda smísí a tím se dosáhne požadované teploty, nepochopím ovšem, jak se má obsluhovat stejně řešené umyvadlo.

Nebyl takový problém s namočením a namydlením, to ještě z červeného kohoutku tekla teplá voda, ale show nastala, při fázi splachování, kdy voda byla již téměř vařící. O studenou koupel jsem vzhledem k nízké večerní venkovní teplotě opravdu nestál, a proto jsem vymyslel následující. Udělal jsem z dlaní misku a nabíral do nich nejprve studenou vodu, kterou jsem následně doléval trochou vody vařící. Teprve takto smíchanou vodu jsem cákal na namydlené tělo. Ani nepamatuji, kdy jsem se naposledy při koupání tak nadřel. Ale díky bohu za možnost, moci se před spaním alespoň v trochu důstojných podmínkách umýt.

A teď se musím pokusit co nejdříve usnout, než přijde na pokoj Honza s ostatními. Opět spíme v jedné místnosti, společně s Pavlem a Martinem, proto nehodlám poslouchat chrápání na potenciálních třech frontách.

Kapitola 6 – Po Dálnici Východního Kapska

By | Deník 001

Po noci strávené nakonec na pohovce ve vstupní hale mi bylo sděleno, že Honza ani trochu nechrápal. Mě to ale ani trochu nevadilo, jelikož chrápali zajisté jiní a navíc jsem se celkem pohodlně a dostatečně vyspal. To jsem ještě netušil, že lépe se mi nepodaří vyspat již ani jednou do konce celého našeho putování po zemích na jihu Afriky!

Zabalili jsme si věci, došli si opět do obchodu Seven Eleven pro něco k snídani a čekala nás “operace Lariam”. Včera večer jsme si totiž zapomněli vzít lék proti malárii, a tak to dnes musíme napravit. Koupil jsem kakao, abych mohl prášek s báječným chuťovým ocasem něčím sladkých ihned zapít. Jedná se o základní předpoklad, alespoň u mne, mít připraveno něco na zapití či zajedení tohoto léku. Lariam má tak strašnou chuť, až by se člověku, pokud by jej musel rozkousat či cucat, z něj udělalo nevolno.

V půl deváté jsme dokončili nakládání našich zavazadel do mikrobusu a vyrazili k pobřeží oceánu. Všichni se na parkovišti kamsi rozutekli, přestože kromě vln tady není nic zajímavého. Já raději zůstal v autě, kochal se pohledem na obrovské vlny, tříštící se o pobřežní skaliska a v klidu snídal před pár minutami zakoupené sušenky.

Volal jsem opět i do Čech a konečně mi přišli i nějaké SMS zprávy od Lenky. První slova mého kamaráda poté, co poznal, kdo mu volá byla : “Tak co, už jste sbalili nějaký černošky?!” Každý z blízkého okruhu mých známých si jistě okamžitě vybaví, komu jsem asi volal…

Naše další cesta vede stále po dálnici N2 a naším cílem zůstává Port Elizabeth. Právě projížděný úsek pobřeží se nazývá Garden Route (Zahradní cesta) a své jméno získal díky rozmanitosti a kráse okolní přírody. Krajina se zde mezi oceánem ležícím zprava a pohořím Little Karoo tyčícím se nalevo, jen tak zlehka vlní, díky čemuž lze dohlédnout z okénka mikrobusu do veliké dálky.

Člověk by vypotřeboval spoustu fotografického materiálu, musím se však krotit a šetřit si záběry na další dny, vždyť jsme tu teprve čtvrtý den a již mám založený třetí film z dvanácti ruliček, zabalených s sebou na tuto cestu.

Dálnice N2, JAR [Mart Eslem]

Dálnice N2

Abych o Jihoafrické republice stále jen “nebásnil”, musím se zmínit o vzájemných vztazích mezi černými a bílými obyvateli. Kde bydlí běloši a kde černoši se dá poznat na první pohled. Nádherná architektura luxusních vilových čtvrtí ohromně kontrastuje s mnohdy oplocenými předměstími, kde stojí jedna plechová bouda vedle druhé dřevěné. Ti nejmajetnější obyvatelé předměstí se zmohou i na lehké stavby z neomítnutých tvárnic. Myslím, že apartheid sice již oficiálně neexistuje, ale stále ještě bude v mnoha zdejších duších. Předpokládám, že každý zná význam slova apartheid, ale přesto si dovolím citovat jeden naučný slovník. Apartheid je politická rasová segregace a diskriminace sledující cíle vytvořit a upevnit nadvládu jedné rasové skupiny nad jinou skupinou či skupinami, které jsou považovány za méněcenné.

Nelze se však zdejším lidem divit, jelikož v celé zemi, která čítá přes čtyřicet milionů obyvatel, tvoří více jak dvě třetiny černí obyvatelé. Každý v Čechách si jistě umí nebo raději ani nechce představit, jaká by u nás doma panovala situace, kdybychom museli žít společně s třiceti miliony cikány, kteří nechtějí a nikdy nebudou chtít pracovat. Je sice pravda, kriminalita “rómů” je u nás v porovnání se zdejší kriminalitou černých obyvatel zanedbatelná, ale ještě větší pravdou je, že naše vláda zřejmě má na to, aby cikány zdarma živila, což vláda jihoafrická očividně nehodlá a díky tomuto postoji se zřejmě potýká s tak vysokou mírou trestných činů.

Já zastávám většinou nepříjemné názory. Člověk je živočišný druh a proto by pro něj měl platit zákon přírody – kdo je neschopný, nepřežije. Proč by měli ti schopní a mající chuť a vůli pracovat, táhnout a živit lenochy a flákače. Za zabezpečení určitého řádu a přísunu nejnutnějších životních potřeb by měl mít každý alespoň kousek cti v těle a odvděčit se společnosti vykonanou prací. Místo toho spousta lidí parazituje na činnosti ostatních, což se bohužel týká u nás doma v České republice i spousty lidí tzv. bílých. Zaujímám k celé této záležitosti velmi tvrdý a neúprosný postoj, nicméně jsem přesvědčen o pravdě ležící kdesi velice blízko.

Mohl mne proto, ačkoliv se mně to nikterak netýká, trefit šlak, při uvažování či dokonce dočasném zavedený tzv. milionářské daně po letošních katastrofálních povodních. Opět ti schopní a úspěšní mají na své schopnosti doplatit. Ne nadarmo se říká, jak je úspěch v Čechách skoro až trestným činem. Místo snížení podpor v neschopnosti (ano v neschopnosti, být nezaměstnaný není nic jiného než být neschopný) a vyhnání všech povalečů do práce na odstraňování povodňových škod, co se udělalo? Vezme se těm, kteří vždy spoléhají pouze sami na sebe a nikdy nic od ostatních nechtějí ani nepotřebují. Naše milá vláda si samozřejmě nechce rozházet dobré vztahy se svými voliči. Ještě aby se nevolili sociální demokraté, když se pak dá zvesela vysedávat po hospodách a každý měsíc udělat pouze maličkost – stoupnout si do řady na některém z příspěvkových úřadů. Není pravda, že by nebyla práce, je jenom nevole pracovat. Vždyť zůstat doma je tak pohodlné. Určitě bych nerušil přídavky na děti, ty za neschopnost svých rodičů nemohou, ale podporu v nezaměstnanosti bych zrušil úplně a vidělo by se, jak by začali všichni kmitat!

Pohled z okénka, JAR [Mart Eslem]

Pohled z okénka

Městečko Knysna, místo naší další zastávky, je opravdu nádherné moderní letovisko, kde si člověk připadá skoro jako v Evropě. Zaparkovali jsem u vody a šli se projít po pobřeží plném obchůdků se vším možným, lemovaném zaparkovanými jachtami. Knysna údajně získala v nějaké soutěži titul nejkrásnějšího města Jižní Afriky. Nevím sice, jak je to s tímto oceněním horké, ale je tu opravdu hezky. Zajímavostí je založení města mužem jménem George Rex, který byl všeobecně považován za nemanželského syna anglického krále Jiřího III. Podle krále Jiřího se jmenuje správní město celého zdejšího regionu – George, kde však není nic moc zajímavého, a proto jsme jej již bez povšimnutí minuly.

Přístav Knysna, JAR [Mart Eslem]

Přístav Knysna

V Knysně jsme s Honzou nakoupili první jihoafrické suvenýry. Já koupil Dominice pravítko s obrázky místní divoké zvěře a přívěsek na krk. Honza se plácl přes kapsu a koupil si nádherné šachy s velkými figurami představujícími zvířata tzv.velké pětky, což je slon, bůvol, lev, leopard a nosorožec. Malé figury, pěšci mají podobu osmi paviánů. Budu mu mít co závidět, škoda, šachy mám již doma přivezené z Egypta, jinak bych si je zřejmě koupil také.

Obchodní centrum v Knysně, JAR [Mart Eslem]

Obchodní centrum v Knysně

Další dnešní zastávkou bylo městečko Humansdorp, ležící asi osmdesát kilometrů před Port Elizabeth. Nebyla to ovšem zastávka poznávací, nýbrž konzumovací. Měli jsme všichni již hlad, žízeň a nutnou potřebu. Naším útočištěm se opět stalo rychlé občerstvení Wimpy. Zastávka posloužila i k protažení a probuzení našich rozsezených a sluncem v uzavřeném mikrobusu týraných těl. Díky únavě většina z nás po cestě již každou chvíli tloukla špačky a jak Honza trefně poznamenal, chvílemi nás málem spalo všech osm.

U jídla nás pobavil vedoucí naší expedice Martin. Vyprávěl, jak po cestě samozřejmě také poklimbával, ovšem v jeden okamžik se probudil, otevřel rozespalé oči a málem na mně zařval : “Ty vole, co děláš proč nedržíš volant!” V ten okamžik se totiž spletl a neuvědomil si, na jaké straně zde řidič sedí. Proto jej vyděsilo, když jsem se místo řízení štrachal v batohu, otočen zády ke směru jízdy. Není však sám, komu se to plete i já pořád chodím k autu z druhé strany, jak jsem zvyklý z domova.

Kolem třetí hodiny jsme projeli Port Elizabeth, více jak milionové město ležící 785 kilometrů na východ od Kapského města. Ve Viktoriánské době bývalo Port Elizabeth malebným přístavním městečkem, v současnosti však zde převažují problémy s nezaměstnaností a kriminalitou. Z tohoto důvodu se i mnoho lidí stěhuje pryč, většinou na západ do oblasti Kapského města.

Několik desítek kilometrů za Port Elizabeth již budeme odbočovat z pobřeží do vnitrozemí. Po dálnici N10 nabereme směr na Bloemfontein, správní středisko provincie Free State. Toto město sice nenavštívíme, ovšem nedá mi, alespoň krátce se zmínit o zajímavosti s tímto městem spojené. Narodil se v něm, 3. ledna 1892 anglický prozaik, filolog a literární kritik John Ronald Reuel Tolkien. Ano uhodli jste, autor slavné a nedávno i zfilmované trilogie Pán prstenů.

A najednou mikrobus přestal jet – došel nám benzín! Naštěstí u nás po chvíli zastavil černý řidič s nákladním vozem a ihned se ptal, zda nepotřebujeme pomoc. Naložil tedy průvodce Martina a odvezl ho k nejbližší čerpací stanici. Je to opravdu smůla, jelikož je pouhých pět kilometrů před námi.

Okolo čtvrté hodiny odpolední začíná již být chladno, teplotní rozdíl mezi dnem a nocí je asi to jediné, co je zde zatím nepříjemné. Při zastávce na tankování v Patersonu jsem si proto skočil do zavazadlového prostoru pro bundu. Do setmění zbývá něco přes dvě hodiny, takže můžeme ujet ještě kolem dvou set kilometrů. Jako místo dnešního noclehu se tedy rýsuje Cradock nebo spíše Middelburg, zaleží na Honzovi, jak se bude cítit. Do Middelburgu je to ještě asi 250 kilometrů.

Krajina Východního Kapska, JAR [Mar Eslem]

Krajina Východního Kapska

Nakonec jsme to pro dnešek zapíchli v Cradocku a ubytovali se v luxusním čtyřhvězdičkovém hotelu Victoria Manor, kde nás uvítal v recepci zpěvem černošský sbor. U večeře jsem poprvé v životě ochutnal maso z antilopy a dali jsme si opět dohromady s Lenkou a Hankou láhev bílého vína, toho samého, které jsme ochutnali již v Kapském městě, je totiž vynikající! Po večeři, probíhající formou samoobsluhy u švédských stolů, jsme se sešli, vyjma Martina a Pavla na pokoji u holek. Zosnovali jsme totiž malé spiknutí proti oficiálnímu plánu cesty. Jelikož si stejně téměř vše zajišťujeme sami, včetně dopravy, hodláme trochu změnit itinerář cesty i za cenu neplánovaných výdajů navíc. Toužíme totiž navštívit Sun City, jakousi obdobu amerického Las Vegas a chtěli bychom k Viktoriiným vodopádům letět letadlem, namísto zamýšlené místní autobusové dopravy. Ušetřili bychom tím čas i starosti s přejezdem území Zimbabské republiky, kde to může být s bezpečností všelijaké. Úplně budou stačit přesuny do hlavního města Harare a do oblasti tzv. Great Zimbabwe, údajně nejvýznamnější architektonické památky na jih od egyptských pyramid. Vše jsme si s pomocí mapy a knižního průvodce Lonely Planet dobře promysleli a hned zítra ráno se s tím pochlubíme našemu průvodci Martinovi. Všichni jsme zvědavý, jak se na to bude tvářit.

Kapitola 5 – Střelkový mys a dále na východ

By | Deník 001

Prožil jsem díky Honzovy noc hrůzy. Jeho chrápání mi nedovolovalo usnout. Je to opravdový přeborník, v jednu chvíli mi odpoví na mé mlaskání a v příští vteřině opět chrápe s plným nasazením. Jako kdyby chrápání nestačilo, ničila mně i hrozně měkká a prověšená matrace. Díky ní jsme se s Honzou k sobě téměř celou noc tulili. Spací pytle totiž klouzaly po svažujících se stěnách jednolité matrace manželského letiště a dovolili nám ležet pouze uprostřed.

V polovině noci, poté co jsem již ze zoufalství přemýšlel o trachetomii na Honzově hrdle, jen abych mohl v klidu usnout, jsem si vyndal z tašky karimatku a lehl si na zem vedle postele.

Tím jsem sice ulehčil zádům, nicméně akustický problém zůstával i nadále nevyřešen. Utrhl jsem si tedy kousek WC papíru a zacpal si s ním uši, dokonce jsem si i přes hlavu omotanou ručníkem ještě přetáhl kapuci spacího pytle. Sice to moc nepomohlo, ale přesto jsem asi z vyčerpání po nerovném boji konečně usnul.

Ihned po snídani jsem vyrazili na pobřeží moře. Poprvé v životě jsem tak spatřil vody Indického oceánu. Z oceánů mi zbývá již pouze Severní ledový, na což si zřejmě ještě dlouho počkám, jestli se vůbec k němu někdy dostanu. Ale jak se říká, nikdy neříkej nikdy.

Zdejší pobřežní vody jsou známé velice častým výskytem velryb. Ovšem, jak trefně včera poznamenal Honza : “Tady se velryby válej u pobřeží každej den, ale uvidíš, že zejtra neuvidíme ani ploutev!” A bohužel měl pravdu, viděli jsme jen jedno velrybí vydechnutí v dálce a to bylo vše. Ke všemu si ani nejsme jistí, zda to nebylo pouhé cákání vody o útes trčící kousek nad hladinu oceánu. Naštěstí je zde krásně členité skalnaté pobřeží, porostlé pestrobarevnými křovinami, skýtající malebná zákoutí doslova volající po fotografování! I počasí nám přeje, příjemně jsme zde strávili celé dopoledne.

Hermanus, JAR [Mart Eslem]

Hermanus

Dalším bodem dnešního programu je Střelkový mys, zde známý jako Cape Agulhas. Volant pro dnešek převzal Honza a myslím, že se velice rychle až téměř suverénně vypořádal s opačným gardem řízení. Mohu si díky tomu vychutnávat okolní krajinu, působící místy opravdu až pohádkově. Okolní příroda je moc krásná, cestu podél pobřeží Jižní Afriky mohu opravdu vřele doporučit, jedná se o úžasný zážitek. Krásná je nejenom okolní příroda, velice vkusně je řešena i architektura osídlených oblastí. Ne nadarmo se říká, že Kapské město je jedno z nejkrásnějších míst na světě.

Jelikož je dnes jedenáctého září, nedá mi to a musím si vzpomenout na přesně rok starou tragédii v New Yorku a Washingtonu. Výročí smutné události nám v Heřmanově (jak jsem pracovně překřtil městečko Hermanus) během naší procházky po pobřeží připomněli rozezněné zvony místního kostela, z čehož jsem usoudili, že je pravděpodobně sloužena mše za duše nevinných obětí terorismu.

Před polednem jsme cestou stavěli v malé samoobsluze místního řetězce marketů Seven Eleven a vybavili se pitím a něčím na zub. Konečně jsme si koupili i adaptéry na nabíjení telefonů a baterií do foto a video přístrojů, bez kterých bychom se za pár dní ocitli v koncích.

Po krátkém zastavení v obchodu jsem se opět vydali na cestu a já si během ní prožil malou osobní tragédii. Kousek za městečkem, ve kterém jsme nakupovali, ležela nalevo od silnice napůl vyschlá vodní plocha. Její vody díky slunečním paprskům jakoby připomínaly odpočívající duhu, každý kousek plochy měl nádech zcela jiné barvy. Jednalo se o pohled pro bohy, doslova jako vystřižený z ráje a já si jej nemohl vyfotit! To mě bude navždy mrzet, to mohla být má nejhezčí fotografie v životě!

Honza však projel kolem jako by se nechumelilo a já celý zkoprnělý spatřenou krásou ani nedokázal včas zareagovat a požádat jej o zastavení. Prostě toto nádherné místo přejel a snad si jej ani nevšiml, tak byl zabrán do řízení našeho dopravního prostředku. Honzovu jedinou momentální starostí je poslouchat rádio, držet volant a přemýšlet o místních křižovatkách. Křižovatky bez semaforů totiž zůstávají poslední záhadou týkající se zdejších dopravních předpisů. Po přijetí na křižovatku se ve všech čtyřech směrech nachází dopravní signalizace značící stop. Vůbec proto netušíme, kdo má přednost. Naštěstí nás vždy někdo pustí nebo jednoduše počkáme až všichni projedou.

Poslední úsek cesty ke Střelkovému mysu vedl skrze bažinatou oblast, kde dokonce ani není asfaltová silnice, cestuje se zde pouze po prašné avšak celkem rovné polní cestě. Oblast se dle mapy jmenuje Soetendals Vlei a byl by hřích ji nenavštívit, ukrývá vskutku krásné přírodní scenérie.

Pštrosí farma, JAR [Mart Eslem]

Pštrosí farma

Při fotografování majáku u Střelkového mysu jsem při lovu co nejhezčího snímku opět prožil anabázy s krytem objektivu svého fotoaparátu. Situace sice neměla trvání stejného příběhu z Brooklynského mostu v New Yorku, nicméně jsem se rozhodně mnohem více, jak se říká zapotil. Lezl jsem po balvanech na břehu oceánu, v touze dostat spolu s majákem do záběru i racka, dlouho a klidně posedávajícího na jednom z nejvýše položených útesů. Po dosažení vhodného místa, kde mé maličkosti již chvílemi hrozilo spláchnutí nějakou větší příbojovou vlnou, jsem najednou zaslechl důvěrně známý zvuk padajícího plastového kolečka. Jaké však bylo překvapení, poté, co jsem sklopil zrak a nemohl kryt objektivu nikde na kamenech kolem sebe nalézt. Jediné, nacházející se u mých nohou byl obrovský balvan. Pomalu jsem se tedy snížil do podřepu a velice opatrně, snažíce se neztratil i něco dalšího, uchopil vší silou kámen do obou rukou. Naštěstí jsem tuto náročnou vyprošťovací operaci zvládl, nejednalo se totiž o nic příjemného, šmátrat holou rukou poslepu pod balvanem přidržovaném rukou druhou. Díky bohu vše dobře dopadlo, kryt byl opět na světě, zpod kamene ani nic nevyběhlo a nekouslo mně do ruky a odměnou za krušné chvilky mi navíc byl nádherný pořízený snímek.

Maják Střelkovýho mysu, JAR [Mart Eslem]

Maják Střelkovýho mysu

Nejjižnější bod Afriky ovšem leží ještě o několik set metrů dále než zmíněný maják a u jeho útesů se údajně mísí vody Indického oceánu s Atlantikem. Polovina zdrojů uvádí, za toto místo střetu vod oceánů Střelkový mys a druhá polovina Mys dobré naděje. Ani já nevím, ke kterému názoru se přiklonit, každopádně dnes již mohu stoprocentně prohlásit, že jsem konečně poprvé v životě spatřil Indický oceán, ať již je pravda a skutečnost jakákoli. Žádný avizovaný barevný rozdíl mezi vodami jednoho či druhého oceánu však není nikde znát ani zde ani u Mysu dobré naděje.

 

Pomezní kámen dvou oceánů, JAR [Mart Eslem]

Pomezní kámen dvou oceánů

Z městečka L´Agulhas jsme odjeli kolem třetí hodiny směrem na sever. Přes Bredasdorp a Swellendam máme namířeno do Port Elizabeth, kam by nás měla dovézt dálnice N2, linoucí se z Kapského města až k hranicím Svazijska. Z autoatlasu jsem však zjistil, že Port Elizabeth je vzdáleno ještě asi šest set kilometrů, což značí jen ztěží takovou vzdálenost ještě dnes zvládnout ujet. Pojedeme tedy, co to půjde a zastavíme dle nálady, únavy a hladu v jednom z měst po cestě. Máme na výběr mezi městy Mossel Bay, George či Knysna. Dál, dle mých odhadů těžko dnes doputujeme.

Nedostatek pohonných hmot nás donutil zastavit v Heidelbergu, kde jsem si rovnou i dopřáli jídlo a pití v rychlém občerstvení řetězce Wimpy. U stojanu s benzínem jsme řešili problém, co se vlastně má do nádrže natankovat. Celou cestu jsem předpokládal, že náš Wolksfagen jezdí na diesel, ale personál čerpací stanice nám doporučil natankovat benzín. Trochu mně vyděsilo prohlášení, že je jedno zda načerpáme Natural 95 či Super 97. Nakonec, po dlouhém dohadování, jsme natankovali skoro osmdesát litrů Naturalu. Plná nádrž nás vyšla zhruba na tři sta randů, to je asi kolem jednoho tisíce korun.

Během rychlé večeře mne zaujali dvě věci. Polstrování sedaček rychlého občerstvení bylo potaženo tlustým průhledným igelitem, což mi přišlo z důvodu životnosti a uklízení jako velice šikovný nápad. A za druhé, u čerpací stanice, stejně jako je to u některých i u nás doma, prodávali dřevěné uhlí na grilování. To by samozřejmě nebylo nic zvláštního, ovšem spolu s uhlím prodávali i v igelitu balená nařezaná dřevená polénka. Tato nabídka tuhých paliv mne vede k připomínce, jak v celé Jihoafrické republice lesy zabírají sotva jedno procento celého území této veliké země. Tento nedostatek stromů vede vládu k přísné regulaci těžby dřeva. Skočit si do lesa a nalámat si tam nějaké klestí, jako se to běžně dělá v Čechách, je tady něco nemyslitelného.

Stmívá se zde již kolem sedmé hodiny a proto jsme zastavili v Mossel Bay a ubytovali se v Dolphin House Backpackers, jak se dnešní noclehárna jmenuje. Koupelna je společná pro všechny nocležníky a navíc budeme opět nocovat ve čtyřech na jednom pokoji. Kromě Honzy a mé maličkosti se k nám přidají i Martin a Pavel. Já jsem ovšem již rozhodnut spát na chodbě jelikož nehodlám promlaskat další noc za zvuků cirkulárky.

Pomalu končí třetí den našeho pobytu v Africe, sedím v kuchyňce naší ubytovny pro turisty a cítím lehké zklamání z výkonů našeho průvodce Martina, který nám skoro vůbec nic nepovídá o historii a reáliích navštěvovaných míst. V knižním průvodci je o většině míst sice spousta informací, ovšem jedná se o údaje převážně praktického rázu, nic moc zajímavého navíc se z nich člověk nedozví. Ale i tak jsem popsal již více jak šedesát stran svého bloku a budu se muset porozhlédnout někde ještě po jednom, jelikož tento mi zcela určitě nebude stačit a celý jej popíšu. Na druhou stranu mi Martinova skoupost na slovo zase dává více prostoru soustředit se na přibližování našich osobních cestovních zážitků, a to je mnohdy zajímavější než četba dlouhých řádků o mnohdy nic neříkající historii.

Tak trochu se mi stýská po mých holčičkách a po psech, kteří jsou jistě celý nesví, jak již dlouho nespatřili svého pána. Budu s tím muset asi něco udělat a zavolat do Čech. I přes problémy s kvalitou spojení jsem se dovolal Lence a ujistil ji, že jsem v pořádku. Dle hlasu jsem poznal, jak si oddechla, zřejmě měla strach, proč jsem se již dva dny neozval, nedalo se mi dovolat a nereagoval jsem ani na SMS zprávy. Sice nehodlám každý den volat domů, nicméně kvůli příjmu SMS zpráv si telefon každý den zapínám, abych se mohl ozvat zpět v případě něčeho naléhavého. Po pravdě jsem však žádné zprávy neobdržel. Je to podivné, vždyť mi je Lenka údajně posílala několikrát. Ještě divnější je, když se jí na displeji telefonu zobrazuje úplně jiné číslo než je to moje. Ovšem nehodlám se tím dále zatěžovat, důležité je, že se spojení podařilo.

Před spaním jsme ještě vyrazili na obchůzku do města, ale díky veřejnému osvětlení zapnutému či existujícímu pouze v ulici na které se nachází i naše ubytovna, a dalším nejbližším osvětlením zářícím v okolí obrovského kříže na skále nad nejvýše položenou ulicí, jsme nakonec skončili v baru přímo naproti Dolphin House Backpackers.

Na alkohol jsem neměl chuť a dal si pouze tonic. Zaujala mě cedule na zdi za barmanem, opět se v narážce dotýkající močení – asi se jedná o místní úchylku. Nápis hlásal následující – “Bar s kuřáckým koutem je jako plavecký bazén s koutkem na čurání.” Slogan, který je mně jako nekuřákovi i docela sympatický.

Zlatým hřebem večera však bylo Honzovo kouzelnické vystoupení s hracími kartami. Dal mi do ruky sedm karet a poručil, abych je spočítal. Poté mi řekl, ať je spočítám ještě jednou, položím si je na dlaň pravé ruky a překryji je pevně levačkou. Učinil jsem tak, načež mně klepl svým kloubem do hřbetu levé ruky a vyzval mně k opětovnému přepočítání karet. Bylo jich devět! Jak to udělal mi neprozradil a já se po chvíli vydal přes ulici zpět do ubytovny, ve snaze vyhnout se tlačenici o koupelnu a z důvodu zvýšení naděje usnout dříve než dorazí ostatní. Nejsem ani trochu zvědavý, na poslouchání možná i chrápajícího tria.

Kapitola 4 – Stolová hora, Mys dobré naděje a premiéra vlevo

By | Deník 001

Ráno jsme vstali v sedm hodin a první kroky ze spacího pytle vedli do “houbařského ráje”. Tak jsem včera překřtil naší koupelnu, se stropem nad sprchovým koutem pokrytým plísní na ploše několika metrů čtverečních. Asi se někdo podiví, proč jsme spali ve spacím pytli.

Na to je jednoduchá odpověď, je zde teprve jaro a tudíž jsou noci pěkně chladné. Před zimou by nás lehká přikrývka na postelích jen těžko ochránila. Lidé v Jihoafrické republice jsou stejně otužilý jako Australané, tam mi byla v září roku 2000 také po většinu dne zima.

Se zimou jsme bojovali již od včerejšího večera, kdy jsme si zašli i se dvěma expedičními kolegyněmi Hankou a Lenkou do přístavu na večeři do jedné portugalské restaurace. S jídlem jsem jako tradičně neexperimentoval a objednal si pizzu se šunkou a houbami. Koupili jsme si dohromady jednu lahvinku Kupferbergerského bílého a po desáté večer se potemnělými uličkami Kapského města vrátili bez úhony na pokoje.

Dnes ráno začne jedno veliké dobrodružství, já i Honza jsme se totiž uvolili, vypomoci během zdejšího pobytu s řízením automobilu. Nebylo by to nic hrozného, kdyby se v Jižní Africe nejezdilo vlevo, s čímž ani jeden z nás nemá ani tu nejmenší zkušenost. Stačí, že nám běží o život při přecházení ulic, kdy se díváme na opačnou stranu než by bylo zapotřebí. Na Main Street jsme si tedy stopli tzv. sběrného taxíka a vydali se vyzvednout v půjčovně včera objednaný pronajatý vůz. Krátké svezení nás vyšlo na směšných devět korun na hlavu. V kanceláři Tempest Car Hire jsme absolvovali, snad kromě dechové zkoušky, všechny možné i nemožné formality nezbytné k vypůjčení bílé dodávky Wolksvagen. Průvodce naší skupiny Martin byl zaevidován jako hlavní řidič a Honza jako řidiči náhradní. Kéž by to znamenalo, že já nebudu muset řídit vůbec! Ale asi se tomu také nevyhnu. Sotva jsem dopsal tuto mou myšlenku, již jsem vyzván, abych se také zaevidoval jako další potenciální “driver”.

Denní základní sazba půjčovného deseti sedadlového VW Microbus 2.3, vyjde na 495 randů za den, plus 4.95 za jeden kilometr. S narůstajícím počtem dnů a kilometrů se samozřejmě obě sazby snižují, takže nás týden vyjde na necelých pět a půl tisíce randů a s bonusem prvních tisíc najetých kilometrů zdarma. Automobil si můžeme, a Martin to doufám i udělal, pojistit proti odcizení, havárii a jiným nástrahám, které nás mohou na cestě potkat. Myslím, že hlavně havarijní pojištění nebo nějaká jeho místní obdoba bude díky jízdě vlevo opravdu aktuální.

Po administrativní polovině nastala část fyzického přebírání vozidla. Mikrobus je ještě cítit novotou, takže jsem si připadal jako při přebírání právě vybaleného vozu. Již pouhý metr za prahem garáží začíná dobrodružství. Tak, jak jsem zvyklý z domova, bych suverénně zabočil doprava a způsobil hned v prvních vteřinách hromadnou havárii. Odbočit se však musí vlevo.

Zpět k ubytovně bude sice řídit Martin, ale poté co usedl za volant, ptal se, jak se zařazuje jednička, rozjížděl vozidlo se zataženou ruční brzdou a motor mu zhasl přesně uprostřed čtyřproudé hlavní ulice, málem jsem z auta utekl i jako spolujezdec.

Již v půjčovně jsem se nemohl udržet smíchy, vidouce zděšený výraz obličeje technika svěřujícího nám náš vůz. A v krocení žvýkacích svalů jsem taktně pokračoval, přestože na nás každou chvíli někdo troubil. Potlačovaný úsměv na rtech mi ovšem vydržel je do okamžiku, kdy jsem si uvědomil, na jakém sedadle sedím, na tzv. “sedadle smrti”. Díky bohu jsme dojeli živi a zdrávi až k ubytovně, kde jsem se při parkování již opět musel smát. A smál jsem se již nahlas, možná se to Martina dotklo, ale já si prostě nemohl pomoci, připadal mi totiž za volantem jak vystřižený z italských filmových komedií s Paolem Villaggem v roli účetního Fantozziho. Jsem ovšem zvědavý sám na sebe, aby se mi posmívání nevrátilo i s úroky!

Po snídani jsme vyklidili pokoje a naším fungl novým mikrobusem vyrazili na výlet ke Stolové hoře. Počasí je naštěstí příznivé, jelikož za nízké oblačnosti by ani nemělo smysl tuto cestu absolvovat. Mikrobus nás samozřejmě může dopravit pouze k úpatí hory, zbytek cesty nám zkrátí kabinová lanovka, která pro zájemce z řad odvážlivců může sloužit i ke skokům na gumovém laně. Do kabiny se vejde několik desítek lidí a proto také nejezdí nahoru dolů pravidelně, ale čeká se až dojde alespoň k částečnému zaplnění. Projížďka oválnou kabinou, jejíž podlaha se po celou dobu otáčí kolem své osy, aby každý měl alespoň chvíli možnost obdivovat překrásný výhled, trvá pouze pár minut a rozhodně to není příjemných pět minut pro někoho, kdo trpí závratí a už vůbec ne ve velkém větru. Co vám budu povídat, byl jsem rád, když jsem mohl vystoupit.

Výstupní stanice lanovky na Stolové hoře [Mart Eslem]

Výstupní stanice lanovky na Stolové hoře

Ovšem odměnou za překonání strachu z lanovky bude každému úžasný pohled na Kapské město a přilehlé okolí. Skoro hodinu jsem “létal” po vrcholu Stolové hory, po obrovské, kameny a klečí poseté rovině, stále nacházejíc nové a nové příležitosti k fotografování. Ze vzdálenosti několika centimetrů jsem si dokonce i vyfotil damana kapského, což je jakási přerostlá, dohněda zbarvená myš, ochotná za pamlsek “přetrpět” i pohlazení od kteréhokoli turisty. Já je dokonce ani nekrmil, pouze jsem si z batohu vyndával jiný objektiv. Damani si mysleli, že je chci obdarovat něčím na zub a vylezli mi až na ramena. Nic, co bych jim mohl dát jsem však u sebe neměl, zůstalo z mé strany tedy pouze u pohlazení a u zachycení milého setkání na několika snímcích v mém fotoaparátu.

Hodina a půl na Stolové hoře utekla jako voda a celý prokřehlí stojíme opět v kabině rotující lanovky a vracíme se zpět k našemu mikrobusu. Zájemcům o Stolovou horu, doporučuji vzít si s sebou teplé oblečení. Já jsem ho měl, ale i přesto se vracel dolů celý promrzlý s tzv. hejlí u nosu.

U východu ze stanice lanové dráhy mně zaujala možnost nabízených fotomontáží. Bylo možno, nechat se vyfotografovat v obětí Nelsona Mandely, jako člen fotbalového týmu Manchester United nebo jako oběť bílého žraloka pár vteřin před sežráním. Možností bylo samozřejmě mnohem více, ale zbytek skupiny spěchal k autu, díky čemuž jsem přišel o příležitost získat vtipný suvenýr. Ovšem nazlobím se na ně, již tak na mně skoro všude čekají, jelikož notoricky všude docházím se zpožděním. Na druhou stranu, jsem na dovolené, tak kam byl pospíchal a proč bych se měl honit, no ne?

Výhled ze Stolové hory [Mart Eslem]

Výhled ze Stolové hory

Cestou zpět na ubytovnu, kde na nás v recepci čekala k vyzvednutí naše zavazadla, začalo mé veliké Africké dobrodružství za volantem. Na parkovišti pod Stolovou horou jsem se chopil řízení a přes mírné obtíže s řazením rychlostním stupňů, kdy jsem na několika křižovatkách místo rozjezdu vpřed málem naboural auta stojící za mnou, se mi podařilo v pořádku dovézt celou naší skupinku zpět do Big Blue Backpackers. Jízda vlevo překvapivě není tak strašná, jak jsem se obával a až se sžiju s převodovkou našeho mikrobusu, bude to myslím naprosto v pohodě. Zatím se mi daří řadit opravdu jen ztěžka, musím tam jednotlivé rychlostní stupně doslova natlačit, přičemž problém mi stále dělá jednička, kterou nerozeznám od zpátečky dokud nepustím spojku.

Při couvání, totiž musím dát řádící páku do polohy jedničky a poté zatlačit páku dolů po podlahy. Vzhledem k nutnosti vyvinutí značné síly i při řazení prvního rychlostního stupně, neustále místo rozjezdu volím zpětný chod.

Naložili jsme všechna zavazadla do mikrobusu a vyrazili směrem k Mysu Dobré Naděje. Po cestě, kopírující nádherně členité pobřeží, jsme si dopřávali časté zastávky na fotografování a snažili se nepřehlédnout vyznačení objížďky, jelikož cesta, obvykle používaná pro dopravení návštěvníků k Mysu, je dlouhodobě uzavřená. Z tohoto důvodu jsme museli v městečku Hout Bay odbočit směrem na Constantii. V Hout Bay mně pouze před námi jedoucí Mitsubishi zachránilo od způsobené pohromy. Kdyby totiž místní řidič nejel přede mnou skrz kruhový objezd, v poklidu bych jím projel zprava a způsobil dopravní nehodu. Přestože člověk jede dlouhou dobu vlevo, zafixované reflexy z řízení v Evropě se jen tak nezmění. Sám pro sebe jsem nadával na toho, kdo vymyslel jízdu v obráceném gardu. Poté, co jsem svou myšlenku i vyslovil, se mi dostalo upozornění, jak i u nás doma v Čechách se ještě před druhou světovou válkou jezdilo na stejné straně jako zde v Jihoafrické republice. Teprve Hitler ze dne na den při okupaci tehdejšího Československa změnil pravidla a nakázal jezdit vpravo. Proč tomu tak zůstalo i po válce a ve většině Evropy, to již mi nezodpověděl nikdo.

Ve čtvrt na čtyři jsme dorazili na tzv. Cape Point, místo v těsné blízkosti Mysu dobré naděje. Cape Point je název, který se na dopravních ukazatelích musí sledovat, pokud se někdo hodlá k Mysu dobré naděje dostat. Zaparkovali jsem u lanovky na Cape Point a chvíli poté, co většina naší skupiny vystoupila, vtrhl do našeho mikrobusu jeden obrovský pavián a začal se hrabat v našich zavazadlech. Do auta vnikl díky mně, jelikož jsem seděl za volantem a nechal otevřené dveře.

Celkem velký samec se rozeběhl, skočil mi na klín a kolem volantu prolezl na zadní sedadla, kde si vybral jako svou kořist prázdnou plastovou láhev od Coca-Coly. Dostal jsem z něho veliký strach a raději z mikrobusu okamžitě utekl ven. Ostatní, ducha přítomnější členové skupiny auto okamžitě zavřeli, aby opičák neutekl i s něčím cennějším.

Po ujištění se o spokojenosti paviána s ukořistěnou lahví, jsme ho pustili ven. Okamžitě odběhl k opodál stojící Mazdě, kde si jiní návštěvníci Mysu právě vyndávali věci ze zavazadlového prostoru a ukradl jim igelitový sáček s ovocem.

Místní paviáni, před nimiž varuje i cedule se zákazem jejich krmení, jsou tak drzí, že se klidně povalují uprostřed silnice a nepohne s nimi ani autobus, který hodlá projet kolem nich. I na zatroubení nereagují prudkým úprkem nýbrž líně popojdou na stranu. Jediné, co na ně platí, je rychle se přibližující auto, které na ně nebere ohledy. To pak s sebou dokážou mrsknout a silnice je v mžiku prázdná.

Já stále ještě sedím v mikrobusu a sleduji, kterak náš pavián hryže zcizenou láhev na střeše bílého Nissanu a stále ve mně panují obavy z vystoupení. Paviáni jsou sice vděčným cílem fotoaparátů a videokamer většiny turistů, ovšem vzhledem k jejich početnosti a nenechavosti se mohou stát i značně nebezpečnými. Rozhodně bych byl nerad, kdyby mně na dovolené pokousala opice. Kéž bych tu s sebou měl své dva psy, hlavně Cairo by je určitě zahnal pryč a ještě by to pro něj byla zábava.

Pavián s lahví od Coca Coly [Mart Eslem]

Pavián s lahví od Coca Coly

Ani jsem nedopsal a již se strhla mela, dávajíce za pravdu mým slovům o vhodnosti psího doprovodu na zdejším parkovišti. Další velký samec skoro pokousal staršího pána, nesoucího igelitovou tašku plnou ovoce. Vyděšený stařík se s paviánem raději ani moc nepřetahoval a z obav o možné napadení nechal igelitku opici napospas. Během čekání na ostatní a fotografování Mysu jsem byl svědkem i mnoha rvaček mezi opicemi samotnými a vyděšení dalších turistů, kterým opice vtrhli do automobilů ihned jakmile poprvé otevřeli na parkovišti dveře.

Ale dosti bylo smradlavých a zablešených potvor, nastal čas, zmínit se o Mysu dobré naděje. Mys jako první obeplul portugalský mořeplavec Bartolomeo Diaz. Psal se rok 1488 a Diaz jej nazval Mysem bouří, jelikož v jeho blízkosti při jedné z plaveb do Indie ztroskotal. Na Mys dobré naděje jej později přejmenoval král Jan. Do Indie však nakonec jako první o jedenáct let později doplul jiný známý mořeplavec Vasco da Gama. Dovršil tak obecnou snahu konce 15. století, tj. najít námořní cestu do Indie.

Mys Dobré Naděje [Mart Eslem]

Mys Dobré Naděje

Z Národního parku dobré naděje, jak se oblast Mysu nazývá, jsme se vydali na cestu do městečka Hermanus, kde bychom měli dnes večer přenocovat. Většina z nás od snídaně neměla nic v ústech, a proto jsem cestou zastavil v restauraci Dixies´s, ležící podél Main street, hlavní silnice lemující pobřeží zátoky False Bay. Při parkování před restaurací jsem spáchal první malou dopravní nehodu během necelého jednoho sta kilometrů nasbíraných v “protisměru”. Během snahy, nacouvat do mezery mezi dva osobní automobily jsem si spletl opět jedničku se zpátečkou a lehce odřel bílého Opela parkujícího přede mnou. Nikdo však odnikud nevyběhl, proto jsem v poklidu dokončil parkovací proces a šel se navečeřet do již zmiňované restaurace. Nesmím zapomenout, alespoň písemně ocenit nezištnou Honzovu asistenci během couvání. Bez jeho signalizace bych ani nikdy nedokázal zaparkovat. Vůbec jsem netušil, na jakou stranu mám točit při couvání volantem a vůbec to bylo na mne moc, načež jsem nechal mikrobus vyčuhovat z řady a vykašlal se na to.

Večeře procvičila mé žvýkací svalstvo na kalamárovém steaku, čím bylo maso studenější, tím bylo i gumovější. Ještěže Honza nedojedl svůj krásně propečený kus vepřového steaku a kousek mi nechal. Dnes večer mi pomohl již podruhé, jinak by má večeře skončila zklamáním. Mým největším zážitkem z celé restaurace tak byla návštěva pánských záchodků, kde byla dna pisoárů využita k reklamním účelům. Nejvíce mně vedle telefonních čísel a webových stánek zaujal slogan – “Je lepší být bohatý a močit dovnitř než chudý a močit vedle”.

Restauraci jsme opouštěli již za tmy a před námi, přesněji přede mnou, více jak sto kilometrů za volantem mikrobusu. Cesta uběhla bez problémů a lehce před desátou hodinou jsme dorazili do Hermanusu, kde naše tělesné schránky necháme odpočinout v ubytovně Zoete Inval. První co jsem udělal po vstupu na pokoj? Popadl jsem ručník a prchal do společné koupelny na chodbě. Po návratu do pokoje mne Honza již vítal spokojeným řezáním dřeva. Usnul a ani se nevykoupal, čuňák jeden!